Stejné DPH na pivo jako na knihy? Smutné, tristní, říká šéf českých knihkupců a nakladatelů Martin Vopěnka

22. 2. 2020 11:20

30 LET POTÉ – KROKY K DEMOKRACII Situace, kdy je pivo vnímáno ze strany státu stejně prioritně jako knihy, je smutná až tristní. Spisovatel a nakladatel Martin Vopěnka je přesvědčen, že by knihám slušelo nižší DPH, než je současných 10 procent, ale je v tomto směru skeptický. Ač vystudovaný jaderný fyzik, nikdy se oboru nevěnoval. Místo toho si počátkem 90. let založil nakladatelství, které fungovalo z jeho přízemní dvougarsonky. Ani v tomto oboru nešlo při privatizaci o nic čistého, a to nejen v případě známé aféry s Knižním velkoobchodem. Přál by si, aby politici vraceli knižnímu trhu z toho, co státu vyprodukoval, mnohem víc.

Stejné DPH na pivo jako na knihy? Smutné, tristní, říká šéf českých knihkupců a nakladatelů Martin Vopěnka
Foto: Archiv MV
Popisek: Martin Vopěnka, spisovatel, publicista a nakladatel
reklama

Zaregistroval jsem, že jste se jako předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů vyjádřil, že podpora vydávání knih ze strany státu spíše stagnuje a chybí její jasná vize. Jakou formu podpory máte na mysli a co by měla vize státu podle vás či podle profesní organizace knihkupců a nakladatelů, kterou zastupujete, obsahovat především?

Česká republika má fungující knižní trh a Češi patří v Evropě k národům, které stále ještě docela dost čtou. Byla by ale zásadní chyba uspokojit se s tímto konstatováním. Udržet u čtenářství především mladou generaci je nepochybně velkou výzvou současnosti. Výzkumy z oblasti čtenářství mluví neúprosně: čtenářů neubývá drasticky, ale rozhodně jich ubývá.

Očekával bych proto od státu, že jasně definuje podporu čtenářství, které úzce souvisí se schopností rozumět textům a formulovat myšlenky. Důležité jsou ekonomické nástroje, ale stejně důležitá je atmosféra, jakou ve společnosti vytvoříme. Zcela zde chybí státem řízená kampaň na podporu čtenářství. Všechny kampaně, které existují, leží na bedrech soukromých subjektů a neziskových organizací. Přitom třeba Ministerstvo zemědělství dokáže nemalými prostředky propagovat konzumaci českých produktů.

Co dalšího by pomohlo větší dostupnosti knih pro nejširší veřejnost?

Podfinancované, a to drasticky, jsou nákupy knihoven. My máme nejhustší síť knihoven na světě. Je v nich ale co půjčovat? Když jsem porovnal objem nákupů a objem knih ležících v knihovním fondu, vyšlo mi, že roční nákupy tvoří jen 2 procenta z objemu fondů. To znamená, že jejich obměna vychází na neuvěřitelných 50 let. V dnešní době, která se tak rychle vyvíjí. Stát, kraje a obce by měly prostředky na nákupy knihoven minimálně zdvojnásobit. Bylo by to opatření prospěšné sociálně, podporující rozvoj i menších měst a obcí, usnadňující přístup ke vzdělání. Stejně tak se snažíme přesvědčit Ministerstvo školství o nutnosti financovat školní knihovny. Zároveň se mi zdá rozumné, aby nákupy knihoven tvořily zhruba 10 procent obratu knižního trhu. Dnes jsou to zhruba 4 procenta. Z toho plyne, že nákupy knihoven nejsou významným nástrojem pomoci knižnímu trhu.

Samozřejmě by knihám také slušelo nižší DPH, než je současných 10 procent, s nimiž jsme stále nad průměrem EU, ale když vidím, co se teď děje s pivem, jsem v tomto směru skeptický. Situace, kdy je pivo vnímáno ze strany státu stejně prioritně jako knihy, je smutná až tristní. To je právě ta ukázka chybějící koncepce.

Tak jako v mnoha oborech lidské činnosti, tak i zde dochází ke koncentraci, v posledních letech zmizely desítky knihkupectví. Je to nevyhnutelný vývoj, který nelze změnit?

Ano, v současné fázi vývoje civilizace tento trend nelze zastavit. Jako základní měřítko se prosadila ekonomická efektivita, a slučování beze sporu efektivní je. Zároveň ale náš knižní obor je natolik specifický, že stále zůstává dost prostoru pro skvělé nápady, které mohou přinést menší subjekty.

