Tento týden se to „hýbe“ na Blízkém východě. Obsáhle jste popsala nově se rodící alianci Saudů a Ruska, přičemž dle vás má pouštní království už Islámského státu dost. Co se to děje a kam až to dospěje v dělání vrásek Američanům, nejen pokud jde o IS? Sama jste řekla, že před pár měsíci by to bylo nemyslitelné...
Sbližování Ruska se Saúdy je sice s ohledem na uplynulé dekády překvapivé, ale na druhou stranu může být svým způsobem i logické. Rusko totiž na rozdíl od Západu nikomu „nekáže“ o lidských právech, a proto muselo být vždy – přinejmenším teoreticky – pro Saúdy a jejich lidskoprávní hororovou šou přijatelnější než Západ. Hlavní překážkou možným pragmatickým vztahům byly vždy USA, které měly pod palcem starou saúdskou královskou garnituru. To vše se ale začalo bortit se smrtí starého krále a s nástupem jeho syna, který zdědil feudální, v mnoha ohledech středověkou říši plnou kritických politických a sociálních problémů, které nejsou řešitelné se „starými přáteli a starými recepty“, tedy bez razantního „řezu“. Nový král Salmán se podle všeho rozhodl pro diverzifikaci vazeb svého království a vyslal na počátku léta velkou delegaci na mezinárodní ekonomické fórum do Petrohradu; hotová je už smlouva o deseti saúdských miliardách dolarů investovaných v Rusku a nyní se ukazuje, že spolupráce se začíná rozbíhat i v boji proti terorismu. Stará saúdská garnitura sázela na tradiční wahhábismus a podporu skupin typu al-Káidy nebo Islámského státu coby prodloužené ruce své diplomacie na Blízkém východě, ale ve finále zjistila, že má monstrum IS už u sebe doma a musí se bránit stále četnějším útokům. Ale především – ačkoli je Saúdská Arábie na pohled bohatá země, většina jejích obyvatel žije pod hranicí chudoby, což je situace, v níž jsou džihádisté jako ryby ve vodě. Zkrátka, Islámský stát se najednou stal reálnou hrozbou pro samotný Rijád.
A když se začal král svých rádců ptát, zda „našli nebo nenašli“ řešení v rámci tradičního uspořádání vztahů, museli logicky dojít k odpovědi, že nenašli. Islámský stát byl mezitím už dávno dostatečně vydržován a směrován Tureckem, členem NATO, a Washington tomu všemu přihlížel, neb si nechtěl znepřátelit Turky a vehnat je do náručí stále připravenějšího Ruska. A tak jen přihlížel, jak IS sílí a bobtná, což nebyla zrovna vize, nad níž by „nový a mladší“ Rijád jásal nadšením. Jinými slovy, těkavá a nerozhodná politika Bílého domu, která se snaží honit příliš mnoho vrabců najednou, dovedla Saúdy až k Rusku. To od arabského jara cílevědomě posiluje své pozice na Blízkém východě na úkor Spojených států, byť jeho hlavním motivem například v Sýrii je opravdu válka proti terorismu – nesmíme zapomínat, že autem se ze Sýrie do Čečny dá dojet za den. Takže Rusko a Saúdové se shodli v potřebě ochránit své režimy před Islámským státem a výsledkem je, že už se konala první schůzka syrského šéfa tajné služby s jeho saúdským kolegou přímo v Rijádu, zatímco další se má uskutečnit koncem měsíce v Damašku. Minimální společná základna – třetí stranou tohoto nového mocenského trojúhelníku je Egypt – spočívá v potřebě skutečného boje proti terorismu, což USA – kromě velkých slov – stále zaručit nemohou nebo s ohledem na zájmy jiných svých spojenců ani nechtějí. A tak se pomalu ocitají mimo hru.
Omlouvám se, že to vysvětluji hodně zjednodušeně a s nadsázkou, protože ve skutečnosti je to téma na hodinové přednášky a diskuse…
Z halasně oznámené nové a svěží aliance USA a Turecka v boji proti IS zatím mnoho nezbylo, neboť zatímco Američané by rádi porazili IS, Turecko chce ničit Kurdy. Navíc odepsaný zřejmě není ani Asad. Tak tedy, co čekat od Turecka, našeho spojence z NATO? Turecko, USA, Rusko, Sýrie, Egypt, Saúdové... Jak je tato konstelace nyní nastavena?
