V posledních dnech se moderátor České televize Jakub Železný podivil, proč se po Ludvíku Svobodovi jmenuje pražské nábřeží. Měly by se případně přejmenovat ulice v dalších městech nesoucí jméno generála Svobody? Psal jste o něm v některých svých knihách, například v monografii Pravomil Raichl: Život na hranici smrti.
Výroky Jakuba Železného v tomto smyslu nepovažuji za šťastné. Zapadají do současného trendu revidovat historické osobnosti, kdy pojmy jako vlast a vlastenectví jsou dnes pro mnohé jen prázdným slovem, někde dokonce už i nadávkou. Pan Železný ví dobře, co se v západní Evropě a v USA nyní děje. Vypouští tak nebezpečného džina z lahve, kterého by se mohli chytit fanatičtí aktivisté. Redaktor veřejnoprávní televize by měl, více než kdokoliv jiný, krotit svůj osobní názor.
Kdo nezažil chaos opravdové bitvy, kdo nikdy neobětoval to nejdražší – život svůj a život nejbližších, neměl by soudit druhé. I na bourání soch vidíme, jak „hrdinové“ dnešní doby bojují nejraději s těmi, kteří se již nemohou bránit. Po válce bylo taky najednou partyzánů habaděj. Když už historické osoby mají být hodnoceny podle současných hodnot, tak s maximální empatií. Jinak opět přepisujeme historii, přestože ta se stala.
Od pamětníků jsem slyšel o osudech dědečka pana Železného. Jestli to je všechno pravda, tak pan Jakub by měl být Ludvíku Svobodovi spíše vděčný. Vždyť generál nepřímo jeho dědečkovi dvakrát zachránil život. Hlavně však, z osobností jako Svoboda se mi skutečně vybavuje málokdo, jehož životní osudy by tak přesně kopírovaly historii Československa 20. století. Těch zvratů, co prožil. Není divu, že jeho osudy mají své příznivce i odpůrce.
Svobodův život se neodvíjel v lehkých situacích, kdy se ocitnul nejen mezi zájmy Hitlera, Stalina, Churchilla či Roosevelta, ale přidejme, že i mezi zájmy Beneše, a Gottwalda. A také Rudolfa Slánského či Bedřicha Reicina, kteří se postupně stali jedním z hlavních nástrojů vlivu sovětské rozvědky v Svobodově 1. Československém samostatném polním praporu. Každého kritika nemilosrdně nařkli z nenávisti k Sovětskému svazu, jako protisovětského živla, antisemitu. Pro ně ostatně i důstojníci, tzv. skupina velitelských a instruktorských kádrů, či z Anglie přišlí vojáci, byli jen „Moravcovy svině“ a „hnusní fašisté“...“ Svoboda jako velitel a pozdější politik někdy neměl na výběr mezi menším a větším zlem. Musel manévrovat velmi prozíravě, realisticky.
Kdy jste poprvé přišel do kontaktu se jménem generála Svobody?
To už je dávno. Dodnes mám od svého bratra svázané dětské časopisy „Vpřed“ z roku 1946 s přílohou kreslených příběhů Rychlých šípů. Na jednom z čísel s titulním portrétem armádního generála Svobody je jeho článek: „Buďte jednotní a silni!“ Totéž pak v roce 1968, kdy se jeho celostránkový portrét objevil na titulní straně časopisu Junák. Pro mne jako kluka byl Svoboda především voják a vlastenec. Jeho aristokraticky pohledná, chlapsky řezaná tvář, měla v sobě cosi ze starodávné rytířské ušlechtilosti. Na fotografiích z války mi trochu připomínal sympatického amerického herce Wiliama Holdena.
Leccos neznámého jsem se o Ludvíku Svobodovi později dozvěděl z archivních materiálů, od pamětníků, ba přímo i od bojovníků od Sokolova. Například jsem hovořil s plukovníky Leopoldem Vojtěchovským, Bedřichem Kopoldem, Borisem (Bernardem) Menachovským, Michalem Fedorkem, s generály Janem Babincem, Miroslavem Šmoldasem, Václavem Drnkem a jeho ženou Danutou Drnkovou, rozenou Čermákovou. Dále s Oldřichem Kvapilem a jeho ženou Marií, roz. Pišlovou. S Gretou Koutnou, Jiřinou Kopoldovou, rozenou Švermovou. A rovněž se Svobodovou dcerou Zoe Klusákovou, kterou jsem několikrát v jejím bytě navštívil. Mluvil jsem i s generálem Vlastislavem Raichlem a především s jeho bratrancem plukovníkem Pravomilem Raichlem. Od nich, i z archivních pramenů jsem se dozvěděl mnoho zajímavostí, faktů a dnešní veřejnosti málo známých či zcela neznámých skutečnosti.
