Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Nevím, co říkají někteří lidé, ale shrňme základní fakta. Češi přestáli pokus o pobělohorskou genocidu, postupně vybudovali na svém území hospodářsky neúspěšnější region impéria a dokázali obnovit samostatný stát. I když jim nebylo umožněno bojovat, projevovali se během okupace statečněji než kterýkoliv jiný evropský národ. Definitivně a úspěšně vyřešili spor s Němci o území, na kterém žijeme. Přestáli i komunistickou vládu. Ale nejen přestáli, dokázali postupně přimět komunisty, aby se vzdali svých vražedných utopických ideálů a vynutili si nastolení režimu, ve kterém se dalo celkem slušně žít.

Posun od Gottwalda k Husákovi, to nebylo nějakým záměrem komunistických elit. To bylo dáno především setrvalým lidovým tlakem, kterému nakonec i komunisté podlehli. Pak tu máme polistopadové období, které je sice předmětem kritiky, ale kdy byla Česká republika označována za hospodářského tygra, vznikly tisíce velice úspěšných firem, byly postaveny stovky kilometrů dálnic a investovány stovky miliard do skokového zlepšení životního prostředí. Na to vše vydělali čeští lidé, bez dotací, bez zahraničních investic či podpory.