Donald Trump, k překvapení mnohých, vyhrál. Co od něho lze po nástupu do úřadu očekávat? Bude skutečně tak razantní, jak sliboval v kampani? A v čem se jeho způsob výkonu funkce bude nejmarkantněji lišit toho, kdyby vyhrála Hillary Clintonová?
Zastavím se u toho překvapení mnohých. O čem svědčí? Že nikdo nenaslouchá. Že si všichni komentátoři zacpali uši před nářkem lidí práce. Že místo něj se zhlédli v hlasatelích akciových kursů. V projevu u Gettysburgu v říjnu Trump vyložil všechno, co by chtěl udělat během svých prvních 100 dnů v úřadu jako prezident (do češtiny přeložil Tomáš Haas). Nevěřím, že se nyní už jako prezident dopustí všeho, co sliboval jako kandidát. Dobře se pamatuji, že poradce nynějšího českého prezidenta před tiskovkou po prvních vyhraných volbách krotil svého mandanta. Kampaň je kampaň. Den po volbách je vše jinak. Ale i kdyby třetinu z toho slíbeného Trump zrealizoval, byla by to revoluce. Zvlášť vysušení „washingtonské bažiny“ by byl téměř zázrak. Způsob výkonu funkce se bude nejmarkantněji lišit právě v tom, že nikdo z komentátorů, ale ani nikdo ze spolupracovníků netuší, jaký bude. A opět vzpomenu Miloše. Nikdo z tehdejších pravicových „hejtrů“ v médiích v roce 1996 nevěděl, jestli Klause náhodou Miloš doopravdy nestáhne z kůže, aby měl obal na stranický průkaz. Vypjatá emocionální rétorika z doby voleb nedávala jistoty ani jim. Pro voliče zradikalizované ČSSD to byla naděje, vyjádřená 28 procenty. Pro tehdy konzervativní ODS hrůza, vyjádřená 28 procenty. Dnešní Sobotka je pro ČSSD hrůza a pro voliče ODS naděje. Vítězem ale bude smějící se Babiš.
Nicméně řeknu, co bych od ultrakonzervativního amerického selfmademana v roli prvního muže USA očekával já, český konzervativní levičák, a proč bych ho dokonce volil. Protože Clintonovou bych nikdy volit nemohl. Nedokázala dát Clintonovi kopačky poté, co na něj praskla aféra s Lewinskou. Očekával bych, že Trump nebude uvažovat stejně stereotypně, jako poslední loutky před ním ve funkci. Ti všichni, ať demokraté nebo republikáni, měli naučené sofistikované scénáře a akční postupy. Za prdelemi PR managery. Všichni ti slušní politici a úředníci věděli, kde má Bílý dům východ a kde záchod. Trump ví o prezidentství Spojených států zhruba to, co vy nebo já. Používá selský rozum a instinkt. Ví, že ty úplně největší dveře jsou vchod, kterým vchází prezident. Až bude uvnitř, dozví se víc. Doposud mu to vždy vyšlo, i když to někdy bylo dalece za hranou.
Jestli chce Trump přinést Americe „new New Deal“ k oživení americké ekonomiky, musí najít zdroje - v nemalé míře. Marshallův plán stál americké poplatníky přes 12 miliard dolarů té doby, dnes by to bylo minimálně 132 miliard USD.
USA jsou ale dnes předlužené tak, že jakákoliv firma v jejich situaci by už dávno zbankrotovala. Očekávám, že Trump co nejrychleji stáhne většinu intervenčních vojenských sil z Pacifiku i Atlantiku zpět domů. Stojí denně příliš mnoho dolarů. Střílí většinou pánubohu do oken. Bohatnou jen zbrojaři, kteří většinou daně neplatí. K tomu ovšem Trump potřebuje stabilizační dohodu vlastníků funkčních jaderných zbraní a velkých expedičních sborů. V první řadě se musí dohodnout s Ruskem a s Čínou. Ukrajina má už teď strach z „velké dohody“ Putina a Trumpa s cílem zlepšit americko-ruské vztahy. „Hlavním poraženým ve světě dnes večer je Ukrajina,“ – napsal na Twitteru bývalý americký velvyslanec v Rusku a zakladatel moskevského Carnegie Center, demokrat Michael McFaul. Ví, co říká, protože byl hlavním architektem Obamovy ruské politiky, odborníkem na export demokracie, členem Národní bezpečnostní rady USA jako zvláštní asistent prezidenta a vrchní ředitel ruských a euroasijských záležitostí.
