To, co čeká Evropu... Nácvik z Afghánistánu se bude hodit. Expert vynesl, co nechceme slyšet

12.07.2021 10:52 | Rozhovor

Byla nám k něčemu vojenská účast v Aghánistánu? „Vzhledem k tomu, co během nejbližších roků čeká západní Evropu, by se zřejmě mohlo sarkasticky podotknout, že zkušenosti z asymetrického boje proti islamistům se tady budou zaručeně hodit,“ uvedl pro ParlamentníListy.cz vojenský analytik Lukáš Visingr. Dlouhá epocha míru v Evropě dle něj skončila. „Znalosti drtivé většiny novinářů o Tálibánu i Afghánistánu jsou, mírně řečeno, děravé,“ poznamenává a uvádí zprávy o povaze a aktivitě Tálibánu na pravou míru.

To, co čeká Evropu... Nácvik z Afghánistánu se bude hodit. Expert vynesl, co nechceme slyšet
Foto: Armáda ČR
Popisek: Vojáci se v Afghánistánu loučili s padlými spolubojovníky

Napříč Evropskou unií odstartovala diskuse kvůli maďarskému zákonu, který zakazuje materiály o homosexuálech dětem do 18 let, ve školách a v médiích. Tamní premiér Viktor Orbán je nyní terčem kritiky od některých členských zemí. Jak tento konflikt čtete?

Anketa

Pokud denní počet nakažených covidem-19 opět vzroste do tisíců, budete pro zavírání restaurací a obchodů?

37%
hlasovalo: 9251 lidí

Především je potřeba se podívat, o čem ten zákon skutečně je a co skutečně obsahuje, a nikoli jenom slepě věřit mediálnímu mainstreamu. Naprostá většina toho zákona se týká zneužívání dětí, jelikož je to zákon zaměřený zejména proti pedofilům.

Největší diskuse však vyvolala jedna jeho část, podle níž je zakázáno šířit mezi osobami mladšími 18 let materiály propagující homosexualitu či změnu pohlaví. Opakuji, propagující! Většina médií však tvrdí, že zákon zakazuje materiály, jež homosexualitu jakkoliv popisují, z čehož potom vyplynuly například údajné obavy, že se maďarští školáci nebudou moci učit ani o Shakespearovi, protože v jeho hrách se tohle téma vyskytuje. Mezi popisováním a propagací je ovšem samozřejmě obrovský rozdíl, a proto si kladu otázku, zda je tento zjevně nesprávný překlad prostě jen chybou, která snad vyplývá z obtížnosti a určité „exotičnosti“ maďarštiny, nebo zda je to záměr, který má o tom zákonu vzbudit nesprávný obraz.

Tak či onak ale platí rčení o psovi a holi, protože podle mě tu vůbec nejde o nějaký zákon, nýbrž o to, že část evropského establishmentu pokračuje v útocích na Viktora Orbána. Ve skutečnosti se však jedná o více než o Orbána či Maďarsko, protože to je i útok na nás, na celou středovýchodní Evropu, která se víc a víc brání nátlaku těch skupin, které už v Evropské unii získaly velmi silný vliv a tvrdě protlačují progresivistickou agendu.

Ještě však počkejme, jak se to bude vyvíjet dál, jelikož od 1. července je předsednickou zemí Slovinsko, jehož premiér Janez Janša čelí podobným útokům jako Orbán. Údajně už proběhly ostré slovní střety mezi Janšou a dalšími evropskými politiky, takže progresivisté to teď zřejmě budou mít obtížnější.

Viktor Orbán tvrdí, že legislativa je věcí dané země, nikoliv Bruselu, a že o maďarských dětech rozhodují maďarští rodiče. Má pravdu? Nebo nikoliv? A proč?

Existují sice některá témata, v nichž s Viktorem Orbánem nesouhlasím, avšak ve velké většině názorů se s ním shoduji a tahle otázka k nim patří. Na sexuální výchově se má samozřejmě podílet především rodina a škola a mělo by se tak dít v souladu s nastavením psaných zákonů i nepsaných zvyklostí dané země a národa.

