Která hlava státu nejvíce poškodila naši zemi?Anketa
Zdeněk Škromach před časem ParlamentnímListům.cz řekl, že by se ČSSD neměla soustředit na ochranu práv etnických či sexuálních menšin, ale měla by hájit své tradiční voličské skupiny a zájmy většiny...
Já to vidím trochu šířeji. Nemyslím si, že to je problém pouze ČSSD, ale celé evropské levice, která opouští to, co pro ni bylo tradiční, tedy ochranu práv všech občanů bez rozdílu. To byla vlajková loď levice, že všichni občané bez ohledu na původ, majetek a tak dále mají rovná práva. Bohužel to levice opouští a marginalizuje tato práva způsobem, který společnost nesjednocuje. Je to tím, že levice nemá schopnost ani sílu formulovat takovou společnost, kdy by ta práva byla všem lidem zaručena. Zmiňuji například právo na bydlení. Není síla zaručit právo na bydlení všem občanům, a tak se levice soustřeďuje jen na ty menšiny. Nápravou je prosazování státu, kde budou platit rovná práva pro všechny.
Čili kupříkladu pozitivní diskriminaci Romů odmítáte? Není nebezpečí u pozitivní diskriminace menšiny, že zde logicky vznikne negativní diskriminace většiny a ona se bude cítit diskriminovaná?
Pozitivní diskriminaci přímo neodmítám. V určitém historickém okamžiku to asi byla vhodná cesta k nápravě nedostatků ve společnosti. Ale domnívám se, že pro pozitivní diskriminaci u nás nejsou řádné předpoklady. Museli bychom stanovit, že je někdo diskriminován - a to přece není. Neplatí u nás žádný zákon takového typu, který byl například ve Spojených státech vůči černochům, jenž by omezoval jejich práva, není zde žádný zákon, který by vylučoval ženy z pasivního i aktivního volebního práva. Takové zákony tu nejsou. Všichni mají rovný přístup. Není tu žádná diskriminace. Ten problém je v tom, že lidé, kteří hovoří o těchto věcech, si pletou rovnost a stejnost. My jsme si rovni v přístupu k právům, ale nejsme stejní. To, že nejsme stejní a že někdo využívá těch práv více nebo méně, nemůže být přičítáno většině k tíži. Problém se samotnou pozitivní diskriminací Romů je v definici, kdo to je Rom.
V jakém smyslu?
Školská inspekce ve spolupráci s kanceláří veřejného ochránce práv zjišťovala, jaké je postavení romských dětí ve škole, ale velmi obtížně jsme hledali definici Roma. Když jsme ji nějakým způsobem našli, tak jsme byli obviněni, že vracíme nějaké rasistické zákony, které rozdělují společnost dle rasy. Čili společnost nechce, aby se takto někdo vyčleňoval ze společnosti. Nakonec jsme přijali takovou legrační definici, že Romem je ten, kdo je ostatními za Roma považován. Já neříkám, že by se neměly vytvořit nějaké předpoklady pro vzdělání romských dětí. To samozřejmě je velice zapotřebí. Ale nelze to dělat nějakou pozitivní diskriminací.
Místo toho, aby společnost, státní orgány či neziskové organizace postavily něco pro volnočasové aktivity pro romské děti z problémového sídliště, kde ty děti se válejí po ulici a dělají přestupky, a vedly je k rozumné činnosti, tak místo toho trváme na inkluzivním školství. To jsou věci, které ve společnosti nefungují. My umíme řešit problém v Africe, ale neumíme to u vlastních spoluobčanů, kde by to bylo velmi zapotřebí. Jsou nutné kroky, které by přivedly děti ke školní docházce, k rozumné činnosti. Ale to se samozřejmě neděje.
Psali jsme:
A co si myslíte o kvótách žen na kandidátkách politických stran, které navrhuje ministr Dienstbier a že pokud by strany tyto kvóty nesplnily, nedostaly by státní příspěvek?
To je zásadní omyl evropské levice. Proč bychom toto měli dělat? Z jakého racionálního důvodu? Politika je činnost jako jakákoli jiná. A zkoumá někdo, zda je česká justice dotčena negativně tím, že velký počet soudců obvodních soudů jsou ženy? Říká někdo, že to někomu vadí? Říká někdo, že je naše zdravotnictví nějak negativně dotčeno tím, že většina primářů jsou muži? Proč by zrovna politika měla být výjimkou? Proč zrovna politika by měla být oblastí lidské činnosti, kde by to mělo být padesát na padesát?