Netuším, jestli někdo opravdu umí „číst“ myšlenkové pochody tureckého prezidenta Recepa Erdogana, ale zdá se, že si v každém případě ukousl velké sousto – nechat si od USA a NATO oficiálně posvětit válku proti Islámskému státu a ve stejné minutě ji proměnit ve válku proti Kurdům, je svým způsobem „frajeřina“. Myslím tím slavný filmový výrok Frajera Luka v podání Paula Newmana: „Frajeřina je na to nemít.“
USA, které oficiálně „bojují proti IS“, se nemohou Tureckem – byť ho v NATO potřebují jako sůl – nechat zesměšňovat dlouho, tím spíše při pohledu na rodící se rusko-saúdsko-egyptskou alianci. Na druhou stranu, regionální význam Turecka i USA právě zrodem této nové aliance výrazně klesá a s tím padá i hodnota trumfů, které si Erdogan či Obama hýčkali v rukávu. A k tomu se Ankara ocitá v pozici jediného skutečného sponzora Islámského státu, což je role, která – při pohledu na valící se uprchlíky do Evropy – není zrovna z nejšťastnějších a dříve či později přinese své „ovoce“. Ve středu Erdogan prý už slíbil, že začne bojovat i proti Daeši, ale počkejme si a uvidíme. V každém případě se zdá, že namísto trumfů mu v ruce zbyl „černý Petr“.
Turci pozlobili i Putina, když se opět rázně zastali krymských Tatarů. Co bude s plánovaným plynovodem, který má vzít Evropu, s prominutím, ,,u huby“ a má končit v Turecku? A obecně – minule jsme hovořili o tom, že pokud jde o Ukrajinu, může se rýsovat dohoda mezi USA a Ruskem. Takže jaké všechny karty jsou na stole v konglomerátu problému Ukrajina/Blízký východ? A co Putin může uhrát a za co?
Slova jsou jen slova. Chápu, že médiím se hodí do titulků, ale to je u většiny slov – a médií – také tak všechno. Turecko se za krymské Tatary staví už od ruské anexe Krymu, ale zároveň nijak nepodporuje nejradikálnější odnož této komunity, která z Kyjeva pravidelně vyhlašuje Rusku válku. A k tomu, sankce nesankce, zase už jezdí pravidelný trajekt mezi krymským Sevastopolem a tureckým Zonguldakem…
Otázka ruského plynovodu, jehož projekt byl nyní pozastaven, je ale složitější, protože má hned několik aspektů. Na jedné straně se zničehonic cenově „šprajcla“ italská firma, která měla dodávat potrubí. Na straně druhé Rusko hlásí nedohodu s Tureckem na ceně za plyn, ale s ohledem na celkovou politickou situaci není vlastně jasné, kdo koho tlačí do kouta – zda Turci Rusy trváním na takové a makové ceně, nebo Rusové Turky trváním na ceně makové a takové. Gazprom stále tvrdí, že plyn do Evropy přes Ukrajinu přestane posílat až na konci roku 2019, takže je stále čas na manévry a nynější problémy nemusejí být pro projekt TurkStream ještě pohřbem. Jak už jsem ale řekla, Turecko se samo – válkou proti Kurdům a krytím Islámského státu – vmanévrovalo do situace, kdy si nemůže příliš vyskakovat. Takže alibisticky odpovím „uvidíme“, jak to všechno dopadne.
Ale k vaší otázce ohledně dohody mezi USA a Ruskem, o níž se spekuluje od Kerryho cesty do Soči: Ano, dnes už jsem naprosto přesvědčená, že existuje. O jejím obsahu se sice stále nic neví, ale čistě při pohledu na vývoj – ať už na Ukrajině nebo na Blízkém východě – mi vše připadá čím dál podivnější až surreálnější. Zdá se totiž, že, ať se podíváte kamkoli, je Rusko vždy ve výhodě a navíc jakoby i o krok vepředu. A to ani nemluvím o tom, že klinickou smrt prožívá americká TPP, dohoda o transpacifickém partnerství, což znamená, že Washington vlivově prohrává s Pekingem také střet o to, „kdo bude určovat pravidla pro tento region“, slovy Baracka Obamy. Zkrátka, poslední vývoj v neuralgických bodech světa je hodně nečekaný. A svalovat veškeré americké geopolitické potíže a slabosti jen na to, že už se USA plně ponořily do prezidentského předvolebního cirkusu, podle mého celkový obrázek vysvětlit nemůže.
Posledně jste Ukrajinu označila za zdroj zpráv z ,,černé kroniky“. Nuže, co tento týden? Zase černá kronika? Něco pozitivního by se nenašlo, třeba pro členy Pražského Majdanu? Co mírový proces, například?
