V Seattlu vznikla jakási „nezávislá komuna“ jménem CHAZ – prakticky několik bloků města, které obsadili demonstranti a policie je vyklidila. Jak různé skupiny v USA vnímají tuto událost?
Dny slávy Nezávislé autonomní zony CHAZ, později CHOP (Capitol Hill Occupied Protest) končí. Vedení města i státu si neví rady a rádo by vyklouzlo z budoucích žalob, kterých nebude málo. Washingtonská právní firma, kterou jistě nejvíce zajímá podíl na odměnách za škody způsobené protestujícím davem, už podala žalobu na starostku města Jenny Durkanovou a guvernéra státu Washigton Jaye Inslee pro porušení ústavy, což je federální zločin. Žaloba viní oba představitele z porušení prvního, čtvrtého a čtrnáctého dodatku ústavy. „Poškozeni ve svých ústavních právech byli všichni občané, kteří na svých právech trvali. Jde o porušení svobody projevu, svobody pohybu a omezení občanských záruk. K žalobě se už připojilo asi třicet občanů Seattlu. Kolik se vyhrne právníků se žalobami obyvatel těch několika bloků, kteří utrpěli jak materiální, tak „občanskou“ újmu je těžké odhadnout.
Dále očekávám hlouběji propracovanou společnou žalobu majitelů podniků v postižené oblasti tzv. class action lawsuit, která jistě právnímu oddělení radnice pořádně zamotá hlavu. Nejsilnější investiční společnost v Seattlu, „Smead Corp.“, obhospodařující investice v desítkách miliard dolarů, už ohlásila, že se stěhuje do arizonského Phoenixu. Jako daňovou ztrátu to bude pro Seattle znamenat, nedovedu odhadnout, ale budou to miliony. Město začalo barikády odklízet, ale před buldozery si ještě ti nejzarytější protestující lehají ve snaze odklízení aspoň zpomalit a získat co nejvíce televizního prostoru.
Kromě celoamerických televizních sítí ABC, CBS, NBC A CNN, které nezakrytě hnutí podporují, jsou reakce obyvatel města, kteří tradičně velkou většinou volí demkraty, tentokrát nejen kritické, ale v internetových komentářích hlavních médií požadují odsouzení a uvěznění starostky a konšelů. V Seattlu něco naprosto nepředvídaného. Ale vraťme se k organizátorům protestního hnutí, k organizaci „Black Lives Matter“.
Nejde jen jen o chytlavé spontánní heslo, ale o velmi dobře fungující a financovanou organizaci registrovanou jako „Black Lives Matter Global Network Foundation“ (BLM GNF). Přestože má v názvu slovou „foundation“, nadace, nepožádal u federálního daňového úřadu (IRS) o výjimku z placení daní neziskových organizací, protože by musela uvést všechny zdroje.
Systém daňových úlev a regulací neziskovek je v USA velmi složitý a nebudu se mu věnovat – sám se v tom nevyznám –, ale převezmu informace konzervativní investigativní skupiny „Project Veritas“. Podle ní BLM GNF uzavřela alianci s registrovanou nadací „1000currents“ (1 000 proudů), jejíž agendou je podpora alternativních ekonomik ve třetím světě, potravinová nezávislost a klimatická spravedlnost (co to je, nevím), takže podpora této organizaci je odečitatelná, a co je určené BLM GNF, je možné převést na její účet.
Pochopitelně po odečtení nějakých nákladů. Přispívají tam progresivisté všeho ražení a zřejmě největším přispěvatelem je George Soros, který na účet BLM GNF poslal 33 milionů dolarů. Novináři Kerrymu Riddelovi se podařilo proniknout do podhoubí organizace a zjistil, že z dotací jde 25 % na mzdy a 46 % na konzultace. Tedy celých 71 % na vnitřní náklady organizace. Nezbývá mi než zvolat s feldkurátem Katzem – to se nám to debužíruje, když nám jiní půjčujou. Nevím, jestli IRS připravuje nějaký hluboký audit.
V tomto úřadě ještě „pracuje“ i na dost vysokých místech řada Obamových pohrobků, ale předpokládám, že finanční department ministerstva spravedlnosti si už nějakou cestu najde. Zatím je třeba uklidnit rozklíženou a skeptickou veřejnost. Prezident Trump vydal exekutivní příkaz na ochranu federálních kulturních památek – na místní nemůže – a washingtonská policie oznámila zatčení prvních deseti vandalů.
