Vy jste mj. pracovala v neziskové organizace Romodrom. Mohla byste popsat vašeho typického klienta?

Převažovali dlužníci bez práce, se základním vzděláním, kteří již mají záznam v trestním rejstříku. Dost často se objevovali i senioři (převážně ženy), kteří hledali práci, aby pomohli splatit exekuce svých dětí a vnoučat. Dále matky z ubytoven. Byly to všechno mimořádně smutné příběhy.

Denně jste přicházela do styku s příslušníky romské menšiny, na které se majoritní společnost dívá skrz prsty. Lze ale podle vás většině z nás poměrně přezíravý postoj vůči Romům jednoduše vyčítat jen tím, že jsme všichni rasisté?

Kdyby naši společnost tvořili rasisté, jak je nám stále z Bruselu vyčítáno, tak by tady nežilo a nepracovalo tolik cizinců. Toto není otázka rasy. Kdyby byla, jak bychom si mohli vysvětlit, že na pracující Indy se přes prsty společnost nedívá?

Romům se v prvé řadě vyčítá, že se jim příliš nechce pracovat. Jaké jsou vaše zkušenosti? Byli klienti nadšení z toho, když jste jim pomohli sehnat místo alespoň někde ve fabrice?