Ve světových médiích hojně citovaný americký politolog a analytik George Friedman se před několika dny vyjádřil k vývoji v Německu. S odkazem na zemské volby v Berlíně píše, že Německo směřuje k politické krizi, která bude rezonovat. Hlavní příčinu vidí v migrační krizi, ale ekonomické problémy považuje za neméně důležité. Jde samozřejmě o řadu věcí najednou, než je ale rozebereme zvlášť, zkusme situaci zobecnit. „Podle mého názoru v Německu roste pocit, že stávající systém selhává,“ píše Friedman. Pokud je pro vás tato myšlenka přijatelná, čím Německo selhává? A pokud ano, tak podobný směr nabere i EU…
Ano, selhává a selhává totálně. Vítám, že k tomuto závěru dochází i Friedman, pochybuji ovšem, že by jeho kritika neměla vedlejší, americkou intenci. Friedman je přední analytik STRATFORu, vlivné americké myšlenkové fabriky úzce spojené s americkou vládní oligarchií. Připomínám jeho výrok z roku 2015 o prioritě americké politiky za posledních 100 let. Totiž zabránit pozitivním vztahům mezi Německem a Ruskem, neboť spojení obou by znamenalo jediné ohrožení USA. Podle něj je nutné učinit vše, aby se to nestalo. Takže maje na paměti heslo‚ když dva říkají totéž, nemusí to být totéž‘, beru na vědomí, nicméně pochybuji, že přitom Friedman myslí na evropsko-německé zájmy. Ale k věci.
Co byste nyní poradili ČSSD?Anketa
Selhává, protože selhal právní stát a jeho kontrolní mechanizmy včetně médií. Lépe řečeno, jeho ústavní instituce byly prostě postaveny „mimo hru“ a také masmédia, zde označovaná za vůdčí, rozdělená mezi několik nakladatelských gigantů, které jsou plnohodnotnou součástí finančních trhů a které mají úzké styky s politickou elitou státu, ať již vládní, nebo tzv. opoziční. Chcete-li nejprve obecnou odpověď, potom bych konstatoval následující. Německo a celá EU-ropa ve svém vývoji následuje totalizující vývoj ve Spojených státech, který zaznamenal nový kvalitativní nárůst od „911“, tedy od roku 2001. Rád bych podtrhnul, že tento vývoj nespadl z nebe. Již prezident Eisenhower varoval ve svém rozlučkovém projevu k národu v lednu 1961 před narůstající mocí vojensko-průmyslového komplexu s katastrofálními důsledky pro demokracii. Od té doby uplynula desetiletí a reálný stav americké společnosti popsal kromě jiných v roce 2008 emeritní profesor politických věd na Princetonské univerzitě Sheldon Wolin v knize Democracy Incorporated. Podle jeho analýzy panuje v USA totální propojení politiky, hospodářství a financí. Wolin panující systém nazývá invertovaným totalitarizmem, který si ponechal vnější symboly demokracie s vytunelovaným obsahem. A připomínám slova bývalého prezidenta Cartera z roku 2013, že Amerika toho času nemá fungující demokracii – z důvodů, o kterých hovořili Eisenhower, Wolin a mnoho dalších amerických osobností.
To, že se zmiňuji o Americe, není samoúčelné, ale demonstrace toho, kam směřuje Německo a Evropa: pauperizace společnosti, vytváření sociálních ghett, zničení střední vrstvy, nárůst politické moci oligarchie a militarizace zahraniční politiky. To vše je již v plném proudu, Evropská unie ekonomické předpoklady sociální devastace uvnitř Evropy a imperiální politiku navenek kvazi ústavně kodifikovala ve svých smlouvách.
Musíme si totiž uvědomit jedno. Demokratický a právní stát je možné pohřbít třemi způsoby: politickým nebo vojenským pučem, v těchto případech by se dalo hovořit jazykem „play off“ severoamerické NHL o „sudden death“, náhlé smrti. Zde je pro občany vše jasné a buď jsme pro, nebo proti. Daleko zákeřnější je ale smrt pomalá. Ta začíná relativně nevinně drobnými krůčky a prvními vypuštěnými antidemokratickými vlaštovkami, které ještě nebolí, nebo jsou dokonce „logické“, které mají buď sondovat reakci občanů nebo je pomalu připravit na změny tam, kde to již bude bolet, kdy už je ale v podstatě pozdě reagovat. Klasickým příkladem je onen již zmiňovaný „boj proti terorismu“, který Západ svým hospodářským, politickým a vojenským imperialismem nejprve podnítí, potom využije ke svrhnutí nepohodlných režimů a následně k postupnému vytunelování vlastních ústavních institucí a okleštění občanských svobod a demokratické participace. V této situaci vězíme až po uši, já se obávám, že až si tento stav většina občanů skutečně uvědomí, bude pozdě. Demokracie a mír nám nejsou dány shůry, musíme je kultivovat a chránit. Pokud tak neučiníme, nezasloužíme si nic jiného než novou diktaturu, a sice vzhledem k technickým možnostem kontroly takovou, o které dřívější diktátoři nemohli ani snít. Že k tomu patří válka snad nemusím připomínat.
