Jak hodnotíte 17. listopad s odstupem 25 let?
Sledoval jsem události toho dne roku 1989 sice intenzivně, ale bohužel tak trochu zpovzdálí, totiž jako politický exulant v bavorském Mnichově. Den na to jsme si spolu s Karlem Krylem zažádali současně na tehdejším velvyslanectví v Bonnu o vstupní vízum do ČSSR. Karel je obdržel o týden dřív, a to z důvodu, že mu zemřela maminka. Aby se mohl zúčastnit pohřbu. U mne vyvstal trošku problém, jelikož už jsem byl pro ně cizincem, pár let předtím zbaveným čs. občanství za publikování svých článků i veršů a knižní vydávání nepovolené literatury.
Celý ten proces jsem pak vnímal – a vnímám dodneška – jako cosi neodvratného, čemu se prostě nedalo vyhnout, protože si to tak vyžadovala tehdejší evropská politická situace. Nepřestávejme mít trvale na zřeteli, že jsme byli až předposledním státem východního bloku, kde k tomuto zvratu vyvolanému světovými mocnostmi došlo. Já byl tehdy přesto dokonce chvíli pyšný i na to, že jsme nedopadli tak nekultivovaně jako krátce po nás v Rumunsku, kde se na rozdíl od nás doopravdy vraždilo.
Pokud mi co vadí pokaždé při oslavování tohoto výročí, je věčné opomíjení významné role M. S. Gorbačova, bez něhož by k tak zásadním změnám v zemích někdejší RVHP a Varšavské smlouvy rozhodně dojít nemohlo.
ZDE najdete seznam osobností, které ParlamentníListy.cz vyzvaly ke zhodnocení posledních 25 let.
Jaká podle Vás přinesl listopad pozitiva? A jaká negativa?
Tady záleží na tom, z jakého úhlu anebo pozice ten či onen občan na uplynulé čtvrtstoletí pohlíží. Jedni nezřízeně zbohatli, ať už poctivě či nepoctivě, o těch se dá předpokládat, že jsou s vývojem spokojeni. Druzí – a těch je zřejmě většina – spokojeností zrovna neoplývají. Přišli o spousty sociálních vymožeností, mnozí z nich spadli až na dno společnosti a stali se z nich žebráci. Jakže se to tu docela výstižně říká? Dříve jsme stáli fronty na banány, dneska ve frontách před pracovními úřady.
Můj osobní názor je ten, že všechny tehdejší přeměny probíhaly příliš chaoticky. Ano, jistě, bylo jich zapotřebí, protože předchozí systém se vyčerpal, ale ten celý přechod k tržnímu hospodářství postrádal pevné mantinely. V neposlední řadě i po stránce morální. Podobně je tomu i s naší dnešní demokracií. Zamyslel se už někdo nad tím, které se ta naše nejvíc podobá? Německé, rakouské, švédské anebo třeba té, kterou praktikují v Demokratické republice Kongo?
Vy jste byl přítelem Karla Kryla. Jaké máte vzpomínky na to, jak se on díval na 17. listopad?
Mohu říct, že Karel Kryl původně vlastně stejně jako já listopadový politický zvrat uvítal. Jenomže brzy se dostavilo rozčarování. Je zapotřebí si uvědomit, že jsme oba do ciziny odcházeli plni ideálů „pražského jara“ anebo „socialismu s lidskou tváří“. A současně pak zdrceni i znechuceni tím, co nám v tom osmašedesátém Sověti udělali.
Domnívali jsme se oba, že devětaosmdesátý rok na cosi z toho dobrého, co se tenkrát nepodařilo uskutečnit, naváže. Proto také Karel Kryl zpočátku ještě vystoupil společně s Karlem Gottem na balkónu Melantrichu, což ho potom až do smrti mrzelo. V momentě ale, kdy se ve svých verších a písních začal vyjadřovat k novému režimu kriticky, byl pánům vládním politikům trnem v oku. Ani mně nesměly v prvotní fázi „mladé české demokracie“ vycházet žádné články. Výjimkou byl deník komunistů Haló noviny.
Psali jsme:
Proč podle Vás padnul „komunistický“ systém, přesněji řečeno reálný socialismus?
Říkal jsem už předtím, že ten systém byl všestranně vypotřebovaný. Gorbačov si to uvědomoval a vybízel své satelity k dalekosáhlým reformám, jenomže u moci v nich byli zkostnatělí aparátčíci, kteří se jakýchkoli hlubších změn obávali. Jako pamětník a dlouhodobě politicky zainteresovaný člověk musím ale po pravdě dodat, že poslušní českoslovenští komunisté na jakousi mírnější „perestrojku“ přece jenom najížděli. Málokdo asi dnes ještě ví, že už před listopadem mnohde začínaly fungovat podniky v soukromém vlastnictví. V posledním tažení režimu bylo potom uvolněno i cestování do západní ciziny. Začaly se také vydávat do té doby zakázané knihy. Bohužel už bylo na to všechno pozdě, sled evropských událostí nabíral obrátky, které tyto příliš „pomalé krůčky“ převálcovaly.
