Letos se česká veřejnost musela rozloučit s Karlem Gottem. S odstupem: Bylo v tom zbytečně moc politiky? Tlačili Babiš a Zeman příliš „na pilu“ se snahou zavděčit se veřejnosti? Nebo „ti druzí“ příliš mluvili o době před rokem 89 a vyrovnávání se s ní?

Úmrtí a pohřeb Karla Gotta nechtěně ukázaly zdroj rozdělování naší společnosti. Většina lidí jeho odchodu upřímně želela. Osobně mě překvapilo, že o tom s lítostí mluvili dokonce i moji studenti, které lze stěží „podezírat“ z toho, že by patřili mezi jeho skalní fanoušky. Gottova hudba lidi spojovala. Kartel Gott byl a zůstane fenoménem už proto, že jeho písničky znají i ti, kdo jinak tento druh muziky neposlouchají.

Velmi malá skupinka lidí s velmi silným přístupem do (především veřejnoprávních) médií však okamžitě posunula celé vzpomínání na zesnulého do politické roviny. Těsně po Gottově smrti řekl na vlnách Českého rozhlasu Plus filosof Miroslav Vodrážka že „jeho kariéra byla nastartovaná loajalitou k režimu“. Podobných výroků jsme slyšeli mnoho, ovšem vždy jen z té jedné strany, od nepatrné hrstky těch, kdo mají velký vliv a velký dosah. Právě oni tlačili na pilu a právě oni tak svým způsobem zneužili smrti člověka k vlastním cílům, k vypořádávání se s vlastními prohrami a vlastními nesplněnými ambicemi. Promarnili tak příležitost naši zemi spojovat.

Mluvíme-li o vyrovnání se s dobou před rokem 89, jsme letos, po oslavách 30 let demokracie, vyrovnanější? Chybělo něco během těchto oslav, popřípadě něco přebývalo?

Obávám se, že chyběla radost a chuť oslavovat. Viděli jsme vlastně dvojnásobnou hru na „ukradenou revoluci“. Během třiceti let od listopadu se u nás hromadila frustrace v těch, kdo byli přesvědčeni, že revoluce byla „jejich“, že to oni a jen oni měli „právo“ rozhodovat o dalším směřování země – a že jim nepřízeň voličů znemožnila jejich plány uskutečnit.

Tito zklamaní „okradení“ si ovšem letos dokázali privatizovat veškeré listopadové dění. To vyvolalo zjevný pocit hořkosti u lidí, kteří skutečně „byli u toho“. Právě oni začali mluvit o „ukradeném listopadu“, mnohdy se zcela stáhli z veřejných oslav a umožnili tak nový „jediný správný výklad“ revoluce. Místo slavnostní a radostné nálady, místo oprávněné hrdosti na úspěch naší země a našeho národa, tak u nás panovala absolutní odevzdanost s kapitulací, neochota cokoli dělat, především pak neochota k diskusi a dialogu.

Třetím místem neoslavování byly školy a veřejné akce vůbec: u nich byla na dálku cítit pachuť povinného slavení. Organizátoři se mnohdy těchto „oslav“ zhostili natolik dokonale, že tím bezpochyby zvládli studentům znechutit sametovou revoluci na dlouhá desetiletí. Obávám se, že Modlitba pro Martu, jejíž ústřední motiv tvoří verše Jana Ámose Komenského, byla neustálým opakováním prakticky zničena.

Čtvrtým místem, ba možná srdcem celých neoslav byla v neděli 17. listopadu Národní třída, která mě osobně překvapila poněkud ulepenou pouťovou atmosférou. Právě tam jsem však potkávala také rodiny s dětmi, které si skutečně užívaly sváteční neděle. Ty naštěstí v nejlepším slova smyslu kašlaly na politické rozpory a opravdově se těšily ze života ve svobodě.

V roce 2019 máme totiž dost velký důvod k radosti. I když jsme před deseti lety přijetím Lisabonské smlouvy ztratili obrovský kus národní suverenity, pořád ještě nejsme národem vazalů a rabů. Dokázali jsme, že si jsme schopni třicet let v kuse sami vládnout, že jsme podnikavý, poctivý národ, že se nepotřebujeme opírat o žádnou světovou mocnost, protože nejsme ani nemocní, ani bezmocní, zkrátka, že jsme dobří.