Ekonom Thomas Piketty ve svém blogu na Le Monde píše, že lidé ze Západu, z Paříže, Berlína či Bruselu nechápou, že lidé z Česka či Polska projevují nedostatek vděku za dotace z EU. Upozorňuje, že ČR a Polsko to vidí jinak, protože investoři ze Západu tu vlastní zhruba čtvrtinu fixního kapitálu a více než polovinu, pokud jde o vlastnictví firem. Mezi lety 2010 až 2016 roční odliv zisku z ČR reprezentoval 7,6 procenta HDP, zatímco dotace z EU v tom samém období činily jen 1,9 procenta HDP. Analytička Lenka Zlámalová píše, že od nás za tu dobu odteklo na dividendách 2 252 miliard korun, zatímco dotace z EU byly 563 miliard korun. Jsme tak prý „krmelcem Evropy“ a jsme největším poraženým ze střední Evropy… Je tomu tak?
Je pravda, že na dotacích v podobě různých eurofondů dostáváme ročně více, než kolik do těchto fondů platíme. Z tohoto pohledu jsme skutečně čistými příjemci. Čistými plátci jsou země, jako jsou Německo anebo Francie. Jenom hodně naivní člověk by si však mohl myslet, že země, jejichž hlas má v EU de facto největší váhu, nás do Unie přibraly kvůli tomu, aby se s námi rozdělily o to, čeho mají více než my, a nastolily majetkovou rovnost mezi národy. Takhle kapitalismus nefunguje. Ve skutečnosti od nás odtéká mnohem více peněz, než kolik se k nám přerozděluje. Už mne ani nebaví neustále opakovat, že peníze od nás odtékají nejmocnějším finančním skupinám, zatímco peníze přicházející k nám jdou z kapes středních a nižších příjmových vrstev ze zemí, jako jsou Německo anebo Francie.
A co s tím můžeme dělat?
Co s tím můžeme dělat? Máme plnou svobodu s tím nesouhlasit. To je asi tak všechno. Změnit by se to dalo například tak, že by Evropská unie prosadila zásadu, že zisky musejí být bezezbytku zdaněny tam, kde vznikají. Také by musela postavit mimo zákon daňové ráje, omezit i další formy švindlování v přiznávání daní a tak dále. Něco takového Evropské unii ale ti skutečně mocní nedovolí. Kvůli tomu přece nevznikla. Organizace typu Kulatý stůl průmyslníků mají v rozhodování o těchto věcech více hlasů než celý Evropský parlament dohromady. Věnuji tomu několik kapitol v knížce Evropské rozpory ve světle migrace, která vyšla vloni. Představte si, že bankéři a bohatí rentiéři takové knížky snad vůbec nečtou. Aby si toho všimli, musel bych to asi vydat v podobě knížky šekové.
A není potřeba, aby byl v České republice silný český kapitál, aby čeští kapitalisté reinvestovali své zisky v ČR a měli zájem na tom, aby naše země vzkvétala?
Ano, to by bylo velice potřebné. Kdo ví, snad k tomu měli v 90. letech dokonce i příležitost. Skončilo to tak, že naše firmy, banky a velká část infrastruktury včetně té strategicky důležité přešla do cizích rukou. Detailní rozbor toho, jak se to stalo, nám dluží disciplína zvaná hospodářská kriminologie, nikoliv sociologové
Co banky? Nejsme jen územím, kde mají skvělý „vejvar“, obrovské zisky, zatímco naše firmy si na úvěry moc nesáhnou a nemají za co investovat? Banky jsou v cizích rukou…
Odpověděl jste si sám. Velkou část z onoho symbolického desátku, který každoročně odvádíme, tvoří zisky dceřiných společností cizích bank. Dokonce to vypadá, že tím způsobem pomáháme tlumit dopady bankovní krize z roku 2008. Co by si bez nás velké finanční instituce počaly. Ani ony k nám nepřišly z charitativních důvodů. Rád bych ale upozornil, že pokud bychom vystoupili z Evropské unie, byli bychom sankcím vystaveni my, nikoliv ony finanční ústavy, které u nás tak zdatně rýžují.