Překvapuje mě, že se mezi nakladateli každoročně objevuje zhruba dvě stě nových. Čím byste to vysvětlil?

To jsou spíš nadšenci, kteří se zaregistrují, aby vydali jednu knížku. Těch, kteří mají v úmyslu se vydáváním knih živit, budou mezi těmi novými nanejvýš jednotky.

Před třiceti lety začala v zemi transformace, která se ve vašem oboru pochopitelně nevyhnula lince nakladatel – distributor – knihkupec. Kritici mluví o tehdejší privatizaci jako o zlodějně a rozkradení republiky. Jak podle vás proběhla v oblasti, která se týká knih?

Ani v knihách to nebylo nic obzvlášť čistého. Pravidla hry se změnila náhle. Zčásti se toho chopili noví schopní podnikaví lidé, zčásti ale šlo o ty původní, kteří využili postavení, které měli před revolucí. Někdy šlo prostě o know-how – které měli třeba redaktoři bývalých státních nakladatelství. Došlo ale i k případům, kdy jistý podnikatel prodal ještě státnímu podniku Kotva za vysokou cenu obrovské množství neprodejných knih – samozřejmě na základě známosti s někým z vedení. To už byly případy tunelování.

Co si pamatuji z Prahy, tak síť knihkupectví byla ohrožena malou privatizací. Tehdy jsme se báli, že nezůstanou žádná knihkupectví. Státnímu podniku Kniha Praha se tehdy „podařilo“ knihkupectví přezásobit, aby je nemohl vydražit nikdo jiný než stávající vedoucí, od kterého pak dohodou zase vzali zásoby zpět. Svým způsobem se jednalo o neférový postup, který ale pomohl.

Známá je také aféra s koupí Knižního velkoobchodu. Podnik byl předlužený, a ne každý si uvědomil, že jeho skutečná hodnota spočívá v nemovitostech v centru Prahy. Prostě jsme se všechno učili za pochodu, někdo byl připravenější, někdo méně, a někdo se dobral velkého majetku neférovým způsobem. Koncem devadesátých let pak ale mnoho takových o majetek zase chybným hospodařením přišlo – částečně se to trhem zkorigovalo.

Vy jste už v roce 1991 založil nakladatelství Práh. Byly pro vás začátky podnikání krušné, nebo tehdy existovaly pro začínající podnikatele nejvhodnější podmínky z těch uplynulých třiceti let? Chtělo to víc odvahy, začít s podnikáním ve vaší branži, tehdy, nebo nyní?

Byla to obrovská příležitost, kterou naše děti už nezažijí. V dnešní nasycené ekonomice se těžko hledají skuliny. Zároveň to ale opravdu byly krušné začátky. Já jsem knihy skladoval ve své dvougarsonce v přízemí. Když přijel kamion, vlastnoručně jsem jej vyložil. Pak přijížděli prodejci a já jim knihy zase nakládal. Hned jsem je kasíroval, protože jinak bych řadu z nich už nikdy neviděl. Neměl jsem ani telefon – ten jsem později získal za úplatek 3 tisíce korun. Socialistická infrastruktura totiž nestačila. S hrstí mincí jsem stával frontu u budky. Také bylo obtížné knihy vyrobit. Státem řízené tiskárny byly zvyklé plnit předem daný plán. Ten ale rokem 1990 padl a poptávka daleko převyšovala kapacity. Bylo mi 27 a neměl jsem žádné zkušenosti. Takže v těch prvních letech jsem spíše paběrkoval a každá chyba – jako dodání knih někomu, kdo vzápětí zmizel nebo zkrachoval – mne mohla zničit. Vymahatelnost práva byla nulová.

Mám pocit, že začátkem 90. let to ale byly úplné knižní žně, protože začaly vycházet tituly, co se vydávat nesměly nebo jen v omezených nákladech. Jak se proměnil čtenářský zájem od té doby? Co slaví úspěch u zákazníků v posledních letech?

