USA ovlivňovaly volby v desítkách zemí. Puče, převraty. Potřebují velkého nepřítele, tak provokují Rusko. Válka s terorismem je totiž malý kšeft. Gustáv Murín promluvil

16.10.2018 20:40

STO LET REPUBLIKY Český prezident Miloš Zeman je oblíbeným terčem domácí kritiky, ale jeho věcný a pozitivní postoj k Rusku, ale i k Číně, je opravdu státnický čin, kterým by se měly řídit i další státy střední a východní Evropy. Slovenský přírodovědec, spisovatel a publicista Gustáv Murín v té souvislosti říká, že si snad ještě pamatujeme mnichovskou zradu, ale i volání Českého rozhlasu, aby Rudá armáda přišla na pomoc Praze. Proto je podle něj dobré mít to stále na paměti a nenechat se ohlupovat momentálními propagandistickými kampaněmi financovanými globalizační klikou.

USA ovlivňovaly volby v desítkách zemí. Puče, převraty. Potřebují velkého nepřítele, tak provokují Rusko. Válka s terorismem je totiž malý kšeft. Gustáv Murín promluvil
Foto: Archiv GM
Popisek: Slovenský spisovatel Gustáv Murín

Blíží se sté výročí vzniku Československa. Pamětníci někdy říkají, že není co slavit, když ta republika už stejně neexistuje, a ta zbylá je – dle hlasu lidu – rozkradená a rozprodaná. Je tedy důvod 28. října slavit?

Skepse byla a je oblíbeným sportem vždy určité skupiny obyvatelstva. Ještě v osmdesátých letech jsem v přeplněné kodrcající se tramvaji v Praze slyšel jednoho pána, jak se snažil jiného přesvědčit, že ani to metro nestojí za nic. Takže to berme jako určitý druh folklóru. Samozřejmě že je co slavit. Navíc skutečnost, že výročí slavíme společně navzdory tomu, že jsme se rozdělili, je obdivuhodný příklad pro celou Evropu i svět.

V té první otázce už zaznělo, jak část společnosti nahlíží na stav naší země. Ale jiní zase tvrdí, že se máme nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli, ať už v České nebo Slovenské republice? 

To, že už více než sedmdesát let žijeme v míru, by naši předci určitě ocenili. A také viditelnou prosperitu obou našich zemí a to, že jsme dnes rovnocenní a rovnoprávní občané sjednocené Evropy. Negativa vyplývají z toho, že jsme si návratem ke kapitalismu implementovali i všechny jeho neduhy. Ale ty poznali naši předci také. Celkově jsem přesvědčený o tom, že zažíváme asi nejúspěšnější období od založení našeho společného státu.

Režim z let 1948 až 1989 začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po sametové revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a nepřistoupilo se k výrazným čistkám a odplatám. Je to i známka toho, že zejména na posledních dvacet let vlády KSČ část českého i slovenského národa nevzpomíná ve zlém? Že Češi i Slováci chtěli po listopadu „tlustou čáru“ a klid?

Musím vás trochu opravit. Komunisté na Slovensku skončili brzy po roce 1989 a dnes jsou už téměř zapomenutou a spíš jen raritní připomínkou na tu horší část naší minulosti. I když se občas objeví „mladí marxisté“, je to spíš exotika než skutečný společenský fenomén. Naopak v Česku je Komunistická strana stále silná a nebýt reminiscencí na roky komunistické vlády, určitě by její představitelé už zase seděli v ministerských křeslech. Dnes v podstatě drží vládu. Proč tomu tak je, by určitě lépe odpověděli povolanější z řad českých kolegů.

V historii Československa docházelo zhruba po dvaceti letech ke zvratům. Skončila první republika, za stejnou dobu po únoru 48 přišly události osmašedesátého, po něm se za zhruba dvě desítky let odehrály listopadové změny. Od těch už brzy uplyne třicet let a tento systém v Česku i na Slovensku zatím „drží“. Je to tím, že je tak dobrý a spravedlivý, nebo mezinárodními okolnostmi? A ohrožuje vůbec něco náš ústavní a politický režim? Válka? Ekonomické zhroucení? Vystoupení z EU?

