Co říkáte těm komentářům a komentátorům či zahraničím politikům, kteří Čechy kvůli jejich odmítavému postoji k masové imigraci označují za xenofoby, čecháčky, nehumánní...

Myslím, že situace je mnohem složitější. Mám zkušenost, že jsme velmi štědří a umíme otevřít svá srdce, domovy i peněženky, pokud jsme přesvědčeni o smysluplnosti takového konání. Velmi pěkně je to vidět na různých veřejných sbírkách, při povodních a podobně. Ve farnosti se setkávám se ochotou pomoci křesťanským uprchlíkům, mnoho dobrého v tom dělá Arcidiecézní charita Praha, Nadační fond Generace 21 a tak dále.

Ve věci migrace lidé tuší, že situace je výrazně komplikovanější, než to vypadá ze sdělovacích prostředků. Nezdá se, že by všichni politici měli jasnou a především dlouhodobou vizi, která by budila důvěru. Lidé v České republice mají obavy o sebe a své rodiny. Řada z nich má dojem, že se rozhoduje o nich, ale bez nich. Současně je ale třeba znovu přemýšlet o tom, co znamenají křesťanské hodnoty a evropská kultura. I my máme „máslo na hlavě“.

V jakém smyslu máme „máslo na hlavě“?

Vezměme si například, že jenom v České republice je každoročně zabito zhruba 22 tisíc nenarozených dětí, a zabíjení těchto dětí považujeme dokonce za lékařský zákrok. Údajné právo dospělého člověka je zde nadřazeno právu bezbranného nenarozeného dítěte. Nemůžeme se potom divit, že taková neúcta k lidskému životu (a nejen ta) vzbuzuje pochybnosti o naší – v mnoha ohledech skvělé – civilizaci.

Hovoří se o dělení imigrantů na „uprchlíky“ a „ekonomické migranty“. Pokud ale uprchlík cestuje z první bezpečné země „za lepším“, za lepším komfortem a sociálními dávkami, nestává se z něj ekonomický imigrant? Neměl by zůstat v první zemi, kde mu nehrozí nebezpečí?

Chápeme touhu člověka po lepším životě a zajištění vlastní rodiny. Určitě je však na místě rozlišovat, jakou formu pomoci poskytnout dle naléhavosti a priorit. Zase zde chybí ucelená a dlouhodobě udržitelná vize, kterou nemůže být přesídlení celého problematického regionu do Evropy. Problém je, že my vlastně nevíme, jací lidé k nám směřují, řada z nich nemá doklady. Vnější hranice EU je neuvěřitelně děravá.

Syrský chargé d’affaires v Praze Bašár Akbik řekl, že prostředky, které poskytují evropské státy na jednoho uprchlíka, pokryjí potřeby minimálně šesti až sedmi uprchlíků v jejich vlasti – Sýrii. Kdyby jim adresně státy pomohly, mohli by zůstat ve své kultuře, ve své vlasti a nemuseli by do Evropy. Co si o tom myslíte? Není tedy lepší pomáhat jim u nich doma?

To je pochopitelně logický názor, který zastává i řada představitelů syrské církve. Otázkou je, zda je v některých oblastech život vůbec možný. Válčí proti sobě různé frakce, není srozumitelné, kdo koho podporuje, kdo vyzbrojuje, jaké jsou přítomné úmysly a cíle. Obyčejné rodiny s dětmi jsou obětí krvavých her.

Charita ČR pomáhá přímo v Sýrii od jara roku 2012, kdy vyhlásila finanční sbírku na pomoc obětem občanské války. Z prostředků získaných ve veřejné sbírce zajistila a nadále podporuje dodávky jídla a materiální pomoc jak obyvatelům v Damašku a na severu země, tak i uprchlíkům nuceným ze země odejít. Vedle poskytování humanitární pomoci v Sýrii se Charita ČR zaměřuje také na Jordánsko, kam utíká velký počet uprchlíků.