Z toho, co od Donalda Trumpa zaznělo v předvolební kampani a pak i po jeho zvolení, se zdálo, že se chystá „obnovit velkou Ameriku“ a že začne s vnitřními ekonomickými reformami. Co konkrétního lze od něj v ekonomické oblasti zejména očekávat?
Jestli může obnovit „velkou Ameriku“ jeden člověk, s pomocí pouhých slibů, prostého fidlování s daněmi, oprav infrastruktury, výběrem nohsledů a podobně, pak stojí jistě za uváženou, proč už přes deset let zůstává světová ekonomika ve stagnaci, úrokové míry na nule a tak dále, a žádná vyspělá země na stagnaci nenalezla odpověď. Až tedy na Trumpa, který chce opakovat staré keynesiánské a monetaristické přístupy, bez minimálního pochopení dnešní ekonomiky, ale s nadměrným rámusem a sliby? K čemu tedy máme ekonomy? Proč je nahrazujeme prostými politiky?
K té „velké Americe“: Velikost se dnes měří relativní hospodářskou silou, to jest dynamikou podílu domácího HDP k celkovému světovému HDP. Tyto podíly se ve světě radikálně mění: nejvyšší růst zaznamenávají Libye a Jemen – přes 12 procent, ale také Indie (7,6 procenta) a Čína (6,6 procenta). To znamená, že se nutně musí snižovat podíly tradičních vyspělých ekonomik. A také, že ano: V USA je realizován „růst“ pod 2 procenta, ale Německo a Anglii čekají „růsty“ ještě mnohem nižší, stejně jako Japonsko, Brazílii, Itálii a evropské země vůbec. Nejvyšší evropský růst čeká Rumunsko, Albánie, Polsko, Slovensko, Bulharsko, Řecko, Srbsko, atp., až po ČR na 116. místě, i když před Ukrajinou, Estonskem, Maďarskem a Německem.
Tedy, hospodářská „velikost“ země spočívá v relativním podílu a ústup ze scény lze zastavit ne prostým zvýšením vlastního růstu, ale hlavně zastavením růstu ostatních zemí! Jsou-li ještě jiná měřítka velikosti, jako třeba „klesající životní úroveň“, nebo silná slova, silné dohody a silové – tj. vojenské – projekty, pak už zbývá jen ta „víra“ v Trumpa a jeho osobní vlastnosti. Připomíná to Obamu, který dostal Nobelovu cenu jen za svá slova, dávno předtím, než vůbec cokoliv udělal. Trump od něho dosti nestydatě převzal heslo „Change“, tedy změna.
Co z jeho plánů, ať už jde o infrastrukturu, zdravotnictví, pracovní místa a obnovu „amerického snu“, považujete za nejprospěšnější, od čeho by naopak měl upustit?
Trump s žádným „plánem“ zatím nepřišel. Prostá identifikace potřeb ve zmíněných oblastech ještě není plán. Kdo na světě by nesouhlasil s tím, že je třeba zlepšit infrastrukturu, zlevnit zdravotní péči při zachování kvality, generovat nová pracovní místa či obnovit „americký sen“ vlastního domu a lepší životní úrovně, než měli rodiče? V celém politickém spektru si osobně nedovedu představit, kdo by se proti takovým běžným přáním čí slibům chtěl stavět. Zakopaný pes leží v pochopení ekonomických trendů a vypracování funkčních strategií, které mají alespoň minimální šanci na úspěch a nejsou pouhým výrazem – často slepé – víry v sílu jedince a jeho schopnosti. To spíše svědčí o bezmocnosti mas.
V historii nám převládla taková víra v masy – nebo i v moudrost mas – jen dvakrát: ve dvacátých letech v Sovětském svazu a ve třicátých letech v Německu. Tím se podstatně snižuje pravděpodobnost přetrvávání víry v Trumpa a v jeho „trumpismus“. Zmíněný výčet oblastí „zaměstnává“ všechny vlády světa, nejen Trumpa. Upustit by ale neměl od ničeho, aby si proti sobě nepoštval právě své podporovatele: jejich trpělivost s Trumpem jistě není nekonečná, ale spíše netrpělivá.