Obě naše země mají solidní oporu v evropských i euroatlantických strukturách. To nám „nedovolí klesnout“ pod určitou úroveň „správy věcí veřejných“. Ano, na Evropskou unii je hodně a často oprávněné kritiky. Ale i tady platí Churchillovo: „Demokracie je nejhorší způsob vlády na světě. Mimo těch ostatních způsobů.“ Takže bychom se měli ve vlastním zájmu snažit Evropskou unii zlepšovat, a to i tou oprávněnou kritikou.

K vystupování z EU se v Česku vede dost živá debata, až to vypadá, že politici by referendum o setrvání nepřipustili z obav, že by většina byla pro odchod z EU: Během sta let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli ve sféře vlivu Sovětského svazu. Naše nynější spojence označuje většina domácí politické scény za požehnání a garanci budoucnosti. V čem je nastavení vztahu Česka a Slovenska k EU a podoba EU jako taková v pořádku a v čem je nutná změna?

Při těch hektických politických debatách jaksi zapomínáme, že Evropská unie je velmi mladý útvar a že prochází přirozenými dětskými nemocemi. Kdysi jsem napsal, že Evropská unie je ten nejambicióznější plán pro Evropu řízený tím nejmizernějším byrokratickým aparátem – Evropskou komisí. Víte o tom, že do této komise se dělají přijímací testy z matematiky? Je to proto, že matematika je všem národům stejně srozumitelná a že se takové lehce a transparentně vyhodnocují. Zároveň to ale znamená, že když chce slovenské zastoupení v Evropské komisi najmout tlumočníka, tak ten také musí projít matematickými testy, ačkoli jeho kvalita je v něčem jiném. Takové lapsy je třeba řešit postupně, systematicky a pak i ty skeptické hlasy nebudou mít časem tolik živné půdy jako teď.

Po vzniku republiky jsme museli s Němci bojovat o naše pohraniční území, z nichž nás později vyhnali, nakonec o pár let později zase my je. Nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši porevoluční obnovu. Máme dvojaký vztah k Angele Merkelové vzhledem k migraci. Co z minulosti mají Češi vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát? Dá se ještě mluvit o „nevyřízených účtech“ s Němci?

Češi německou otázku z hlavy ještě dlouho nedostanou. Vždyť jste tisíc roků vedle sebe žili a dalších tisíc let žít budete. Stejně jako my se nikdy nezbavíme toho maďarského „fanfaronství“, které nemusíme mít zrovna rádi, ale už za těch tisíc let patří i k nám. Jsme dědici střední Evropy a už někdo moudrý prohlásil, že střední Evropa je jako harmonika. Je to poznat, když Rusko a Německo mají vlastní problémy a vzdalují se od sebe. Ale jen co se jim začíná dařit a přibližují se k sobě, tak se střední Evropa zmenšuje na minimum. Němci si teď „díky“ paní Merkelové spískali vlastní problém s milionem migrantů, u nichž není moc velká naděje na asimilaci, protože přišli v invazní vlně a s vlastními cíli. A než se s tím Němci vyrovnají, zůstává Česko v závětří německé politiky.

A jak pohlížet na Rusy? Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. K tomu srpen 1968. Je zde jejich ekonomická nadvláda nad námi. Nyní proti nám prý vedou „hybridní válku“. Takže totéž jako s Němci: Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?