Když začneme u hospodářství, Friedman hovoří také o tom, že by německá ekonomika podle Bundesbank mohla ve třetím čtvrtletí zpomalit: „To je znepokojivá informace i v souvislosti s problémy Deutsche Bank, jež by měla zaplatit pokutu ve výši 14 miliard dolarů. Deník Financial Times navíc píše o poklesu dovozu Spojených států, jehož hlavní dopady pocítí právě Německo.“ Jsou informace o tom, že by pokuta mohla být odvetou za pomalejší jednání v souvislosti s přijetím TTIP. Jsou tyto úvahy opodstatněné?
Nuže, k ekonomickým otázkám si netroufám dát kompetentní odpověď, není to můj obor. Prosím za pochopení, ale nepatřím k těm, kteří se za každou cenu montují do všeho. Zůstanu proto u možného politického kontextu aféry kolem Deutsche Bank (DB) a pokusím se shrnout možné souvislosti. Tyto úvahy jsou více než opodstatněné, existují pro ně přinejmenším určité indicie, které nelze ignorovat. Abych citoval osoby, které jsou do finančních a politických kšeftů přímo zasvěceny, připomínám Markuse Ferbera, člena Evropského parlamentu a politického přítele Merkelové. Ten naznačil, že by mohlo jít o odvetu za rekordní pokutu ve výši 13 miliard eur, kterou musel zaplatit koncern Apple. Ve stejném duchu se vyjádřil i Peter Ramsauer (CSU), předseda hospodářského výboru Spolkového sněmu. Ten dokonce americkou akci nazval hospodářskou válkou USA proti Deutsche Bank. Zajímavý je rovněž komentář ministra hospodářství Gabriela, který diagnostikoval průšvih DB coby důsledek bankovního modelu založeného na spekulanství. Proč ovšem sociální demokrat Gabriel tento model všeobecně a závazně nezpochybnil, a především proč SPD proti němu na německé i evropské úrovni nepodnikla konkrétní kroky, již nevysvětlil. Asi proto, že jde o systémově imanentní praxi a sociální demokraté nejsou nic jiného než systémově konformní politickou stranou. Ale zpět k průšvihu samotnému.
Celá kauza má politickou dimenzi, to je zcela evidentní, otázkou je, co za ní stojí. A co teď s ní? Mluvčí parlamentní frakce CDU/CSU pro finanční rozpočet Eckhardt Rehberg podporu vyloučil, ovšem v tisku se objevily informace o plánech vlády k převzetí 25% podílu na bance. Momentálně se ale nic neděje, je ticho po pěšině. Kromě toho, že by se jednalo o další porušení bizarních smluv EU o zákazu státních intervencí, čekalo by na vládu asi ještě další zhoršení postoje občanů, který je již i tak kvůli migrantské krizi velmi napjatý. Další miliardy daňových poplatníků vložené do krachující banky, to by bylo pro voliče za současné již tak napjaté finanční situace silné kafe.
Na druhé straně by podle finančních expertů pád DB měl nedozírné následky pro finanční trhy, což znamená tlak na vládu z opačné strany. A právě zde by se mohlo jednat o vysoce rizikovou politickou hru Washingtonu s cílem popohnat TTIP, jak naznačujete, a zároveň omezit konkurenci pro vlastní banky, tedy posílit Wall Street.
A snad není bez zajímavosti i informace o tom, že snad německá vláda v souvislosti se situací v Sýrii uvažuje o dalších protiruskych sankcích. A tím se dostáváme zpětně k Friedmanově prokletí možných pozitivních německo-ruských vztahů. Připočteme-li k tomu roli Berlína během kijevského „Majdanu“ i po něm, potom je možné pokusit se odpovědět na otázku, proč si právě STRATFOR dělá starosti o německou budoucnost.
Problémy kolem největšího německého bankovního ústavu Deutsche Bank připomínají podle ekonomky Markéty Šichtařové až příliš dění kolem banky Lehman Brothers v roce 2008, které odstartovalo ekonomickou krizi. Ekonom Pavel Kohout zase upozorňuje na situaci z roku 1931, kdy vláda kancléře Heinricha Brüninga nechala padnout dvě velké banky Danat Bank a Dresdner Bank, následovala hluboká hospodářská krize a v důsledku těchto událostí se dostal k moci Hitler. Jak je prezentována situace peněžního giganta Deutsche Bank, který je klíčový nejen v eurozóně, v Německu?