Maďarsko je tradičně křesťanská země, Viktor Orbán už přesvědčivě vyhrál několikery volby s konzervativním programem a nyní koná podle národních a křesťanských hodnot, z nichž tento program vychází. Mimochodem, maďarská opozice si teď hlasitě stěžuje, avšak jednání o zmíněném zákonu bojkotovala, a ještě se diví, že zákon byl schválen poměrem hlasů 157:1. Kdybych byl voličem některé maďarské opoziční strany, tak bych se velmi dotčeně ptal, nač ta opozice vůbec je a jak zastupuje své voliče, když se záměrně neúčastní jednání o něčem, co je pro ni zjevně natolik důležité, že kvůli tomu pořádá velké demonstrace a chodí si stěžovat do Bruselu.

Vrátím-li se k obsahu toho zákona, tak bych řekl, že vzbudil takovou pozornost zejména proto, že výrazně omezuje snahu progresivistů působit na děti. Propaganda mířená na děti je ovšem charakteristickým rysem všech totalitních ideologií, jelikož platí, že kdo získá srdce a mysl dětí, ten ovládne budoucnost. Současná situace tak dokonale ilustruje, že progresivismus, respektive tahle zvrácená podoba liberalismu je přesně takovou totalitní ideologií. Patří tedy do stejné kategorie jako nacismus a komunismus; sice se dovedněji maskuje a násilí užívá jenom výjimečně, ovšem ve skutečnosti je podobně nebezpečný.

Má Evropská unie zasáhnout, pokud se některý ze států nechová dle požadavků? Například formou sankcí?

Kdo je ta Evropská unie? Rada Evropské unie? Evropský parlament? Nikým nezvolení úředníci v Evropské komisi? Evropská unie je mezinárodní či nadnárodní organizace, jež se evidentně pokusila o nemožné, a sice o překonání národních zájmů států.

Pokud evropská integrace zůstávala převážně v ekonomické rovině, přinesla převážně pozitiva, avšak postupně se posunovala víc a víc do politické roviny a začala páchat víc škody než užitku, což platí ve stále se zvyšující míře. Národní zájmy států pochopitelně nezmizely a zmizet nemohly, a tudíž velké evropské státy nyní využívají instituce Evropské unie pro prosazování těchto zájmů na úkor států menších. To je sice nepříjemné, dalo se to však čekat a není to ještě to zdaleka nejhorší, jelikož národní zájmy jsou koneckonců vesměs racionální a lze o nich jednat, lze uzavírat kompromisy.

Hlavní problém současné Evropské unie spočívá v něčem jiném. Stále větší díl faktické moci totiž mají nikým nezvolení aktivisté a úředníci, z nichž první fanaticky protlačují svou progresivistickou ideologii, kdežto druzí musejí vykazovat činnost, aby si udrželi práci. A právě kombinace fanatiků a byrokratů je mimořádně nebezpečná, jak jsme mohli v praxi vidět v zemích, kde se již dříve zmocnily vlády některé staré totalitní ideologie.

Evropská unie se takto stala nejen novým kolbištěm pro střetávání národních zájmů států, ale i dalším nástrojem progresivistů. Právě oni tedy chtějí používat sankce proti těm, kdo jim vzdorují. A mezi ty patří nejen Viktor Orbán, ale také například už zmíněný Janez Janša nebo Sebastian Kurz. Evropský politický mainstream je dílem k smíchu a dílem k pláči, naštěstí však existuje i menšina opravdu kvalitních osobností, které spolehlivě poznáte především podle toho, že musejí čelit útokům právě ze strany té nebezpečné aliance fanatiků a byrokratů.

