Jak budete, pane senátore, vzpomínat na svého kolegu Jaroslava Kuberu?

Vždy si vybavím jeho šprýmování. Snesl také šprýmy na svoji adresu. Já jsem s ním měl „nacvičeno“ objednávání kávy v senátní restauraci. Vždy jsem se ho ptal: „Jardo, dáš si na mě kafe?“ On mně vždy řekl: „Dám, rád, když ho zaplatíš.“ Já jsem občas říkal číšníkům, že to platí pan Kubera, na což oni i pan Kubera shodně říkali, že to nemůže být pravda (naráželi na jeho šetřivost) a samozřejmě to nebyla pravda… (smích)

Četl jsem v poslední době několik vzpomínek na to, jak lidským způsobem dokázal komoru řídit, třeba že dokázal odejít z jednání, aby poskytl výklad dětské skupině, která zrovna byla na exkurzi. Byla jeho „lidskost“ opravdu tak silná a nakažlivá?

Jaroslav Kubera byl opravdu „živel“. Bavil se s kýmkoliv, koho potkal. I jeho kanceláře byly vždy přístupné a otevřené lidem. Já jsem se svými návštěvami z regionu toho také často využíval. Když nebyl předseda v kanceláři, tak se nás ujali jeho kolegové. Tak to měl nastavené…