Vláda Bohuslava Sobotky podala uprostřed týdne demisi a při té příležitosti vydala zprávu o činnosti, v níž shrnula své čtyřleté působení. V té se chlubí mimo jiné i nastartováním a podporou ekonomického růstu. Od některých ekonomů na její adresu padlo i to, že se jí povedlo snížit nezaměstnanost nebo že jejím největším úspěchem je rekordní přebytek státního rozpočtu z roku 2016 ve výši 62 miliard korun. S čím si budete spojovat končící vládu vy?
To je nesmysl, chlubení se cizím peřím. Pokud někdo „může“ za vysoký hospodářský růst či nízkou nezaměstnanost, pak je to Česká národní banka, která ekonomiku mohutně podporovala jednak extrémně nízkými úrokovými sazbami, jednak intervencemi proti koruně. A mohli bychom diskutovat o tom, zda to náhodou s tou podporou nepřehnala. A já si myslím, že přehnala. Každopádně ale vláda nepřinesla nic takového, co ekonomové označují za tzv. fiskální impuls, tedy nic, co by skutečně rozpumpovalo růst.
No a já si navždy budu odcházející vládu spojovat s tím, že během její vlády došlo k navýšení regulace a k omezení svobody. Ať už mluvíme o inkluzi ve školství, o byrokratických restrikcích v podnikání, nebo třeba o veskrze velmi škodlivém podpisu Evropského pilíře sociálních práv. Jde o dokument, na jehož základě se mají postupně sjednocovat sociální, zdravotní a školské systémy v celé Evropské unii. Vše by mělo směřovat k věcem jako společná výše sociálních dávek, společná inkluze. Bez ohledu na to, že naše země na to peníze prostě nemá. A hlavně – tyhle sociální „výdobytky“ už nemají být vypláceny jen občanům jednotlivých zemí, ale všem – tedy i imigrantům.
Neboli imigrant nalákaný německou štědrou politikou do Evropy, chycený v Itálii na základě její lajdácké ochrany hranic a přerozdělený na základě kvót do České republiky má podpisem Bohuslava Sobotky dostat stejnou sociální dávku, jakou by dostal v Německu, takže najednou získá dost dobrý motiv u nás zůstat. Bohuslav Sobotka jako premiér na odchodu svým podpisem Evropského pilíře sociálních práv k nám tedy v podstatě pozval imigranty analogicky, jako je před časem „pozvala“ Angela Merkelová do Německa.
ODS sice odmítla účast v nové vládě s hnutím ANO, ale společně se Stranou soukromníků ČR představila balíček sedmi důležitých zákonů, který by ráda prosadila i z opozice. Patří do něj minimální výdaje na obranu ve výši dvou procent HDP, zrušení daně z nabytí nemovitosti, odložení povinných e-receptů, vrácení povinného souhlasu majitele nemovitosti s tím, že si do jeho nemovitosti někdo nahlásí trvalé bydliště, zrušení kontrolního hlášení DPH, zrušení EET a také zrušení zákazu prodeje o vybraných svátcích. Vyhmátla ODS ty aktuálně nejpalčivější problémy obyvatelům ČR a především podnikatelům a živnostníkům?
Především bych řekla, že vyhmátla to, co je teoreticky prosaditelné, kupříkladu v rámci politického obchodu s ANO. I když je to na hraně. Neumím si moc představit, že by ODS prosadila úplně zrušení elektronické evidence tržeb, když EET bylo v předešlých volbách hlavní vlajkovou lodí ANO. Ale celkem jistě by se dalo prosadit jeho změkčení. Buďme realističtí, s tímto volebním výsledkem se nedá předpokládat, že by ODS mohla chtít prosadit něco „většího“. Takže s jejím výběrem souhlasím.
V říjnu dosáhla míra nezaměstnanosti v Česku svého nového minima 2,6 procenta. Spolu s touto informací jsme se v týdnu dozvěděli, že české domácnosti dluží na půjčkách rekordních 2,09 bilionu korun, ale podíl dluhu ohroženého nesplácením klesá nejrychleji v historii. O čem všechna ta „nej“ především vypovídají?
