Je slušné doufat, že Miloš Zeman brzy umře?Anketa
V předešlém rozhovoru jsme se bavili o budoucnosti KSČM a ČSSD. Nyní přejdeme na „pravici“. Je Kalouskova TOP 09 už mrtvá? Je Mirek běhající s tibetskou vlajkou a hájící lidská práva důvěryhodný?
Pan Kalousek je velmi zkušený a v politice toho hodně dokázal. Například to, jak vybudoval TOP 09 a okamžitě s ní uspěl ve volbách, se dá, minimálně z hlediska politického marketingu, označit za impozantní výkon. Jde opravdu o vynikajícího stratéga a taktika, a proto se mi nechce věřit, že to vše najednou někam zmizelo. Jeho příklon k tezím Frankfurtské školy si ale neumím nijak vysvětlit. Možná snad jedině tím, že dlouhodobý pobyt ve Sněmovně opravdu dokáže pozměnit vnímání reality. Malá Strana a poslanecký servis jsou velmi příjemnou, ale zároveň zrádnou kombinací.
Pracoval jste i pro ODS. Ta je teď druhou nejsilnější stranou s velkým odstupem od ANO. Dělá to vedení Petra Fialy dobře? Není také příliš „pravdoláskizovaná“?
Prakticky všechny strany v Evropě jsou pravdoláskizované. To souvisí s tím, že je v Evropě zcela pokřivené vnímání pravicovosti a levicovosti. Dnes je politické spektrum rozděleno pouze na strany levicové a strany ultralevicové. Pravicové strany prakticky neexistují. Zasažení celé společnosti neomarxismem je tak enormní, že už si to vůbec neuvědomujeme – stalo se standardem. Pak je samozřejmě každý, kdo se, byť jen trochu odkloní od ultralevicového postoje, automaticky označován za (ultra)pravičáka.
V reakci na hrůzy druhé světové války vznikly nástroje jako například postup takzvané represivní tolerance, které těmto hrůzám (snad) měly do budoucna zabránit, ale výsledkem je pouze toto naprosto pokřivené vnímání, které je na nejlepší cestě dát vzniknout hrůzám novým, možná ještě strašnějším. Pokud pravicovost chápeme jako důraz na svobodu a zodpovědnost jednotlivce, ctění tradic a obezřetnost před prudkými změnami ve fungování společnosti, tak je nutné jasně říci, že NSDAP byla vším, jen ne pravicovou stranou.
Co se týká ODS, ale platí, že politika se měří podle výsledků, a sám jste řekl, že tato strana skončila druhá, od předminulých voleb posílila a tento trend dál přetrvává. Do jaké míry to lze považovat za úspěch, si netroufnu soudit, stejně jako to, nakolik jde o výsledek práce vedení strany a nakolik o zoufalství pravicově zaměřených voličů, kteří dnes v zásadě nemají jinou alternativu. Osobně si myslím, že vznik nového subjektu postaveného na tradičních hodnotách (záměrně se vyhýbám pojmu „pravicových“) by pro ODS znamenal citelnou ztrátu volebních preferencí. Pokud by však měl takovýto subjekt vzniknout, musí být dílem politických profesionálů. Amatérským pokusům dnešní doba není nakloněná.
Zmínil jste všeobecné zasažení neomarxismem. Jak se projevuje?
Je to téma na jeden obsáhlý text, ale alespoň ve stručnosti: přijali jsme neomarxistické vnímání dějin a světa. To se, stejně jako například nacistické, opírá o historicismus. Jde o vírů v dějinné úděly, a zatímco v nacistické věrouce bylo údělem bělochů vládnout ostatním rasám, tak v té neomarxistické je naším údělem ostatním sloužit. Je to tedy naprosto stejné, jen se otočilo znaménko. Toto paradigma jsme všichni přijali a podle něj se také rozhodujeme. Pořád přemýšlíme, kde všude musíme pomáhat, ale fakt, že sami vymíráme, nás vůbec nevzrušuje. Proč by také měl? V neomarxistickém vnímání je důležité právě jenom naplnění našeho údělu, a až to dokážeme, to znamená, až se o všechny postaráme, tak můžeme spokojeně zaniknout. Naše další existence dál bude zbytečná, nebo dokonce neopodstatněná a nežádoucí. Veškeré naše konání probíhá v intencích tohoto způsobu uvažování.
