ČSSD má nového předsedu. Jan Hamáček i Jiří Zimola v podstatě souhlasí s tím, aby šli socialisté do vlády s Babišem, Zeman jim doporučuje, ať nechtějí ministerská křesla. Sjezd přišel s usnesením, kdy vyzval ANO, aby nenominovalo do vlády trestně stíhané osoby. Sjezd ale nehlasoval o přísnějším návrhu sociálnědemokratických senátorů, který měl označit trestně stíhané osoby za zásadní překážku vstupu do vlády. V médiích už zaznělo, že potřebují mít vyjednávací pozici, a kdyby jasně řekli, že Andreje Babiše ve vládě odmítají, dali by bianko šek SPD. Vznikne vláda ANO s podporou KSČM a ČSSD, nebo s podporou KSČM a SPD? Co by bylo lepší?
Osobně se domnívám, aniž bych chtěl sociálním demokratům nějak radit, že jejich účast ve vládě je jedinou možností, jak neklesnout pod hranici volitelnosti a nezmizet z volební mapy, a takto to asi chápou i „přátelé“ Hamáček a Zimola. Dlouhodobě bezbarvá a nevýrazná ČSSD prohospodařila obrovský mandát od občanů z roku 2013 dlouhodobými vnitrostranickými spory, vzájemnou nevraživostí některých jejích politiků, až trapně obehranou kartou „antibabiš“ a především, a to bych chtěl zdůraznit, absolutní rezignací na levicovou politiku, což ostatně zaznělo jako kritika i na jejich sjezdu.
Jakou formu podpory vládě, či snad dokonce i formu koalice, zvolí, je poměrně složitou hypotetickou otázkou, neboť se v této rovnici nachází nejen několik neznámých, ale také několik proměnných. S postojem oranžových senátorů souhlasit ošem nemohu, zastávám názor, že člověk, a politika nevyjímaje, je vždy vinným, až pravomocným rozhodnutím soudu, tedy nikoliv tendenčním předjímáním kohokoliv jiného.
Jaká vznikne vláda se neodvážím soudit, ale já osobně bych preferoval jednobarevnou vládu ANO s podporou KSČM a ČSSD. Nejspíše k tomu ale nedojde, protože Babišovo hnutí má bohužel obdobný ideový základ jako TOP 09 či prokmotrovská ODS, přestože navenek vedou halasné půtky, a inklinuje tedy směrem „doprava“. Sociální demokracie však již dlouhodobě nemá problém jakoukoliv pravicovou stranu spolehlivě nahradit, takže její vládní angažmá je mnohem více pravděpodobnější než Babišem akceptovaná podpora KSČM. A ten nezbytný, třetí do hry, již může být potom prakticky kdokoliv. A zájemců přibývá!
SPD je na tapetě, co se týká výroků v souvislosti s táborem Lety u Písku. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v této souvislosti u Moravce pochyboval o tom, jak je možné, že se člověk jako Tomio Okamura vůbec dostal na post místopředsedy Sněmovny. Za vážnou situaci považuje to, že „byl Parlamentem demokraticky v tajné volbě zvolen člověk, jehož veřejně prezentované názory jsou skutečně rasistické, xenofobní, neonacistické, a to nemluvím o populismu a demagogii“. Co míníte o kauze Lety a snaze odvolat Okamuru z postu místopředsedy Sněmovny?
Zpochybňování jakékoliv organické součásti Hitlerova válečného běsnění, tedy nejen holokaustu, ale i například plánované a realizované genocidy československých občanů, často komunistů, je zcela jistě záležitostí pokleslého vkusu a historické negramotnosti. Okamura často rychleji mluví, než přemýšlí a tentokráte se mu to šeredně vymstilo, i když si nemyslím, že by útok na válečné civilní oběti byl jeho primárním záměrem.
A jestli někdo tvrdí, že Okamura je skutečný rasista či neonacista, ať podá trestní oznámení přímo v tomto smyslu, a nežene to přes nějaké unáhlené, sice zjevně necitlivé a čistě subjektivní hodnocení někoho, kdo se přitom již za svůj „explicitní úlet“ i veřejně omluvil. Dle mého názoru se jedná o účelovou bouři ve sklenici vody, a možná i soustředěný politický tlak lidí, kterým Okamura leží v žaludku, ale zejména z jiných důvodů, než je zpochybňování tragického průběhu a dopadů druhé světové války. Z těchto důvodů hlasovat pro jeho odvolání z funkce místopředsedy Sněmovny nebudu.
