Co si myslíte o posledním chemickém útoku v Sýrii? Spáchal ho opravdu Asad?
Asad by musel být šílenec, pokud by něco takového učinil. Poslední dobou kráčel od vítězství k vítězství a od nastávajících ženevských jednání si mohl slibovat nejen upevnění své moci, ale i zachování územní integrity Sýrie. Co více by si mohl přát? Za takové situace se jeví jako krajně nepravděpodobné, že by svoje téměř jisté zisky ohrozil něčím tak šíleným, jako je chemický útok na civilisty, včetně dětí. Co se vlastně v Idlíbu odehrálo, ví snad jen samotní aktéři. V této oblasti nepůsobí žádní seriózní novináři, celá je pod kontrolou džihádistů. Mezi ně je třeba řadit i Bílé přilby, které se shodou okolností zrovna vyskytovaly v místě, kam měl být syrskými letadly svržen onen životu nebezpečný sarin. Taková „náhoda“!
Tato „humanitární“ organizace je součástí organizační struktury al-Káidy, živená z peněz USA, Velké Británie a filantropa Sorose. Je tedy otázkou, na kolik je jejich svědectví o chemickém útoku, jeho provedení a dopadech důvěryhodné. Zvláště když dosavadní zkušenost s působením Bílých přileb zrovna nehovoří v jejich prospěch. A z jiných audiovizuálních zdrojů navíc víme, jak se takové útoky také mohou odehrát.
A co říkáte tomu, že Donald Trump nařídil útok na syrskou armádu?
Ještě teď mi znějí v uších slova Fareeda Zakarii na CNN: „Teprve tímto okamžikem se stal Donald Trump prezidentem.“ A přitom je to přesně naopak. Trumpův útok i jím zvolená rétorika spíše dokládá, že o svůj prezidentský úřad ve skutečnosti nedávno přišel. Že se i Trump dostal do vleku sil a zájmů, které již i určitý výsek mediálního mainstreamu označuje jako „deep state“. Jde o mocenské struktury, které v USA fakticky vládnou – přinejmenším v oblasti zahraniční politiky – bez ohledu na to, kdo aktuálně obývá Bílý dům. Je totiž nepravděpodobné, že by o úderu na syrskou leteckou základnu rozhodl Trump až po incidentu v Idlíbu, obě akce byly patrně připravovány souběžně.
Znamená to tedy, že snaha o usmíření s Ruskem byla od počátku velký podvod na voličích? Nebo to byl jen taktický ústupek neoconům ve velké strategické hře? Či náznak Putinovi, že mu nepůjde ve všem na ruku?
Na tyto otázky není snadné odpovědět jednoznačným způsobem. Osobně si nemyslím, že to, co Trump sliboval během svých mítinků s voliči, si ve skutečnosti nepřál. Řekl bych, že národně konzervativní linie Steva Bannona mu byla osobně sympatická, ale také si již tehdy musel uvědomovat, že pro svoje udržení se v úřadu bude muset činit nemalé ústupky globalistům.
Pokud si však Trump myslí, že se jezinky spokojí jen s ohřátím dvou prstíčků, pak se šeredně mýlí. Již nyní bude pro něj velmi těžké najít cestu zpět, po skoku do bažin se totiž jen málokdo vyškrábe zpět na pevnou půdu. A navíc hrozí, že toho, kdo se o to pokusí, nečeká zrovna vlídné zacházení. Nebožtík Kennedy by mohl – kdyby mohl – vyprávět.
Jak na útok na Sýrii reagují konzervativní komentátoři v Americe či jinde, kteří Trumpa podporovali?
Jestli mi na celé té patálii s Trumpem přijde něco pozitivního a povzbudivého, tak je to právě reakce celé řady jeho původních stoupenců. Z veřejně známých a vlivných osobností nevím o jediném, který by Trumpův útok na Sýrii vysloveně schvaloval. Snad jen s výjimkou Alexe Jonese z Infowars, který pro jeho kroky, s nimiž ovšem nesouhlasí, hledá polehčující okolnosti, se všichni ostatní na adresu Trumpa vyjádřili dosti příkře. Z amerických publicistů jsou to například Patrick Buchanan, Ann Coulterová, Laura Ingrahamová či Michael Savage.