Ptáte se, kde se tento dějinný úděl vzal, kdo nám jej určil? Správná otázka! Nacistům jejich výklad slov „spravedlnost“ či „povinnost“ vytvořila jakási Prozřetelnost, neomarxisté používají slova stejná (jen spravedlnost a povinnost doplnili solidaritou), kdo ale vytvořil výklad jejich, to nám, na rozdíl od nacistů, neříkají. Prostě to tak je, a hotovo. Co je tedy na našem vymírání spravedlivého, solidárního či povinného, se nedozvíme. Když se jich na to zkusíte zeptat, vyvoláte záchvaty zuřivosti. Teze neomarxismu totiž žádnou racionální argumentaci nepřipouštějí, jde o čirý totalitní fanatismus.
V naší společnosti je tak dnes zcela nepřijatelné veřejně říkat některé pravdy, zato lží jsme nuceni poslouchat a často i opakovat stále více. Například se nesmí říci, že se o všechny Afričany postarat nedokážeme, a dokonce ani nemáme žádný důvod se o to vůbec pokoušet. Je nepřijatelné něco takového tvrdit, i přestože je to pravda, kterou si všichni uvědomují. Jsme nemocí politické korektnosti infikováni prakticky úplně všichni, nejen politici. Podobných příkladů je mnoho a tento jsem zvolil, protože je obzvláště markantní a dá se doložit čísly.
Dobře. Pojďme se podívat na hnutí Tomia Okamury. Jakou budoucnost může mít SPD. Dosáhla maxima, nebo může ještě růst?
O SPD bych především rád řekl jednu věc: nejde o extremistickou stranu. Poté, co jsem slyšel mnoho hlasů, které tvrdily opak, jsem si dal práci a přečetl si její program i stanovy a nic extremistického jsem nenašel. Ostatně nic takového nenašlo ani Ministerstvo vnitra. Je ale logické, že strany, které prosazují totalitu, považují prosazování demokracie za extremismus.
SPD je mladou stranou a její členové jsou ve své většině v politice nezkušení, což s sebou přináší mnoho problémů. V tom mají ostatní strany nad SPD přirozeně navrch. Na členech této strany je však vidět, že mají společný cíl, něčemu opravdu věří a jejich entuziasmus může mnoho obtíží překonat. SPD má podle všeho už také poměrně početné a stálé tvrdé jádro voličů, a už jen proto má do budoucna nemalý potenciál. Zda jej ale dokáže využít, si netroufám odhadnout. Každopádně špičky EU dělají vše pro to, aby SPD uspěla co nejvíce.
Co byste poradil Okamurovi, aby zlepšili?
Pan Okamura si jistě celou situaci umí vyhodnotit sám. Já osobně si myslím, že by měl usilovat o co největší účast politických profesionálů na kandidátkách, a to i přes všechna rizika, která jsou s tím spojená. V určité neprofesionalitě vidím největší rezervy této strany a v případě, že by v tomto ohledu došlo ke změně, by její skok v preferencích mohl být opravdu výrazný. Ale jak jsem řekl, nechci panu Okamurovi mluvit do jeho práce, podle volebního výsledku SPD si zjevně ví rady sám.
Jsou Piráti bublina, která splaskne?
Piráti jsou slepencem politické sekce Antifa, nadšených idealistů a arogantních adolescentů bez životních zkušeností. Mezi těmito skupinami se rozhodne o tom, jak bude strana vypadat v budoucnu. Kdybych si měl vsadit, kdo v tomto boji o přístup ke zdrojům vyhraje, tak si vsadím na sekci Antifa. Jsou mnohem zkušenější než nadšení idealisté, mají podporu ze zahraničí, dokážou se dobře zorganizovat. Adolescenti se následně přizpůsobí a společně pak nejspíš odsají další voliče TOP 09, STAN, a pokud se sebou něco neudělá, také ČSSD. Stejně tak je však možné, že se tento nesourodý slepenec při vzájemném boji rozpadne a zanikne.
