Měli bychom rychle přijmout euro, jak nám někteří po Brexitu doporučují?Anketa
Rozhodnutí většiny Britů odejít z Evropské unie je těžkou ranou evropské integraci. Kde vidíte hlavní příčiny této volby?
Rozhodujícím prvkem byla neustávající imigrace z chudších zemí EU. Do Británie přijde ročně mezi 300 a 500 tisíci lidmi, což znamená nové město velikosti Prahy každé tři roky. Jelikož valná většina z nich končí v přelidněném okolí Londýna, představuje to extrémní nápor na veřejné služby – dopravu, zdravotnictví, školství, bydlení – i na soudržnost místních komunit. Mnoha Britům se jejich rodné město změnilo před očima tak, že už nepřipomíná starou dobrou Anglii, spíše Babylon národů a jazyků.
K Brexitu výrazně přispěl i výsledek vyjednávání premiéra Camerona s Evropskou komisí o ústupcích. Během několika měsíců mu Juncker a jeho spolupracovníci neumožnili žádný politický kompromis. Při pohledu na ta jednání jsem si říkal, že předseda Juncker snad opravdu Británii chce z Evropské unie cíleně vyštvat, aby mu nepřekážela v nějakých dalších federalizačních plánech. Rozhodně to tak působilo.
Matematik Marian Kechlibar
Koho považujete za vítěze, jsou-li vůbec nějací, a koho za největší poražené Brexitu ať už v rámci Evropy, ale i mimo ni?
Hlavním vítězem jsou euroskeptické strany napříč kontinentem, jako je třeba nizozemská PVV Geerta Wilderse nebo italské Hnutí pěti hvězd Beppeho Grilla. Padlo velké tabu – až dosud EU pouze rostla, nyní se rozhodl ji opustit bohatý a vlivný člen. Nemusí být jediný.
Za největšího poraženého považuji zastánce další integrace a federalizace Evropské unie. Je ale zajímavé, že oni si to nemyslí. Spíše si teď slibují, že bez Británie snáze dosáhnou svého – Spojených států evropských s jednou vládou, armádou a jednotným systémem financí. Myslím si, že to není možné, na to už se politika v jednotlivých členských zemích příliš proměnila – euroskeptici teď budou ještě snáze získávat body u veřejnosti a ve volbách možná i vládní křesla.
Psali jsme:
_635695218427100095.JPG&id=73503)
Objevují se nejrůznější scénáře, tu s odchodem Skotska a Severního Irska ze Spojeného království, tu s dalšími referendy v Evropské unii a jejím postupným rozpadem. Jaký vývoj předpokládáte vy?
U Severního Irska prakticky vylučuji, že by se odtrhlo od Británie. Z místních protestantských obyvatel se náhle katolíci nestanou. Skotsko je větší otázka, ale domnívám se, že na nezávislost spíš nedosáhne. Některé členské země EU mají totiž na svém území také „odbojné národy“, například Španělsko má Katalánce a Belgie Vlámy. Tyto země nebudou chtít nezávislé Skotsko akceptovat, aby nepovzbudily vlastní odbojné regiony k odtržení.
Domnívám se, že je otázka nanejvýš dvou či tří let, než dojde v nějaké další zemi EU k novému závažnému referendu. Buď o členství v Evropské unii, nebo o členství v eurozóně. Například dvě důležité politické strany v Itálii takové referendum požadují a nejspíš jej časem prosadí.
Špičky Evropské unie nepřipouštějí jakoukoli zodpovědnost za to, k čemu došlo, přestože podle některých komentářů je viníkem Brexitu spíše samotná Evropská unie než hlasující Britové. Krátce po britském referendu zazněly hlasy volající po rezignaci předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera, které ale už téměř utichly. Mohly by vůbec změny na nejvyšších postech jakkoli ovlivnit směřování EU, není nezávislé na tom, kým jsou funkce obsazeny?
Jean-Claude Juncker podle mého názoru nese politickou zodpovědnost za to, že v britském referendu zvítězil odchod z EU. Považuji jej za nejhoršího předsedu Evropské komise v historii, skutečně toxickou osobnost, která ničí, na co sáhne.
Bohužel má zároveň azbestovou povahu a sám neodstoupí. Europarlament jej také neodvolá, na to je v něm příliš mnoho poslušných jedinců bez vlastního názoru. Ti budou hlasovat podle toho, co určí jejich stranická frakce.
