Schodek státního rozpočtu za první čtyři měsíce roku mírně přesáhl 100 miliard korun. Jedna ze tří světově významných ratingových agentur, Standard & Poor’s, potvrdila České republice dosavadní rating a také výhled do budoucna, ale pár dní poté agentura Fitch Česku sice potvrdila dosavadní rating, na stupni AA-, ale zároveň zhoršila výhled ze stabilního na negativní. Co si z toho máme vybrat, v jakém stavu tuzemské veřejné finance jsou?

České veřejné finance nejsou v dobrém stavu. Pouze se nám posunula měřítka. Vysvětlím vám to asi takhle.

Před deseti lety bylo považováno za oxymóron, že by úrokové sazby mohly být nulové. No – a pak začaly být dokonce záporné. Pořád se snižovaly, snižovaly, snižovaly salámovou metodou… až nám záporné úroky začaly připadat „normální“. Znamená to ale, že jsou záporné úroky v pořádku? Ne, neznamená. Fakt, že svět začal experimentovat s nulovými či zápornými úrokovými sazbami a tisknout peníze, se přetavil během několika málo let v tu inflaci, které dneska čelíme. Dneska už víme, že inflace v Česku dosáhne aspoň 15 procent. Tedy kdo má peníze na běžném účtu, tomu prostě inflace „ukradne“ 15 procent. Tedy v podstatě mu ty peníze ukradne stát, protože stát to byl, kdo tuhle vysokou inflaci vyvolal. Tedy naše původní tvrzení z doby před deseti lety, že nulové či snad dokonce záporné úrokové sazby jsou naprosto špatně, bylo pravdivé; fakt, že jsme je později začali pod mediální masírkou považovat za „normální“, byl pouhou iluzí.