Tak nám znárodnili hospody a jestli zakážou kouření úplně, emigruju, říká bojovnice za práva kuřáků a hrdinka snímku Heleny Třeštíkové Mallory

Mallory, jsi jednou z tváří petice za změnu tzv. protikuřáckého zákona. Položil bych ti úvodem lehce filozofující otázku. Je svobodou mít možnost zapálit si, nebo je naopak svobodou nekouřit, jelikož tabák je ve své podstatě droga a navozuje závislost?

Podle mého je svoboda mít možnost vybrat si, jestli budu, nebo nebudu kouřit. To je svoboda. Ti, co nekouří, si pro mě za mě můžou říkat, jak je to pro ně osvobozující, když nekouří. Na druhé straně ale já můžu tvrdit, že pro člověka je osvobozující, když si prostě může zapálit, aniž by třeba kvůli depresi začal brát tvrdé drogy, užívat psychiatrické léky a podobně. Protože tyto látky koneckonců člověka uklidňujou úplně stejně jako cigarety. Já jsem přesvědčena o tom, že svoboda rozhodnout se je základní lidské právo. Lidi by měli mít právo rozhodnout se, jak budou žít, kde budou žít, co budou dělat, v čem budou pracovat, ale taky například kolik chtějí mít dětí. To všechno je svoboda volby, a pokud člověk svobodu volby nemá, tak na to je jediné možné slovo, že to je diskriminace.

No dobře, ale proč by se v hospodách mělo kouřit? Vždyť to škodí zdraví.

Já si v první řadě myslím, že tohle je zcela špatně položená otázka. Správně by měla znít, proč by mělo být v hospodách umožněno kouřit. No a já na to mám odpověď. Ať si to vezmeš, jak chceš, tak v hospodách se prostě kouřilo odjakživa, v hospodách, pivnicích, barech, vinárničkách či ve sport barech a v nonstop barech. V téhle zemi se kouřilo vždycky. Kouřilo se, když se smutnilo po pohřbu, když se oslavovalo narození dítěte, kouřilo se, když se hrál mariáš. Na druhé straně pak byly samozřejmě i lepší restaurace, druhá cenová skupina, a tam existovala určitá pravidla a každý je respektoval. Nikomu tak nepřišlo například nepatřičné, když se třeba během doby oběda v podniku nekouřilo. Nikomu ani nepřišlo divné, že když se někde jí, tak se nekouří. To samozřejmě schvaluji i já. Hospody, kde se kouří, jsou ale podle mě národním koloritem. Představují kulturní odkaz.

Máš osobní zkušenost s tvrdými drogami... Lékaři často srovnávají návykovost tabáku právě s nimi. Jak to vidíš ty, jako vyléčená narkomanka??

Srovnávat se to nedá. Jedna z věcí, která nastává po vyzkoušení heroinu nebo jiné drogy téměř okamžitě, je psychická závislost. To znamená, že vlastně bažíš, že ti ta droga a to co dělá zachutná a toužíš po tom si to zopakovat. Platí to teda samozřejmě pouze v případě, že se po prvním nástřelu hned nepobliješ a neposereš, ale pokud se ti tohle nestane, tak jsi odsouzenej k tomu, že budeš heroin či jinou drogu dál vyhledávat.

Když bych to teda měla srovnat s tabákem, tak jsem ještě neslyšela o tom, že by člověk byl závislej po jediný vykouřený cigaretě. K závislosti na tabáku se kouřením teprve propracováváš. Taky jsem ještě neslyšela, že když někdo přestává kouřit, tak trpí průjmem, svalovými křečemi, epileptickými záchvaty a krvácením ze všech tělesných otvorů. Takový abstinenční příznaky u heroinu bohužel jsou. A musím říct, že absťák na heráku bych opravdu nikomu nepřála. On se totiž nedá ničím poměřit, a v zásadě je u všech odvykajících identickej. Ale z toho, že jsem neměla cigára, jsem se opravdu takhle nehroutila.

Mohli bychom si odvykání z tvrdých drog představit tak, jako například v dnes již kultovním snímku Trainspotting?

No, tady bych byla opatrná. Ten film byl trochu nadnesenej, když si například vezmeme tu scénu s tím dítětem na stropě, ty halucinace. Já jsem nehalucinovala, ale jinak co se týče toho neklidu, těch bolestí, šílenejch psychických stavů a chuti rozbít si hlavu o zeď, tak to všechno tam je.

Pomohly ti od tvrdých drog právě cigarety, řekněme jako forma nějakého terapeutického prostředku?