Jiří Weigl upozorňuje, že jde o jakousi snahu namočit do holokaustu i Čechy, že v případě Let šlo o „český koncentrák“… Jak se ostatně díváte na polský zákon, který zakazuje označovat koncentrační tábory z druhé světové války umístěné na území Polska za „polské“?
V tomto případě také cítím snahu některých „filutů“ relativizovat, negovat, a dokonce i přepisovat průběh, výsledky, ale také již i dopady největšího válečného konfliktu v dějinách. O objektivní spoluvině některých jedinců z vlastních, tedy českých či slovenských řad sice pochybovat nelze, ale tyto „stopové prvky“ nelze jakkoliv zaměňovat či směšovat s jasně dominující nacisticko-fašistickou sloučeninou, která válečné peklo rozpoutala, a je tak plně zodpovědná za všechny jeho důsledky. A to dokonce i za morální provinění jedinců z tábora svého protivníka. Polské snaze tedy sice dobře rozumím, ale osobně bych preferoval raději vyšší míru svobody slova podloženou kvalitní výchovou a vzděláváním, doplněnou odpovídající informovaností, před tvorbou stále dalších a dalších „náhubkových“ zákonů.
Prezident Zeman pokračuje dál v kritice vůči lidem, kteří se vůči němu vymezují. Politologa Jiřího Peheho označil za nejhloupějšího českého novináře. Takzvané pražské kavárně pak Zeman vzkázal „shut up“, ti, kdo křičeli na kardinála Duku, jsou „pisklouni“. O čem to svědčí? Uráží pražskou kavárnu, nebo je jeho kritika na místě?
Tak nemyslím si, že Zeman kritizuje úplně všechny, kteří se vůči němu názorově vymezují, spíše si vytvořil jakousi osobnostní a následně i slovní bariéru před těmi, kteří jeho autentické názory překrucují a dezinterpretují, kladou mu do cesty pomyslné stoličky a často se také vůči němu projevují z hlediska společenské morálky zcela nepřijatelně. Je pravdou, že někdy volí poměrně „slovně drsnou“ formu sebeobrany. Ale položme si ruku na srdce, kdo z nás by při takovéto, až nevídané, mediální štvanici občas nepřekročil společností nastavené a očekáváné normy slušnosti a taktu?
A že má některé novináře „oblíbenější“ ještě více než jiné, je asi také poměrně přirozené. Co se týče takzvané pražské kavárny, tak z úhlu mého pohledu, je to kádrově asi to nejhorší, co mohlo českou společnost vůbec potkat. Toto klientelisticko-lobbistické souručenství podivných, elitářsky nastavených osůbek a postaviček, povstalé na idejích „nepolitické politiky“ Václava Havla, je dnes skutečnou rakovinou společnosti. Na straně druhé, ale ani Zemanovým projevům úcty směrem k panu Dukovi ne zrovna moc rozumím.
Psali jsme:
„Pokud Česko podlehne blouznivcům prosazujícím Czexit, bude to ekonomická a civilizační katastrofa,“ říká komentátor Petr Honzejk a vůbec není sám, kdo vidí jen katastrofické scénáře, pokud by k vystoupení České republiky z EU došlo. Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý předpokládá po Czexitu krach firem, propouštění, a to možná i na desetiletí. Už samotný začátek debaty na toto téma podle viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy Radka Špicara vyděsil japonské investory, kterým musel údajně vysvětlovat aktuální politickou situaci. Co o tom soudíte?
Vystoupení ČR z EU není rozhodně na „pořadu“ dne a nevím o žádném relevantním politickém subjektu, který by toto přímo hlásal. Fakt, že by se mohla dát občanům možnost se v referendu, za přesně vymezených podmínkek, svobodně rozhodnout, je zcela něco jiného. Na rozdíl od elitářsky koncipovaných stran KSČM prosazuje a spoléhá, a to i v podstatných otázkách zahraniční politiky, na demokratickou volbu všech občanů disponujících volebním právem. Je jen na nich, zda jsou ochotni vyměnit parciální ekonomické výhody za vyšší stupeň práva na vlastní sebeurčení. A já osobně budu potom respektovat každé jejich rozhodnutí.
Ostatně princip, kdy lid představuje legitimizační základnu organizace státu, vychází přímo z naší Ústavy. Fakt, že pan Špicar nyní lká nad japonskými investičními pochybami, mne jako bývalého člena sněmovního hospodářského výboru docela zaráží a mohl bych se s v tomto ohledu ptát, kde byly jeho obavy o vzájemnou hospodářskou spolupráci po celá dlouhá léta? Japonsko je sice u nás druhým největším investorem, ale naše, zejména proexportně orientovaná, ekonomika „zemi vycházejícího slunce“ objevila snad až teprve nedávno.