Podle mě to nemá žádné racionální zdůvodnění a je to jenom hra s voliči, hra s lidmi, abychom zakryli, že neřešíme skutečné problémy, ale děláme takovéto hrátky. Obávám se, že za rok či dva ČSSD, zelení a kdo se k tomu ještě připojí, budou mít dvě kandidátky. Na jedné budou muži, na druhé budou ženy a volič bude povinen v každé skupině vybrat deset lidí. Ty volby se pak stanou karikaturou. Právo voliče svobodně si vybrat bude tímto způsobem negativně determinováno a pak z těch voleb uděláme frašku.
Psali jsme:
Který z následujících státníků minulosti je vám nejbližší?Anketa
Další kontroverzní téma, se kterým přišel ministr Dienstbier, je adopce dětí homosexuály...
Patřil jsem k těm poslancům, kteří prosazovali zákon o registrovaném partnerství i proti řadě vlastních poslanců, kteří byli proti. Byly to tehdy velké hádky a veliké boje. Ten problém je hlubší. Existuje tradiční rodina otec a matka, muž a žena. Jestliže odejmeme z rodiny souznění mužského a ženského principu, tak potom argument pro soužití dvou mužů či dvou žen je úplně stejný jako argument pro soužití tří mužů či dvou mužů a jedné ženy a podobně. Pokud je jediným důvodem, že se mají rádi a že chtějí žít spolu, tak už přece není vůbec potřeba, aby byli jenom dva, klidně mohou být tři. Proč registrované partnerství jsou jenom dva? Protože jistým způsobem kopírujeme rodinu.
Osobně se mi zdá, že ustanovení zákona, které vylučuje z adopce člověka, který žije v registrovaném partnerství, je zřejmě protiústavní. Ale přehlížíme tady důležitou věc, že se vytváří dojem, jakoby děti měly volbu pouze buď dětský domov, nebo adopci. Ale to přece není pravda. Kdo se chce o dítě starat, se může stát jeho pěstounem či soudním opatrovníkem. Proč přímo adopce? Adopce má problém v tom, že dítě je vytrženo z původní rodiny. Nesmí například dědit po svém dědečkovi či babičce, nesmí dědit po svých případných sourozencích z původní rodiny. K takové adopci není důvod.
Pokud by šlo pouze o adopci partnera biologického rodiče, tak to nevadí. Ale jestliže slyším, že odpíráme dětem lásku a že i homosexuální páry mohou dítě milovat a vytvořit mu vhodné prostředí... No, samozřejmě, ale jak to souvisí s adopcí? Vždyť tak přece mohou činit jako pěstouni či jako opatrovníci. Mají stejné postavení vůči třetím osobám a státním orgánům. To, že tolik hovoří o té adopci, svědčí o tom, že se jedná jenom o salámovou metodu a první krok a pak bude následovat další. Přečetl jsem si rozhovor, že toto má skutečně být pouze prvním krokem nejenom k adopci dítěte ze strany partnera biologického rodiče, ale aby to bylo zcela volné. Obávám se, že tam už zasahujeme do základů existence lidské společnosti. Společnost je tisíce let založena na nějakém fungování tradiční rodiny a jestli toto chceme opustit a jestli chceme zrušit termín maminka a tatínek, tak to je cesta vedoucí proti základům společnosti.
Tady se bavíme o údajných právech homosexuálů adoptovat dítě, ale neměl by být prvotní zájem toho dítěte? Jestli zrovna homosexuální pár je ten správný rámec, kde má dítě vyrůstat a osvojovat si hodnoty? Existují negativní informace o homosexuálech z hlediska jejich promiskuity či šíření pohlavních chorob. Jsou oficiální statistiky, že AIDS je mnohonásobně více u homosexuálů než u heterosexuálů. Že homosexuálové tvoří 60 procent případů AIDS, ačkoli tvoří pouze čtyři procenta populace. Není důležitější se dívat na zájem a práva dítěte, aby ono nebylo ohroženo z hlediska své výchovy?