Rusové jsou v poslední době démonizováni celkem záměrně. Globalizační klika alias „deep state“ zjistila, že americká vojenská ekonomika potřebuje velkého nepřítele, i kdyby si ho měla vymyslet. A to proto, že „válka s terorismem“ se ukázala být příliš malým kšeftem. Proti teroristům přece nepotřebujete vyrábět neviditelná letadla a jaderné ponorky za obrovské peníze, z nichž se potom lehce ulívají peníze bokem na zaplacení rozhodujících hráčů na politické scéně USA bez ohledu na politickou příslušnost. Momentálně se jim vymkli zpod kontroly republikáni v čele s Trumpem, ale jak vidět, s ruskou kartou mávat nepřestávají, i když za dva roky urputného vyšetřování ten nesmysl o údajném ovlivňování amerických voleb Rusy nijak nedokázali. To je skutečně paradox, protože to byli právě Američané, kteří nepokrytě zasahovali od druhé světové války do voleb v desítkách zemí až po násilné puče a převraty, jako byl třeba ten v Chile. Nejvíce profitujícím exportem Spojených států jsou už desítky let válečné konflikty, a když se jim to hodí, dosazují různě po světě diktátory, ačkoli stále hovoří o demokracii. Já si symbolicky každé ráno dávám mléko z poháru, na němž je napsané „Putin – Bush Jr., summit, 2005, Bratislava“. Jací to tehdy byli kamarádi. No to proto, že Američané aktuálně potřebovali logistickou pomoc s Afghánistánem, kde uvízli ve válce, kterou nemohli vyhrát.

Ing. Miloš Zeman

  • BPP
  • První přímo zvolený prezident ČR
  • prezident České republiky

Pochopitelně, že nejnovější démonizování Ruska zaskočilo tamní vedení, což ministr zahraničí Lavrov opakovaně zdůrazňoval. Takové nesmysly jako Pussy Riot byly uměle nafouknuté, jen aby bylo uměle vyvolané napětí, a tím zdůvodněné nové výdaje na zbrojení. Američané Rusy záměrně provokují a Ukrajinci udělali chybu, že se do této hry nechali zatáhnout. Teď se budou desetiletí vzpamatovávat z marasmu, do kterého se dostali. A těch pět miliard, co tam Američané údajně vynaložili na „export demokracie“, je už dávno rozkradeno. Český prezident Zeman je oblíbeným terčem domácí kritiky, ale jeho věcný a pozitivní postoj k Rusku, ale i k Číně, je opravdu státnický čin, kterým bychom se měli řídit nejen my a – řekněme – Maďaři, ale i další státy střední a východní Evropy. Vždyť si snad ještě pamatujeme mnichovskou zradu, ale i volání Českého rozhlasu, aby Rudá armáda přišla na pomoc Praze. Je dobré si to pamatovat a nenechat se ohlupovat momentálními propagandistickými kampaněmi financovanými globalizační klikou.

Při pohledu na sto let Československa jsou z českých osobností, které stojí za to hodnotit, nejčastěji zmiňováni T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Klement Gottwald, Václav Havel a Václav Klaus. Co z vašeho pohledu nejdůležitějšího byste ke zmiňovaným postavám naší historie uvedl?

Tak tentokrát budu stručný. Masaryk – odvážný myslitel s velkým rozhledem. Beneš – spekulant, který prý prošustroval dolary amerických Slováků v pařížských kasinech. Gottwald – alkoholik, co se ke konci bál i vlastního rudého stínu. Havel – skvělý produkt západní propagandy a médií, ale doma k neupotřebení. Klaus – samolibý, ale úspěšný. Ale neměli bychom zapomenout ani na Štefánika, Šrobára, Hodžu či Hlinku, kteří přece také pomohli společnému státu vzniknout. Ale ty ať zase hodnotí někdo z české strany.

Republika vzniklá před sto lety už neexistuje, Češi a Slováci se vydali každý jinou cestou. Do jaké míry jsme si odpadli z našich životů? Jak s odstupem reflektovat roky 1991–1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla „jugoslávskému“ způsobu dělení státu? Platí často používané tvrzení, že vztahy Čechů se Slováky jsou nyní nejlepší za dobu naší vzájemné koexistence?