A také, že kolem Ludvíka Svobody existuje hodně mýtů. Například málokdo ví, že svou nejslavnější knihu Z Buzuluku do Prahy v podstatě vůbec nenapsal. Tento ideologický pamflet, spolu s poslancem Národního shromáždění JUDr. Vojtěchem Erbanem-Eksteinem sepsali historici Zbyněk a Vlastimil Kožnarovi. Naopak, historickou hodnotu mají Svobodovy paměti Cestami života, které však za totality musely do stoupy.
Zeptám se vás na vojenskou část jeho života. Ludvík Svoboda bojoval už za první světové války...
Svobodův starší bratr Josef byl v roce 1915 povolán na srbskou frontu, odkud se již nevrátil. Ludvík přeběhl na ruské frontě do zajetí. O rok později vstoupil do čs. legií v Rusku. To jsou všeobecně známé věci. Zrovna tak, že se zúčastnil slavné bitvy u Zborova a Bachmače, že prodělal sibiřskou anabází a tažení na Vladivostok. Zpět do vlasti putoval přes Japonsko, Tichý oceán, Panamský průplav a Spojené státy. Vrátil se do své posádky k Pěšímu pluku 3 „Jana Žižky z Trocnova“ v Kroměříži, z něhož byl vytvořen náhradní prapor.
Co dělal v období první republiky?
V roce 1923 se oženil s Irenou, rozenou Stratilovou, a v témže roce byl přemístěn do Užhorodu na Podkarpatské Rusi. U Pěšího pluku 36 setrval do roku 1931. V Užhorodu se v roce 1924 manželům Svobodovým narodil syn Miroslav a o rok později dcera Zoe. Prodělal řadu kurzů a školení: střelecký kurz v Milovicích, v Užhorodě-Čemerném absolvoval stáž u Dělostřeleckého pluku 12, poté stáž u Leteckého pluku 3 „Generála M. R. Štefánika“ v Piešťanech.
Uměl výtečně maďarsky. Proto v letech 1931-1934 vyučoval tento jazyk na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. V hodnosti podplukovníka a jako velitel náhradního praporu byl převelen zpět k Pěšímu pluku 3 „Jana Žižky z Trocnova“ v Kroměříži. Byl pověřen přípravou všeobecné mobilizace. Za branné pohotovosti státu v roce 1938 se s mobilizovaným praporem přemístil do Kounic na Jižní Moravu. Jako voják a vlastenec těžce nesl zradu, které se na Čechoslovácích dopustili spojenci v Mnichově.
Kam směřovaly jeho kroky po vzniku Protektorátu?
Po okupaci, vzniku Protektorátu Čechy a Morava, a následné likvidaci čs. branné moci se na Kroměřížsku zapojil do činnosti vojenské ilegální organizace Obrana národa. V létě 1939 pak přejel ilegálně hranice do Polska. V polovině června se ve Varšavě sešel s gen. Lvem Prchalou, a rovněž s Moravcovými zpravodajskými důstojníky mjr. Josefem Bartíkem a plk. Prokopem Kumpoštem. Jako služebně nejstarší důstojník převzal po vzájemné dohodě velení čs. skupiny dobrovolníků ve výcvikovém táboře v Malých Bronowicích u Krakova.
Z hlediska výcviku se jednotka stala samostatnou, podřízenou generálu Prchalovi. Jako celek podléhala vyšší pravomoci velitele IX. sboru polské armády. Koncem srpna bylo v bronowickém táboře registrováno již na 900 čs. dobrovolníků. Byl zaveden vojenský řád, precizovány služební předpisy, zněly striktní povely. Mezitím část Čechoslováků několika lodními transporty zamířila do Francie a byla zařazena do jednotek Cizinecké legie. Čs. vojenská skupina pod vedením pplk. Svobody se přesunula do polského výcvikového tábora Leszno. Svoboda pak s dalšími důstojníky odjel do Varšavy řešit potíže s výzbrojí a výstrojí.
To již ale začala válka.
Ano. Dne 1. 9. 1939 bylo Polsko napadeno nacistickým Německem. Začal největší válečný konflikt v dějinách lidstva. Prezident Polské republiky Ignacy Mościcki vydal dekret oficiálně povolující zřízení České a Slovenské legie. Svoboda se okamžitě hlásil k linii prezidenta Beneše. Byl si dobře vědom, že žádný z čs. politiků v emigraci nedosahuje Benešova politického rozhledu a formátu. Zatímco gen. Prchala s darem přeceňování svých možností příliš dlouho otálel s rozhodnutím podřídit se Benešovi, ke škodě vlastní i čs. zahraničního odboje, se tím zařadil mezi „persony non grata“.