Teď bude záležet, jak rychle se vandalismem vypořádají New York s jeho potrhlým táboritským blouznivcem, starostou DeBlasiem, podobně postižené Minneapolis a Seattle a další velká města, která vlna protestů a ničení nejvíce zasáhla. Zvláště tragická situace je v Chicagu, kde Black Lives Matter neznamená nic, protože prakticky všichni zabití v pouličních přestřelkách jsou černoši. V neděli 28. 6. k nim přibyly tři děti.
Pochopitelně progresivisté všech odstínů budou represivní zákroky interpretovat jako další formu rasového a sociálního útlaku, a tak to budou zveřejňovat i mainstreamová média. Ale na to už jsou Američané od volby Donalda Trumpa zvyklí.
Objevují se různé jednotlivosti, kterými prý černoši v USA nyní trpí. Kromě policejní šikany jim prý také je znemožňováno volit. Ať už tím, že nejsou zanášeni do volebních seznamů, nebo tzv. gerrymanderingem – účelovou úpravou hranic volebních obvodů, aby Demokratická strana, volená většinou černochy, nevyhrávala. Je tomu tak, podle vašeho pozorování?
Jsou černoši jako voliči znevýhodněni? Jedním slovem – nejsou. S vysvětlením, že pokud vnímáme voliče jako svéprávného a samostatného jedince aspoň s kapkou selského rozumu. Vždycky to tak nebylo a zejména v letech desegregace – šedesátá a částečně sedmdesátá léta – se místní politici na jihu, v bývalých konfederovaných státech a ve volebních okrscích dominovaných paradoxně demokraty, skutečně snažili volební účast černochů a Hispánců omezit, než jim došlo, že se tyto menšiny dají celkem snadno koupit almužnou sociálních dávek.
Gerrymandering nebyl nikdy výrazně rasistickou metodou vytváření volebních okrsků. Snahou, a to obou stran, bylo a dodnes je soustředit komunity s převahou členů té které strany do jednoho volebního okrsku.
A opět to, co je platné pro Ameriku, každý stát to má jinak regulované. Asi nejdemokratičtější je to ve státech s volebním modelem „causus“, který lze zjednodušeně vyložit jako setkání sousedů volebního okrsku – na veřejných místech nebo i v soukromých domácnostech –, kde se prodiskutuje kandidát a hlasováním zvolí.
Tento způsob už dnes praktikují jen v Iowě, Nevadě, Wyomingu a Severní Dakotě a na svěřeneckých ostrovech. Je to spíše taková zajímavost, protože tyto státy jsou řídce obydlené, a mají tedy málo zástupců v Kongresu i málo volitelů.
Zajímavá z hlediska médií je Iowa, protože ta už tradičně má první primárky a na jejich výsledcích se pak výhledy voleb do nekonečna rozpitvávají (jenže v Iowě je černošská menšina zanedbatelná). Vzhledem k tomu, že dnes se v USA u Demokratické strany registrují 3/5 až 2/3 voličů, tak se o gerrymandering více snaží republikáni, většinou marně. Asi největším problémem příštích voleb bude absentní účast. Demokraté se usilovně snaží o prosazení voleb poštou. V tomto tažení se zejména angažují manželé Obamovi a další vlivné osobnosti Demokratické strany.
Republikáni pochopitelně oponují a mají docela dobré důvody. Už při volbě mezi G. Bushem a Al Gorem byly odhaleny případy, zejména na Floridě, kde pošťáci (státní zaměstnanci, odboráři a převážně demokraté) v okrscích s většinou republikánských voličů pytle s volebními lístky z těchto míst prostě nedoručili. Nemohli nedoručit všechny, ale snížili tak volební účast. Pak se dělalo všelijaké přepočítávání pod záštitou deníku Miami Herald, z něhož nakonec vyšlo, že Al Gore dostal ještě o něco méně hlasů. Ale to je už dávná historie. Teď jde o zamezení volebních podvodů, jež volba poštou a prosazovaná volba přes internet usnadňuje.
Je Republikánská strana vůbec schopna pro černošské obyvatelstvo něco pozitivního vykonat?
Prezident Trump zatím svou rétoriku vedl spíše ve stylu „zločinci rabují a ničí USA“. Co republikáni v posledních čtyřech letech vykonali pro černochy? Jsem k činnosti a výsledkům obou dnešních politických stran dost skeptický. Demokratické straně se ve svatém nadšení v boji proti chudobě a v posledních letech v oživeném boji proti rasismu podařilo americkou společnost daleko více rozklížit než sjednotit, ač to bylo jejím revolučním záměrem.
Proto dávám přednost Republikánské straně, byť už to není libertariánská strana,jakou byla ve svých prvopočátcích v době Abrahama Lincolna. Pro mne je přijatelnější, protože méně škodí. Je to strana fiskálně konzervativnější (konzervativní si netroufám tvrdit), je pro omezení federálních regulací, nižší daně a méně federálních zásahů do ekonomiky.