Ano, v prvních dvou letech se dalo prodat prakticky cokoliv. Vedle do té doby zakázané literatury také třeba kuchařky nebo erotické novely. Mezitím se trh samozřejmě nasytil, a to z obou stran. Vychází totiž nesrovnatelně víc knižních titulů. Když si budete chtít koupit knihu o psech, vyskočí jich na vás ve vyhledávači padesát. A podobně to bude s jakýmkoliv tématem. Přesto se některé knihy stávají bestsellery. Vedle těch světových, jako Harry Potter nebo Padesát odstínů šedi – první velice kvalitní, druhá spíš brak, se vždy stane bestsellerem i něco, od čeho to nakladatelé neočekávají. Současnému trhu tak dominují knihy Aleny Mornštajnové, které se prodávají v ohromujícím množství. Autorce její úspěch ze srdce přeji, známe se osobně. Ale samozřejmě by se na knižním trhu našla celá řada srovnatelných knih, a nikdo neumíme odpovědět na otázku, proč zrovna tahle je tak úspěšná.

Chtěl bych ale především zdůraznit, že knižní trh je úžasný tím, jak je pestrý. S jeho pestrostí je to jako s biodiverzitou. Když o něj přestaneme pečovat, snadno nám louky mohou zarůst pampeliškami nebo dokonce bolševníky, a ty vzácné bylinky vymizí.

Některá česká knihkupectví nabízejí nacistickou propagandu proti Židům mezi tituly pro děti, konkrétně knížku Jedovatá houba z roku 1938. Je sice hezké, že to ministr zahraničí Tomáš Petříček glosuje přáním, aby s nimi příslušné orgány okamžitě zatočily, ale jak řešit tuhle problematiku systémově? Existencí schvalovatele toho, co se může objevit na knižních pultech, nebo tomu nechat volný průběh i za cenu takovýchto excesů?

Ano, to je velká prasárna. To je právě ten bolševník. Nicméně nám nezbývá než důvěřovat právnímu státu. Já osobně na to mám jednoznačný názor, který je ale více či méně emocionální. Jako občan tohoto státu potřebuji, abych se mohl spolehnout na rychlý zásah soudu, který rozkryje chabě maskovaný úmysl šířit ohavnou propagandu. Bohužel, soudci jako by tady mnohdy stále ještě nepochopili, že ne paragrafy zákoníku, ale oni sami svým názorem a postojem utvářejí právní stát. Paragrafy mají mít jako pomůcky, jako mantinely. Ale nemohou se za ně schovat a vyvázat se z osobní zodpovědnosti.

Tedy moje odpověď je, že musíme ponechat svobodu slova a projevu i v oblasti vydávání knih, ale zároveň účastníci knižního trhu musí vědět, že podobná svinstva jim u soudů neprojdou.

Jak vůbec vidíte perspektivu tištěných knih? Dá se srovnat třeba s tištěnými médii, jejichž význam a sledovanost ve srovnání s ostatními médii klesá?

Knihy si vedou lépe než tištěná média. Řekl bych, že mnohem lépe. Je to dáno tím, že jejich funkce je dlouhodobější a mají hodnotu i jako předmět. Tím pádem jsou také ideálním dárkem. Ukazuje se, že existence elektronických knih ty tištěné nijak neohrozila, obzvláště v našich podmínkách a v českém jazyce. Větší význam, a tím i dopad, mají elektronické knihy v anglickém jazyce, protože když budete žít dejme tomu v Asii a budete potřebovat nějakou knihu vydanou v USA, tak si ji asi nenecháte poslat poštou, ale koupíte ji v elektronické podobě. I tam se ale nárůst podílu na trhu už zastavil a tištěné knihy se mnohde vrátily k růstu.

Máte pocit, že mezi politickou reprezentací je zájem o problematiku vydávání a prodeje knih a že si politici uvědomují jejich význam pro vzdělanost populace?

Na to už jsem do značné míry odpověděl v první otázce. Tak jenom dodám, že knihy jsou jediným odvětvím kultury, které je vůči státnímu rozpočtu aktivní. My na daních odvedeme do státního rozpočtu přes miliardu. Granty na podporu vydávání knih však mají objem jen desítek milionů. Bylo by skvělé, kdyby si politici i tohle uvědomili a vraceli knižnímu trhu z toho, co státu vyprodukoval, mnohem víc.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jiří Hroník
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Veleba: Rusko omezilo vývoz obilí, to vám ČT09 neřekla. Prouzu neberu vážně, ten hájí cizí markety. Co budeme jíst, když se koronavirus vrátí?

9:52 Veleba: Rusko omezilo vývoz obilí, to vám ČT09 neřekla. Prouzu neberu vážně, ten hájí cizí markety. Co budeme jíst, když se koronavirus vrátí?

POTRAVINOVÁ SOBĚSTAČNOST A SUVERÉNNÍ STÁT V době, kdy se již několik měsíců řeší na veřejnosti téměř…