Polské vrchní velení, jemuž čs. útvar podléhal, poté vydalo rozkaz ke spěšné evakuaci tábora. Čechoslováci se snažili vyhnout zaskočení německými vojsky deroucími se ke Lvovu. Se štěstím unikli ničivým náletům. Svoboda vyslal k zajištění protiletecké obrany strategického města Tarnopolu palebnou jednotku tří těžkých a čtyř lehkých kulometů. Ta sestřelila dva nepřátelské letouny. 17. 9. 1939 přiletěla nad Hluboczek Wielki formace slovenských letadel, z pumovnic začalyt bomby a zasáhly nádraží a chalupy. Ve vesnici zůstalo několik mrtvých a raněných. Mezi nimi Čech – kulometčík, čet. asp. JUDr. Vítězslav Grünbaum. Operace v Polsku se rozvinula šokujícím tempem. Téhož dne Rudá armáda začala obsazovat západní Ukrajinu a západní Bělorusko. Vpád Sovětů z východu do zoufale bojujícího polského státu byl ovšem zdrcující.
A co bylo dál?
Pro záchranu Čechoslováků se pplk. Svobodovi nabízely pouze dvě možnosti: odejít na území Sovětského svazu, nebo do Rumunska. Od jednotky se oddělili polští důstojníci a Čechoslováci, kteří chtějí odejít do Rumunska. Ráno 18. 9. 1939 postoupil pplk. Svoboda s několika čs. důstojníky vstříc postupující Rudé armádě. Mezitím vyslanec Juraj Slávik jednal o osudu legionu se sovětským vojenským atašé plukovníkem Pavlem Rybalkem. Ten slíbil informovat přímo maršála Klimenta Vorošilova. Svůj slib splnil. Utrmácená čs. jednotka narazila u obce Rakowiec na předsunutý oddíl Rudé armády. Střeženi jízdní kozáckou hlídkou Čechoslováci postupně pokračovali na Husiatyn. Potom byli převezeni do kasáren v Kamenci Podolském.
Přestože zajištění Čechoslováci byli sovětskými orgány ujišťováni, že na rozdíl od Poláků jsou přijati jako přátelé, internace v táborech NKVD v Jarmolincích a Orankách se víceméně jevila jako zajetí. Za pobytu v internačním táboře v Olchovcích pplk. Svoboda čelil potížím ze strany NKVD, ale především ze strany tzv. „Hvězdářů“, ultralevých fanatiků z řad českých, slovenských a podkarpatoruských komunistů. Mimochodem, v Olchovcích tehdy jakýsi agresivní četař „Hvězdář“, chtěl Svobodu dokonce probodnout nožem. Tuhle informaci vím od generála Kvapila, jenž u toho byl!
Psali jsme:
V roce 1941 Svoboda stanul v čele československé jednotky v Sovětském svazu. Co říci o vzniku této jednotky?
Přepadením Sovětského svazu Němci a jejich satelity 22. června 1941 se pronikavě změnil nejen dosavadní průběh a charakter druhé světové války, ale změnilo se i mezinárodní postavení čs. zahraničního odboje. Zásluhou diplomatických kroků prezidenta Beneše a Jana Masaryka byla v Londýně 18. 7. 1941 uzavřena významná Úmluva mezi vládami SSSR a ČSR. Dalším rozvedením této Úmluvy mezi vrchním velitelstvím SSSR a vrchním velitelstvím československým byly vytvořeny základní předpoklady pro budování čs. vojenské jednotky v SSSR. Náčelník Čs. vojenské mise v Moskvě plukovník Heliodor Píka spolu se Svobodou, jenž byl ustanoven velitelem polního praporu, vyvinuli doslova nadlidské úsilí.
Uralské město Buzuluk se stalo pomyslnou lodí, zachraňující na rozbouřeném moři tonoucí trosečníky před jistou zkázou. Vstup do vojenské jednotky každý rád ochotně podepsal. Získal jistotu, že nezajde chladem, nezahyne hladem. Mnozí zoufalci, kteří přišli do Svobodovy jednotky ze sovětských pracovních lágrů, gulagů, díky tomu přežili. To je ten první okamžik, kdy Svoboda dědečkovi Jakuba Železného vlastně zachránil život. Doposud v Buzuluku soustředění Poláci, kteří odcházeli bojovat na Střední východ, Čechoslovákům přenechali své anglické sklady. Takže, naši vojáci byli vystrojení velmi dobře: měli uniformy battledressy, ocelové britské přilby, plynové masky, opasky, spinky, boty, spodní prádlo, pláště. Samé užitečné věci. Přes Írán z Anglie dostávali léky a americké konzervy. To vše zařizovali Píka a Svoboda. Rovněž z proviantních skladů Rudé armády zajistili zásobování potravinami, chlebem, moukou, bramborami.
Jak do chodu vojenské jednotky zasahovali Sověti a českoslovenští komunisté?