Novinářka Petra Procházková nechce, aby o našem členství v EU „rozhodovali nevzdělanci a tupci, ignoranti s fašistickými sklony a manipulovatelné mozkové trosky“. Na sociální síti Facebook se takto rozepsala o referendu. Doufá, že nepřipustíme, aby o složitých a odborných věcech rozhodovali lidé, které to vlastně ani nezajímá a dokáží jen opakovat tupá laciná hesla o tom, jak nám EU zakazuje to či ono. Přidala i výzvu: „Piráti! Vzpamatujte se! Tohle není transparentní svoboda, co předvádíte, ale totální hazard a nezodpovědnost.“ Co říci k názoru, že v referendu by rozhodovali „tupci, ignoranti…“ a tak dále? Hnutí ANO referendum o EU odmítá. Co si o tom myslíte?
Novinářka Procházková to zřejmě nemá v hlavě úplně v pořádku, když takto označuje vlastní spoluobčany. Ale není v tomto ohledu jistě první ani jediná. Přesně takto se chovají i další jedinci, například někteří elitářští „pražští kavárníci“, o kterých jsem mluvil již v úvodu. Ostatně napadání a nálepkování lidí, kteří projeví sebemenší vlastenecké či patriotistické sklony, či jen obyčejný strach z nesourodých kultur, je teď v naší zemi v módě a na denním pořádku.
Tato vzájemná občanská nesnášenlivost je bohužel ještě i přiživována některými neziskovými organizacemi, které jsou sice přisáty na „tučné státní vemeno“, ale pro samotný stát potom takto dělají spíše „medvědí službu“. Paní Procházková je ovšem známa také tím, že potřebuje být vidět, a to často za “každou cenu”, tak nechávám její přihlouplé výroky již dlouho skoro bez povšimnutí.
Navzdory hospodářskému růstu řada lidí žije v relativní bídě a v exekucích. Zároveň se od nás vyváží pryč obrovské množství kapitálu. Co s těmi problémy dělat? Čím to je? Jsme tak hloupí, že neumíme hospodařit jak se svými osobními financemi, tak vytvořit vlastní hospodářství, aby nás neměli v hrsti cizinci? Je to chyba politiků?
Když jsem si nedávno pročítal programové prohlášení Babišovy vlády „v demisi“ byl jsem skutečně hodně překvapen, jak miliardářova suita vidí situaci lidí v naší zemi. Věta, že „pozitivním výsledkem sociální politiky v ČR je výjimečně nízká míra chudoby“, mně doslova ale vyrazila dech. Tato „výjimečně nízká míra chudoby“ nám například garantuje, že každé desáté dítě nemá ve škole na oběd, každý desátý občan je pod státem uznanou hranicí bídy, chudoba se týká ale i čtvrtmilionu mladých lidí pod 15 let, každý 25. senior je v exekuci, miliony lidí jsou ohroženy i takzvanou pracovní chudobou… S definicí tohoto našeho blahobytu bych mohl pokračovat i dále.
Ano, politici jsou v tomto ohledu vinni, a to podstatným způsobem. Zejména ti, kteří podléhají tlaku rozličných lobbistických skupin velkých českých či nadnárodních společností a v rámci legislativního procesu se potom snaží v přijímaných zákonech potlačovat povinnosti těchto firem často na úkor domácího spotřebitele. Došlo to tak daleko, že zcela nezbytná finanční gramotnost občanů je pouhou proklamací volebních programů zejména pravicových stran, které potom jdou ve Sněmovně zcela proti tomuto záměru, byť skrytě, ale efektivně. „Finančně poučený či ekonomicky vzdělaný občan“ není rozhodně v jejich zájmu, tedy přesněji řečeno v zájmu bezohledného velkobyznysu.
Psali jsme:
Nejen o krizi liberální demokracie hovořil profesor Tomáš Halík v Otázkách Václava Moravce. Populismus nabízí podle něj nový politický model, který zpochybňuje model liberální demokracie a právního státu a přichází s modelem přímé demokracie, „která znamenala likvidaci právního státu a kultury, která tu vznikala od osvícenství“. To vše má souvislosti i se sociálními sítěmi, kde si lidé „hýčkají svůj tekutý hněv“ a právě toho populisté využívají. Změnit by se podle něj měla i média. „Nejde o to, aby byly zastoupeny všechny názory, ale aby tam byli lidi, kteří mají co říct,“ konstatoval. Co o tom míníte?