Tady je v té zprávě něco prohnilého, což mě poněkud znepokojuje. Jistě je pro zaměstnance dobré, že je tak nízká míra nezaměstnanosti, i když pro zaměstnavatele už méně. Jistě je také dobře, že podle statistiky podíl dluhu ohroženého nesplácením klesá nejrychleji v historii. Ale tady je právě to ďáblovo osidlo: ve slovech „podle statistiky“. Ono by to tak dokonce i mělo být – je navýsost logické, aby když je nízká nezaměstnanost a rostou průměrné mzdy, aby klesal podíl problémových dluhů. Jenomže když z očí do očí mluvíte s kýmkoliv, kdo se pohybuje v oblasti vymáhání úvěrů v bankovním sektoru, a nedíváte se jen do suchých statistik, potvrdí vám, že naopak roste počet případů, kdy lidé mají problém se splácením.
Nebudu machrovat a nebudu tvrdit, že znám vysvětlení. Respektive mohu spekulovat, ale nemohu to doložit. Jedním z možných vysvětleních by mohlo být, že klesá v absolutní hodnotě podíl problémových dluhů na celkovém zadlužení, ale současně roste počet problémových mikroúvěrů. Ještě dalším vysvětlením by mohlo být, že roste podíl problémových dluhů u nebankovních subjektů, které stojí mimo statistiku. Ještě další vysvětlení je, že se lidé z praxe prostě mýlí… Každopádně já sama jsem ale obezřetná a beru tuto oficiální statistiku zadluženosti s rezervou.
Psali jsme:
Zemědělci, kteří obhospodařují minimálně jeden hektar zemědělské půdy, za to pobírají dotace. Je to tak i v případech, že na té půdě hospodaří neoprávněně, neboť není dohledatelný její vlastník. Poté, co s touto informací přišel Český rozhlas, který ji ale zúžil jen na Agrofert, vyzval ministr zemědělství Marian Jurečka zemědělce, aby nečerpali dotace na půdu, která není jejich, a chce připravit na poslední chvíli změnu zákona. Ačkoli se pobírání takové dotace jeví jako neetické, tak ale ti hospodáři plní za nedohledatelného vlastníka jeho zákonnou povinnost starat se o půdu. Co jako zapřisáhlá odpůrkyně dotací říkáte tomuto stavu?¨
Tak za prvé dotace jsou nemorální principiálně. Principem dotace totiž je sebrat plošně peníze všem, kteří je umí vydělat, a věnovat je těm, které stát „má rád“.
Za druhé je dvakrát tak amorální brát dotace na něco, co není mé. Neobracejme to tak, že „zabraňujeme ohrožení sousedních pozemků“ a podobně. Je to prostě tak, že nemám pole, chci podnikat, tak si nenápadně zaberu takové pole, o které se viditelně nikdo nestará, zatímco můj soused si své pole poctivě musel koupit. To prostě neokecáme. Marián Jurečka má pravdu. Když někdo má zálusk na půdu bez prokazatelného majitele, pak od toho bychom tu měli mít Státní pozemkový úřad a ne nějaký partyzánský zábor půdy.
Ing. Marian Jurečka
Evropský komisař pro hospodářské a měnové záležitosti, daně a celní unii Pierre Moscovici tento týden prohlásil, že předloží návrh, aby o daňové politice rozhodovalo hlasování podle počtu obyvatel členských zemí EU, tedy takzvanou kvalifikovanou většinou. Kromě Svobodných, kteří však v nedávných volbách získali jen 1,5 procenta hlasů, na to nikdo u nás nereagoval. Pokud by se avizovaný záměr převzít od členských států jejich výsostnou kompetenci, kterou daňová politika je, uskutečnil, co by to v důsledku konkrétně pro Českou republiku mohlo znamenat?
Byla by to pro nás ekonomická pohroma, protože vše směřuje k tomu, aby v celé EU byly nakonec stejné daně, stejné sociální dávky. Bez ohledu na to, jestli na to máme, nebo nemáme. Chudá země si nemůže dovolit vysoké daně. Luxus vysokých daní si mohou dovolit jen země bohaté. Takže my bychom tím bohatší země už nikdy nedohnali, strašně by to naši ekonomiku poškodilo. Bohaté a velké země jako Německo se tím v podstatě snaží odstranit konkurenci, jako jsme my. Tyto země by pak vlastně parazitovaly na tom, že země našeho typu by zeslábly a vyklidily by jim trhy. Totéž vlastně zafungovalo po přijetí eura – Německo zesílilo, protože euro oslabilo jižní země jako Španělsko a Portugalsko, a tyto země uvolnily trhy, na které se pak mohlo víc rozpínat Německo. Toto by byl analogický efekt.