Na poskládání vojenské jednotky – té nestejnorodé směsice, a jejího přivedení k zdravotní schopnosti, zásluhu měla, vedle Svobody a Píky, rovněž více jak osmdesátičlenná tzv. skupina velitelských a instruktorských kádrů. Z těchto vynikajících důstojníků, jako byli například kpt. Bohumír Lomský, nadporučíci Otakar Jaroš, Jan Kudlič, npor. Vladimír Janko, rotmistr Oldřich Kvapil, rotný Richard Tesařík, podporučík Antonín Sochor, byli ustanoveni první velitelé – základní prvek vznikajícího praporu. Ovšem, spolu s oranskými přijel do Buzuluku i ruský styčný důstojník kapitán NKVD Petr Kambulov. Mluvil částečně česky. Čas od času, ale pod jiným jménem, se objevoval u čs. jednotky již v Jarmolincích.
A potom, někdy v březnu 1942 se v jednotce objevil MUDr. Bohuslav Vrbenský. Prvorepublikový levicový ministr, poslanec, jenž kdysi v parlamentu hlasoval vždy spolu s Gottwaldovými komunisty. Oficiálně měl vykonávat jen zdravotní dozor, ale ve skutečnosti v jednotce vykonával dozor politický. Navenek vystupoval jako dobrotivý, moudrý otec vojáků. V brzké budoucnost v sobě nezapřel anarcho-komunistického oportunistu. Ač lékař, utrpení chudáků, kteří se ze sibiřských lágrů do jednotky dovlekli posledními silami, jej – jak říkali pamětníci – vůbec nezajímalo. Měl ovšem šalebný vliv na Svobodu, původního odchovance prvorepublikového armádního antipolitismu, kterého šikovnou manipulací postupně získával pro ideje komunismu. Poťouchle s tehdejším vyslancem Zdeňkem Fierlingerem, nad nímž ovšem z Londýna držela ochrannou ruku přímo Hana Benešová…
Vrbenský spolu s dalšími komunistickými radikály úmyslně vyvolával rozpory mezi Svobodou a Píkou! Však několik důstojníků v Buzuluku v čele s Otakarem Jarošem a Janem Kudličem u Svobody protestovalo. Vyjádřilo obavy z častých návštěv členů zahraničního politbyra komunistické strany, a snah nahlodávat ducha jednotky. Stalo se, že Svoboda, jenž dříve sám politické rozhovory a diskuse v jednotce zakázal, vyjádřil přání svého vstupu do komunistické strany. V dalších letech se k tomuto rozhodnutí opakovaně vracel. Čas ale ukázal, že s myšlenkami komunismu skutečně skrytě sympatizoval. Ostatně do KSČ nakonec oficiálně vstoupil v roce 1948.
Vraťme se ale do Buzuluku. Jaké tam vládly poměry?
Všichni nově příchozí byli šťastní, že se dostali k čs. jednotce. Především podkarpatští Rusíni, Ukrajinci, prostí chlapci, kteří ze sibiřských Gulagů přijížděli ve skupinkách zubožených nešťastníků, nahlodaných infekcemi, tyfem úplavicí, žloutenkou. Dostávali akrichin, a tak měli všichni žluté oči. Řada z nich za pár dnů zemřela a byla pochována na buzuluckém hřbitově. Ti co přežili, prošli nemocniční karanténou a byli zařazováni do výcvikových rot. Když je navlékli do battledressů, byli strašně vychrtlí. Všechno na nich viselo. Heliodor Píka a přednosta přijímací a odvodní komise štábní kapitán Jakub Koutný hledali jakékoliv údaje o lágrech a v nich se ocitnuvší Čechoslováky, držené v gulazích v nelidských podmínkách. Potřebovali okamžitou pomoc.
Zásluhou neustálých intervencí Píky u Kambulova a vyšších sovětských míst, začaly postupně větší vlny propouštěných vězňů z pracovních a různých internačních zařízení. Akce na záchranu těchto nešťastníků ovšem vyvolávala u některých komunistů nevraživost. Tu a tam bylo slyšet poťouchlé poznámky: „Hele, nejsou ten Píka, Koutný, Kudlič špiony britské zpravodajské služby...?“ V lednu 1943 jednotka dostala bojovou zástavu a odjela na frontu. Tato zástava pak skutečně prošla všemi boji – z Buzuluku až do Prahy.
Fotogalerie: - Ludvík Svoboda
Ovšem bitva u Sokolova v březnu 1943 znamenala přece jen dost velké ztráty.