Ekonom Tomáš Munzi se ve svém článku v MF Dnes ptá, „jak je možné, že statisticky naše ekonomika prosperuje, ale reálně jsme stále ta zoufale bohatá země chudých lidí, cen zboží jako na Západě a předražených nemovitostí? Kde jsou ty peníze a proč netečou lidem, ale spíše utíkají za hranice?“ On to vysvětluje tím, že ČNB manipuluje kurz měny. Jak byste to vysvětlil vy? A co proti tomu lze dělat?
To by stálo za pokus. ČNB by přestala na chvíli manipulovat kurzem měny a my bychom pak mohli spočítat, nakolik se proud bohatství, které od nás odtéká, zmírnil. Docela bych se vsadil, že rozdíl by nebyl nijak dramatický. Podobný pokus byl přece udělán s eurem. Slováci, kteří jsou vůči cizím bankám a koncernům v podobně podřízeném postavení jako my, zavedli euro, my jsme si ponechali korunu. Rozdíl v tom, kolik toho z našich zemí odtéká a jak málo k nám oproti tomu z různých eurofondů přichází, je zanedbatelný. Dokládá to i Thomas Piketty ve své analýze.
Psali jsme:
Proč Češi za stejnou práci otročí za xkrát menší mzdu než Němci, když u nás nejsou xkrát menší náklady? Co argument, že je u nás „nízká produktivita práce“? Jsme tedy líná „simulanten bande“? Nebo vyrábíme jen součástky a smetanu za přidanou hodnotu investičních celků slízne někdo jiný?
Druhá odpověď je správná. Ve vnitropodnikové dělbě práce velkých korporací nám bylo přiřknuto tak nevýhodné místo, že i když naši lidé pracují přinejmenším tak intenzivně jako zaměstnanci na západ od našich hranic, jejich podíl z výsledné ceny produktů je nízký. Je to podobné, jako kdyby jeden sedlák sklízel úrodu kombajnem navigovaným satelitem a druhý ji kosil kosou. Ten, který se nadře více, by si na hodinu určitě více nevydělal. Problém Evropské unie je v tom, že buď nemůže, anebo nechce výrazněji ovlivnit, kdo bude sklízet kosou a kdo bude mít žně přes satelit.
Jak lze tedy docílit toho, aby v ČR byly vyšší mzdy a byl zde silný český kapitál?
Odpověď je jednoduchá: Těžko. Nadnárodní kapitál nemá důvod připouštět si nějakou českou konkurenci a vyšší mzdy u nás by znamenaly nižší zisky těch, kdo kontrolují naši ekonomiku. Jak je k tomu chcete přemluvit, když mohou výrobu ze dne na den převést jinam? Muselo by se domluvit více států. Ale proč by to dělaly, když jeden může snižovat svoji nezaměstnanost a zvyšovat své příjmy tím, že nezaměstnanost zvedne a příjmy sníží v sousední zemi buďto skrze sociální dumping, anebo jako daňový ráj?
Co otázka našeho vymírání a rodin? Ivo Patta, jenž se dlouhodobě zabývá otázkou důchodové reformy a vlivu ekonomického systému na demografii, upozornil, že stát do roku 1992 vracel rodičům 50 procent nákladů na výchovu dětí v rodině. Ale od d 1. ledna 1993 zohlednění nákladů na výchovu dětí ze strany státu podle něj kleslo na 12,5 procenta, čili stát refunduje rodičům pouze osminu nákladů. Podle demografa Hiršla je jednou z důležitých věcí, na jejímž základě se lidé rozhodují, zda budou mít děti a kolik jich budou mít, materiální zajištění rodin s dětmi. Hiršl podobně jako Patta upozorňuje, že přechod od daně ze mzdy k dani z příjmu fyzických osob znamenal omezení daňového odpočtu za neopatřené dítě. Podle něho ani v roce 2002 se nedosáhlo původní nominální výše této slevy, jakou činila v roce 1992. V reálu tedy daňová sleva tvořila pouze 38 procent své původní úrovně z konce osmdesátých let. Hiršl připomíná, že toto finanční zhoršení pro rodiny s dětmi mělo svůj důsledek, neboť právě v letech 1994–1996 klesl počet narozených dětí v České republice o 30 tisíc ročně, tedy o zhruba 25 procent, a tato nízká úroveň porodnosti se od té doby udržuje. Člověk, který vychová dítě, si odepírá od úst, ale jeho děti pak financují i důchody těch, kteří děti neměli a vydělali si mnohem víc. Neměla by tedy daňová a důchodová politika více zohlednit výchovu dětí? Vy jste se k těmto věcem vyjadřoval velmi kriticky před deseti lety již ve své knize Soumrak sociálního státu...