Je otázkou v jakém okamžiku a jak zjišťovat zájem dítěte. Já bych rozhodně netvrdil, že v homosexuálním páru si dítě neosvojí tradiční funkce rodiny a že ho to nějak poškodí. Tomu tak rozhodně není. Některé děti vyrůstají s jedním rodičem, některé vyrůstají s dědečkem a babičkou. Toto podle mě nemá rozhodně žádný vliv, v tomto podle mě problém není. Ale že se tím nabourává tradiční rodina a že se to klade naroveň tradiční rodině, je podle mě chybné. Rodina by měla být preferována oproti odlišným způsobům života.
Psali jsme:
Zdeněk Škromach řekl, že když levice nebude hájit zájmy obyčejných lidí, tak se může stát něco jako ve Francii, kde ve volbách zvítězila Národní fronta Marine Le Pen, kterou volily i nižší třídy, jež dříve volily levici. Ti lidé totiž měli obavy o svou bezpečnost, o svá pracovní místa a obávali se negativních dopadů imigrace z Afriky. Víme, že v soužití s imigranty je řada problémů, kdy tam existuje kriminalita, pouliční násilí se zapalováním aut. Čili šlo o to, že když bude levice nad tímto problémem zavírat oči a nebude ho řešit, tak se toho chopí někdo jiný a sebere jí hlasy...
Tím se dostáváme k širšímu problému, zda tradiční politické strany odpovídají na otázky voličů a řeší problémy, které před občany stojí. Obávám se, že levice toto nečiní a hledá náhradní cesty, jako jsou hrátky s počtem žen a mužů na kandidátkách. Levice není schopna řešit problémy společnosti, tak říká většině, že někoho diskriminuje. Neříká, že občan se chce v noci vyspat a chcete mít klid, ale řekne, že vy diskriminujete. Tím se ten problém neřeší, protože společnost ví, že toto není pravda. Lidé nejsou žádní rasisté, žádní xenofobové, chtějí jenom normálně žít. A politické strany toto neřeší, takže se toho chopí extremisté či strany, které to budou řešit jinak.
Problémem je přece závratná gigantická nerovnost mezi lidmi, která degraduje lidská práva. Říká se, že lidé po roce ´89 získali významná lidská práva. Ale kde skončilo shromažďovací právo? Tím, že se řekne, ať se lidé shromažďují, protože to přece nemá žádný význam. Jenže to právo k ničemu není. Sto tisíc lidí se může sejít, ale pokud nezapalují auta, tak si jich nikdo nevšimne. Máme svobodu slova a tisku. To je zase: „Pište si a říkejte si, co chcete, ale nám je to úplně jedno. My tu společnost řídíme odjinud, gigantickou nerovností a manipulací s lidmi.“ Těmito problémy se nikdo nezabývá. Tato důležitá práva se vytratila.
Že ekonomická práva jsou prioritní, nikdo nechce slyšet. Lidé to vidí v tom, jak se nám stále nedaří vyrovnat s minulostí a komunistickou zátěží. Mnoho lidí se domnívá, že věci, které jsou pro lidi důležité, pro jejich život a rodiny, ty byly v minulém režimu řešeny na vyšší úrovni, než je teď. Lidé měli jistoty. Nikdo nevyhazoval z práce, nikdo nevyhazoval z bytu. Nikdo se nemusel bát, co bude s jeho dětmi. Člověk nemohl do Argentiny, to jistě, nemohl číst nějaké knihy, to je pravda a byla to chyba. Ale zdá se, že lidi pálí spíš, že nemají kde bydlet, že nemají dostatek financí a že je kdykoli může kdokoli vyhodit z práce. Tuto věc nikdo neřeší. Pravice to neřeší, od ní to nikdo nečeká. Ale neřeší to žel ani levice. I levice říká, že se musíme chovat tržně, že bydlení musí být na základě cen v místě obvyklých. Čili levice se chová stejně jako pravice, pouze o něco sociálněji. Chová se jako pravice s lidskou tváří. Skutečné problémy neřeší, a pak si levice hledá náhražku řešením zástupných problémů, o kterých jsme se bavili.
Psali jsme:
autor: Lukáš Petřík