Ano. V bitvě padlo 115 čs. vojáků. Mezi nimi velitel 1. roty npor. Otakar Jaroš, velitel 2. roty npor. Jan Kudlič, velitel kulometné roty npor. Jaroslav Lohrer. To byli skuteční hrdinové, jakých naše země příliš neměla a nemá. Po bitvě bylo třeba změnit směr pochodu, aby se vojáci co nejrychleji dostali na most přes řeku Severní Doněc. Území za touto řekou stále ještě ovládala Rudá armáda. Před mostem na okraji cesty stál v automobilu vzpřímený vedle řidiče Svoboda. Díval se na utrmácené vojáky, kteří vedle extrémní únavy prožívali napětí a většinou strach z hrozícího obklíčení. Velitel tam zůstal tak dlouho, dokud z dlouhého pochodového proudu neprošli poslední vojáci.
I to svědčí o Svobodově osobní statečnosti. Proč tedy Jakub Železný Svobodu zpochybňuje? Pokud se nemýlím, tak právě jeho dědeček se bitvy u Sokolova zúčastnil.
Ludvík Svoboda byl a doposud občas je kritizován za některé své postoje a činy. Zejména za činy kolem února 1948 a v dobách posrpnových v roce 1968. Podle mého názoru, za některé právem, za některé neprávem. Stále se mi ale nechce věřit, že tak vzdělaný, schopný novinář a celkem sympatický moderátor mohl tohle říci.
S tím dědečkem je to skutečně tak. Pokud vím od pamětníků, vojín Tordes Eisenkraft pocházel z polského Těšína. Do Buzuluku přišel jako šestadvacetiletý v listopadu 1942. U Sokolova byl nasazen v rámci protitankové roty. Historička dr. Alena Hájková mi říkala, že ke konci bitvy se od jednotky vzdálil a ani v dalších dnech se nepokusil dorazit na vojenskou základnu do obce Veseloje. Později ani do Novochoperska, kde se brigáda formovala. Není také pravda, jak jsem někde četl, že bojoval u Kyjeva. Prostě do dalších bojů v rámci 1. Čs. armádního sboru již nezasáhl. Prý si v Samaře (Kujbyšev) léčil zranění, našel místo jako novinář. Ke konci války zplodil syna Vladimíra a své jméno změnil na Fedor Železný. Prý někteří vojáci chtěli Tordese nechat potrestat, ale právě Svoboda, Reicin a předseda polního soudu JUDr. Otto Winterstein od potrestání upustili.
Mimochodem, Svoboda prosadil ještě cosi navíc, doslova revoluční myšlenku – aby ženy, dobrovolně se hlásící – mohly být zařazeny jako zdravotnice, telefonistky. Zúčastnily se bojů jako obsluhy protiletadlových kanonů, dokonce i jako snajperky. Podle pamětníků Svoboda svým úsměvem a srdečností na mužstvo působil tak nějak lidsky. Věřili mu, měli ho rádi. Považovali ho za jakéhosi tátu. Ač nebyl stár, mezi vojáky se mu již říkalo „starý pán“. Na základě ztrát u Sokolova a v důsledku budování vyšší jednotky, Svoboda podal do Londýna žádost o přidělení několika desítek důstojníků z Anglie.
Potížistovi Vrbenskému se to ale nelíbilo, kžádal, aby všichni důstojníci přišlí z Anglie, byli politicky prověřováni ještě přísněji než doposud. V dalších týdnech a měsících probíhalo formování brigády, pokračoval obvyklý výcvik, který většinou probíhal v prostoru řeky Choper. Nejvyšším velitelem byl plukovník Jan Kratochvíl, velitelem brigády Ludvík Svoboda a jeho zástupcem podplukovník Vladimír Přikryl. Kratochvíl i Přikryl dorazili právě z Anglie. Pod jejich velením brigáda svedla úspěšné boje o Kyjev, Bílou Cerkev, Rudu a Žaškov.
Ještě předtím byl Svoboda dokonce odsouzen sovětským vojenským tribunálem k smrti. O co šlo? Objevují se spekulace, že tehdy Sovětům něco podepsal, respektive spolupráci se sovětskými tajnými službami. Něco takového však potvrzeno není?
V letech 1940-41 byl Svoboda několikrát předvolán do Moskvy. Téměř vždy ho doprovázel kpt. NKVD Petr Kambulov. Enkávédisté někdy v létě 1941 provedli na Svobodovi neuvěřitelnou věc. Zkoušku loajality. Prý jej postavili před jakýsi rudý tribunál a obvinili, že se dopustil špionáže a je ve spojení s nepřáteli Sovětského svazu. Svoboda čekal, kdy ho zastřelí. Když ho vedli na popravu, s úsměvem mu řekli, že se omlouvají, že se jednalo o nedopatření... Svobodovi bylo tehdy pouhých 46 let, tehdy prý jeho světlé vlasy zešedivěly. Cosi o tom naznačuje ve svých pamětech Cestami života. Ale vše další jsou pouhé spekulace. Více o tom nevím.
1. Československý armádní sbor pak po boku Rudé armády došel až do Prahy. Nejznámější je jeho působení při bitvě na Dukle. Jak významná to byla bitva?