I zde mohu pouze opakovat: nejsem odborník na ekonomii nebo finance, a netroufám si tedy posoudit podobnosti s Lehman Brothers. O prezentaci situace kolem DB v Německu jsem již hovořil v předchozí otázce, nechci se opakovat. Obecně mohu a chci říct následující. Celý tzv. kapitalistický systém je zkorumpovaný, degenerovaný a podle mého nereformovatelný. Moc globálních finančních trhů překročila rubikon, stala se fakticky nekontrolovatelnou a je úplně jedno, zda jde o Lehman Brothers, Deutsche Bank nebo jiné finanční, globálně operující domy či tzv. investiční fondy. Vzhledem k sociální pustině a krvavé stopě, kterou za sebou ve světě zanechávají, se jedná o zločinecké organizace, o rakovinu světa, která svého hostitele bude žrát tak dlouho, až z něj nezbude nic. A východisko? Zelené bláboly o trvale udržitelném vývoji a biosýrech? Východiskem byla vždy válka a na jejích přípravách se Evropa zdatně podílí – v Sýrii, na Ukrajině i jinde. Kde je poučení z historie, když se v této souvislosti zmiňujeme o Hitlerovi? Dnes se všeobecně ví o podílu anglo-amerického kapitálu na vzestupu moci NSDAP.
Wall Street a další usurpovali státy, které se staly nástroji jejich moci a vlivu – politické i vojenské. Největší blbost je tvrzení, že se historie neopakuje. V detailu jistě ne, ale v proudu lidské hamižnosti, stupidity a lhostejnosti stále a stále.
Psali jsme:
Faktem je, že Deutsche Bank řeší zásadní problémy, soudní spory, akcie padají. I když zaznívají odmítavé názory, nelze vyloučit, že se německá vláda může rozhodnout banku zachránit, ovšem na druhou stranu je otázkou, zda to vlastně je v jejích silách a zda bude existovat politická vůle. I tento problém je dáván do souvislosti s migrační krizí, na kterou Německo zcela jistě vynakládá velké peníze. Unese německá vláda i tohle břemeno?
Jak jsem již v první otázce naznačil, momentálně není jasné, kam kočár pojede. I když ponecháme eventuální roli USA stranou, stojí spolková vláda před takřka neřešitelným dilematem, alespoň dlouhodobě. Pokud intervenuje, bude to stát další miliardy a zřejmě i hlasy voličů, poněvadž pochybuji, že by Merkelová měla odvahu před veřejností odhalit celé ošemetné politické pozadí krize. Zůstane tedy opět, jako již v případě tzv. uprchlické krize a dalších průšvihů, u obecných frází. Pokud neintervenuje, může to znamenat kolaps finančního sektoru, pokud analytici nepřehání. Co by to znamenalo pro euro si vůbec netroufám posoudit. V této souvislosti jistě není bez zajímavosti nedávné varování MMF, že přinejmenším jedna třetina evropských bank je existenčně ohrožena. Nevím, kolik by vláda musela do záchrany DB investovat. Ale vzhledem k tomu, že jen na imigranty počítá Kolínský institut německého hospodářství s výdaji 50 miliard eur na tento a příští rok, z toho 22,2 miliard na rok 2017, a vzhledem k rapidně narůstající militarizaci německé zahraniční politiky má armáda dostat 39,18 miliard do roku 2020, mám bolení břicha při pomyšlení na to, jak to všechno dopadne. Nejen zde v Německu.
Ekonomka Ilona Švihlíková upozorňuje: „Jak se shoduje většina relevantních studií, právě Německo má být zasaženo poměrně silně poklesem pracovních míst, a to v horizontu do pěti let. Připočtěme k tomu, že i když Německo vnímáme (zkresleně) jako ráj na zemi, je také ekonomikou, která vykazuje vysoký podíl tzv. pracující chudoby.“ Jaké máte vy informace? Obecně je deklarováno, že Německu naopak chybí pracovní síla. A pak Německo je jednou ze zemí, kde se výrazně aplikují procesy automatizace a robotizace, obávají se lidé, že budou i díky tomu nakonec bez práce?