Viktor Orbán sepsal sedm bodů „o budoucnosti EU“ a nechal je vyjít ve velkých denících napříč celou Evropskou unií. V nich navrhuje posílit roli národních parlamentů, přijmout Srbsko do Unie, a rovněž žádá, aby politická rozhodnutí v Bruselu měli na svědomí zvolení politici, a nikoli mezinárodní nevládní organizace. S těmito návrhy tedy souhlasíte?

Se všemi návrhy stoprocentně souhlasím a Orbánovu koncepci Evropské unie bych ihned podepsal. Je to správná odpověď všem těm, kteří ho naprosto absurdně obviňují, že chce Unii rozvrátit a oslabit, že je ruským a čínským agentem a podobně. Toto jsou zcela konkrétní body, nejen negativní výtky, ale i pozitivní návrhy, o kterých by se mělo okamžitě jednat.

Já jsem vůči současné podobě Evropské unie přinejmenším stejně kritický jako Viktor Orbán, ale stejně jako on uznávám, že evropská integrace přinesla mnoho dobrého, a také tvrdím, že pokud nedojde k zásadním změnám, pak přijdeme i o to dobré. Nejsem pro odchod z Unie, tedy pro czexit; jsem pro velké systémové změny Unie. Orbánových sedm bodů by mělo být platformou pro všechny, kteří takto smýšlejí, a doufám, že se i v Česku najdou relevantní politici a strany, které se k nim přihlásí.

Ale všimněte si ještě jedné zajímavé věci: Spousta evropských médií odmítla Orbánovy teze vůbec zveřejnit, a to dokonce i jako placenou reklamu, ovšem ihned publikovala hlasy těch, kteří na Orbána plivou a jeho názory odsuzují. Nemůžu si pomoci, ale velmi nápadně to připomíná praktiky komunistického tisku, který nezveřejnil Chartu 77, dal ovšem neomezený prostor jejímu odsuzování a od všech požadoval, aby ji odsoudili rovněž, aniž by si ji mohli přečíst. A ještě jednou zdůrazňuji, že za tu publikaci Orbán nabízel peníze, a tudíž se tato média dokonce vzdala zisku ve prospěch ideologické zabedněnosti.

Můžeme tedy konstatovat, že progresivisté tak znovu dosáhli velkého a přesvědčivého vítězství své totalitní ideologie nad lidským rozumem.

Kolem toho všeho se rozvířila další diskuse: Nakolik má Evropská unie mít možnost ovlivňovat suverenity členských zemí a zasahovat do nich? Piráti chtějí posílit pravomoci Evropského parlamentu tím, že by už nebylo možné použít právo veta. Proti návrhům už by se nemohla postavit třeba jediná země, a tím je odmítnout. Nápad našel podporu například u pirátského předsedy Ivana Bartoše a europoslance Marcela Kolaji. Mělo by být právo veta zrušeno?

Záleží zde na tom, co má být konečným cílem. Pokud by cílem měl být živelný rozklad Evropské unie a ztráta i toho dobrého, čeho evropská integrace dosáhla, pak ano, právo veta by se mělo zrušit, jelikož to by rychle vedlo k výše popsaným následkům. Jsem si totiž jistý, že přinejmenším Poláci a Maďaři by se prostě nepodřídili tak, jako se už koneckonců opakovaně odmítli podřídit nyní. A co by následovalo pak, nikdo neví, jelikož unijní právo nemá odpověď na otázku, jak postupovat v situaci, kdy se členská země odmítne podřídit a když odmítne i sankce.

To je ostatně také důvod, proč soud sice konstatoval, že Maďarsko, Polsko a Česko porušily evropské právo, když odmítly imigrační kvóty, neudělil jim však žádný trest. Soudci a úředníci nejspíše ještě projevili nějaké poslední zbytky příčetnosti a pochopili, že Poláci a Maďaři by ihned odmítli i ten trest, načež by se celý systém Evropské unie zřejmě zhroutil jako domeček z karet, protože na tuhle situaci už není žádná odpověď, a potvrdilo by se, že Evropská unie je jako celek naprosto neschopná.