To jsou celkem známé věci. Dost podrobně jsem o tom psal ve své trilogii Někomu život, někomu smrt. Karpatsko-dukelská operace měla podpořit Slovenské národní povstání. Plán předpokládal, že dvě východoslovenské divize, posílené čs. parabrigádou, otevřou Moskalenkově 38. armádě průsmyky a připojí se k 1. Čs. armádnímu sboru, že útočící sovětské a čs. jednotky překonají horská pásma, proniknou do slovenského vnitrozemí a dosáhnou Prešova. Jednotlivým brigádám byla určena pochodová osa a pořadí: v čele prapory 3. brigády, za nimi útvary 1. brigády, vzadu zálohy.
8. 9. 1944 dvouhodinová „fanfára Stalinových varhan“ – raketometů rozehrála koncert. První sledy sovětské 38. armády, tvořící hybnou osu celé operace, vyrazily vpřed. Úderné prapory za podpory tanků a samopalníků vytvořily dva kilometry široký koridor. První obranné pásmo protivníka bylo za aktivní podpory sovětského letectva proraženo. Nepřítel však do druhého obranného pásma nepozorovaně přisunul silné jednotky. Postupující 3. čs. brigáda, spolu se sovětskými týlovými částmi u Wrócanky a Bóbrky, doslova vpochodovala do nenadálé palebné vichřice. 1. čs. brigáda byla vehnána do náruče smrti u osady Machnówka. Vojáci bez zkušeností propadli panice.
Den 9. 9. 1944 znamenal nejkrvavější datum v čs. vojenských dějinách. Ze všech stran dopadaly šrapnely, nováčky, hlavně z řad volyňských Čechů, zachvátila panika. Byl to křest ohněm, prostě psychóza, panický úprk méně zkušených a pološílených strachy. Nikdo nevěděl, co teď. Disciplinovaný odpor kladli jen zkušení vojáci a část dělostřelectva pálící přímo proti tankům. Prchající zahazovali zbraně a torny. Velitel sboru Kratochvíl a Svoboda běhali s pistolemi, stříleli jim nad hlavy a snažili se utíkající vojáky zastavit. Oldřich Kvapil se samopalem také střílel. Nejdříve nad jejich hlavy, a pak i několika dávkami do nich. Teprve pak se zdemoralizovaní vojáci zastavili. Do toho všeho zmatku odkudsi přiletěly německé střední bombardéry. Tlakové vlny od bomb převracely řadu vozidel, i studebakery a halftracky. Přímý zásah dostala i sanitka s raněnými. Aniž kdo moc uvažoval, každý skočil do kdejaké škarpy. Jenže letadla nalétávala znova.
Sověti z toho průšvihu hned vyvodili důsledky. Pochopitelně svou část viny nepřiznali. Ale velitele sboru Kratochvíla odvolali a na jeho místo ustavili právě Ludvíka Svobodu. Kratochvíl samozřejmě nesl zodpovědnost, ale za ten debakl nemohl. Zrovna tak, jako velitel 3. brigády podplukovník Karel Střelka, na něhož rovněž byla svalována vina. Takže, z plánovaného pětidenního průlomu se vše změnilo v tříměsíční vleklý boj. Každý metr Karpatsko-dukelské operace byl skropen krví našich a hlavně sovětských vojáků. Svobodova všudypřítomnost udržela na výši bojovou morálku bojovníků v těžkých bojích. Podle očitého svědectví, zablácený a unavený, pomáhal tahat raněné ze zákopu poblíž krvavé kóty 534. A to nějakých tři sta metrů před útočícím nepřítelem. Boje v Karpatsko-dukelské operaci sice nesplnily cíl, avšak vázaly značné síly wehrmachtu, které Němcům chyběly na strategických směrech v Polsku a v Maďarsku.
Kde na sebe, vedle ,ještě Svobodovi vojáci výrazně upozornili?
Čs. armádní sbor se zúčastnil osvobozování řady slovenských měst a vesnic – Zborov, Kežmarok, Poprad. 29. 1. 1945 dostal rozkaz navázat bojový kontakt s nepřítelem v prostoru západně od Štrby, směrem na Važec. Když Němci zahájili palbu, 26 čs. vojáků padlo. Střepina granátu zranila velitele 3. praporu 1. brigády kapitána Ludvíka Engela, jenž přišel do jednotky ze Středního východu. Podle Pravomila Raichla byla jeho smrt ale dost podivná. Plukovník byl přesvědčen, že kdosi z Vašových lidí pomohl Engelovi na onen svět... Byl nejdříve pohřben ve Važci na místním hřbitově. V roce 1970 prezident Svoboda doporučil provést jeho exhumaci a ostatky nechal převézt na vojenský hřbitov Háje nad Liptovským Mikulášem.