Sdílíte obavy prezidenta Zemana o naší demokracii kvůli omezování svobody na internetu?Anketa
Jaké skupiny obyvatelstva Spojených států mohou s Trumpovým prezidentským obdobím spojovat nejvíce nadějí na zlepšení svého života? A jak pravděpodobné je, že Trump bude ve své ekonomické politice úspěšný a jejich očekávání naplní?
Nejvíce naději mohou očekávat tzv. „gazilionáři“, které jmenoval do svého kabinetu. Bilionář se s bilionářem domluví, po celém světě: v Mexiku, Číně, Rusku, Brazílii a jinde. Jde hlavně o bankéře, spekulanty, petrolejáře, vysloužilé generály a propadlé politiky. Jako např. Rick Perry v energetice, což je ministerstvo, které on chtěl zrušit, a pak zapomněl na jeho název; nebo proruský šéf Exxon-Mobilu Tillerson. Obranu má mít vysloužilý generál Mattis, zvaný „Mad Dog“, tedy už ne tradiční civilista; i vnitřní bezpečnost bude patřit generálům jako jsou Kelly a Flynn. V kampani se Trump generálům vysmíval a ujišťoval, že on ví o válce více než oni. Podle těchto svých jmenování tedy asi nebude daleko od pravdy.
Nejvíce ovšem ztratí dělnicko-zemědělská vrstva jeho podpůrců, zaměstnanců ze starých industriálních a zemědělských oblastí. Nástup nových automatizačních a robotizačních technologií je zde nejsilnější a nové pracovní příležitosti lze očekávat jen u vysoce vzdělaných vrstev, které Trumpa ovšem nepodporují.
Ekonomické politiky jsem si zatím žádné nepovšiml. Předvolební sliby nikdy a nikde nepředstavovaly hospodářskou politiku. Bude to velké zklamání. Jediné, co lze dočasně očekávat, je růst burzovních akcií díky tisku peněz a zadlužování státu, tedy neuvěřitelné mega-bubliny, které lze nafukovat jen pokračováním stejně neuvěřitelné bankovní politiky. Trump si nemůže propad akciových trhů dovolit a musí si své bankéře udržovat, dokud to vše nepraskne samovolně a samospádem.
Psali jsme:
Budoucí americký prezident se odvrací od donedávna konsensuální podpory volného obchodu a požaduje radikální omezení obchodu s některými zeměmi v čele s Mexikem a Čínou a hlubokou revizi dosavadních obchodních smluv. Co přechod od superintegrace spojované s TTIP a TTP k systému bilaterálních smluv přinese USA a jejich nejvýznamnějším obchodním partnerům?
Od svobodného obchodu ustupují vždy jen ti, kteří prohrávají a nestačí. K revizi globálních smluv je vždy třeba všech stran. Nelze pouze řinčet zbraněmi, nebo nerozumně preferovat Rusko před Čínou a podobně. Jediná Trumpova zkušenost je ve stavbě hotelů a herních kasín, tj. v jednání se subdodavateli, kteří se vždy umí podřídit v zájmu finančních výhod a zajištění vlastních kšeftů. Něco jiného je jednání se suverénními státy, které si plně uvědomují nezastavitelný pokles amerického hospodářského vlivu.
Bilaterální – spíše než skupinové – smlouvy představují sice správný přístup, ale spíše v oblasti národní, regionální a lokální, ne federální či supernárodní. Autonomizace jednotlivých států, jak v USA, tak v EU, bude následkem; tj. oslabení pozice Trumpa ve vedení integrovaného státu, i když ne v oblasti vojenské, obranné a celostátní infrastruktury, kde může uplatnit prostředky získané z daní většiny poplatníků, tedy opět, svých podporovatelů.