Štěpán Kotrba
Dohoda vyžaduje respekt k druhému. Ne pohrdání a pocit nadřazenosti. Respekt. Respekt k Putinovi znamená nerozesírat mu blízké pohraničí dalšími „majdany“. Zde proto očekávám stažení diplomatických, podvratně zpravodajských i vojenských aktivit a „novou Jaltu“. Jasnou hranici. Red line.
Totéž musí nastat v Pacifiku, zejména v Jihočínském moři. Rusko ani Čína nemají už více než sto let územně kolonialistické ambice, protože obě země mají dost neobsazeného ekonomicky lukrativního prostoru ve svém vnitrozemí.
Trump není spekulant na burze, ale podnikatel v realitách. Takže netuší, že stačí zavolat do tiskárny a dohodnout další kvantitativní uvolňování potištěného papíru. Ví, že dům se musí postavit z cihel, aby z něj mohl být zisk. A cihly se musí vyrobit z hlíny. Vrátí se k hlíně. Je izolacionista, starající se o „své“ Američany, ne evangelista demokratizace autoritativních režimů na druhém konci světa. Nebude vnucovat jiným nové technologie, víru, lidská práva ani demokracii, bude mu stačit zisk. Z obchodu. Doposud mu vždy stačil a prd se staral o to, za kolik v jeho domech pracuje liftboy a jestli jsou zachovávána jeho lidská práva v případě, že je to teplej Portorikánec. Zruší nebo omezí WTO, NAFTA, TTIP, TPP a další dohody, sloužící už jen nadnárodním firmám, protože soutěž o nejlevnější pracovní sílu s thajskými šičkami a bangladéšskými dětmi nebude chtít hrát a ví, že nadnárodní firmy daně v USA neplatí. Zruší daňové ráje, protože „starý kapitalismus“ likvidují, vrátí výrobu a tím i tvorbu zisku a zdanění do USA, aby z daní vytvořil obnovu infrastruktury a nasytil americké dělníky. Tím ukončí globalizaci, na které začaly Spojené státy prodělávat, protože dlouhodobě vydělávala Čína. To je první a základní krok k nápravě světového kapitalismu a moje víra v ultrapravicového politicky nekorektního selfmademana, který se nestydí říct, že ty baby musí pevně držet za píču, aby se z nich nestaly feministky.
Někteří prezentují Donalda Trumpa jako „poslední vzpouru bílého muže“, či poslední tón „klasické“ politiky dvacátého století. Lze to tímto způsobem popsat? Co jeho úspěchu nejvíce pomohlo?
Nejlepší odpověď jsem kupodivu našel na internetu:
„Jak se to stalo, ptáte se.
Vy jste vytvořili "nás", když jste napadali naši svobodu projevu.
Vytvořili jste "nás", když jste napadali naše právo nosit zbraně.
Vytvořili jste "nás", když jste napadali naši křesťanskou víru.
Vytvořili jste "nás", když jste nás neustále označovali za rasisty.
Vytvořili jste "nás", když jste nás neustále označovali za xenofoby.
Vytvořili jste "nás", když jste tvrdili, ať hlasujeme jako vy nebo ať se ztratíme.
Vytvořili jste "nás", když jste nás nutili kupovat zdravotní péči a pak nás finančně penalizovali, když jsme to nechtěli.
Vytvořili jste "nás", když jste napadali naši vlajku.
Vytvořili jste "nás", když jste zaměňovali práva žen za feminismus.
Vytvořili jste "nás", když jste změkčovali naše muže.
Vytvořili jste "nás´ , když jste změkčovali naše děti.