V době války se do protinacistického odboje ovšem zapojila v Kroměříži i jeho manželka, dcera a další příbuzní. Jak?
Miroslav Svoboda, syn Ludvíka a Ireny Svobodových, byl nejzasvěceněji informován o činnosti čtyřčlenné paraskupiny S-1/R , vyslané čs. vojenskou misí v Moskvě. Parašutisté seskočili v noci 10. září 1941 v okolí obce Dřínova, nedaleko Kroměříže. U Svobodových nalezli pomoc. O Miroslavovi jsem poprvé četl v časopisu Junák v roce 1969. Později, když byl Junák opět zakázán, jsem začal pátrat po dalších údajích. Například, že člen výsadku S-1/R četař František Ryš byl rovněž skautem. V odboji mu pomáhal jeho bratr Rudolf, bývalý okresní skautský zpravodaj ve Svinově. Tomu zase v Brně pomáhal osmnáctiletý synovec Stanislav Žůrek – rovněž předválečný junák z Košic.
Miroslav v době zatýkání spolu s matkou a sestrou sice včas unikl. Avšak v listopadu 1941, při doručování jedné z důležitých zpráv, byl v Nezamyslicích, kam přišel varovat před zatčením svého strýce a jednoho z parašutistů, gestapem dopaden. Ani po tvrdých výsleších úkryt matky matky a sestry neprozradil. V zuboženém stavu byl deportován do Mauthausenu. Usmrcen benzenovou injekcí do srdce 7. 3. 1942. Eduard a Jaroslav Stratilovi, bratři Ireny Svobodové, byli německým stanným soudem 22. 12. 1941 odsouzeni v nepřítomnosti k trestu smrti a v Mauthausenu zastřeleni 7. 5. 1942. Spolu s nimi velká skupina podporovatelů skupiny S-1/R. Maminka Ireny Svobodové, Anežka Stratilová, našla smrt v plynové komoře v Ravensbrücku. Naštěstí Irena Svobodová a dcera Zoe Svobodová, od podzimu 1941 ukrývané, díky obětavosti a mlčenlivosti českých vlastenců válku přežily.
V Košicích se pak Ludvík Svoboda stal ministrem obrany, jímž byl i v prvních poválečných letech, to už je ovšem politická část jeho života.
Předtím si ovšem na nátlak Sovětů nasadil veš do kožichu. I tím byli Bedřich Reicin a jeho zástupce dr. Karel Vaš. Svoboda byl sice ministrem obrany, ale hlavní slovo měl právě Reicin, jenž pak mnoho důstojníků ze Západu, ale i bývalých Svobodových spolubojovníků, vyhodil z armády a nechal soudit. JUDr. Jaroslav Procházka rovněž patřil mezi hlavní strůjce likvidace demokraticky smýšlejících čs. důstojníků. I na Svobodu si písemně několikrát stěžoval u samotného Klementa Gottwalda, a to v době, kdy Gottwald vykonával ještě funkci předsedy vlády. Procházka vyhrožoval rezignací, pokud ministr Svoboda nezmění své postoje a nadále bude bránit „důsledné očistě armády od reakce“.
Pět dní před únorovým pučem se Gottwald a Svoboda dostavili na Pražský hrad. Informovali prezidenta o tzv. mostecké špionážní aféře, spojené hlavně se jménem plk. Pravomila Raichla. Slánský, Reicin a Vaš byli hlavními realizátory obrovských čistek v armádě. Smyčka kolem hrdla generála Heliodora Píky se začala ovšem stahovat již dávno, v době války, kdy začal podnikat účinné kroky vedoucí k propuštění vězněných či internovaných Čechoslováků z gulagu. Navíc Píka důsledně prosazoval politiku čs. exilové vlády v Londýně, což vedlo k ostrým sporům s některými představiteli KSČ, především se Zdeňkem Fierlingerem. Ten jako spiritus rector, spolu se Slánským a Reicinem, stál za vraždou generála Píky.
V dubnu 1950 byl Ludvík Svoboda odvolán z funkce ministra národní obrany a jmenován předsedou Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. V září 1951 odvolán i z této funkce. Od začátku listopadu do konce prosince 1952 byl ve vyšetřovací vazbě. Od ledna 1953 úředně penzionován. Zemřeli Stalin a Gottwald. V Sovětském svazu se do čela dostal Nikita Chruščov. V letech 1954-1958 byl Svoboda ustanoven do funkce náčelníka Vojenské akademie velitelského směru v Praze. V dubnu 1959 jmenován místopředsedou Svazu protifašistických bojovníků a Svazu čs.-sovětského přátelství. Zároveň působil ve Vojenském historickém ústavu. V březnu 1968 byl zvolen prezidentem ČSR.