Nemohu se vyhnout už několikáté otázce na bitcoin, protože v tomto týdnu to bylo hodně frekventované téma. Ve středu překonal hranici 11 tisíc dolarů, čímž jeho hodnota vzrostla letos více než desetinásobně, den poté prudce spadl na 9 tisíc dolarů. Zajímavé ale je, že v době jeho růstu přišlo prohlášení, že Americká centrální banka uvažuje o vytvoření vlastní digitální měny. Jak tohle zapadá mezi hlasy skeptiků, že nynější růst bitcoinu je klasickou spekulativní bublinou, nebo tvrzení šéfa americké banky JPMorgan Jamie Dimona, který bitcoin označil za podvod?
Bitcoin není podvod, bitcoin je obrovskou cenovou bublinou, možná tou největší v historii, ale to současně neznamená, že nemá budoucnost. Nesmíme míchat hrušky s jablky. Je totiž důležité pochopit, co to je cenová bublina. Tu můžeme definovat jako něco, co se nakupuje pouze kvůli vidině zisku, nikoli kvůli reálné poptávce, tedy potřebě. To je rozdíl proti akciím, proti zlatu, proti pozemkům. Tam je spekulace jen částí poptávky, byť může být částí velkou. V případě bitcoinu je však reálná poptávka pro účely transakcí jen zlomečkem procenta. Proto to JE bublina, a jako taková dříve, či později praskne. To však není ve sporu s tím, že kryptoměny mají budoucnost. Proto také o nich uvažuje Fed. Vůbec ale není jisté, že tou jednou kryptoměnou, která nakonec bude nejdůležitější, bude zrovna bitcoin – ten mimochodem má hodně much. Některé z jeho much vychytaly jiné kryptoměny jako třeba etherneum nebo litecoin, ale těžko říct, který systém se nakonec uchytí jako ten nejrozšířenější.
Ve věku 77 let zemřel bývalý ministr pro privatizaci Tomáš Ježek, jenž bývá označován za jednoho z otců kuponové privatizace, i když se později s jejími dalšími klíčovými postavami názorově rozešel. Co vám nejvíce utkvělo v paměti z doby, kdy jste ho jako studentka VŠE mohla při výuce poznat osobně?
Byl to velmi charismatický člověk. Hluboce oddaný myšlence svobody jednotlivce. Při přednáškách svůj výklad silně prožíval. Nezřídka se tak rozčílil při výkladu toho, proč socialismus nemůže fungovat, že někde po kapsách poztrácel brýle, potom je pět minut hledal, následně si je v rozčilení poprskal a po zbytek hodiny si je čistil, přičemž se znovu rozčílil. Bylo to ale ne „zlé“ rozčílení, spíš takový „zápal boje“ roztržitého profesora, jehož roztržitost byla takovým tím klasickým atributem typického a věci oddaného akademika. Byl to mimořádně milý člověk a profesně mě silně ovlivnil. Vlastně by se dalo říct, že ačkoliv už v době, kdy jsem ho blíž poznala, jsem měla celkem jasný politický a ekonomický názor, on mě v něm ještě víc utvrdil a dal mým pocitům teoretické základy, takže z pouhých pocitů se stalo věcné pochopení, proč socialistické tendence jsou vždy předurčeny k selhání.
Později jsme se s Tomášem Ježkem trochu rozešli v pohledu na evropskou integraci, protože on prostě chtěl věřit, že EU je reformovatelná, tudíž integrace by mohla mít budoucnost, zatímco já byla v tomto ohledu příliš skeptická. Ale to byla snad jediná oblast, na kterou jsem měla odlišný pohled. Je mi opravdu líto, že odešel, protože se stávající politické reprezentaci neskutečně vymykal: On totiž na rozdíl od většiny stávajících politiků dělal věci ne pro osobní prospěch, ale protože jim věřil. Tomáš Ježek byl prostě člověk, který měl problém ublížit mouše, a proto se do politiky sice nehodil, ale současně asi právě proto dokázal jako buldok postrčit ekonomické dějiny kupředu.
Psali jsme:
|
aneb Zpráva o podivném stavu světa a co s tím
Stojí lidstvo na prahu ráje, anebo naopak pomalu degeneruje a řítí se vstříc svému konci? A jsme odsouzeni do role pouhých diváků, anebo můžeme o svém osudu rozhodnout sami? Dá se vůbec v okamžiku těchto dějinných změn najít něco jako svatý grál štěstí? Odpověď na tuhle otázku vás hodně překvapí...
|
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