Vytvořili jste "nás", když jste napadali a zesměšňovali náš způsob života.
Vytvořili jste "nás", když jste nechali, aby se pokrok vládní reformy vymkl kontrole.
Tak jsme vznikli "my" - mlčící většina.
A máme toho dost a promluvili jsme.
A nebylo to kulkami, ale hlasovacími lístky.“
K tomu musím ovšem dodat několik vět.
Štěpán Kotrba se nezměnil. Neadoruje dnes fašismus, jak ho někteří nálepkují. Je vázán antifašistickou minulostí některých předků i mrtvých soudruhů španělských, italských, českých i ruských bojišť, kterých si dodnes váží. Vůči fašistům i nacistům nelze být smířlivý, a to ani dnes. A jinak, než brachiálním násilím jim zrůdnost nadřazenosti nelze z hlavy vymlátit. Nejsem ani rasista. Čili neobracím se k heslům „Čechy Čechům“, „Nic než národ“. Nevnímám národ v době kulturní a ekonomické globalizace. Etnicky jsme téměř všichni potomci několika generací nájezdníků, žoldáků či zběhů, kteří v minulosti šoustali místní ženský po vyhraných bitvách. Případně jsme potomky obchodníků, kteří si ty baby kupovali. Neadoruji velkého tlustého bílého muže a jeho právo nadřazenosti nad všemi kulturami. Neměl jsem nikdy otroky, ani do bordelu nechodím. Nemyslím si, že demokracii či svobodu lze exportovat na pásech tanků či v pumovnicích bombardérů. Neviděl jsem hořet plzeňskou Škodovku, viděl jsem ale hořet bělehradskou televizi a srbské kostely. Vím, že lidská práva jsou konstrukt, dobově a kulturně podmíněný – jiná byla za dob husákovského socialismu, jiná jsou v protestantské a individualistické západní Evropě, jiná jsou ale v prérii Texasu, v ruském samoděržaví a jiná jsou v hinduistické Indii či v konfuciánské Číně. Vnímám ale stát jako autoritu většiny a právo občanů určit si, za co je vyznamenání a za co trest smrti. Bez toho, aby do všeho kecal americký protektor a jeho nájemní rozesírači z neziskových organizací.
Ale svět kolem nás se změnil…
S výše uvedeným citátem souhlasím, neb je hluboce analytický, ne ideologický. Souhlasím s ním, i když jsem ateista a ne křesťan (a prostor Evropy vidím jako francouzsky sekulárně republikánský, s tolerancí ke koexistenci židovství, křesťanství a renesančního osvícenectví, nevidím ho jako multikulturní a multináboženské soužití s třídně segregačním hinduismem a defétistickým lámaistickým buddhismem – „řádem žlutých čepic", africkým lidožroutstvím a arabským islámem v jakékoliv podobě, zejména v té mocenské – osmanské). Souhlasím s výše uvedeným citátem, i když jsem socialista a garanci zdravotní péče pro každého považuji v americkém kontextu za nutnou. Nevnímám ale jako socialistické mít péči omezenou pouze do výše svého zdravotního konta, ať vydělávám deset tisíc, nebo sto tisíc dolarů ročně.
Ale chápu, že kulturní i sociální tradice Ameriky je jiná. Že chudoba je v Americe pobídkou k většímu úsilí – i když je to jen „American Dream“. Souhlasím, protože právo nosit zbraň – klidně i bez povolení – považuji za základní právo hrdého a svobodného občana, už od středověku tomu tak bylo i u nás. Ctím Fidela a jeho heslo, učící pokoře mocných „Demokracie je rozdat zbraně lidu“. Souhlasím, protože mocní se musí bát těch, kteří jim tu moc dali. Souhlasím, protože zrušení základní vojenské služby a nevytržení mamánků z děloh mateřské péče bylo chybou – i mou, protože jsem pomáhal tento proces v Česku ideově formulovat a jeho realizace napomohla ekonomické úspěšnosti Zemanovy vlády. Hipsterské mamánkovství střední třídy, vzniklé z absence základní vojenské služby, dnes považuji za zhoubné pro evropskou civilizaci, postavenou venkoncem na základech expanzivního kolonialismu. Je mi fuk, jestli kluci choděj s klukama a holky s holkama. Přeju jim to. Není mi ale fuk, jestli faráři šoustaj ministranty a říkaj tomu „milost Boží“.