Ještě pozoruhodnější jsou však vůči Trumpovi kritické články na stránkách Breitbartu, kde před svým odchodem k Trumpovi působil Steve Bannon. A není mu zde vyčítán jen útok na Sýrii, ale i zaměstnávání známých stoupenců globalismu – a tedy odpůrců politiky America First! – ve své administrativě. Nejsou to však jen američtí stoupenci trumpismu, kteří dnes Trumpa za jeho syrskou avantýru kritizují. Svůj nesouhlas daly veřejně najevo i takové osobnosti, jako jsou „Mr. Brexit“ Nigel Farage či předsedkyně Národní fronty Marine Le Penová.
Psali jsme:
Jaký dopad bude mít celá věc na americko-ruské vztahy?
Velmi nyní záleží na tom, jak proběhne plánované jednání Rexe Tillersona se Sergejem Lavrovem. Prozatímní ruská reakce je poměrně zdrženlivá, je zřejmé, že před touto schůzkou nemá Rusko zájem celý spor výrazněji vyhrocovat.
Nebylo by zhoršení vztahů s Ruskem nelogické? Hovořilo se o tom, že i část establishmentu se domnívala, že je lépe domluvit se s Ruskem proti sílící Číně – tedy něco podobného, co za Nixona udělal Kissinger – pouze s vyměněním Ruska a Číny. Je také zajímavé, že útok byl nařízen v tu dobu, co se Trump scházel s čínským prezidentem...
Ano. Fakticky totiž platí, že hlavním konkurentem USA dnes není Rusko, ale Čína. To ona si dělá zálusk na pozici, která dříve Spojeným státům patřila, totiž jakéhosi hlavního protektora globalismu, přinejmenším toho ekonomického. Viz role, kterou Čína, respektive její prezident, hráli na letošním sletu globalistů v Davosu.
Rusko má jiné zájmy, jde více národním směrem, směrem k multipolárnímu uspořádání světa. Je proto v zájmu USA vrazit klín mezi Rusko a Čínu, je však otázkou, zda se Putin s touto rolí bude ochoten smířit. Osobně si myslím, že nikoli. Zvláště za situace, kdy Trumpova politika bude buď nevyzpytatelná, či naopak až příliš předvídatelná svým podléháním vlivu intervencionistů.
Objevují se prohlášení, že jsme na pokraji 3. světové války. Některá média opět vytahují příběh s „rozbuškou“ typu vraždy Franze Ferdinanda d'Este či útoku na vysílač v Gliwicích. Co na takové úvahy říci?
Lidé jako John McCain či Lindsey Graham, respektive jejich medvědáři, se na boj s Ruskem samozřejmě třesou. Nicméně nemylme se – ta válka již nějakou dobu probíhá. Nemá sice parametry přímé vojenské konfrontace, jak tomu bylo v případě dvou předchozích světových válek, prostě se jen válčí jinými zbraněmi. Nevím, zda a případně kdy se to může překlopit ve válku klasickými prostředky, nezdá se mi však, že se k něčemu takovému v souvislosti s vývojem v Sýrii bezprostředně schyluje. Jak jsem již říkal, po setkání Tillersona s Lavrovem možná budeme o něco chytřejší.
Z trochu jiného soudku. Jaký očekáváte výsledek francouzských prezidentských voleb?
Má přání a očekávání se zde bohužel rozcházejí. I když jsem si z nějakých důvodů myslel, že projdou jak brexit, tak Trump, pak ve vítězství Marine Le Penové příliš nevěřím. Obávám se, že příštím francouzským prezidentem bude Macron. Do vítězství tohoto globalismu, multikulturalismu a kulturnímu marxismu oddaného chráněnce „francouzské“ větve Rothschildů je totiž nainvestováno tolik, že každý jiný výsledek by byl nesmírným překvapením. Ani nevíte, jak rád bych se ve svém odhadu mýlil! Už jen kvůli těm kyselým ksichtům na smrt vyděšených europapalášů, kterým by se zhroutil svět.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lukáš Petřík