Odpovím stručně zmínkou o úterním zasedání vlády. Premiér Jaceňuk na něm vyjádřil „znepokojení“, že už se o Ukrajině ve světě přestává mluvit, a když, tak už prý jen špatně a že prý už ani západní média „nechápou“, jak správně na Jaceňukovu a Porošenkovu Ukrajinu hledět. Nařídil proto ministrovi propagandy Stecovi, aby připravil pro vysílání na CNN reklamní video o Ukrajině, které vše napraví, a zase bude dobře. Stec si sice postěžoval, že na něco takového nemá peníze, ale když si to prý premiér přeje, že už to nějak udělá…
Výmluvná storka, ne? Stačí to o Ukrajině?
Miloš Zeman pojede na oslavu konce války do Číny a českými médii se rozezněl nářek. Zejména když jsme jako jediní v Evropě kvůli prezidentovi odmítli podpořit rezoluci o neúčasti v Pekingu. Padaly výrazy jako ,,Zeman z nás dělá idioty“. Dělá z nás prezident idioty? A vůbec, oslava konce války v Číně... K tomu by čtenář možná uvítal mírný exkurz. Mluví se o tom, že vlastně jde o demonstraci síly a militarismu zaměřenou proti Japonsku.
Z některých novinářů prezident idioty určitě dělá, ale mohou si za to svým psaním většinou sami. Nicméně, k oslavám konce války v Číně. My tady u nás, v rámci europocentrického vnímání světa, přehlížíme desítky milionů obětí té samé války v Asii; a připadá nám to tak nějak normální až přirozené. Je ale opravdu normální, že se nás oběti světového konfliktu na druhém konci světa netýkají?
A že pojede jako jediný z EU na přehlídku? No a co? EU umí být občas zásadová a jednotná – hlavně v předvádění prázdných gest – ale umí být i hrozně rychlá. Takže zatímco teď není zrovna v módě jezdit do Pekingu, aniž by někdo pořádně vysvětlil proč, tak v Teheránu za poslední dva týdny už byli Němci, Francouzi, Italové… a přitom celé dekády měli Teherán za „bandu šílených mulláhů“. Zkrátka, zase jsme jen u slov, jejich vyprázdněnosti a pokrytectví. A argumenty o militarismu a ukázkách síly taky neberu, protože se přece stačí podívat na to, kdo koná přehlídky a kdo opravdu ve světě podniká vojenské agrese. Tím spíš, že jsme u dalšího západního dvojího metru: když je každého 14. července tradiční vojenská přehlídka v Paříži, je to oslava dobytí Bastily, když je to v Moskvě nebo Pekingu v souvislosti s koncem druhé světové války, je to militarismus… Nemá cenu nad tím vůbec mudrovat.
V USA se houfují kandidáti na prezidenta. Na demokratické straně se mluví hlavně o Hillary Clintonové u republikánů začíná být veselo díky Donaldu Trumpovi, který vede dosavadní žebříčky. Křičí proti imigrantům a tvrdí, že „Krym je evropský problém“. Má vůbec Trump možnost uspět, s takovými názory? Myšleno ne u lidí, ale u establishmentu. Jak se nám volby rýsují? A už jsem se ptal jednou, ale musím znova: Koho by asi volil Vladimir Putin?
Volby se zatím nijak nerýsují a ano, Donald Trump je za kašpara. Co je ale zajímavější, že tento kašpar má díky svým miliardám možnost stát se hlavou Spojených států. A to nejenže dokazuje, že už je „všechno špatně“, ale přesně to odpovídá i názoru Jimmyho Cartera, že dnes už v USA není demokracie, ale oligarchie, v níž si lze za peníze koupit cokoli.
A koho by si přál Putin? Mně by se osobně v některých ohledech možná líbil Bernie Sanders, ale v Putinově případě bych sázela na Hillary Clintonovou. Je v celém tom houfu prapodivných panáků vzešlých z Tea Party jednou z mála reálných političek, svou protiruskou rétorikou je dostatečně čitelná, aby Kreml věděl, jak s ní jednat, a to je ve finále obecně to nejdůležitější. Nevypočitatelní amatéři typu Trumpa dokáží zaskočit všechny, doma i venku, s profíky typu Clintonové, byť jsou naladěni jakkoli, pracovat lze…
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Zajímavý bude Blízký východ: vše kolem Turecka, Saúdů, Rusů, Sýrie a samozřejmě – nelze zapomínat – Íránu. Pro česká média s jejich narativem o světě se tedy nechystá nic povzbudivého.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Huml