Jak vnímáte roli Václava Havla?
Z počátku jsem do něho vkládal určité naděje. Hlavně v dobách disentu, kdy o sobě prohlašoval, že je socialistou. Byli jsme spolu v písemném styku a vydal jsem mu knižně ve svém mnichovském nakladatelství tři divadelní hry.
Vy jste se s Havlem také několikrát setkal. Jaké máte vzpomínky na tato setkání?
Ta osobní setkání byla až popřevratová a otevřela mi oči. Havel totiž vůbec nebyl mužem s vyhraněnými názory, jak jsem si původně představoval. Stavěl jsem se k němu čím dál kritičtěji, což brzy mezi námi vyústilo v roztržku, hlavně také kvůli jeho přehnané vstřícnosti k sudetským Němcům.
Psali jsme:
A jak hodnotíte roli Václava Klause?
Také prezidenta Klause jsem poznal tak trochu, jak se říká, „zblízka“. V letech 2004 až 2009, když jsem poslancoval v Evropském parlamentu, zval si tu naši tehdejší bruselskou čtyřiadvacítku každoročně k sobě na Hrad. Sešlo se nás tam většinou ale jenom kolem deseti. Při kávě a zákusku jsme se s ním snažili diskutovat. Někdy to šlo velmi složitě.
Václav Klaus je bezesporu osobnost, o tom nelze pochybovat. Pro tuhle zemi vykonal dozajista mnoho pozitivního. Mnohé i pokazil a myslím si, že zbytečně. Nelze mu ale dávat za vinu, že strana, kterou zakládal, časem zdegenerovala. Nelze mu ani vyčítat, že by někdy konal záměrně proti svému národu. Pokud se mi na něm občas něco nezdálo, vložil jsem to do svých kritických článků. Naposledy to byla z mého pohledu zpackaná amnestie při jeho odchodu, která neprospěla ani jeho pověsti, ani občanům.
Nejvíc se mi Klausovo počínání zamlouvalo, když za ním před pár lety přišla na Hrad delegace složená z několika potentátů Evropské unie na čele s proslulým chaotem „zelených“ Kohnem-Benditem. Velice nevybíravým způsobem se ho snažili přinutit, aby podepsal Lisabonskou smlouvu. Řekl jim k tomu do očí své a poslal je domů. A přesto, že pod tuto kontroverzní smlouvu z určitých příčin po čase přece jenom podpis dal, vymínil si k ní dodatek, ochraňující náš stát proti eventuálním sudetoněmeckým nárokům.
Otřesné je ovšem – a málokdo u nás o tom ví – že když se vloni o Klausově dodatku v Evropském parlamentu hlasovalo, vyslovili se proti němu kromě jiných, u kterých se to předpokládalo, také europoslanci zvolení za KSČM. Tak tohle já osobně považuji za ostudu.
Mají se dnes lidé lépe?
Jak už jsem říkal, někteří se mají tak, že se jim o tom dříve ani nesnilo, zatím co druzí třou doslova bídu. Takový je prostě kapitalismus. Je systémem hlubokých sociálních rozdílů. Jiný nikdy nebyl a být ani nemůže a trestuhodnou naivitou by bylo pořád ještě očekávat od něj něco jiného.
Kdysi jsem se snažil našincům, přijíždějícím za mnou před listopadem do Mnichova, v diskuzích vysvětlovat, že to, co kolem sebe vidí, je vlastně jenom takové pozlátko. Že za těmi pěknými fasádami domů často přežívají rodiny od nájmu k nájmu, s nedostatečnými příjmy a že jejich potomci občas mívají hlad. Bylo to asi tak, jako když děti varujete před rozpálenou troubou. Musejí si na ni stejně sami sáhnout.
Psali jsme:
Co říkáte návrhům na zákaz KSČM?
Před lety – zrovna jsem coby bezpartijní za KSČM působil v Evropském parlamentu – přišli poprvé s tímto návrhem v našem senátu pánové Mejstřík a Štětina. Nedalo mi, abych s jejich snažením neseznámil plénum ve Štrasburku. Dostalo se mi ponaučení, že EU akceptuje bez rozdílu všechna politická seskupení, volená občany v řádných volbách a která nejsou prokazatelně zaměřená na extremismus. Jsem přesvědčen a vím to konečně i z vlastní zkušenosti s nimi, že k přeopatrným českým komunistům takováto nálepka rozhodně nepatří. Etablovali se pozvolna v současných společenských podmínkách a těší se už i z toho, že vůbec přežívají. Nejinak je tomu s komunisty také v ostatních unijních zemích.