Dnes jsem také mlčící většina, neboť Sobotka je hluchý předseda vlády. Nemá cenu mluvit na hluchého, když slyšet nechce.
Dodávám, že i v Česku dojde při nejbližší příležitosti ke konfrontaci mlčící většiny s ideovými extremisty na obou koncích politické šachovnice. A i v Česku jen hlupáci mezi politiky zůstávají na krajních pozicích, aniž by chápali alespoň část argumentů druhé strany.
V moderní historii se občas stávalo, že politici, kteří uspěli v USA, následně „strhli“ řadu světových politiků, kteří se jimi inspirovali. V osmdesátých letech Ronald Reagan, o dekádu později Bill Clinton… Zažijeme podle vás něco podobného nyní s Donaldem Trumpem? V čem konkrétně by byla, či naopak nebyla, taková inspirace přínosná?
Na rozdíl od onoho globalistického monopolárního intervencionismu, americký izolacionismus nebude moc vybízet k následování. Ostatní země jím budou vrženy do naprosto jiného paradigmatu. V případě rozpadu atlantické vazby bude osiřelá Velká Británie i pobrexitová Evropa hledat bezpečnostní ukotvení. Sirotci svého omylu. Samotná Belgie, samotné Rakousko ani samotná Itálie se vnějšímu ohrožení neubrání. Neubrání se ani samotné Řecko. Vystoupení z EU je v tomto kontextu rozsudek smrti. Čili nutnost společné obrany bude motorem další etapy integrace Evropy. Výdaje na obranu seberou peníze jinde. V množství větším než malém. To nepůjde o jedno či dvě procenta, které chce dnešní NATO, ale o patnáct procent HDP každé země. Potřeba uchování posledních zbytků evropského sociálního státu donutí vlády maximálně efektivně kooperovat. To je východisko i pro evropské populisty a separatisty, kteří ale nejdříve musí porazit a vyfackovat bruselské byrokraty, žijící si doteď v bruselských skleněných palácích, odkud bída nezaměstnaných není vidět.
Reakce prezidenta Miloše Zemana na vítězství Donalda Trumpa:
Michael Žantovský ještě před sečtením výsledků na svém Twitteru napsal, že „svět, který jsme znali, skončil“. Je to jenom rétorika poražených, nebo můžeme být skutečně na prahu zásadní proměny světa?
Ano, Žantovského svět skončil. Už dávno. Nyní ale poprvé opravdu v masovém měřítku a naprosto spektakulárně prohrály establishmentové elity světa. Jestli to byla poctivá prohra, je otázka, ale byla to prohra. Jakmile jednou zjistíte, že klacek je účinná zbraň, už to nezapomenete. Už neříkáte, že volby jsou na hovno, protože kdyby nebyly, tak by je zrušili. Americké volby nebyly na hovno. Ukázaly moc lidu. Moc naštvaného bílého muže tváří v tvář miliardové kampani nadnárodních korporací. Prachy nejsou všechno. Štěstí si nekoupíš. Polovina Američanů nebyla s Obamou šťastná.
Od odpůrců Trumpa můžeme slyšet, že bude oslabovat NATO, ž se soustředí hlavně na vnitropolitické věci, Evropa že zůstane sama a těžko bude čelit ruským hrozbám. Mají tyto obavy reálný základ? Měli bychom se začít obávat toho, že dojde k oslabení NATO?