Z hlediska mých zkušeností mohu tézi Ilony Švihlíkové potvrdit a tučně podtrhnout. Argument nedostatku odborných sil měl zvýšit akceptanci milionové imigrační vlny mezi občany. Velmi brzy se ovšem ukázalo, že syrský dětský lékař a další odborníci jsou mýtus, který s migrační realitou nemá nic společného. Ba naopak: naprostá většina současných imigrantů nevykazuje žádné předpoklady pro uplatnění na německém pracovním trhu mimo nekvalifikovanou práci nízkovýdělkového sektoru. Co to znamená pro další finanční zatížení státu jistě nemusím vysvětlovat, nemluvě o tom, že většina imigrantů počítá s tím, že do Německa dostane další rodinné příslušníky. Paradox je, že domácí odborné pracovní síly najdete na úřadech práce nebo na seznamu těch, kteří Německo opouštějí, tedy mezi vystěhovalci. Argument o nedostatku odborníků je asi tak „logický“ jako ten o demografickém propadu. Jakou logiku má politika státu, která ty, kteří se rozhodli mít děti, staví do sociálně prekérní situace, a když porodnost klesá, tak chce situaci zachránit nekontrolovanou masovou imigrací?
Když akcentujeme více politické hledisko a vrátíme se k Friedmanovi a zemským volbám: „Je zřejmé, že se začíná něco dít. Síla levicových stran narostla proto, že zastávají antiúsporné postoje. Voliči zjišťují, že tyto strany vědí, že takhle to nemůže dál pokračovat,“ uvádí ve své analýze. Dále říká, že politická základna moderního Německa se hroutí. Co si o tom myslíte vy? A jaké může mít situace vliv na ostatní státy Unie?
Tak předvším bychom museli pečlivě rozlišit mezi levicí verbální a politickou. Kam patří německá SPD, francouzští socialisté nebo řecká Syriza ještě do referenda, které iniciovala asi jen proto, aby jeho výsledek mohla hodit do koše? A co Die Linke, která je verbálně nalevo od SPD? V okamžiku, kdy se dostane do zemské vlády, dělá „realistickou“, tedy, jak se obecně říká, středovou politiku. A Zelení? Ti se stali nejefektivnějším spojencem amerického hegemonismu a euro-neoliberalismu. Že to tak dál nemůže pokračovat dokazuje stoupající neúčast na volbách, kterou trochu zastavily kauza imigrace a nástup AfD na politickou scénu. Problém je v tom, že AfD je skutečně výraz protestu a nikdo nedokáže v tomto okamžiku předpovědět, kterým směrem se vyvine. Pokud by se stala národně-konzervativní silou se silným sociálním programem, mohla by mít úspěch. Momentálně je ale neoliberálnější než CDU; a jestli se jí podaří vyvarovat šovinistické linie zejména vůči východním sousedům, je ve hvězdách. Byly doby, kdy měla Die Linke zleva velkou šanci stát se autentickou protiváhou proti politicky mrtvému eurostředu. Momentálně to ale vypadá, že tuto šanci promarnila. Jednak nárůstem vlivu sil uvnitř strany, které touží po podílu na vládě za každou cenu, jednak nekritickým souhlasem k imigračnímu proudu. Zůstává zahraniční politika, která varuje před nebezpečím rusofobie a válečného konfliktu, v parlamentu fakticky jako jediná, ale to zdaleka neznamená nabídku uceleného politického konceptu k překonání nynějšího transatlantického šílenství.
V minulém rozhovoru pro ParlamentníListy.cz jste zmínil: „Obecně je totiž Německo vůči pohádkám vládních autorit daleko méně imunní než třeba Francouzi.“ Jak hluboké jsou problémy, o kterých jsme hovořili a co mohou přinést?
Momentálně to vypadá tak, že tradiční etablované strany, ke kterým samozřejmě počítám i Zelené, „dosloužily“. Nevypadá to, že by měly politickou energii a lidský potenciál na vnitřní obrodu. Je tedy otázkou, kterým směrem se vydá AfD a zda Die Linke totálně propadne „realismu“ a zmizí v nirváně středového euro-reformismu, něco mezi SPD a Zelenými, nebo jestli se najdou síly, které by daly nový impuls autenticky levicové politice sociální spravedlnosti a míru bez kompromisů a utápění se v zástupných tématech společenské periferie. Nedávno jsem někde četl o iniciativě jedné levicové dámy, které vadí, že užitkové věci mají často jen názvy v mužském rodu. Nad takovou levicovostí musí globální kapitál jen jásat.
Německá společnost je na hranici kvalitativní proměny, kterou budou doprovázet sociální otřesy a válečné harašení NATO, do kterého je SRN stále silněji zatahovaná. Nevím, těžko říct... Podle mého bude záležet na tom, zda se v zemi opět vzkřísí mírové hnutí a iniciativy proti válkám a jestli se podaří kultivovat narůstající znechucení z panujícího režimu do konstruktivní, demokratické, chceme-li národní, a přitom nešovinistické roviny, za skutečnou občanskou participaci. Nejde o nic víc a o nic méně než o záchranu demokratického, právního a sociálního (!) státu, jak ho definuje základní zákon, tedy spolková ústava.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