Osobně ale předpokládám, že takových případů bude přibývat, respektive že stále častěji bude docházet k tomu, že členské země budou ten či onen produkt unijního práva odmítat. Je otázka, co se stane potom. Optimistická varianta je, že nakonec přece jen zvítězí zdravý rozum, respektive takoví politici, kteří prosadí změny Evropské unie zhruba ve smyslu Orbánových sedmi bodů. Pesimistická verze je taková, že se budou protlačovat další a další ideologické a byrokratické nesmysly, jež ale budou členské země stále častěji odmítat, což nakonec povede k faktickému kolapsu Evropské unie, která sice bude formálně existovat dál, avšak členské státy budou prakticky konat bez ohledu na ni.

Jaké je podle vás postavení České republiky a její suverenita v Evropské unii nyní, a jak by se změnila po tomto kroku?

Vstupem do Evropské unie jsme se samozřejmě vzdali určité části národní suverenity, to se nikdy nezastíralo, ale výhody, které nám členství slibovalo, měly tuto ztrátu bohatě vyvážit. Je ovšem na velkou diskusi, zda a do jaké míry to dosud platí, jelikož Unie se od doby našeho vyjednávání a vstupu dramaticky změnila, a to rozhodně nikoliv pozitivním směrem.

Právě ten obrovský nárůst ideologické agendy a byrokracie je tím, co evropskou integraci ničí. Evropská unie se stala sama sobě největším nepřítelem, a vrcholem ironie pak je, že se termíny „Evropa“ a „Evropská unie“ volně zaměňují. Výsledkem pak je, že politici, kteří usilují o reformy a vlastně „záchranu“ projektu evropské integrace, například Viktor Orbán, jsou mainstreamem označováni za protievropské, kdežto mainstream, který pokračuje v nastoleném kurzu vedoucím ke zkáze, je údajně proevropský.

Teď ale čekám, že se právě Maďaři a Poláci postaví do čela boje proti případným snahám zrušit právo veta, respektive jednomyslnost rozhodování. Není žádné tajemství, že tyto dvě země se vzájemně podporují, takže každá z nich vždy odmítá případné odsouzení té druhé, což je nejspíše i hlavní důvod, proč se ta snaha zrušit právo veta objevila. Zkrátka další v řadě útoků na státy středovýchodní Evropy včetně České republiky, protože jako malou zemi by nás to nepochybně velmi poškodilo.

Měl by to tedy pro nás být i další apel ve smyslu pevné solidarity s Poláky a s Maďary, jelikož jejich boj za národní suverenitu proti fanatikům a byrokratům je i naším bojem. Bohužel my Češi jaksi nemáme v povaze otevřený vzdor a spíše takzvaně švejkujeme.

Z Afghánistánu s odvoláním amerických vojáků odešli nyní i poslední čeští vojáci. Tálibán opět zesiluje svoji moc. Je odchod vojáků správným krokem?

Na tuhle otázku se odpovídá ohromně obtížně. Jeden pól tvoří ostří kritici tohoto kroku, mezi které se řadí například prezident Miloš Zeman a podle nichž je to kapitulace před islamisty a zopakování vzorce z vietnamské války. Na druhém pólu stojí ti, podle nichž je to politicky nevyhnutelné, protože taková válka se stejně nedá vyhrát a nemá ani podporu veřejnosti.

Já se ale neřadím ani k jednomu z těchto pólů. Vždy jsem rezolutně oponoval názoru, že se takové války nedají vyhrát. Dějiny ostatně nabízejí nemálo příkladů úspěšných kampaní proti asymetricky bojujícím nepřátelům, mimo jiné to, jak Britové potlačili komunistické povstalce v Malajsii. S použitím adekvátních prostředků – respektive s dost sladkým cukrem a dost dlouhým bičem – lze vyhrát vždycky, jen musí existovat politická vůle.