Nejen od odpůrců, ale i od příznivců Trumpa to můžete slyšet. Už dlouho. NATO je mrtvé už čtvrt století. Jen to jeho generálové ještě nezjistili. Proč je mrtvé? Vzniklo jako obranný pakt proti „bolševismu“ Stalina, Chruščova a Brežněva. Proti neznámé „Rudé říši“. Ne jako světová policejní organizace. Nikdo už dnes nechce platit jeho expanzivní akce, pokud z nich nic nemá. Války současnosti se vedou ne pro vítězství, ale pro zisk. Není-li zisk, konflikt se nekoná či zamrzne. Kongo, Africký roh. „arabská jara“. NATO dnes nedisponuje armádou, která by zvládla zvítězit natrvalo v jedné jediné zemi. Natož na celém území zemí, které NATO tvoří. Příkladů je dost: Jugoslávie, Irák, Libye. Nejnověji Sýrie. K čemu je takové slabé NATO? Kdyby Rusko doopravdy chtělo, tak obsadí Berlín za tři dny. Vtip je v tom, že Rusko nechce. Stejně jako nechce obsadit Kyjev. Nikdo nechce. A v tom je záruka míru.
Ať si Ukrové svůj symbol nezávislosti nechají. Hladový, rozkradený, s Porošenkem a ukrajinskými fašisty. Rusko životně nutně potřebovalo Krym s jeho vojenskými základnami a potřebovalo znemožnit Západu, aby se dostal k technologiím pasivních radarů Kolčuga a jaderných raket Satan. Krym získalo, zbraňové technologie odvezlo. Toť vše. O zbytek není zájem. Ať se dva perou, třetí se směje a čeká. Pravděpodobně se dočká. Nejhorší není vojensky dobýt, ale udržet. Obnovit zničenou infrastrukturu, udržet ekonomickou sebezáchovnost. Zlobivé Ukry, podrývající stát, nikdo nechce živit. Udržet ekonomiku chce víc než investice do zbraní. To chce mobilizaci vítězné ekonomiky na celá desetiletí. To chce fyzickou likvidaci několika plynových, ropných a uhelných baronů a jejich mafií. To chce i koloniální kompetence, které už nemají ani Británie, ani USA. Hodláte vy osobně odletět na ukrajinský venkov jako evropský koloniální úředník, či hodláte platit obnovu a správu rozbombardovaného Bělehradu namísto dvou třetin svého platu či důchodu své matky? Proč?
Politická stabilita jde přitom ruku v ruce s prosperujícím hospodářstvím. Poválečný solidární internacionalismus už ale neexistuje. Ani v Rusku, ani v USA. Žádné Marshallovy plány „proti hladu, chudobě, zoufalství a chaosu“, ani jednotný trh RVHP. Přitom polovina Evropy by dnes George C. Marshalla a jeho European Recovery Program potřebovala.
O Trumpovi jeho odpůrci říkali, že přenechá Evropu vlivu Ruska. Důležitý bude rovněž jeho postoj k Číně. Jaké proměny vztahů těchto tří supervelmocí můžeme očekávat? Domluví se mezi sebou a Evropa bude v podílu na rozhodování mimo hru?
Evropa je v podílu na rozhodování mimo hru. Není schopna garantovat, že dohody, které uzavře, bude za dva roky ještě plnit. Brexit je ukázkou této neschopnosti. Z Velké Británie bude Malá. Dohody mohou uzavírat silné, stabilní mocnosti. Evropa není mocnost. Evropa je dnes nefunkční konfederace několika desítek nadnárodních korporací. Ano, domnívám se, že Evropa připadne při případné Jaltě II. Rusku. Z hlediska geopolitického je to logické. Stejně tak je logické, že Střední Amerika připadne v této dohodě Spojeným státům. Je mi líto Castrových vnoučat, ale geopolitika není sentimentální.
Jak se podle vás budou se situací vyrovnávat české a světové elity, které do poslední chvíle před Donaldem Trumpem varovaly?
