„Karla Gotta nemá právo soudit za Antichartu nikdo, komu nebylo v roce 1980 alespoň dvacet,“ napsal jste na Facebook. Jak jste tehdy vnímal tu dobu, to, co se dělo kolem Anticharty?

Já si to pamatuji velice přesně. A za chvilinku vám k tomu povím jednu naprosto klíčovou informaci, která se týká právě Karla Gotta. Ale nejdříve k té Antichartě. Vím, že jedno shromáždění takových těch vážných umělců bylo ve zlaté kapličce, v Národním divadle. Druhé v hudebním divadle v Karlíně. Já jsem byl tehdy stejně jako třeba Karel Zich a fůra dalších kamarádů „vedený“ na Pražském kulturním středisku. Od nich nám do kastlíku přišla výzva, že se máme zúčastnit tohoto shromáždění. Vůbec tam nebylo napsáno, o co vlastně půjde. Ale tušil jsem nějakou čertovinu. Takže ačkoliv jsem se trošku obával, že z toho budu mít nějaký malér, hodil jsem to do koše a do Karlínského divadla jsem vůbec nešel. Což jsem dneska strašně rád, protože si říkám, jestli bych měl tu odvahu a sílu sebrat se a odejít bez podpisu. Takže já mám velké porozumění pro ty lidi, kteří to tam podepsali. Když jsem se pak s některými o tom bavil, tak říkali, že z toho byli znechucení, ale že se báli. Prostě, za socialismu se každý bál.

A ta klíčová informace ohledně Karla Gotta?

Karel Gott se mnou mluvil o Antichartě velmi otevřeně. Vzhledem k tomu, že jsme se v tu chvíli spolu bavili jako kamarádi, tak jsem se ho ptal, proč říkal ty bláboly, když seděl za tím předsednickým stolem. A Karel vyskočil a říkal: „No, prosím tě, snad si nemyslíš, že to byla moje slova?“ Tak jsem se ptal, jak to myslí, a on vysvětloval: „Já jsem to dostal na papíru napsaný. To jsem si nevymyslel já, to nejsou moje slova. Četl jsem to, co bylo na tom papíru!“ Ostatně každý se může na ten záznam podívat, že nemluvil z hlavy, ale četl to z papíru, který měl před sebou.