Jaké lze předpokládat nejdůležitější změny ve vztazích Spojených států s Čínou a s Ruskou federací po nástupu Trumpovy administrativy?
Ani s Čínou, ani s Ruskem nemůže Trump separátně uspět. Spíše může přispět k jejich vlastní vzájemné spolupráci, případně také s Indií. Strategie vojenského nátlaku není strategií, ale zoufalstvím. Dynamika růstu zmíněných tří velmocí bude na dohlednou dobu stále relativně vysoká, zatímco sekulární stagnace USA vyplývá z postavení hospodářské vyzrálosti – vyčerpání všech čtyř základních sektorů – a tudíž potřeby hledání nových inovačně-technologických uplatnění v digitálním světě. Tedy přesně tam, kde je Trumpova „expertíza“, ale i jeho podpora nejnižší. V podobné situaci jsou také Japonsko a západní Evropa.
Na co se má od Spojených států v nejbližších letech připravit Evropská unie a její členské země? Je pravděpodobný scénář, že Donald Trump nabídne specifické smlouvy Německu a Francii a na jejich základě bude řešit i vyvažování těchto dvou klíčových zemí Evropské unie a formování směřování Evropské unie do budoucna?
Nemyslím. Trump nemá nejmenší zájem o spolupráci s podobně upadajícími zeměmi západní Evropy. Jejich ekonomiky jsou navíc mnohem dražší než Čína, Indie nebo Rusko. Zvýšení ceny produktů a služeb – ať už zatížením vysokými tarify, nebo drahou výrobou v USA – poškodí nejvíce tradiční zemědělsko-průmyslové třídy Trumpových podpůrců. Jestli se tito obrátí proti němu příliš brzy, pak je s „trumpismem“ konec. Proto nelze s nahrazením Číny a Indie příliš počítat: byla by to příliš velká rána do rozpočtů těch nejchudších Američanů.
Nad „trumpismem“ je třeba se zamyslet: Zvýším příjmy dělníkům a pak jim nabídnu jimi vyrobené produkty za výrazně nižší ceny?!
Dívat se na světovou ekonomiku jako na nějakou soustavu krátkodobých dohod a osobních „deals“ je největším selháním Trumpova myšlení. Nerozumí evolučním trendům, neumí se spontánním změnám přizpůsobit a hlavně neví, jak využít nabízených příležitostí inovace, digitálních technologií, robotizace i nového světa znalostí a deglobalizace. Nejproduktivnější technologické podniky si poštval proti sobě. Místo nich se obklopil spekulanty, generály, petrolejáři a bankéři. To nezůstane dlouho bez povšimnutí. Nelze zůstat světovým hráčem pouhým kopáním hnědého uhlí a nadprodukcí předražené ropy.
Podporujete zřízení útvaru ministerstva vnitra, který má rozkrývat dezinformace a propagandu?Anketa
Jak byste shrnul důsledky zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států?
Pokusím se v bodech o identifikaci některých slibných, i když ne zamýšlených dopadů jeho politického nástupu:
Odhalil politicko-mediální zakrývání a překrucování skutečného a bezvýchodného stavu americké ekonomiky.
Odboural přetvářku a hru politických stran v současné demokracii. Postavil se proti všem stranám, a tudíž nutně skončí na cestě k diktatuře. Ale razantní odhalení slabin stranické demokracie je zásluhou a přínosem.
Pochopil potřebu spolupráce s Ruskem: Rusko se, ve spolupráci s Čínou, stává světovou velmocí. Své nejsilnější soky je třeba si držet „blízko u těla“ – ne jen své soky nejslabší a nejhloupější.
Obnovil zájem o bilaterální dohody, tj. o regionální a lokální vztahy, namísto blokových vztahů, nabízených umělými politicko-byrokratickými „diplomaty a vyjednávači“.
Na druhé straně podnítil velmi nebezpečné hnutí „malých trumpů“, tj. bez potřebné podpory a mandátu, kteří potopí ekonomiku i politiku menších národů Evropy i Afriky, mimo jiné.