Nakonec tu máme lidovce a starosty, kteří jsou též na hranici volitelnosti…
Co bude s lidovci, je obtížné odhadnout. Zjednodušeně se dá říci, že si budou muset vybrat mezi lidmi typu pana Hermana s jeho budováním mauzoleí v přeneseném i doslovném smyslu a lidmi typu pana Čunka s jeho schopností vnímat realitu, a oslovit tak voliče. Nemám teď ani tak na mysli tyto konkrétní osoby, ale spíše celkový charakter lidovecké politiky. Podle toho, kterým z těchto směrů se lidovci rozhodnou vydat, bude tato strana vypadat, a její situace se proto může velmi rychle měnit – stačí se podívat na rakouskou ÖVP. Zatím však přešlapují na místě a váhají. STAN jsou od svého počátku jakýmsi béčkem TOP 09 a s ní také pravděpodobně budou i nadále bojovat o hlasy kavárenských neomarxistů. Do tohoto boje zasáhnou také Zelení či další antizápadní strany. Volební výsledky všech ale budou mizerné.
Psali jsme:
Jaká jsou témata, jež voliče zajímají a mohou vyhrát volby? Je to obrana lidských práv, západní liberální demokracie, nebo životní úroveň, bezpečnost, normální rodina, právo a spravedlnost…?
Jediným opravdu silným tématem, které dnes existuje, je uchování západní civilizace a demokracie bez přívlastků. Budeme muset jasně říci, co tyto pojmy znamenají. Celý konflikt mezi demokraty a antidemokraty je sporem o podobu této definice.
Antidemokraty?
Antidemokraté jsou ti, kteří sami sebe zvykli nazývat liberály, neoliberály či neokonzervativci, ale kteří s liberalismem či konzervatismem nemají příbuzného nic než jen název (neomarxistům lze přiznat alespoň to, že s Marxem mají společného poměrně dost). Pojem „liberální demokracie“ neznamená nic jiného než hezčí výraz pro totalitu, a proto musí být odmítnut. Samozřejmě nemyslím termín samotný, nýbrž to, co představuje. Že něco nazvu „liberální“, přece vůbec neznamená, že se to liberálním opravdu stalo. Každé slovo je samo o sobě pouze prázdným shlukem hlásek, který teprve musí být naplněn nějakým obsahem. Pokud slonovi začnu říkat slepice, také nezačne snášet vejce a kvokat.
Je pravda, že v marketingu, a zejména v tom politickém, se toto překrucování slov používá často, my bychom se jím však neměli nechat zmást. Pokud mluvíme o zachování tradiční rodiny, tak ano; ta je od nepaměti základním stavebním kamenem naší civilizace a není jediný rozumný důvod na tom cokoli měnit. A lidská práva? Ty máme přece už dávno vyřešená. Lidská práva úzce souvisejí se svobodou, protože bez ní by neexistovala. Teorie, že absolutní svoboda by ve svém důsledku znamenala všeobecné násilí, je známá pod pojmem „paradox svobody“. Tento paradox byl vyřešen Kantovým požadavkem, aby svoboda každého jednotlivce byla omezena, ale aby tato omezení byla přesně taková, jaká jsou v sociálním životě nutná. Pokud pro zachování co nejvyšší míry svobody musíme mít svobodu něčím omezenou, pak platí, že pro zachování co nejvyšší míry lidských práv musíme mít něčím omezená také lidská práva. Dlouhou dobu jsme právě tímto způsobem postupovali a velice dobře se to osvědčilo, avšak s tím je dnes už prakticky konec. V současnosti se lidská práva stala pouhým prostředkem kulturních revolucionářů pro vyvolání všeobecného teroru.
Dobrým příkladem je pakt OSN, který definuje migraci jako základní lidské právo. Pokud migraci opravdu pojmeme takto, pak vlastně tvrdíme, že neexistují žádné státní hranice, a potom tedy ani žádné státy. To ovšem znamená, že neexistuje žádné právo, protože není, kdo by jej definoval a následně vymáhal. Pokud se toto vše opravdu naplní, tak jde o naprosté šílenství, které nemůže vést k ničemu jinému než ke krveprolití apokalyptických rozměrů!