Už před těmi deseti lety někdo spočítal, že vychovávat dítě po dobu 18 let stojí rodiče v průměru nějaké tři miliony korun. Je jasné, že vztah mezi rodiči a dětmi se v normálních rodinách neřídí účetní bilancí. Ale stejně tak jasné je, že když si nepořídíte tři děti (což byste měli z hlediska reprodukce), přilepšíte si o nějakých deset milionů. Ty pak můžete podle své svobodné volby buď investovat do podnikání, procestovat jako turista, anebo prohrát v kartách a propít jako správný chlap. Pořízením dětí jste o tuto lákavou volbu okradeni.
Neberte mne za číslo, možná jde o osm milionů, možná o dvanáct. Podstatné však je, že pokud není daňově zohledněno, že bezdětní lidé se chovají jako černí pasažéři, a to nejen z hlediska penzijního systému, pak společnost dříve nebo později začne kolabovat. V té chvíli se vynoří zvláštní lidé a celé organizace, jež budou tvrdit, že jedinou záchranou je masová imigrace… A neštěstí je dokonáno.
Podle údajů od Jana Veleby v roce 1990 bylo v ČR 5 milionů prasat a nyní jich je asi 1,6 milionu. Pokud jde o skot, tam ten pokles je ze 3,5 milionu na 1,4 milionu. Výměra plochy brambor se scvrkla na pouhých 24 tisíc hektarů, když v devadesátých letech minulého století to bylo víc než čtyřnásobek – 110 tisíc hektarů. Pokud jde o cukrovku, tak je pokles ze 120 tisíc hektarů v roce 1990 na současných 61 tisíc… Kde je příčina a co s tím dělat? Potravinová soběstačnost je minulostí, vzato v celkovém finančním vyjádření jsme soběstační asi z 65 %. U živočišných komodit je nejhorší situace u vepřového masa, kde dovážíme už přes 50 % naší spotřeby. Drůbežího masa dovážíme 20 % a stejně tak vajec. Soběstační jsme pouze u hovězího masa a mléka... Není třeba, aby náš stát byl soběstačný aspoň v základních potravinách – už jen pro případ války? Víme, jaké problémy řešila nesoběstačná Velká Británie, když dovoz potravin silně narušily německé ponorky a loďstvo...
Cynik by řekl, že když nemáme děti a vymíráme, tak nepotřebujeme ani tolik telecího. Z hlediska ekonomického a politického to ovšem vypadá jinak. Předestřu vám jednu hypotézu. Naši západní sousedé mají obrovské přebytky zemědělských komodit. Ve Francii je to dokonce tak, že skladování úrody z předešlého roku je finančně více náročné, než kolik stojí vypěstovat úrodu novou. Mnohé země sice hladoví, ale těm není možné loňskou úrodu darovat. Vzbudilo by to nevoli u místních, kteří musejí za potraviny platit. Naštěstí se docela náhodou našla ve střední Evropě skupina států, kterým bylo možné zčásti zlikvidovat jejich vlastní produkci a které byly pořád ještě dost bohaté na to, aby si kupovaly přebytky a vyprazdňovaly západní sklady. Občas to sice odebíráme v trochu horší jakosti, ale co bychom ze solidarity pro své nezištné přátele neudělali.