Toto je složitá otázka. Populismus byl a je ze své podstaty skoro až „přirozenou“ součástí programu prakticky každého politického subjektu. Jedná se o to, že efektivním a současně pro partaje výhodným je to, co chce slyšet většina občanů, i když následný stupeň realizace slibovaného může být nízký, či dokonce žádný. Ale v podstatě řečeno, jistá výše populismu být nebezpečná nemusí, naopak může být i jakýmsi „hnacím motorem“. Ovšem populismus a účelová lež jsou zcela odlišnými kategoriemi, lišícími se svým jádrem a mírou pravdivosti. Zatímco populismus sice slibuje často nesplnitelné, ale má alespoň snahu tímto směrem jít, tak například v líbivých předvolebních lžích se deklaruje něco, co se následně ani splnit vlastně nechce. A to je třeba odlišovat!
Co se týče sociálních sítí, tak tlak na omezení jejich svobody a nastolení státní cenzury přirozeně registruji a od klerikála Halíka mne tento požadavek nepřekvapuje, církev se takto chovala v celých svých dějinách. Občané, ale zejména politici, kteří by je v systému parlamentní demokracie měli zastupovat a hájit, by si měli ujasnit, zda doposud relativně svobodné sociální sítě a vlastně celý internet ponechat svému vlastnímu životu, byť často s chybami, a zaměřit se spíše například na osvětovou činnost a zvyšování kvality vzdělávání, anebo tyto sítě přetransformovat na další, dominujícími politiky ve státní exekutivě řízený a cenzurovaný zdroj „jediné možné pravdy“. A dostat elektronické médium do takového nedotknutelného stavu, v jakém se dnes nalézá například „veřejnoprávní ČT“ se všemi těmi svými vykladači pravdy na postech redaktorů a moderátorů.
Máme tu kulaté výročí „Vítězného února“. Je ohrožena demokracie? Co demokracii ohrožuje a jak tomu zabránit? Jak reagovat na tvrzení, že je demokracie ohrožena i útoky na veřejnoprávní média? Jakub Janda například varuje, že po útoku na Český rozhlas přijde útok na Českou televizi, pak na neziskovky a kohokoliv, kdo nebude chtít držet ústa.
Demokracie je jistým způsobem ohrožována stále a je tomu tak dobře, neboť se v ní potom aktivují obranné, chcete-li autoimunitní, mechanismy. V tom, kým a čím je ohrožena, se však názory lidí a zejména politiků radikálně odlišují. Pravice v podstatě, i když jinými, líbivými slovy, hlásá ohrožení demokracie rovností mezi lidmi, sociální spravedlností, referendem, rostoucí silou vlastenectví a emancipace či nezávislosti na pseudelitách obecně. K tomu potom uzpůsobuje své aktivity hájící například média, která jsou dlouhodobě v jejím ideovém područí.
Osobně Českou televizi kritizuji každým rokem v rámci sněmovního projednávání zpráv o její činosti a hospodaření, ale zcela jistě to za útok na svobodu slova či dokonce samotnou demokracii nepovažuji. Ať si pan Janda říká, co chce, já se se šlendriánem, neobjektivitou a tendenčností v činnosti veřejnoprávního média prostě smiřovat nehodlám. A něco obdobného se týká některých polomafiánských, politicko-lobbistických organizací, které máme tu „čest“ nazývat „neziskovými organizacemi“ a štědře ještě je přitom honorovat z našich daní.
Kancléřka Angela Merkelová ve videovzkazu účastníkům neformálního summitu EU připomněla, že některé státy z rozpočtu EU čerpají víc, než do něj přispívají, aby podpořily svůj hospodářký rozvoj. Přitom nechtějí uprchlíky. Vyzvala opět k projevení solidarity. Jak na tyto apely reagovat?
Nejen jako místopředseda sněmovního výboru pro evropské záležitosti, který má tuto problematiku ve své gesci, ale zejména jako člověk cítící se zejména Čechem, a až v druhé řadě Evropanem, tvrdím, že tento velmocenský politický nátlak je nutno již v samém zárodku radikálně odmítnout. Zásadní otázky spojené například s bezpečností obyvatel si musí každá země řešit individuálně, a to podle svých specifických podmínek a možností. Způsob hlasování v orgánech EU musí být v těchto případech bezpodmínečně konsensuální, tedy jednotný.
Já osobně jsem zcela proti konceptu Evropské unie jako superstátu pod vedením ekonomicky nejsilnějších zemí. Domnívám se, že i původní koncepce EU spočívala zejména v hospodářské kooperaci založené na volném pohybu osob, služeb, zboží a kapitálu a od toho by se nemělo ani dnes odbočovat. I když i s tím volným pohybem kapitálu bych měl jistý vnitřní problém, ale to už bych se odchyloval od odpovědi na tuto otázku.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lukáš Petřík
