Československá republika nepřišla podepsáním Mnichovské dohody 30. 9. 1938 o část svého území, nýbrž svým souhlasem 21. 9. 1938 s odstoupením území s více než 50 % obyvatel Německu, který nově nastoupivší vláda neodvolala. Celá mnichovská konference by byla zbytná, kdyby ČSR pak začala předávat tato území s více než 50 % německých obyvatel Německu a Hitler nechtěl vojensky rozbít Československo coby silně vyzbrojeného francouzského spojence na své východní hranici.
Mnichovská smlouva zradou spojenců vůči ČSR být nemohla, jen stanovila termíny obsazování československých území následkem více než týden starého svolení československé vlády. Britové spojenci nebyli, protože žádnou smlouvu o vzájemné pomoci ČSR s nimi neměla, jen s Francií a SSSR. Ale ani Francie, ani SSSR nemusely začít plnit smluvní závazky a přijít na pomoc. Tak měly učinit, až jeden smluvní stát bude napaden, a Československo ve vztahu k SSSR teprve poté, přispěchá-li SSSR dříve na pomoc Francie. ČSR nebyla Německem napadena, tedy nebyl důvod k vojenskému zásahu Francie a vůbec už ne Anglie. Tedy, o jakou zradu západních velmocí se mělo jednat? Že Hitler byl odhodlán vojensky zničit ČSR, o tom Velká Británie i Francie věděly a udělaly s Itálií vše, aby vojenský konflikt ve střední Evropě nevypukl. To se podařilo, přinutily ho, aby se svého plánu vzdal a spokojil se jen se ziskem území. O držbě pohraničních území Československem podrobněji níže.
Psali jsme:
Postoupení území Německu na podzim 1938 bylo však jen oddálením německé okupace zbytku českých zemí a Moravy o půl roku později. A rok poté napadením Polska začala druhá světová válka. Bylo tragickou chybou západních mocností, že v zájmu míru ustupovaly v Mnichově zbaběle Hitlerovi? Daly se jeho rozpínavé záměry v tomto období ještě zastavit?
Hitlerovým cílem v roce 1938 bylo rozbít vojensky ČSR, zničit její vojenskou sílu, nikoli okupovat Sudety nebo české země. Dobře, předpokládejme, že západní mocnosti, tedy Francie a Velká Británie, by Hitlerovi neustoupily. Velká Británie měla v roce 1938 slabou, nepříliš vyzbrojenou armádu, protože po léta zanedbávala patřičné zbrojení, spoléhajíc se na obtížně překonatelný kanál La Manche. Francie disponovala výraznou převahou pozemních sil nad Wehrmachtem, ale výkon jejího letectva proti německému byl v roce 1938 již nižší. Hlavně ale všechny francouzské síly byly orientovány na obranu země, ne na útok. Obrovské ztráty z první světové války měli Francouzi stále v paměti. To se mimoděk potvrdilo o rok později, když Francie vypověděla Německu kvůli přepadení Polska válku. Francouzská armáda pak vtáhla bez boje osm kilometrů do Německa v Sársku, odkud se předtím Wehrmacht kompletně stáhl, aby zabránil ozbrojenému střetu, pobyla asi týden a pak se odebrala zpět za hranici. To bylo vše. Žádná dělostřelecká palba, žádné bombardování Německa, nic.
Zda se dal Hitler v roce 1938 zastavit? Ano, Mnichovská smlouva je toho markantním dokladem – jejím podepsáním byl zhacen jeho záměr rozbít československé vojenské síly, vyvolat válku s ČSR, dostal jen pohraniční německá sídelní území v ČSR. Tuto svou porážku si pak do konce života vyčítal. Kompletní „zastavení Hitlera“ bez jakéhokoli zisku bylo možné jen vojenskou silou. Kdo by byl tehdy s to a navíc ochoten tak učinit?
Fotogalerie: - Svatováclavská mše
Mělo smysl, aby se Československo bránilo nacistickému Německu samo bez podpory spojenců?
Nemělo to smysl ani v případě, že by Francie vojensky proti Německu vystoupila. S Francií nebyl domluven ani jeden vojenský koordinační plán pro případ ozbrojeného konfliktu. Jedinou výjimku tvořila úmluva o přeletu několika letek francouzských bombardovacích letadel na letiště v českých zemích, jenže chyběla pro ně v ČSR letiště, letecký benzín, vycvičení mechanici. Kvůli předem prohranému boji – všechny pevnostní linie měly proluky (i několik desítek kilometrů široké), kudy se dalo projít nebo projet bez jediného výstřelu – Polsko a Maďarsko by vojensky napadly ČSR také. A ještě něco. Společnost národů by musela uznat Československo chtě nechtě za viníka německo–československé války, protože ČSR v květnu 1938 mobilizovala proti Německu a Německo ne. Mobilizace platí od podepsání rusko–francouzské vojenské konvence roku 1892 coby agrese, jako nevypovězené vyhlášení války.