Třetí významnou polistopadovou osobností je Miloš Zeman. Jak hodnotíte jeho?
Musím přiznat, že jsem Zemanovo zvolení prezidentem republiky uvítal. Nebylo v té volbě podle mne už ani jiného přijatelného řešení. Ať se na mě třeba Schwarzenbergovi přívrženci hněvají, ale tenhle pán je mentálně víceméně prázdnou nádobou, navíc značně nakřáplou, čili k nepoužití. Doba se od listopadu 1989 podstatně změnila, havlovské pseudolegrácky dávno skončily a nejenom Evropa, ale celý svět prochází nebezpečnou krizí. A zdaleka ne pouze tou ekonomickou! V takovémto prostředí se Miloš Zeman spíše osvědčí.
Někteří lidé u nás říkají, že Putin je kágébák a komunista, že nám z Ruska přichází ohrožení demokracie, že hrozí návrat komunismu ze strany Putina a obnovení Sovětského svazu. Jak se díváte na tyto názory?
Není přece žádným tajemstvím, že Vladimír Putin byl v minulosti agentem v tehdejším Západním Německu, nebo že byl komunistou. Zapálenou propagátorkou komunistických idejí byla ostatně v někdejší NDR i dnešní německá kancléřka Merkelová. Pokud se Putin chystá Ruskou federaci povýšit znovu na světovou velmoc, není se čemu divit, jde přece o nejrozlehlejší a vedle Číny o nejperspektivnější území naší planety. V USA a v unijní Evropě jsou z tohoto rezolutního Putinova usilování přirozeně znejistění, čichají do budoucna tvrdou konkurenci. Chápu docela, že lépe by jim na jeho místě vyhovoval takový Jelcin.
Rozhodně si nemyslím, že by se Putin pokoušel o nějaký nový komunistický experiment, takové smýšlení je mu určitě cizí. Naopak mi připadá, že chce svůj stát po rozpadu SSSR konečně zkonsolidovat a vytyčit jasná pravidla v ekonomice i v tamní různorodé společnosti. Proto také souhlasím s Václavem Klausem i Milošem Zemanem, kteří odmítají nynější protiruskou hysterii. Obzvlášť když vidím, že prosazování bojkotu nemá šanci ublížit Rusku, ale stává se vážným problémem pro ty, kteří ho vyhlašují.
Psali jsme:
Podobně, jako se varuje před Putinem, tak někteří, například Miroslav Kalousek, varují před Babišem, že je to prý estébák a ve spojení s Babišem varují před návratem komunismu, před návratem estébáků...
Naše občany mezitím ve skutečnosti zajímá víc než takováhle planá strašení, jestli se v této prťavé a dneska už bohužel i dost bezvýznamné zemi najde někdo, kdo v ní nastolí pořádek a zajistí jim slušné živobytí. Proto už tolik neupřednostňují tradiční politické strany, působící tu od převratu, ale hledají různé alternativy. Tohle je tím pravým důvodem, proč se voliči naposledy upnuli k nově vzniklému Babišovu hnutí.
Neustálé žvanění některých z politiků a valné většiny novinářů o tom, kdo byl zaslouženějším, nebo méně zasloužilým estébákem začalo jít většině lidí jednoduše na nervy. Mně osobně to jako pamětníkovi připomíná situaci, kdy ještě dvacet let po osmačtyřicátém roce někteří soudruzi s vážností vyhlašovali, že za některé nedostatkové zboží na trhu mohou předváleční továrníci a pozdější šmelináři.
| Daniel Strož (* 4. srpna 1943 v Plzni) je český básník, nakladatel, literární kritik, mecenáš a bývalý politik. V roce 1968 emigroval do SRN, v roce 1975 založil nakladatelství Poezie mimo domov a vydal díla některých českých spisovatelů a básníků. V letech 1995 až 2004 byl komentátorem komunistických Haló novin, působí jako místopředseda Unie českých spisovatelů. Založil Literární cenu Daniela Strože a Unie českých spisovatelů, je vedoucím redaktorem týdeníku Obrys-Kmen (spolu s Karlem Sýsem). V roce 2004 byl na kandidátce KSČM zvolen do Evropského parlamentu, kde zasedal ve Výboru pro právní záležitosti a byl náhradníkem ve Výboru pro kulturu a vzdělávání. V roce 2009 už svůj post v EP neobhajoval a odešel do důchodu. |
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
