Někteří antikomunisté tvrdí, že politická garnitura bývalého režimu si vyšlechtila milionáře typu Andrej Babiš, aby zaujali voliče a převzali moc v zemi. Není tato konspirační teorie hodně přitažená za vlasy?
Byl jsem vždy odpůrcem konspiračních teorií. Bylo v nich vždy více fabulace než skutečnosti. Tím neříkám, že se politika nepojí s jistým druhem konspirativních metod.
Jak se díváte na tvrdý antikomunismus, který je u části pravice dodnes jedinou nosnou politickou ideou?
Nemám rád žádný fanatismus. Tam, kde chybí střízlivá úvaha, to vždy vede ke zcestným závěrům. Jakmile je něco anti, třeba antisemitismus, antigermanismus či anticiganismus, tak to předurčuje negativní vztah k danému problému. Byl jsem vždy pro realismus. Pochopil jsem to ve vztahu k církvím a dokonce ani antiklerikalismus nemám rád.
Jaký postoj jste ve své snaze o realistické myšlení pojal k církevním restitucím?
Mě to nevzrušuje. Církvím se mělo vrátit, co bylo jejich. Mám pocit, že finanční odstupné pro ně je přehnané. Je v tom více politiky než spravedlnosti.
Konspirační teorie, která je stále živá, zní, že Židé ovládají svět. Vy jste byl neonacisty také zapsán na seznam důležitých tuzemských Židů. Jak jste to vnímal?
Byl tam i Ludvík Vaculík. Jakmile je společnost natolik svobodná, že dává možnost, aby se lidé projevovali, budou podobné seznamy vznikat. Byť tento je již na hranici ústavnosti. Ve společnosti bude vždy určitá elita, jíž odpovídá určité procento lůzy. Uprostřed je lid. V každé demokratické zemi se mohou projevit všichni. Jde o to, aby Ústavní soud strany, v jejichž programu či praxi jsou násilné metody, zakázal. Nic jiného se nedá dělat.
Hlavně Václavu Havlovi je dodnes vyčítáno, že byl po roce 1989 velmi tolerantní, byť byla nejlepší příležitost zakázat komunisty. Co vy na to?
Komunisté měli dobře promyšlenou a vymakanou organizaci, takže kdyby byli zakázáni, na okamžik by se jim to trochu ztížilo. Nicméně by se tím nic nezměnilo. Založili by si stranu jinou, což vlastně udělali, když se přejmenovali. Ve své nástupnické organizaci si stejně upravili program tak, aby byl v souladu s Ústavou. Zákazem se nic nezmůže. Společnost musí fungovat tak, aby tyto radikální strany vysunula na svůj okraj. Nicméně KSČM dnes na okraji není.
Ostatně jste se ocitl i v seznamu „pravdoláskařů“, tedy lidí, jimž byl blízký první český prezident Václav Havel. Jaké byly vaše vztahy?
Nejvíce jsme se vídali v době, kdy ještě nebyl prezidentem. Šlo o kamarádský vztah a vídali jsme se poměrně často. Když byl prezidentem, tak mě občas pozval do Lán, kde byla strašná kupa lidí. Z nich dvě třetiny za ním táhly, protože po něm něco chtěly. Tito lidé se toužili dostat k moci. Já po něm nic nechtěl, po moci netoužil. Když mě zahlédl, tak se vždy spokojeně usmál, že vidí starého kamaráda. Vyměnili jsme si pár vět a zase se rozloučili. Tu pozici jsem mu nikdy nezáviděl.
Psali jsme:
Proč jste nikdy neměl žádné politické ambice?
Vždy, když mi nabízeli nějakou funkci, jsem se tomu s úspěchem vyhnul. Měl jsem jedinou ambici - psát. Všemu, co mě rušilo, jsem se vyhýbal. Proto jsem se i méně účastnil chartistického usilování a později i sametového a následného vření. V devadesátých letech jsem to velmi využil a pořád jen psal. Jsem psavý člověk. Píšu pomalu, ale pořád.
Vymýšlel jste někdy schémata, jak své příběhy postavit, jako třeba Milan Kundera?