Zásadní otázka. Může fungovat pozitivně volný trh a kapitalismus, když nyní většinu světového kapitálu ovládá jen hrstka lidí, jak dokazuje ekonom Piketty ve své knize Kapitál ve 21. století? Jak jste uvedl ve své recenzi jeho knihy, Piketty dokládá, že v letech 1910 až 1920 pobíralo v USA deset procent nejbohatších domácností na příjmech z výkonu profese i z kapitálu 45 až 50 % národního důchodu. Tento jejich podíl klesl v průběhu zhruba půlstoletí na 30–35 % národního důchodu. Od sedmdesátých let 20. století však dochází opět k prudkému nárůstu příjmové nerovnosti, v letech 2000 až 2010 pobírá deset procent nejbohatších už zase 45–50 % tak jako v dobách kolem první světové války. Nejlépe placená tisícina zaměstnanců (0,1 %) pobírala v roce 2000 v USA 2 % národního důchodu. V roce 2010 už pobírali 10 % národního důchodu. Výsledkem nové vlny majetkové nerovnosti je, že horních deset procent dnes vlastní v Evropě 60 % veškerého majetku. V USA vlastní horní decil dokonce 70 % majetku. Přitom dolní vrstvy, tedy chudší polovina společnosti, vlastní dnes tak jako před sto lety zhruba jen 5 % majetku. Střední vrstvy (tedy 40 % domácností mezi horními a dolními) vlastní v Evropě přibližně jednu třetinu všech majetků a v USA necelou čtvrtinu. (Přitom žije je ve středních vrstvách již z definice čtyřikrát více lidí než v horním decilu.) Čistým majetkem v hodnotě vyšší než jeden milion eur disponovalo v roce 2013 zhruba 2,5 % dospělé evropské populace. Na tato dvě a půl procenta nejbohatších Evropanů připadá 40 % celkového jmění, tj. asi 200 % evropského HDP. Takový trend je po celém světě. Nesměřuje to vše pouze k monopolismu a likvidaci malých a středních firem? Neměl v tomto Marx vlastně pravdu? Nesměřuje kapitalismus paradoxně vlastně k likvidaci volného trhu a konkurence a menší svobodě volby?
Napsal jsem dvě nebo tři knížky o tom, že vyspělý kapitalismus už příliš nevydělá na vykořisťování klasických dělníků. Sociální státy jsou pořád ještě tak rozvinuté, že vykořisťovat nízce kvalifikovanou práci je v těchto zemích docela luxus. Část práce se odsune do zemí chudších, něco se nahradí stroji, na zbytek se pozvou z chudších zemí vysílaní pracovníci. To jsou ale jenom drobné. Mnohem více se dá vytěžit ze zpoplatnění středních vrstev, které nám od druhé světové války pořádně zbytněly.
Donutíme je platit si v soukromých fondech pro případ nemoci, v jiných fondech na vlastní stáří, v dalších fondech na vzdělání svých dětí atd. Majetek se pak přesune od středních vrstev postupně k vrstvě bohatých rentiérů. Já jsem to psal před lety jako sociologickou hypotézu, Piketty tyto přesuny dokládá na tvrdých datech. Jistě uznáte, že jako teoretikovi sociologie, která má k exaktnosti nepochybně docela daleko, mi to muselo udělat velkou radost. Piketty navrhuje řešit to zdaněním skutečně velkých majetků. Jen pro informaci: ten, kdo má majetek nižší než 15 milionů korun, by tuto daň neplatil.
Co se týče Marxe, ten se v některých věcech mýlil a o některých nemohl mít ani tušení. Ale v knize 18. brumaire Ludvíka Bonaparta najdete odstaveček o tom, že poté, co se velký kapitalista vypořádá s proletariátem, rozdá si to se středními vrstvami. Myslím, že právě v této fázi jsme se ocitli. Nikdo se ale nemusí obávat, že by se střední vrstvy bránily. Takzvaní kulturní či liberální neomarxisté je dokázali totálně zpitomět.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