Blbě. Budou dál žvanit to, co se naučily nazpaměť. Jako šéfka evropské diplomacie Federica Mogherini, která prohlásila, že Evropská unie přislíbila neměnit politiku vůči Ukrajině po volbách v USA. Jako německá ministryně obrany Ursula von der Leyen, která vyzvala Trumpa k „tvrdé politice“ vůči Rusku. A ono to nebude fungovat. A tak z elit se stanou šašci, lid to uvidí a nakonec je svrhne. Bruselští šašci nepochopili, k čemu došlo v USA. Nepochopili, k čemu došlo v dalších zemích a k čemu dojde. Oni nemyslí. Oni jen žvaní. Podívejte se do českého parlamentu. Kolik lidí v něm myslí strategicky a modifikují své názory podle toho, jak se vyvíjí realita?
Na některých místech Spojených států se demonstruje, davy lidí vykřikují, že Trump není jejich prezident, v Kalifornii dokonce hořely popelnice… Přitom dříve to prý v USA chodilo jinak, lidé nakonec uznali prezidenta, přestože ho nevolili. Nakolik může dojít k zahlazení příkopů vykopaných kampaní? Je namístě srovnání, že to připomíná situaci během i po české prezidentské kampani 2013?
Ano i ne. Příkopy vyjadřují objektivní, chce se mi říci „třídní“ realitu. Mezi Kalifornií a třeba Utahem zeje obrovská, nesmiřitelná propast. Třídní nenávist. Nejen ekonomická, ale i náboženská a kulturní – civilizační. Kalifornie je nejlidnatějším a nejbohatším členským státem, ekonomicky nejaktivnějším a nejvíc urbanizovaným. Ve městech v roce 2010 žilo 95 % obyvatel. Silicon Walley, Los Angeles, San Francisco, Long Beach a Hollywood. Tvoří 14 % ekonomiky Unie. HDP země činí 1,4 bilionu dolarů. Roční příjem na obyvatele je 47 000 USD (tj. 3 916 USD měsíčně, v přepočtu 68 000 Kč). To je o 1/3 víc než celostátní průměr. Kalifornská elita je multikulturní, multináboženská, multietnická, globální, liberální, žije plně v 21. století. Je bohatá. Computerizovaná. Většinově demokratická. Bělochů je zde 38,8 %, druhou nejpočetnější skupinou obyvatel jsou Hispánci – 37,6%, dále 13,0% tvoří asijští Američané. Kalifornie je počítačový průmysl, filmový průmysl, letecký průmysl, těžba a zpracování nerostných surovin, zpracování potravin, chemický průmysl, textilní průmysl, strojní výroba… Kalifornský zemědělský průmysl má nejvyšší výkon z USA. Střední příjem domácnosti v Kalifornii byl 67 458 USD za rok. Má největší kongresovou delegaci ze všech států. Demokraty volilo naposledy 60,24 % voličů. Demokratický guvernér, právník Jerry Brown, je nejdéle sloužící guvernér v historii Kalifornie.
Utah je republikány ovládaná liduprázdná pustina (13 obyv./km²) s jadernými polygony, kde 88 % obyvatelstva žije v Salt Lake City a jeho okolí – v koncentrovaném městském osídlení známém jako Wasatch Front. Z 86,1 % bílí Američané, fanatici mormonského vyznání. Za zmínku zde stojí jen měděný důl Bingham Canyon Copper Mine. Střední příjem domácnosti zde byl 55 869 USD za rok. Bývalý mormonský misionář, senátor Orrin Hatch Grant, předseda senátního Výboru pro finance, zde naposledy zvítězil s 67 %.
To jsou strohá fakta o dvou Amerikách. Divíte se, že Kalifornie volila Clintonovou a Utah Trumpa?
Premiér Bohuslav Sobotka uvedl, že Trump vsadil na agresivní populismus (nikoli už pak v oficiálním blahopřání), jeho tajemník pro EU Tomáš Prouza byl ještě ostřejší. Podle něho se nenávist a populismus stává účinným programem i za oceánem. Co k tomu říci?