USA ji ovšem ve Vietnamu zjevně neměly; podobné to bylo se Sověty v Afghánistánu. Tehdejší mudžahedíni navíc dostávali i rozsáhlou podporu od Spojených států – zejména rakety Stinger, které podstatně omezily činnost sovětských vrtulníků – a koneckonců také v establishmentu SSSR od začátku existoval poměrně silný odpor vůči celému afghánskému tažení, tak jako v USA vůči vietnamské válce, který proto nakonec převážil. Naopak afghánská kampaň USA měla dlouho téměř absolutní politickou podporu, která slábnula jen pomalu. Odchod se začal chystat již za Baracka Obamy, avšak rozhodující kroky učinil Donald Trump, jehož plány dokončí Joe Biden, což ukazuje, že na tom v USA existuje široká politická shoda.

Je to tedy správné? Popravdě, nevím. Bude samozřejmě záležet především na tom, co se tam stane v dalším roce, pěti nebo deseti letech. Bylo by ovšem každopádně bizarní, ale ne moc překvapivé, kdyby se zopakoval irácký scénář, tedy že by se několik let po stažení vojáků ukázalo, že bude nezbytné je tam poslat znovu.

Jaký vývoj v Afghánistánu nyní očekáváte?

Média zpravidla opakují, že se tam vlády opět zmocní hnutí Tálibán, ovšem jaksi neupřesňují, co by to mělo konkrétně znamenat, protože pak by se ukázalo, že znalosti drtivé většiny novinářů o Tálibánu i Afghánistánu jsou, mírně řečeno, děravé.

Afghánistán není a nikdy nebyl stát ve smyslu, jak to tady my v Evropě chápeme. Bylo a je to území, které obývá rozsáhlé spektrum národností, kmenů a klanů, náboženských a politických skupin a kriminálních band. Většině z nich jde o úzké lokální zájmy, pouze malé menšině o celý Afghánistán, a takřka nikomu o nějaký globální džihád. Z toho také vyplývá, jak se chovají v konfliktech. Běžně přebíhají a mění strany dle momentální výhodnosti, tedy podle toho, kdo jim co nabídne z hlediska těch jejich úzkých zájmů. Nemají problém bojovat pod vlajkou Tálibánu, pak přejít k Američanům, potom bojovat proti všem, a pak zase přejít zpět k Tálibánu.

Takže to, co se dnes označuje slovem Tálibán, je – a koneckonců vždycky byla – jen velmi volná koalice různých skupin, jež se momentálně hlásí k Tálibánu coby jakési franšíze. Skutečně přesvědčené jádro Tálibánu je malé, odhadem pár tisíc lidí. Tohle jádro se potom zřejmě usadí v důležitých městech, většinu Afghánistánu ovšem dokáže kontrolovat jen nepřímo prostřednictvím vztahů s místními aktéry.

To je ale přesně to, co dělala a stále dělá i vláda v Kábulu, od které ale nyní stále více skupin přebíhá pod vlajku Tálibánu, což ovšem ještě vůbec neznamená, že by přebíraly celou jeho ideologii. Je však nezbytné přijmout, že centralizovaná vláda v Afghánistánu není, nikdy nebyla a asi ani nebude. Dokonce jsem slyšel i takový postřeh, že samo spojení afghánská vláda je protimluv.

Obavy z následků odchodu Američanů z Afghánistánu vyjádřilo i Rusko. Je to překvapivé?

Rozhodně ne – naopak je to velmi příznačné a ukazuje to, jak moc se svět změnil. Rusové se obávají, že dojde k destabilizaci jim blízkého regionu. Afghánistán je pro ně převážně zdrojem hrozeb, protože se z něj do Ruska dostávají drogy a je to též potenciální útočiště teroristů, kteří pro Moskvu samozřejmě znamenají stejnou hrozbu jako pro Západ. Proto také americké angažmá v Afghánistánu pracovalo ve prospěch zájmů Ruska, a proto ho Vladimir Putin opakovaně a různými způsoby podporoval, nejednou i navzdory velké části ruské politické scény.