Která z těchto stran je vám sympatická? (Výběr nových a menších stran kandidujících do EP)Anketa
O volbách, například do Poslanecké sněmovny, přemýšlíte podobně? Třeba spisovatel Pavel Kohout prohlašoval, že je střídavým voličem, který volí vždy tu stranu, která má momentálně největší potenci dané problémy řešit…
Vždy jsem k volbám chodil a vybíral si ze dvou subjektů, které přicházely v úvahu. Nejsem úplně nadšen tou pětiprocentní klauzulí, která je zbytečně vysoká. Strašně to omezuje možnosti trochu rozšířit politické spektrum. Kdyby ji snížili na tři procenta, tak bude politika bohatší a proměnlivější. Máme dost úzký výběr.
Proč se podle Vás Kohout stále zaobírá svým členství v Komunistické straně Československa?
To je asi jeho životní problém, protože byl vášnivým komunistou. Byl tlampačem oficiální propagandy jako nikdo jiný. Své nadání a schopnosti zapojil do opěvování režimu, čímž mu hodně pomohl. Prostě z mladické blbosti režimu sloužil. Na druhou stranu byl jedním z prvních, který začal být velmi kritický k realitě.
Vy jste byl k realitě života v komunistickém režimu také dost kritický. Nepřipouštěl jste, že se Vám to může vymstít?
To ano. Už má první povídka Daleko od lidí vyvolala obrovské debaty a byla dávána jako příklad přílišné kritičnosti ve vztahu k naší společnosti. Šlo o kritiku brigád mládeže, byl kolem toho rozruch a dobře mi to posloužilo.
Naopak předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský se ke svému členství v KSČ, kam vstoupil v době směřování k socialismu s lidskou tváří, hrdě hlásí…
Nedivím se mu. Já sice do té strany vstoupil dřív, ale jelikož jsem nebyl vůbec činný, tak nějaký pocit viny nemám. Před maturitou mi prostě profesoři řekli, abych tam vstoupil, a já to z žákovské poslušnosti udělal. Neměl jsem ale žádné funkce a nepsal budovatelské častušky. Vyřvávání hesel se mi vždy hnusilo více esteticky než politicky. Když jsem chodil s třídou na prvního Máje, tak mi kvůli tomu vyřvávání hesel nešlo přes pusu.
Z KSČ jste byl vyloučen vlastně dvakrát. Kdy u Vás začal převládat kritický náhled na komunistický režim nad svolností?
Dost brzy, zhruba v roce 1956, kdy na dvacátém sjezdu Chruščov vybalil, jaký byl stalinský režim vlastně zločinný. Pro staré členy strany to byl šokující proslov. Staré členky strany plakaly a nechtěly věřit. Správný straník poslouchal příkazy od nadřízených, a když jim to sdělili, došlo jim to. Zvláštní proces a zajímavá životní zkušenost.
Loni jsem byl v gruzínském Gori, kde se Stalin narodil, a tam jej dodnes většina obyvatel zbožňuje…
To je pochopitelné. Byl to jejich geroj, rodák a jedna z určujících osobností dvacátého století. Na rozdíl od Hitlera válku vyhrál a historie je v tomhle krutá. Když zločinec vyhraje boj s ještě větším zločincem, tak vítěze budou všichni oslavovat. Byli to prostě dva strašliví zločinci.
Jak vnímáte, když si mladí lidé za symboly vybírají lidi jako revolucionáře Che Guevaru nebo donašeče Egona Bondyho?
Je to zvláště odpudivé, ale nedá se to srovnávat. Bondy byl idol undergroundu, a to, že udával, se nevědělo. Sabina napsal Prodanou nevěstu a také to byl konfident. Dušan Hamšík, který napsal velkou monografii o Himmlerovi a Heidrichovi a zabýval se studiem archivů, mi říkal, jak hodně tady bylo za války udavačů. Viděl v archivech stohy udání. Naše dějiny a boj o přežití za každou cenu se podepsaly na národním charakteru. Samozřejmě, že se to týká úzké vrstvy lidí, ale ta většinou určuje běh dějin.
Jak jste se vypořádal s lidmi, co na vás za minulého režimu donášeli?
Mezi mými přáteli nebyl ani jeden udavač. To jsem si zjistil. Chodil k nám jeden donašeč, ale ten byl už od začátku dost podezřelý, takže jsem ho využíval k předávání mylných informací. Ten ale do mého okruhu přátel nepatřil. Chodil si půjčovat samizdatovou literaturu a objevil se vždy, když tady byla návštěva více lidí. Podle mě se za to i trochu styděl, protože vždy přišel přiopilý a bál se na cokoliv zeptat. Asi ho to tížilo.
To jste měl velké štěstí na přátele…
To je pravda. Navíc jsem měl dobré oko na fízly.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