Volby jsou dnes převážně zprostředkovávány médii. Psychologie ví, že strach je sugestibilní a spouští v těle neurovegetativní projevy a atavistické reakce, které znemožňují složité multikriteriální rozhodování. Fyziologickými reakcemi je strnutí, boj nebo útěk. Žurnalistická teorie říká, že negativní emoce, zejména strach, fascinují a prodávají se nejlépe. Šok, hrůza, děs… (viz nejčtenější deník Blesk). Fascinace vybízí k opakování prožitku. Předseda vlády by potřeboval anxiolytika, aby se tolik nebál. Ani agrese. Pak by potřeboval antidepresiva, aby se alespoň občas smál. Nebo slušnej matroš na brko. Někdo by ho měl naučit vyprávět vtipy, zejména o tlustých bílých mužích a jejich mužnosti. Aby získal ztracenou sebedůvěru. Sice už nenosí rovnátka, ale působí tak stále. Teď vážně…
Miloš Zeman neradil Donaldu Trumpovi, jak vyhrát volby. Podstatné je, že Prouza volby nikdy nevyhrál, zatímco Trump i Zeman ano, a Sobotka ty příští volby prohraje...
Největšími poraženými jsou dle mnohých analytiků americká média a výzkumné agentury, které stále favorizovaly Clintonovou. Deník New York Times týden před volbami zveřejnil údaj, že Clintonová má 84procentní šanci na vítězství, zatímto Trump jen 16 procent. Všechny tyto odhady se brutálně pletly, američtí novináři ve většině otevřeně stranili Clintonové. Přesto to dopadlo obráceně. Kde hledat příčiny?
Vy jste si odpověděl. Američtí novináři i výzkumníci ve většině otevřeně stranili Clintonové. Důvod první. Protože pravicově liberální média jsou mainstreamem jak v USA, tak v Praze. Pravicově konzervativní jsou tak upjatě obskurní, jako bývalý Klausův poradce Hájek a jeho Protiproud, levicově liberální jsou stejně fanatická, jako Patočkův Deník Referendum. Levicově konzervativní prakticky neexistují anebo to jsou odborářské bulletiny o stoupající výši minimální mzdy. Zde platí pravidlo bandwagoon efektu. Každý chce být součástí mainstreamu. Zejména ti, kteří ho tvoří. Ve výsledku je to katastrofa, neboť pro každého propagandistu i politika je nejhorší uvěřit vlastní propagandě. To mimo jiné platí i pro Sobotku a Prouzu. Oni tomu, co říkají, věří. Ale věřit, jak mi říkávala moje babička, když jsme šli kolem katolického kostela, znamená hovno vědět. Tím mě vedla k vzdělávání v sociálních vědách.
Druhým důvodem je, že část voličů, zejména chudých mužů a starších žen, se styděla říci, že se jim líbí velkej, tlustej, zpocenej šedesátník s prořídlou blond přehazovačkou, zamilovanej do zlatýho splachovátka na hajzlu a do koupený rajcovní slovinský modelky, kterej si v šatnách fitka povídá vulgární vtipy o bobrech a směje se jim. Prostě ukázka chlapa, kterej se s tím na rozdíl od standardizovanejch kravaťáků z úvěrových oddělení místní pobočky banky nesere, jde tvrdě na věc, a kterej měl vždycky úspěch. Kterej nikdy nebyl komouš, homouš, feminista ani hipsterskej metrosexuál. Prostě středostavovskej konzervativní bílej americkej sen. Kýč, ale když, tak velikej jak Trumpův mrakodrap. Zatímco Clintonová je pohrobkem vyčpěle zestárlého protestantského snu o spořádané pracovité rodině. Věrné rodině nevěrného děvkaře, kterej Lewinskou ani nešoustal, ale strkal jí tam havana. To není americkej sen. To je vojetá fordka z roku 86 po generálce motoru před předměstskou vilkou z papundeklu. Ta opravdu nemůže uspokojit americký lid.
Kdybych v tomto semestru učil mediální teorii či psychologii propagandy, rozebíral bych se studenty sexuologické a sociálně psychologické motivy k politické volbě amerického prezidenta celý semestr. Na základě Playboye, americké reklamy, filmových dojáků, kreslených grotesek, armádních serverů se vtipy a dalších prvků popkultury. A dobře bychom se bavili. Teda… někteří. Některé ne.
Fotogalerie: - Trump vs. Hillary
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
