Váš spor s českým státem, zastoupený státním žalobcem Táborským, se táhl několik let, než soudy, včetně odvolacích, nařčení proti vám a exministru obrany Martinu Bartákovi označily za bezdůvodné. Jaký je dnes váš vztah k českému státu?

Svoji vlast miluji, ale v našem státě nám něco hnije. A máte pravdu, ta kauza se táhla neúměrně dlouho. Nebyla to totiž standardní právní kauza, ale uměle vykonstruovaná likvidační štvanice, kde bylo potřeba vše maximálně natahovat a také patřičně důrazně zveličovat v médiích, abychom z toho vyšli jako ti největší zločinci. Od prvního vylhaného článku v MF Dnes do pravomocného osvobozujícího rozsudku uplynulo 4,5 roku a po většinu času jsem proti sobě měl pouze zavilého, nenávistného fanatika v osobě žalobce Táborského, bývalého bolševika a člena KSČ. Ten měl dávno ve všem jasno a asi to i tak měl od někoho nařízeno. Výslechy prováděl Táborskému slepě oddaný policista Pivovarčík, který bez vlastního názoru vzorně plnil svěřené úkoly, a tak se ani nepozastavil nad nesmyslností a účelovostí obvinění.

Včetně momentu, kdy vše chtěli dotáhnout na obžalobu a v časové tísni horkou jehlou změnili korupci, která jim v mém případě z ničeho nevycházela, na pokus o podvod. Vyšla jim z toho fantasmagorická konstrukce a právě tím, že v tom tak dlouho pokračovali, a pak to ještě natahovali, mi způsobili největší část škody. Nikoho až do soudního projednání nezajímalo, že i kdyby to tak bylo, mohl jsem to zařídit jinak než zajištěním armádní zakázky, že jsem měl dostat zaplaceno až poté, co to úspěšně zařídím a že peníze byly nabízeny mně, nikoli že já jsem je po něm požadoval. To byla taková blbost, že mi trvalo několik měsíců, abych pochopil, z čeho jsem to vlastně obviněn. Při výsleších si Táborský četl noviny a výslech vůbec nesledoval, ačkoliv si vždy vymínil svoji přítomnost. Na konci jen položil pár mimochodných otázek nebo bez pozdravu odešel. Přitom každý úkon hned běžel komentovat do médií, aby se na něj náhodou nepozapomnělo, jako například jeho emotivní výstup „jestli ty dva nedostanu, tak mě utlučte lopatou“. I z tohoto je zřejmé, že stát nepostupoval standardním způsobem a už tenkrát si měli nadřízení všimnout, že si hraje na inkvizici.

Nadřízená žalobkyně Ošlejšková, také bývalá členka KSČ, zase na naši stížnost proti obvinění reagovala výsměchem typu „vaše argumenty odmítáme proto, protože je odmítáme, a tudíž vaši žádost zamítáme proto, protože ji zamítáme“. Český stát sice nemůže stoprocentně vyloučit, že se někde v jeho struktuře neobjeví šílenec, který z titulu své pravomoci způsobí někomu škodu a ten ji pak vymáhá po státu, protože ze zákona ji nemůže vymáhat přímo po něm. Je ale k zamyšlení, co je v našem státě špatně, že vůbec může vzniknout takový proces, protože toto nebyla zlovůle jen žalobce- toto je celý řetěz úkonů, jejichž cílem byla má a Bartákova likvidace.

Takže se jednalo o politickou zakázku a ostrý konkurenční boj?

Podívejte, ten proces začal nějakým impulsem a zadáním a pokračoval přes lživou medializaci, obvinění, překroucení důkazů, přesvědčení svědků ke křivé výpovědi, natahování úkonů na maximální lhůty, a to až do momentu, kdy zadání bylo splněno bez ohledu na osvobozující výrok soudu. Ta škoda se v mém životě i v životě spoluobžalovaného Martina Bartáka stala, už se nikdy nemůže odestát a v tom celá tato akce splnila účel, mě připravili o mnoho významných projektů, do kterých jsem investoval čas, peníze, energii a dobré jméno a doktora Bartáka připravili o politickou kariéru, protože v době vypuknutí kauzy byl na pozici náměstka ministra financí a předtím byl dokonce vicepremiér. Jsem vděčný za to, že máme nezávislé soudy a že soudci nejsou součástí této mašinérie a že tedy stále ještě představují naději na korektní, objektivní a spravedlivé posouzení viny či neviny.  Nicméně v tomto případě cesta je cíl, stačí obvinit, obžalovat a medializovat a účel je naplněn, jak dopadne po letech soud, už nikoho nezajímá.

V kriminologii platí, že kdo zná motiv, zná i pachatel…

Jistě se nabízí otázka, v čí prospěch to bylo, a tedy kdo byl oním tajemným v pozadí. Na to mám jednu velmi pravděpodobnou tezi, ale ještě mi chybí pár střípků do mozaiky. Mohly by v tom být zájmy cizího státu a je zajímavé, že velmi podobné prvky najdeme i v kauzách Nagyová, Pandury či CASA. Včetně impulsu k nim, rukopisu trestního stíhání, medializace a hlavně řízených úniků tajných informací do médií, aby se náležitě zmanipulovalo veřejné mínění, což se hodí i politikům k získávání populistických bodů – Radek John se třeba v té době v televizi pýřil, jak se díky němu chytají velké ryby.

Někdo tady prostě umí vyrobit cokoli na kohokoli. Umí poskládat policajty, státní zástupce, novináře a média a s takovou partou už se dají dělat zázraky: lumpy zachraňovat od stíhání a negativní medializace, a na druhou stranu nevinné nechat trestně stíhat a mediálně špinit. V tom je nejlepší novinář Kroupa, který je současně novinářem a policejním konfidentem, tak se ani moc nemusí s nikým spojovat a stačí na to skoro sám.

Ptám se i proto, že požadujete náhradu za utrpěnou újmu a škodu ve výši 30 miliónů korun.

Ano, požaduji nahradit tuto škodu, přestože skutečná škoda je až čtyřnásobná. Mohu však uplatňovat pouze to, co lze prokázat. Špatně se rovněž vyčísluje nemateriální škoda, jako je poškození dobrého jména, cti a referencí v obchodním styku, zvláště v našem oboru, kde je vysoký etický kredit velmi zásadní. A už vůbec není možné nějak kvantifikovat všechny ty stavy, které během takovéto negativní zkušenosti zažíváte v důsledku vyloučení ze společnosti, obavu o to, jak to celé dopadne, nutnost neustále někomu něco vysvětlovat atp. Například na Srí Lance, kde jsme měli velmi významné obchodní projekty v řádech miliard dolarů, jsem musel na nejvyšších místech vysvětlovat, proč mne moje vlastní země odmítla kontrasignovat do funkce honorárního konzula. Ten dopis z českého ministerstva zahraničí v rozporu s diplomatickou uzancí údajně obsahoval takové informace, že jsem svoji do té doby privilegovanou pozici - díky předchozí patnáctileté spolupráci s jejich armádou, která bojovala s Tamilskými tygry, neustál a o všechny projekty jsme přišli. Rád bych zdůraznil, že stát, který se zadlužuje tempem 80-100 miliard ročně, chová se značně neefektivně a rozhazuje peníze za různé blbosti, jako třeba zbytečné nevládní organizace, tak je taková částka určitě nerozbrečí, jak často slýchávám od úředníků a politiků.