V těchto dnech si připomínáme dvacáté výročí ničivých povodní. Ve dnech 13. a 14. srpna se pod obrovským tlakem ocitla Praha, jejímž primátorem jste v té době byl. Když sledujete mediální odezvy tehdejšího řádění přírodního živlu, co z toho jako člověk, který byl v centru sbíhajících se informací, považujete za přehnané hodnocení, co doslova vybájené a jaká byla realita podle vás?

Realita byla taková, že hlavně vše probíhalo neuvěřitelně rychle. V pondělí 12. srpna ráno jsem normálně v obleku přišel do úřadu a odpoledne v džínách a bundě už jsem rozhodoval, jakým způsobem provedeme evakuaci Karlína. Každé dvě hodiny zasedal krizový štáb, po kterém jsem měl vždy tiskovou konferenci. Informace o prognózách vývoje, přesněji kdy a o kolik centimetrů hladina Vltavy stoupne, jsme dostávali od ředitele Pražského povodí Vltavy, který byl také členem krizového štábu.

Pokud voda stoupala na předpokládanou až stoletou vodu, tak jsme v podstatě dělali opatření podle povodňového plánu. Situace se ale zdramatizovala, jakmile voda začala stoupat nad stoletou vodu, a ne a ne se zastavit. Nastal čas improvizace, což znamenalo mimořádnou obratnost od hasičů a policie, ale například i od pracovníků metra.

Určitě na ty dny a hodiny nikdy nezapomenete. Co se vám tehdy honilo hlavou a co si při ohlédnutí přesně dvacet let zpět vybavíte teď?