Myslím, že bych k tomu měla zmínit paní doktorku Stančíkovou, která celá desetiletí vedla detoxikační oddělení na Míčánkách, ve kterém jsem odabstinovala i já. To byla paní primářka, která razila názor, že přestávat s několika závislostma najednou je hloupost. Prostě to nezvládneš. Takže na tom detoxu bylo povoleno kouřit. Jedno cigáro bylo ráno po snídani, druhé po obědě, další po večeři a poslední před spaním. No a pokud jsme zrovna ty cigarety neměli, tak tam ještě byly cigára po klientech, který už odešli, nebo je přímo prý kupovala ona. Prostě říkala, že brát nám najednou všechno je nesmysl, a například co se týče nikotinu jako takového, tak ten u těch drogových absťáků pomáhal. Člověk se po něm jakoby uvolnil. Doktorka Stančíková razila myšlenku, že když je někdo závislej na drogách, neměl by k tomu ještě přestávat s nikotinem. A ona vlastně měla pravdu, protože já vlastně jenom díky cigaretě jsem čistá už přes šestnáct let a to bez jediného relapsu, upozorňuju.

Dobře, ale jak by měl tedy vypadat ideální scénář – to by se měly vrátit zahulené hospody?

My prostě jenom nechceme, aby byly hospody prohlášeny za nekuřácké jen proto, že se tam čepuje pivo. Oni totiž v tom zákoně fakticky vzato prohlásili pivo za potravinu, za pokrm. My jenom chceme, aby v podnicích, kde se nejí, tak aby majitel té hospody měl možnost se rozhodnout, být ve své hospůdce na právně vzato soukromém prostoru, a ne na veřejném. Oni nám vlastně znárodnili hospody, protože jejich majitelé si najednou nemůžou rozhodnout, jaká ta hospoda vlastně bude, jestli bude kuřácká, anebo nekuřácká. Oni ji vlastně prohlásili za veřejný prostor, jako je například park, stadion, úřad, nemocnice, divadlo apod.

Co ale vlastně tedy tou peticí chcete?

Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby ten zákon úplně zrušili. Jenže to asi udělají jen těžko, když už je schválen. Takže my chceme změnu v tom, aby soukromý prostor přestal být klasifikovaný jako veřejný. Hostinský by měl vlastně dostat volbu v tom, jakou službu by chtěl svým potenciálním zákazníkům nabízet.

Uspokojily by vás například kuřárny, za jejichž vznik se aktuálně postavil senátor za ODS Jiří Oberfalzer?

Pro mě je slovo kuřárna téměř sprostý slovo. Vždy, když se zmíní, tak si vybavím svůj pobyt na odvykačce. Na záchodech tam byl ajnclík, zahulenej, smradlavej, a na něm nápis kuřárna a tam se chodilo kouřit. Takže z toho se mi zvedá kufr. My nechceme kuřárny. My chceme přinejhorším zvláštní prostory určené pro nás kuřáky, ale především chceme přímo kuřácké hospody. Přičemž je zákon klidně může specifikovat co do rozlohy či povinného označení. S tím my problém nemáme.

Čistě hypoteticky, co bys dělala, kdyby v Česku postavili kouření zcela mimo zákon?

V tom případě bych emigrovala. Já se obávám, že bych se probudila a ruku bych měla v horkém čaji. Tohle by byl hodně špatnej sen. Na druhou stranu ale musím zdůraznit takový zajímavý paradox, do dnešního dne u nás není trestná konzumace drog. Trestné je drogu přechovávat, prodávat anebo podávat někomu jinému. Tak mi to vysvětli. Braní drog by trestné nebylo, ale kouření ano.

Kouření ale trestné zatím není.

Ale je, máš zakázáno kouřit v hospodách. Máš zakázáno kouřit třicet metrů od zastávky. A jsou mezi náma práskači, Já jsem třeba byla svědkem toho, jak na zastávce stáli dva mladí kluci a kouřili. A baba vedle mě, jak stála, tak zvedla telefon a zavolala městskou policii, že kouřej na zastávce. Takže milí kluci dostali pokutu, protože nebyli třicet metrů od zastávky. A to není všechno. Vím i o jedný absurditě, kdy chlap v létě dostal pokutu za to, že kouřil před školkou. Školka byla zavřená, nikdo v ní nebyl, ale on od ní s cigaretou nebyl dál než těch třicet metrů. A těch případů je víc. Lidi nevěděj, jak si ten zákon vysvětlit, kdy ho porušujou, a kdy ne. Málokterý hospodský ví, že může být trestně odpovědný za čin člověka, kterej se u něho v hospodě naleje a pak něco spáchá. Takže vlastně z hospodskýho tím novým zákonem udělali bábu s věšteckou koulí.