To jsme ale trochu od domácí politiky odbočili... I když vlastně ale ani moc ne. Dá se totiž říci, že každý evropský, a tedy i český politik, který se vůči tomuto a mnoha dalším podobným nebezpečným nesmyslům jasně vymezí, má velmi dobrou šanci uspět. Navzdory dlouhodobé masáži (možná ale také naopak díky ní) si stále více Evropanů uvědomuje své kořeny, svoji identitu a rozhodně nemá v úmyslu se něčeho z toho vzdávat. V této souvislosti si také myslím, že jsme dnes v situaci, kdy tradiční dělení na „levici“ a „pravici“ prakticky pozbylo na významu. „Západní civilizace“, „svoboda“, „demokracie“, jsou hodnoty, které zmíněné dělení dalece přesahují, a o svobodu, demokracii a západní civilizaci se také povede ta největší bitva. Lépe řečeno, to střetnutí už probíhá.
Psali jsme:
Na závěr Andrej Babiš. Dělá to marketingově chytře? Na co by on mohl „dojet“? Není od něj hloupé, že teď, ve chvíli, kdy je jasné, že hlasy sluníčkářů a pravdolásky nezíská, podporuje manželství homosexuálů?
Samozřejmě že marketing pana Babiše pracuje velmi dobře – určitě nejlépe ze všech stran v ČR. Ostatně volební výsledky to dokazují. Předpokládám, že je kladen důraz na průzkumy, ze kterých následně vycházejí politická taktika a postoje k jednotlivým politickým otázkám. Tento postup je zcela v pořádku a u catch all party, jakou hnutí ANO nepochybně je, je také prakticky jediný možný. Strany tohoto typu nejsou ideově nijak vyhraněné, což jim dává možnost oslovit široké spektrum voličů, což je samozřejmě výhoda.
Má to však i své nevýhody. Častými změnami postojů a jejich chaotičností se takový subjekt stává pro voliče stále méně čitelným. Rovněž se tím zákonitě musí zvyšovat pnutí uvnitř strany – každý člověk má přece jenom nějaké ideové ukotvení a pro členy ANO to jistě platí rovněž. Tyto dva faktory jsou tedy vysoce rizikové a jsem přesvědčený, že v dlouhodobějším horizontu je takový systém neudržitelný. Podle mého názoru dojde v relativně krátké době k renesanci politických stran založených právě na určitém filozoficko-politickém základu, který bude blízký všem jejím členům. Není ovšem vůbec samozřejmé, že půjde o strany současné. Dokonce se spíše přikláním k variantě, že vznikne jeden nebo více nových subjektů, které ty staré nahradí. Nedůvěra voličů v současná politická uskupení je příliš veliká.
ANO ovšem může fungovat současným způsobem ještě relativně dlouho a není také vyloučeno, že jisté ideové ukotvení může proběhnout i u něj. Větší riziko dnes vidím v tom, že jeho předseda je zranitelný ze strany celé EU i některých jednotlivých členských států. Ty mají jistě poměrně velký vyděračský potenciál směrem k jeho firmám a unijní neomarxističtí revolucionáři to jistě moc dobře vědí. Já osobně doufám, že nenajdou žádné dostatečně slabé místo a nedonutí udělat ČR kroky, které by byly proti jejím zájmům. V tomto smyslu musíme přát našemu premiérovi (ať už ho máme rádi, či nikoli), aby všechny tlaky ustál, protože to je v našem zájmu.
V této souvislosti si také myslím, že je pro nás velkou výhodou, že je pan Babiš čistým populistou. Tento termín nepoužívám jako pejorativ, ale právě naopak. Každého populistu jeho snaha vyjít vstříc přáním veřejnosti motivuje dělat kroky, které nejsou v rozporu se všeobecnou vůlí. V tomto smyslu tedy populista naplňuje demokratický systém vládnutí mnohem víc než zarputilý dogmatik typu pana Špidly. Mně osobně je pak úplně jedno, zda rozhodnutí, která jsou v souladu s mými zájmy, udělal daný politik proto, že je o nich vnitřně přesvědčený, nebo proto, že se bojí ztráty popularity a s tím spojeného špatného volebního výsledku. Z pana Babiše jistě nemůžeme být nadšení, ale mohli jsme dopadnout mnohem, mnohem hůř. Neomarxistických fanatiků je totiž v našem veřejném prostoru celá řada a stále mají velkou chuť řídit naše životy i v těch nejintimnějších detailech. Současnou koalici jsme si svobodně zvolili a musíme dělat všechno, abychom si ji, nebo nějakou úplně jinou, mohli zvolit i příště.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