Jak tedy Svobodu hodnotit. Jaká to byla doba?
V šedesátých letech mezi USA a SSSR byl ve střední Evropě jaksi status quo. Byla to doba, směřující k událostem „Pražského jara“, slibující, že by mohlo dojít ke změnám k lepšímu: Svoboda, Dubček Smrkovský, Černík – „mediální ikony“ – byli na výsluní obdivu. Bylo sympatické, když se Svoboda hlásil k tradicím legionářů z první války. Ti se po mnoha letech opět směli v uniformách objevovat na veřejnosti. Zřejmě kvůli svému Němci zavražděnému synovi se prezident Svoboda hlásil k znovuobnovení Junáka-skauta.
Za těch pár týdnů stihl opravdu hodně. Zasadil se o památku sedmi čs. parašutistů padlých 18. 6. 1942 v chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Přijal na Pražském hradě doposud žijící příbuzné těchto hrdinů. Zasadil se rovněž o rehabilitaci generála Píky. Snad vnímal tehdy i díl vlastní zodpovědnosti. Vždyť v případě Píky šlo doslova o justiční vraždu se zločinným spolčením soudruhů Rudolfa Slánského, Bedřicha Reicina, Karla Vaše, Jaroslava Procházky, Šimona Drgače, Vladimíra Drnce. A pochopitelně Klementa Gottwalda. Pro českou veřejnost se Svoboda stal v roce 1968 přijatelnou osobou, velebeným mužem „Pražského jara“, slibujícím, že by mohlo dojít ke změnám k lepšímu.
U příležitosti oslav květnových dnů 1945, tudíž necelé čtyři měsíce před 21. srpnem 1968, přijela do Prahy dvacetičlenná delegace sovětských generálů a maršálů. Prý „přijeli navštívit starého frontového přítele generála Svobodu!“ Mezi nimi se nacházel i neblaze známý Petr Kambulov z bývalé NKVD. Tentokrát v hodnosti generála…
Přišel 21. srpen 1968. Prezident Svoboda vedl československou delegaci na moskevských rozhovorech. Cosi jsem o tom slyšel přímo od generálmajora MUDr. Jiřího Smrčky. Ten společně s prezidentovým ošetřujícím lékařem MUDr. Karlem Bernáthem tvořil dvoučlenný zdravotnický doprovod. Smrčkova výsledná charakteristika moskevského protokolu – „žádná dohoda, ale ortel!“ Svoboda se před sovětskými vůdci Leonidem Brežněvem, Alexejem Kosygynem a Nikolajem Podgorným, snažil umanévrovat – co jen to šlo! Avšak moc toho nešlo!
V roce 1973 byl Svoboda sice znovu zvolen do funkce prezidenta, avšak brzy jej postihla dlouhodobě vleklá choroba. V roce 1975 přestal vykonávat funkci prezidenta. Zemřel 20. 9. 1979.
Přes vše, co o Ludvíku Svobodovi vím, o jeho kladech, záporech, špatných skutcích, si netroufám vyslovit jednoznačný posudek, natož soud. Četl jsem paměti Prokopa Drtiny Československo můj osud, kde se na jednom místě o Svobodovi vyjadřuje rovněž dost kriticky. Faktem zůstává, že k tragédii některých volyňských Čechů, kteří byli bez výcviku posláni přímo na frontu, a v nepředstavitelném masakru se zhroutili, patřilo, že byli pro výstrahu za zbabělost převeleni k trestní rotě, kde svou vinu vykupovali vlastní krví. Nebo byli postaveni před popravčí četu. Rozkazy podepisoval velitel sboru generál Svoboda…
Kdo jsem já, abych soudil? O to více se snažím empaticky vžít do oné doby, pochopit Svobodův osud s jeho zvraty, ideály a kompromisy. I když stylem „padni, komu padni“. Historik i novinář by měl ctít pravdu, úctu ke svobodě, úctu k člověku. Vždyť každá konkrétní osobní a společenská situace je neopakovatelná. Ostatně, kdo z významných politiků či vojevůdců není zároveň kontroverzní člověk s kontroverzními činy? Kolik jen Američanů, tedy vlastních lidí, nechal ve Francii popravit sám generál Eisenhower? Tak to v té době bylo.
I Svoboda byl postaven před mnohá, často těžká rozhodnutí, která ovlivnila jeho život, život jeho blízkých a nakonec také životy nás všech. O jeho statečnosti a výjimečnosti, přes všechny klady a zápory, není pochyb. Svědčí o tom mnohé jeho sovětské, polské, maďarské, jugoslávské, rumunské, francouzské, britské či dokonce i americké řády a vyznamenání. Byl vojákem, vycházel z reálné situace dané doby. Činil, co považoval v konkrétní situaci pro naši zemi za užitečné, případně za reálně možné, i když ne nejlepší.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