Uvolnil snahy o autonomii a nezávislost jednotlivých států, které se už nemusí podřizovat centrálnímu diktátu politických stran.
Trumpismus není vzdor proti politické korektnosti – vše je vedeno ekonomikou a prkotiny jako „korektnost“ by Američanům opravdu nestály za přijatá rizika. Politická korektnost není nic jiného než stranická manipulace vlastních voličů, a přetvářka slušnosti vůči svým oponentům. Alternativou je urážka, vulgarismus, sprostota a ponižování obou. Trumpismus je vulgarizací politické korektnosti.
Kladný je Trumpův současný odmítavý postoj vůči Federální bance, neschopnosti paní Yellen, a strategii tisku peněz, nulových úroků a podpory burzovních spekulací.
Trump této transformace již součástí nebude, nedělal to vědomě a zůstane zpátečnickou silou; je ale historickým spouštěčem nové éry transformace a metamorfózy světové ekonomiky i politiky.
Trump je produktem a následkem, ne příčinou, celosvětových změn v ekonomice i politice. Je produktem politicko-mediálního zakrývání skutečného stavu.
Přejděme teď od USA a Donalda Trumpa k České republice. Premiér Bohuslav Sobotka nedávno prohlásil, že pro ČSSD je klíčovým cílem snížit daně pro lidi s průměrným a podprůměrným platem, aby na progresi vydělali oni, tedy drtivá většina zaměstnanců v naší republice. Co si o tomto plánu strany, která nemá podle průzkumu volebních preferencí zřejmě šanci zopakovat vítězství z posledních parlamentních voleb, myslíte?
K takovému politickému fidlování s daněmi se nelze seriózně vyjadřovat. Je to oblíbená „fidlovačka“, jak levice, tak pravice, ale také „trumpismu“. Základem zdravé a vzkvétající ekonomiky je stabilní a spolehlivá daňová soustava. U daní nevadí ani tak výše – to je plošná a férová regulace, které se lze přizpůsobit; hlavně však vadí nekončící politická intervence, která podnikům neumožňuje spolehlivé snižování cen a zvyšování kvality v dlouhodobé soutěži o zákazníka. Díky této české „fidlovačce“ už dlouho podnikatelství, inovacím, digitální ekonomice a hlavně iniciativě menších regionálních a lokálních podniků bliká červená a padají závory.
Předseda české vlády ten zmíněný návrh doprovodil poznámkou, že ČSSD si v žádném případě nepřeje, abychom do budoucna byli levnou dílnou Evropy. Spěje Česká republika k tomu, aby tou levnou dílnou v budoucnu byla? A co vlastně ČR pohledem zvenku nyní je? Už teď jedni tvrdí, že jsme jen montovnou, druzí naopak, že nejsme, jak to tedy vidíte vy?
Už dvacet let je varuji, že ČR je levnou montovnou Evropy a částečně i světa. Oni to ignorují a pokračují v neblahé „strategii“ devadesátých let odprodejem a rozprodejem českého kapitálu do zahraničí. Namísto české ekonomiky máme tedy jen ekonomiku „na českém území“, a to jednu z nejchudších v Evropě. Takový dlouhodobý výsledek a trend nelze narychlo zastavit předvolební „fidlovačkou“. Nejde o to, co si „přejeme“ – každý zvysoka kašle na to, co si „přejeme“: důležité je, co v posledních dvaceti letech děláme. Proč prodáváme i to poslední, co nám ještě zbývá? Proč poskytujeme výhody zahraničním kupčíkům a uvalujeme zcela neúnosné nevýhody na vlastní podnikatele, národní kapitalisty, regiony i lokality? A nikdo se jich na to neptá.
Je nynější stav českého průmyslu nevyhnutelným vyústěním toho, v jakém byl v Československu na přelomu let 1989 a 90, nebo z něj můžeme vinit polistopadové politické reprezentace, kam ho zavedly?