Sám Afghánistán má poměrně málo přírodních zdrojů, má však nesmírně cennou polohu takříkajíc na křižovatce zájmů světových i regionálních velmocí. Bylo by tedy absurdní očekávat, že po odchodu Američanů o něj mocnosti ztratí zájem. Spíše očekávám opak, respektive jakési závody o to, kdo a jak se v Afghánistánu dokáže zachytit svým vlivem. Rusko už si tam vybudovalo slušné vztahy s nynější vládou i s Tálibánem a je známo, že tam omezeně působily i ruské zvláštní jednotky.

Leckdy se zapomíná, že Afghánistán má hranici i s Čínou, a proto na severovýchodě země operovaly nebo pořád operují čínské ozbrojené síly, které tam patrně pronásledují islamisty ze Sin-ťiangu. V Afghánistánu se tradičně hodně angažuje Pákistán, delší dobu též Saúdská Arábie a Írán, nově i Turecko a rovněž Katar, jenž dokonce hostil mírová jednání mezi USA a Tálibánem. Ostatně ani USA zajisté neodejdou beze zbytku a neoficiálně tam budou stále působit jejich speciální síly či drony.

Už samotná poloha Afghánistánu v dnešním komplexním světě a v gradujícím soupeření velmocí tedy prakticky znemožňuje, že by jej mocnosti nechaly být.

Společně s odchodem vojsk došlo k ukončení nejdelší americké války. Co přinesla a co vzala oběma stranám?

Především se určitě musí zmínit tisíce zmařených lidských životů, a to jak mezi Afghánci a Američany, tak mezi dalšími národy, které se do tažení zapojily, včetně českého. Na straně zisků v Afghánistánu je zase nutno zmínit podstatný pokrok v infrastruktuře a ve veřejných službách. Ve srovnání se Západem je ta úroveň sice pořád mizerná, ovšem oproti tomu, jak vypadal Afghánistán na přelomu století, tam je skutečně výrazné zlepšení, byť je nepochybně otázkou, co se s tím vším po odchodu Američanů stane dál. Amerika tam kromě životů vojáků ztratila i obrovské množství techniky a peněz – ačkoliv na stranu druhou se zase dá uvést nesmírně cenný zisk zkušeností ze skutečného boje, což logicky platí také pro další zapojené armády včetně té české. Možná s otazníkem nad tím, nakolik lze tyto zkušenosti využít také jinde.

Ale vzhledem k tomu, co během nejbližších roků čeká západní Evropu, by se zřejmě mohlo sarkasticky podotknout, že zkušenosti z asymetrického boje proti islamistům se tady budou zaručeně hodit.

Na nějaké resumé všech zisků a ztrát je ale ještě brzy, jelikož, znovu opakuji, že by se s tím mělo ještě pár let počkat a vyhodnotit to všechno až s nějakým odstupem. Pro Armádu České republiky z toho však zcela jednoznačně vyplývá závěr, že údobí velkých expedičních misí do exotických zemí je pryč. Mise v Mali sice běží dále, ale její rozsah je proti Afghánistánu daleko menší. Armáda České republiky by tedy měla pokračovat v nastoleném trendu obnovování vševojskových kapacit pro teritoriální obranu, to znamená pro operace tady v Evropě.

Myslím, že máme víc než dost indicií, že dlouhá epocha míru v Evropě skončila a že armáda suverénního národního státu bude rozhodně potřebná.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Zuzana Koulová

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Pirátka z Ostravy, náměstkyně pro sport: Očkovaný olympionik je pozitivní motivací pro občany

23:59 Pirátka z Ostravy, náměstkyně pro sport: Očkovaný olympionik je pozitivní motivací pro občany

PŮLNOČNÍ ROZHOVOR Česká olympijská výprava nám i přes počáteční „trapas“ s nakaženým lékařem dělá oh…