Předseda Senátu je po návštěvě Tchaj-wanu přirovnáván k Václavu Havlovi, či dokonce Kennedymu. Je to relevantní?
To přirovnání, alespoň ke Kennedymu, souvisí s proslaveným výrokem amerického prezidenta z června 1963, když u čerstvě postavené Berlínské zdi demonstroval americké odhodlání bránit západní Berlín slovy: Ich bin Berliner, jsem Berlíňan. Předseda našeho Senátu použil na Tchaj-wanu slovní paralelu svým výrokem Jsem Tchajwanec. Jako druhý muž ve státě tím zřejmě vyjádřil fakt, že kdyby někdo ohrožoval Tchaj-wan, pomůžeme ho bránit. Už chápu, proč tak dozbrojujeme naši armádu.
Jen to přirovnání k Havlovi mi nějak nesedí. Václav Havel byl velký stoupenec demokracie a důsledně ji dodržoval, třebaže mu někdy některé vnitropolitické kroky byly proti srsti. Jak ho znám, kdyby se k takové cestě odmítali vyslovit další ústavní činitelé, kteří odpovídají za zahraniční politiku, tak by asi nejel. A cestu na Tchaj-wan nedoporučili ani prezident republiky, předseda vlády a ministr zahraničí.
Na druhé straně musím uznat, že čínská reakce byla nepřiměřená už na rozhodnutí Jaroslava Kubery tam jet, a proto bylo z hlediska vyjádření naší suverenity do značné míry logické, že Miloš Vystrčil musel trvat na své cestě. Maně mě napadá srovnání, že když Japonci svého času zopakovali svůj evergreen o Kurylských ostrovech, že jim patří, musel na ně zaletět Dmitrij Medveděv jako ruský prezident, aby demonstroval, že jsou součástí ruského území, ačkoliv tuto cestu neměl předem v plánu.
Čína nám za cestu našich politiků na Tchaj-wan pohrozila odvetou. Bude-li ekonomická, například proti některým českým firmám, jsem zvědav, kdo jim uhradí škodu. Jak to tak bývá, asi daňoví poplatníci. Ale pokud se bavíme čistě o ekonomice, jaký je z tohoto hlediska náš vzájemný obchod? Náš export do Číny v roce 2018 činil 56 miliard, čínský dovoz k nám 262 miliard. Do Tchaj-wanu jsme vyvezli zboží za 5,6 miliardy korun, k nám dovezli za 26 miliard, ale díky investicím do našeho elektrotechnického průmyslu dominuje tchajwanská strana, protože ty představují téměř dvacet miliard.
Je správné, že se nás mocnosti jako Francie či Německo zastaly, tedy alespoň verbálně, když čínský ministr zahraničí hovořil o „překročení červené linie“?
Správně podotýkáte – verbálně. Předseda Senátu učinil něco, co se sice tyto mocnosti neodvážily, ač by si to třeba niterně přály, protože přece jen jako mocnosti váží rozložení sil – nejen vojenských, ale samozřejmě také politických a ekonomických – v současném světě. Dokonce ani americký prezident ještě nezajel na Tchaj-wan, ač by si to možná rovněž přál. USA výrazně Tchaj-wanu pomáhají, ale jejich nejvyšší představitelé tam nejezdí. Zatím zřejmě nenabrali odvahu českých novodobých husitů. Předseda Senátu v tom není sám. Vzpomínám si třeba, jak dva naši vládní činitelé jeli do Bavorska pozdravit sjezd sudetoněmeckých landsmanšaftů, ačkoliv proti tomu byli rovněž ostatní naši politici.
Psali jsme:
Je ale zvláštní, že my a Západ Číně nevytýkáme události ve Wu-chanu, jako by za rozšíření koronaviru neměla sebemenší zodpovědnost.
O odpovědnosti státu by bylo možné hovořit v případě, že by se jednalo o vědomou výrobu biologických zbraní, což je zakázáno kromě dávné ženevské smlouvy i poměrně nedávnou konvencí o biologických zbraních, přijatou v Moskvě v roce 1972, která vstoupila v platnost o tři roky později. Je ovšem pravda, že její použití se traduje už z dávné minulosti, ze starověku. Tak byli zmasakrováni Pompeiovi vojáci, omámení medem kavkazských včel na území dnešního Turecka, protože tento med z rododendronů obsahoval neurotoxin. Mongolové ve svém tažení do Evropy vrhali do obléhaných měst mrtvoly, aby podpořili vznik epidemií. Husité bombardovali Karlštejn bečkami s výkaly. Španělé a Britové bojovali proti americkým indiánům rozdáváním přikrývek infikovaných neštovicemi, protože indiáni neměli proti tomu vytvořenou imunitu. Japonci je používali při svém tažení v Číně, hlavně antrax a dýmějový mor.