Podporovalo německé obyvatelstvo Československa ve své většině Hitlerovy požadavky na připojení území s většinou německého obyvatelstva k říši? Měla podíl na jejich nedostatečné loajálnosti k Československu i samotná první republika, nebo prostě uvěřili Hitlerovi stejně jako značná část německého národa?
Je jednou z příčin konce první Československé republiky i způsob jejího vzniku? Ve svém textu píšete, že Československo vzniklo podvodem Masaryka a Beneše. Proč si to myslíte?
Podvodů Masaryka, Beneše a Štefánika bylo mnoho, zde namátkově jen ty, které měly vliv na délku trvání první republiky. Masaryk a Beneš na jedné straně velmi nadsazovali počet československých legionářů na Rusi, ve Francii a v Itálii, na straně druhé zatajovali spojencům skutečný počet Němců českých zemí. Beneš v Paříži na mírové konferenci nepravdivě uváděl (mírové smlouvy definovaly též rozsah ČSR), že Němců je ve státě jen 800 000 místo tří milionů a že sídlí na území zvícím dohromady jen 8000 km2 ve čtyřech lokalitách – ve skutečnosti žili na území o ploše 30 500 km2, což je téměř stejná plocha jako je rozloha Belgie. V Mémoire III pro potřeby mírové konference v Paříži Beneš psal, že Rakousko-Uhersko zfalšovalo při předválečném sčítání lidu počet Němců v českých zemích o 800 000 až 1 000 000 ve prospěch Němců. Že lhal, jednoznačně prozradily výsledky československého sčítání lidu v roce 1921. Mocnostem na mírových jednáních namluvil Beneš i takové nesmysly, že většina dělníků v sudetoněmeckém průmyslu jsou Češi, že v pohraničí českých zemí neexistují čistě německé okresy, ale pouze smíšené s podílem českého obyvatelstva v průměru mezi 30 až 35 %. Census v roce 1921 ukázal, že přibližně 90 % německého i českého obyvatelstva bydlí v národnostně nesmíšených sídelních územích. V roce 1919 žilo v území pozdější Říšské župy Sudety jen kolem 5 % českého obyvatelstva.
Beneš v Mémoire III explicitně sliboval: „Němci v Čechách dostanou všechna práva, která jim přináleží, budou mít stejná práva jako Čechoslováci… Všechny úřady budou přístupny všem státním občanům. Jazyk menšin bude všude povolen. Žádné menšině nebude nikdy odepřeno mít své školy, soudce a soudní dvory… Němčina bude druhým zemským jazykem… Politický systém bude podobný švýcarskému a bude v Čechách nastolen nejenom proto, že Čechoslováci jsou a vždy byli prodchnuti nejhlubším smyslem pro demokracii, právo a spravedlnost.“ Nic z toho splněno nebylo.
Francouzi na mírových jednáních nechtěli posílit poražené Německo, a proto hodlali přiřknout pohraniční území Českého království s německým obyvatelstvem Československu a to podle Benešem požadované zásady tzv. historických hranic Českého království. Ale hranice Českého království v žádném případě neohraničovaly sídelní území českého národa, přesahovaly ho. A to značně. S tím Beneš narazil nejen na rozhodný britský, nýbrž i americký odpor. Britové byli proti připojení oblastí obývaných Němci k ČSR – pokládali to za potenciální příčinu budoucí války. Američané chtěli jižní oblasti českých zemí obývané Němci přičlenit k Rakousku, chebský a rumburský okres k Německu, u ostatních německých sídelních území nebyli rozhodnuti. Beneš, nevida jiné východisko, přeformuloval československý požadavek historických hranic na „dočasné (!) zachování historických hranic“ českých zemí, který Britové nakonec akceptovali a Američané se podvolili. Beneš se zřejmě domníval, že vítězné mocnosti na onu „dočasnost“ historických hranic českých zemí zapomenou, ale další události ukázaly, že tomu tak nebylo.
Ve Versailleské mírové smlouvě v článku 86 a v Saint-germainské v článku 57 bylo zakotveno: „Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými (Společnosti národů), přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou (dobové označení pro národnost), jazykem neb náboženstvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese území. Procedere k tomu nebylo stanoveno, takže čelné mocnosti Společnosti národů – v době podpisu mírových smluv Velká Británie, Francie, Itálie, USA a Japonsko, v roce 1938 už jen Velká Británie, Francie a Japonsko – mohly o tom rozhodovat bez pléna Společnosti národů většinou hlasů, což Velkou Británii a Francii opravňovalo požadovat od ČSR odstoupení území Německu.
Psali jsme:
autor: Oldřich Szaban