Bylo by jednoduché vinit tehdejší politiky, kteří „strategii“ rozprodeje českého kapitálu do cizích rukou prosadili a zahájili. Byli nezkušení a bezradní, a přitom arogantní a učebnicově sebevědomí, takže se jim podařilo přesvědčit i nebohé masy, které byly ještě méně informované než oni. Spíše je ale třeba vinit ty, kteří po celé dekády v této strategii pokračovali a pokračují, i přesto, že se celý svět ubírá právě opačným směrem: k posilování národních, regionálních a lokálních ekonomik ve smyslu inovace, technologizace a digitalizace za účelem hledání autonomie a nezávislosti. Namísto toho si naše politické „elity“ prosazují závislost, podřízení a nevlastnictví – v přímém rozporu s odkazem Tomáše a Jana Bati – nejlepšího to modelu národního kapitalismu, který jsme ignorovali až v míře nepochopitelné. Jen v krátkých obdobích předvolebních dochází alespoň k verbálnímu oslabení nešťastné strategie let devadesátých, jejíž dlouhodobé následky se nesnaží nikdo odhadnout či popsat.
V koaliční smlouvě ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL se praví, že koalice zváží zavedení sektorové daně pro regulovaná odvětví od roku 2015 s cílem dosáhnout rozpočtového výnosu 4 miliardy korun. To už do konce volebního období naplněno zcela jistě nebude, a to především pro zásadní nesouhlas ministra financí a předsedy hnutí ANO Andreje Babiše. Co říkáte samotné myšlence zavedení sektorové daně v českém prostředí?
Co se praví v koaličních smlouvách, je jistě následkem zmíněných předvolebních slibů předchozí periody. A v českém prostředí jde hlavně o dopad na prostředí – který je tristní. Zavedení monokultury žlutě kvetoucí řepky, a tak zničení tradičního zemědělství, je přirozeným následkem. Sektorová daň však jde proti všem principům zmíněného národního regionálně-lokálního podnikatelství; spíše podporuje předčasné opuštění již nefunkčního a „vydojeného“ kapitálu zahraničními „investory“. Řešit chyby té podivné „strategie“ původního rozprodeje vlastnictví tímto zpožděným zdaněním nejproduktivnějších sektorů v cizích rukou spíše urychlí jejich odchod. Odnaučili jsme se podnikání a vlastnictví, nahradili je subdodavatelstvím a podřízeností, a nyní se z toho chceme narychlo vymanit – po lákání a podporách hrubou státní intervencí v hospodářských sektorech, na nichž jsme plně, dobrovolně a fatálně závislí. Zde už nejde ani o regulaci, ale o diskriminační intervenci. Každý selhávající stát konči v moři zdanění všech a všeho, co ještě funguje.
Na sektorové dani tedy stát profitovat nebude, navíc ze země odtékají stovky miliard korun, protože zahraniční firmy, místo aby zisky dál investovaly v Česku, tak je zahraniční mateřské firmy stahují ve formě dividend. Ekonomika tím ztrácí jeden z důležitých zdrojů růstu: chybějící peníze by se mohly investovat a vytvářet nová pracovní místa. Měla by to vláda řešit, nebo je vhodnější z nejrůznějších důvodů zachovat nynější status quo?
To vše se mělo řešit, a to radikálně, na počátku devadesátých let. Úniky zisků, omezování investic, „dojení“ výjezdových průmyslů až do samého konce, to vše se dalo – a dodnes dá – očekávat od zahraničních vlastníků. Eliminace vlastníků národních a vytváření vlastníků „státních“, tj. závislých na státních „kšeftech“ – dnes již také eliminovaných – způsobila, že dnes máme ekonomiku nevlastníků izolovaných od trhů, a konečných zákazníků vykonávajících prosté příkazy zahraničních vlastníků. Ztratili jsme znalosti a schopnosti jak podnikat bez podpory, účasti a „diplomacie“ státu. Velikáni našeho průmyslu – Baťové, Kolbenové, Škodové a další – se dozajista v hrobech obracejí...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