Co, nebo koho, jsi volila?

A zase špatně položená otázka. Komu jsem já dala svůj hlas, to je téměř tajná a osobní informace. Taky tady nebudu říkat, že bych volila stranu, která mi povolí v hospodě kouřit. Rozhodně ale volím ty, pro které je svoboda lidí a svoboda osobní volby na prvním místě, každopádně pravici.

Většina lidí tě nejspíš zná jako hlavní hrdinku časosběrného dokumentu Heleny Třeštíkové o vyléčené narkomance. Je něco, v čem ti ten film pomohl?

Původně mě Helena Třeštíková oslovila, když jsem ještě byla v doléčování. Týkalo se to jejího projektu Ženy a drogy, drogy a ženy. Vlastně šlo o to, že jsem jí byla doporučena jako klient se zajímavým životním příběhem. Po tomhle krátkém dokumentu Třeštíkovou náš rozhovor zaujal, a to tak, že za mnou přišla s nabídkou, jestli bych s ní nenatočila časosběr.

Popravdě, původně jsem si nedovedla moc představit, jak to celé bude probíhat. Říkala jsem si ale, jestli to náhodou nemá nějaký hlubší smysl, poskytnout lidem výpověď o tom, jak jsem celé ty roky fetovala a nakonec jsem se z toho zvládla dostat, a že to prostě jde. A už tehdy jsem byla přesvědčená o tom, že ten film, co se vymanění z drogové závislosti týče, který s Helenou točíme, bude mít happy end, což popravdě většinou její dokumenty nemívají. Já jsem si tehdy ale byla jistá, že u mě to jinak než ten happy end nebude. Opravdu jsem se rozhodla žít normální život, a v tom dokumentu Helena mapuje můj život už vyabstinovanej, jak se říká, čistej. A v tom je pozitivita toho filmu.

Nedávno jsem měl možnost zhlédnout snímek Prague Night, kde bezdomovec-průvodce Karim popisuje, jak mají dealeři rozdělené zóny na Václavském náměstí. Opravdu to tak je, že se na Václaváku dealují tvrdé drogy?

Skutečně to tak je, Václavák je rozdělenej. Tam, když máte Karimův rozhled, hned víte, že černoši v těch červených oblečkách kšeftují s prostitucí. Číňani tam zase prodávají pervitin, no a Arabové jedou v heroinu. Tam je to opravdu takhle rozdělený, a Karim to v těch svých prohlídkách turistům ukazuje tak drsný, jak to skutečně je.

Dobře, ale jestli to tak skutečně je, proč se to neřeší?

Tak to je, řekla bych, hodně velká otázka. Nejspíš tedy existuje nějaký zájem na tom, aby to vlastně řešeno nebylo. Co si budeme povídat, v tomhle státě jsme přece zvyklí na kupčení s lidským neštěstím. A to samozřejmě nejsou jenom drogy na Václaváku, je to třeba i záležitost sociálního bydlení.

V současnosti pracuješ v sociálních službách. Zhoršuje se, podle tvého názoru, situace klientů, tlačí je okolnosti pomyslně až ke zdi?

Řekla bych, že situace se určitě zhoršuje. Jednu dobu jsem například spolupracovala s Platformou pro sociální bydlení. Mluvila jsem během jejich demonstrace na Staroměstském náměstí. Ona tu opravdu je celá spousta rádoby podnikatelů, kteří si zakládají takzvané ubytovny pro chudé. Oni totiž ví, že úřad tu ubytovnu za chudé, může zacvakat. Takže opět se ty peníze tahají ven ze státu. Jenže pravda je, že ti opravdu chudí ani na tu ubytovnu nedosáhnou. Já například bydlím v nově postaveném bytovém domě, který by se dal zčásti také pokládat za formu „sociálního bydlení“, ale za 9 a půl tisíce korun měsíčně. Tak mi řekni, co je to za sociální bydlení, za tuhletu částku?? A to jsem na tom ještě relativně dobře. V tomhle by měl stát a volení politici zabrat a pohnout s tím. A ne si uzákonit šikanu a diskriminaci lidí, kteří na tento stát dřou celý život, chovají se slušně, ale jsou těmi zákonodárci vyčleněni jako nějaký zločinci na okraj společnosti… a právě díky paskvilu, který se jmenuje „protikuřácký zákon“ se touto sortou lidí kuřáci bohužel stali.