Já jsem nepatřil mezi zastánce takto radikálního řešení. Vždyť polovinu rodiny mám v Česku, jsou to Slováci tak asimilovaní, že už jsou od Čechů nerozpoznatelní, mojí první láskou byla česká dívka, můj vědecký mistr byl doktor Jiří Velemínský, vojákoval jsem v Benešově, kde jsem měl další velkou lásku, a můj debut byl historický unikát, neboť vyšel v češtině. Nevolal jsem tedy po rozdělení společného státu, ale ukazuje se, že to bylo moudré a předvídavé rozhodnutí pánů Klausa a Mečiara. A dovolíte o obou anekdotu, která je prý založena na skutečné události?

Samozřejmě, proč by ne?

V předvolebním období jezdil Mečiar po Slovensku, ve velkých městech řečnil, v menších se zastavil, dědinami jen projížděl. Ale jednou udělal výjimku a nechal zastavit před venkovskou krčmou. Vešel do ní, rozhlédl se po chlapech, co v ní seděli, a povídá: „Tak co, chlapi, dáte si pivo, borovičku? Chlapi pokrčili rameny, jakože proč ne. Tak Mečiar objednal deset piv a deset boroviček a popřál jim na zdraví. Když se napili, tak se ten nejodvážnější z nich ozval: „Pán Mečiar, pěkně jste nás pohostil, ale proč jste si s námi taky nedal a pijete jen malinovku?“ No a Mečiar začal vysvětlovat, že nikdy nepil, a když teď vede tu kampaň, tak by si tuplem nedal. A tím to skončilo. Ve stejném čase jezdil zase Václav Klaus po Česku. Ve velkých městech řečnil, v menších se zastavil, vesnicemi jenom projížděl. Ale jednou udělal výjimku a nechal svou kolonu zastavit před vesnickou hospodou někde u Ostravy. Vešel dovnitř, podíval se na chlapy, co tam seděli, a říká: „Pánové, mohu vás pozvat na pivo s frťanem?“ Chlapi pokývali, jakože proč ne. Tak objednal deset piv, deset fernetů a popřál jim na zdraví. Sám si objednal malinovku. Když popili, tak ten nejodvážnější povídá: „Pane Klaus, vy jste nás pohostil a my vás taky pohostíme. Honzo, dej tady pánovi deset piv, deset fernetů a taky nějakého zavináče, ať má co zajídat“.

No tak řekněte, není to názorný důkaz toho, jak je nám oběma národům dobře ve svém, ale přitom stále vedle sebe?

Jaká může být budoucnost nástupnických zemí před sto lety vzniklého Československa? Ohrožuje je něco?

Myslím, že oba státy mají solidní základy. A to i přesto, že se před rozdělením společné republiky vyjádřil jistý český profesor ve Spojených státech pro Český rozhlas slovy: „Ať si Slováci táhnou do toho svého pekla, my budeme mít český ráj“. Naštěstí se i Slovensku mimořádně daří. Problém je pouze v tom, že o svých osudech nerozhodujeme tak úplně sami. Je velmi důležité, do jaké zájmové sféry patříme. Nejlépe nám je v Evropské unii, protože to vylučuje obvyklé velmocenské zásahy v našich zemích. A v EU jsme silnější v rámci Visegrádské čtyřky. To je třeba připsat k dobru jak Václavu Havlovi, Józsefovi Antallovi a Lechovi Wałęsovi, že si vzpomněli na setkání českého (Jan Lucemburský), polského (Kazimír III. Veliký) a uherského (Karel I. Robert z Anjou) krále v maďarském městě Vyšehrad.

Jak říkala mamka: Je to dobré, ale nesmí se to škrábat.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Aleš Brichta pro PL: Lidé začínají být naštvaní, mám pocit, že to bouchne. Vládnoucí garnitura se jim snaží zabránit v komunikaci, ale...

17:17 Aleš Brichta pro PL: Lidé začínají být naštvaní, mám pocit, že to bouchne. Vládnoucí garnitura se jim snaží zabránit v komunikaci, ale...

ROZHOVOR „Lidé jsou naštvaní a mám pocit, že to brzy bouchne. Ale jestli půjde z internetu stáhnout …