Ale to vše jsou příklady z válečných operací, nikoliv to, že by některý stát v době míru chtěl úmyslně šířit nějakou nákazu. Proč, když je to současně dvojsečný prostředek? Aby ohrozil i sebe? Ty byly případy několika teroristických útoků, ale rovněž ojedinělé. Nejsem však odborník a ti zřejmě vysvětlili politikům, že vědci za rozšíření nenesou odpovědnost, byť se těmito prostředky zabývají z jejich příkazu, a to v nejedné zemi.
Čína expanduje do celého světa – do Afriky, ale také prý skupuje hodně území v sousedním Rusku. Jsou obavy z její rozpínavosti namístě?
Zda skupuje i území v Rusku, nevím, že na Sibiři investuje, je jiná záležitost. Že s Ruskem jedná o některá sporná území, to je rovněž jiná otázka, vždyť v březnu 1969 dokonce bojovala o jedno takové území o rozloze půl čtverečního kilometru – ostrov Damanskij na řece Ussuri. A že Čína expanduje do světa, dokonce do USA – vždyť jí k tomu otevřeli dveře sami Američané – nejprve prezidentův poradce Henry Kissinger a poté prezident Richard Nixon. Když jsem se jednou Kissingera zeptal, zda měl kvůli politice také alespoň jednu noc, v níž nedokázal usnout, tak mi potvrdil, že to bylo právě v Karáčí, před cestou do Pekingu. Ale přesto tam letěl, dokonce v čínském letadle. Právě Američané ji uvedli do světa – teprve od roku 1971 místo Číny v OSN a její Radě bezpečnosti zaujala takzvaná pevninská Čína s metropolí Peking, do té doby na jejím místě seděl představitel Tchaj-wanu s názvem Čínská republika. Při řadě jednání Čína podporovala, a dosud tak činí, spíše americká než sovětská, respektive ruská stanoviska.
Jinou otázkou je, zda Čína při své expanzi do světa porušuje, či nikoliv mezinárodní pravidla, ať už jsou daná smluvně nebo i na základě džentlmenských dohod. Pak záleží na zemích, kam expanze směřuje, jak se k tomuto problému zachovají. A pokud máte na mysli expanzi do Afriky, není v tom sama. Hlavně pokud to není taková expanze, jakou svého času předvedli kubánští vojáci v Angole, ale to už nebyl obchod.
Proč se podle vás vůbec neventilují vzpomínky a informace na naše legionáře, kteří prošli celým Ruskem, chránili magistrálu a nakonec obepluli na nejrůznějších zahraničních lodích půlku světa, než se dostali zpět do svého domova, nového Československa? Ptám se proto, že právě v těchto dnech si připomínáme příběhy stovek legionářů z lodi Heffron, kteří se dostali přes Cejlon až do své domoviny…
Myslím si, že to tak není úplně pravda, že na ně zcela zapomínáme. V posledních dvou letech vyšlo o legiích nejméně pět knih, z nichž si velmi cením například knihu Olína Jurmana Legionáři – všechno bylo jinak, kterou vloni vydalo nakladatelství Česká citadela. Ale i další, třeba Františka Emmerta, jsou vynikající. Jinak se zmínky o nich objevují i v jiných dílech. Neberte to jako osobní ješitnost, ale například já jsem v knize Prezidenti, v kapitole o T. G. Masarykovi, věnoval značnou část této kapitoly právě tomu, jak se Masaryk, který fakticky legie vytvořil a také se o ně staral – jak je dával dohromady, zajistil vlakové soupravy, pečoval o jejich stravování, ubytování, lékařskou péči, ale také zábavu –, aby měli svou kapelu, hráli divadlo. Předem projel celou jejich trasu a u amerického prezidenta domlouval jejich složitou dopravu zpět do vlasti, která vlastně vedla přes polovinu zeměkoule.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Václav Fiala