Malinko a jen okrajově zabrousím do historie, protože vývoj obou stran prošel téměř komickými zvraty. Republikánská strana byla od svého založení v roce 1854 stranou abolicionistickou, tedy protiotrokářskou, a prosazovala nejen zrušení otrokářství, ale i zrovnoprávnění černochů – které prosadila třináctým dodatkem ústavy; a od poloviny 19. století se zasazovala o volební právo žen, které Kongresu předložila „matka“ amerických sufražetek – dnes zpodobněná na dolarové minci – Susan B. Anthony. Její návrh Kongresem čtyřikrát neprošel, vždy přehlasován demokraty.
Ústavní dodatek prošel až v roce 1919, kdy v Kongresu získali většinu republikáni. Ještě nebylo vyhráno, neboť každý dodatek ústavy musí být ratifikovan 3/4 států. Z tehdejších 36 států dodatek ratifikovalo 26, všechny ovládané republikány, proti bylo devět, osm z nich pod taktovkou demokratů.
Demokratická strana byla od počátu stranou jižanskou, prootrokářskou a až do konce šedesátých let tvrdě segregační. Její lidovou milicí byl Ku-klux-klan zodpovědný nejen za lynčování černochů, ale i za masakr v Tulse (Okla) v roce 1921, kdy žárliví bílí „lůzři“ (nenapadá mne vhodné české slovo) vypálili prosperující černošskou čtvrť a přitom zavraždili asi 250 až 300 lidí.
Segregacionisté z Demokratické strany, řečení dixiekraté, byli v Kongresu až do tohoto století. Uvedu jen nejznámější dva – Strom Thurmond, který „sloužil“ v Kongresu plných 48 let do roku 2003, a Robert Byrd, který jej ještě překonal a zemřel ve věku 92 let – po 51 letech v Kongresu ve své úřadovně. Byrd byl v mladším věku členem KKK, ovšem na sklonku života segregaci odmítl. Na pohřbu pronesl oslavný projev sám Barack Obama. Zajímavé je, že jeho portrét v Kongresu nikdo za jeho minulé hříchy servat nechce, ba ani v rodné Západní Virginii nejsou demonstrace za přejmenování ulic s jeho jménem.
Prvním z prezidentů demokratů, který se označoval za přítele černochů, byl Franklin D. Roosevelt, ale i on podepsal několik segregačních zákonů. Jinak to tehdy nešlo. Výrazně desegregačním prezidentem byl až Harry Truman, podle mne nejlepší prezident z Demokratické strany, který exekutivním příkazem – věděl, že Kongresem by to jako zákon neprošlo – zrušil segregaci v americké armádě.
Desegregaci pak po vraždě Johna F. Kennedyho dokončil Lyndon B. Johnson, který projektem velké společnosti nastaroval společnost sociálních dávek a s nimi i příklon nejchudších vrstev, zejména černošských, k Demokratické straně. Když to krátce zhodnotím – Demokratická strana si programy velké společnosti, sociálních dávek, regulací bydlení vytvořila silnou vrstvu voličů závislých na státu, a tedy i na Demokratické straně. Republikáni se svou libertariánskou orientací tento vývoj zaspali a včas nereagovali, ani vlastně nevěděli jak. Demokraté se prosadili u odborů a přes ně i u velkých korporací. Je to můj názor, ale myslím si, že nepřeháním, když říkám, že se jim téměř podařilo uskutečnit Mussoliniho ekonomický sen.
Za vlády obou Bushů měli republikáni jiné starosti než napravovat Clintonova ekonomická zvěrstva – prodej moderních technologií za hubičku Číňanům a pod jejich kontrolu, uranových zásob Rusku a vysoké korporátní daně vyhánějící americké výrobce za oceán, bankovní regulace hypoték vedoucí až k finančnímu krachu.
Proto když se na scéně objevil Trump, prakticky nikdo z republikánské věrchušky ho za svého kandidáta nepřijal. Trump byl zvolen proti vůli stranického establishmentu, a to mu dodnes není odpuštěno. Takže to nevycházelo z Republikánské strany, ale z Trumpova odporu k „deep state“, že se mu podařilo rozpohybovat snížením daní a dalšími negativními ekonomickými stimuly (rušení regulací) hospodářskou aktivitu včetně výroby a požadavku trhu na méně kvalifikovanou pracovní sílu. Tím se snížila nezaměstnanost pod 3 % a černošská nezaměstnanost na vůbec nejnižší čísla od šedesátých let, kdy se začala měřit. To udělal Trump s téměř nechtěnou podporou Republikánské strany pro černochy.
autor: Jaroslav Polanský