Komisař Juncker má být v úřadě ještě tři roky, za tu dobu možná dovede EU k úplnému zhroucení. Pokud se tedy dříve neupije k smrti. Jeho alkoholické excesy jsou legendární. Strašná to figurka; a bohužel má v rukou velikou moc.
I když se v souvislosti s vypsáním referenda o vystoupení z EU po vzoru Spojeného království mluví o více zemích, existuje podle vás nějaká, v níž by to bylo opravdu možné a nešlo by jen o výkřiky lídrů protievropských a protiimigračních stran?
V nejbližších dvou či třech letech je největší pravděpodobnost referend v Nizozemsku a v Itálii. Ale nevylučoval bych ani Francii, Rakousko nebo Dánsko. Za těmi „výkřiky“ se skrývá hluboká nespokojenost obyvatelstva s tím, jak se neřeší migrační krize a krize eurozóny. Například hospodářská stagnace ve středomořských státech se táhne a táhne, aniž by se cokoliv zlepšovalo. Jen dluhy dále rostou a nezaměstnanost – zejména mladých – neklesá.
Hodně záleží na tom, jak se bude hospodářsky dařit Velké Británii. Pokud špatně, náladu na emancipaci to v jiných státech utlumí. Pokud dobře, bude vystoupení z eurozóny či přímo z EU vnímáno jako lákavá alternativa, zejména u těch národů, které jsou ochromeny dlouhodobou hospodářskou krizí.
Měla by Evropská unie přikročit k ještě větší integraci, aby do budoucna co nejvíce ztížila jakýkoli pokus o odchod další členské zemi, nebo naopak trochu ubrat, aby nebyla opravdu „žalářem národů“, jak je někdy nazývána?
Podle nedávno zveřejněného průzkumu veřejného mínění, který proběhl v deseti zemích EU, by jen malá část Evropanů chtěla další integraci Evropské unie. Ve většině zkoumaných zemí převažoval názor, že by EU měla naopak vrátit nějaké pravomoci zpátky národním státům. Na to ovšem v Bruselu nebudou chtít slyšet.
Ale krátce po britském referendu prohlásil polský ministr zahraničí Witold Waszczykowski, že Polsko by mělo urychleně vstoupit do eurozóny. A brzy poté se objevila informace, že předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker chce využít Brexit k tomu, aby se společnou měnou do budoucna platilo v celé EU. Co si myslíte o těchto jejich úvahách?
Zpráva z Polska mě překvapila. Až dosud platila nová polská vláda jako velmi skeptická vůči přístupu k eurozóně; bylo to dáno zejména nechutí podílet se na nekonečném sanování Řecka a možných dalších bankrotech ve středomořské oblasti. No, uvidíme, co bude Varšava říkat za 14 dní.
Junckerův plán na nucené zavedení eura považuji za fantasmagorii. Zejména na skandinávském křídle Unie. Ani Dánové, ani Švédi se svých milovaných korun dobrovolně nevzdají a přinutit je nebude jak.
Když to vezmeme politicky, nenechala Velká Británie členské země EU napospas Německu, jehož váha nyní ještě vzroste? Panují už obavy, že rozhodování bude probíhat maximálně už jen na trase Berlín–Paříž.
To záleží jen na nás, respektive na tom, jak silnou osobnost si zvolíme do čela vlády. Momentálně, bohužel, vidím na naší politické scéně naprostou dominanci ohebných páteří.
Je však otázka, jestli vůbec dostaneme šanci. Hned druhý den po vyhlášení výsledků referenda se v Berlíně sešli ministři zahraničí šesti zakládající zemí evropského společenství. Je to signál pro ostatní, že na nich záleží málo, nebo vůbec?
Ano, rozhodně. Někteří jsou si rovnější. Také je to signál, že v současné velikosti EU se už nic reálně vyjednat nedá – 28 států je trochu moc.
Takové regionální skupinkaření se bude vyskytovat stále častěji. Ono je to vcelku normální - sousedící státy mají podobné zájmy a podobnou politickou kulturu. Dnešní Evropská unie je příliš velká na to, aby opravdu mohla reprezentovat zájmy všech svých členů, přirozené politické jednotky na tomto kontinentě byly vždycky podstatně menší.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
