Ukradená revoluce? Část lidí štve, že ve volbách není po jejich, říká ekonomka Lipovská. A přináší varování

28. 12. 2019 11:05

HORKÝ ROK KONČÍ. CO DÁL? Skon Karla Gotta někteří viděli jako příležitost vypořádat se s vlastními prohrami a nesplněnými ambicemi, myslí si ekonomka Hana Lipovská. Stejně tak prý jako jakýsi katalyzátor fungovaly i letošní oslavy třiceti let od sametové revoluce. „Během třiceti let od listopadu se u nás hromadila frustrace v těch, kdo byli přesvědčeni, že revoluce byla ‚jejich‘, že to oni a jen oni měli ‚právo‘ rozhodovat o dalším směřování země – a že jim nepřízeň voličů znemožnila jejich plány uskutečnit,“ říká Lipovská. A co přinesl rok 2019 z hlediska životní úrovně a jistot? Podle ekonomky čeká těžké časy automobilový průmysl a s ním i ty, kteří skutečně něco produkují. České domácnosti navíc dluží čím dál tím více peněz. „Skoro se zdá, že dnes nejbezpečnější existence čeká ty, kdo překážky práci a výrobě vytvářejí, a pak ty, kdo je pomáhají obcházet,“ varuje Lipovská.

Ukradená revoluce? Část lidí štve, že ve volbách není po jejich, říká ekonomka Lipovská. A přináší varování
Foto: Facebook
Popisek: Hana Lipovská
reklama

Letos se česká veřejnost musela rozloučit s Karlem Gottem. S odstupem: Bylo v tom zbytečně moc politiky? Tlačili Babiš a Zeman příliš „na pilu“ se snahou zavděčit se veřejnosti? Nebo „ti druzí“ příliš mluvili o době před rokem 89 a vyrovnávání se s ní?

Úmrtí a pohřeb Karla Gotta nechtěně ukázaly zdroj rozdělování naší společnosti. Většina lidí jeho odchodu upřímně želela. Osobně mě překvapilo, že o tom s lítostí mluvili dokonce i moji studenti, které lze stěží „podezírat“ z toho, že by patřili mezi jeho skalní fanoušky. Gottova hudba lidi spojovala. Kartel Gott byl a zůstane fenoménem už proto, že jeho písničky znají i ti, kdo jinak tento druh muziky neposlouchají.

Anketa

Prospěl spolek Milion chvilek pro demokracii České republice?

7%
93%
hlasovalo: 62272 lidí

Velmi malá skupinka lidí s velmi silným přístupem do (především veřejnoprávních) médií však okamžitě posunula celé vzpomínání na zesnulého do politické roviny. Těsně po Gottově smrti řekl na vlnách Českého rozhlasu Plus filosof Miroslav Vodrážka že „jeho kariéra byla nastartovaná loajalitou k režimu“. Podobných výroků jsme slyšeli mnoho, ovšem vždy jen z té jedné strany, od nepatrné hrstky těch, kdo mají velký vliv a velký dosah. Právě oni tlačili na pilu a právě oni tak svým způsobem zneužili smrti člověka k vlastním cílům, k vypořádávání se s vlastními prohrami a vlastními nesplněnými ambicemi. Promarnili tak příležitost naši zemi spojovat.

Mluvíme-li o vyrovnání se s dobou před rokem 89, jsme letos, po oslavách 30 let demokracie, vyrovnanější? Chybělo něco během těchto oslav, popřípadě něco přebývalo?

Obávám se, že chyběla radost a chuť oslavovat. Viděli jsme vlastně dvojnásobnou hru na „ukradenou revoluci“. Během třiceti let od listopadu se u nás hromadila frustrace v těch, kdo byli přesvědčeni, že revoluce byla „jejich“, že to oni a jen oni měli „právo“ rozhodovat o dalším směřování země – a že jim nepřízeň voličů znemožnila jejich plány uskutečnit.

Tito zklamaní „okradení“ si ovšem letos dokázali privatizovat veškeré listopadové dění. To vyvolalo zjevný pocit hořkosti u lidí, kteří skutečně „byli u toho“. Právě oni začali mluvit o „ukradeném listopadu“, mnohdy se zcela stáhli z veřejných oslav a umožnili tak nový „jediný správný výklad“ revoluce. Místo slavnostní a radostné nálady, místo oprávněné hrdosti na úspěch naší země a našeho národa, tak u nás panovala absolutní odevzdanost s kapitulací, neochota cokoli dělat, především pak neochota k diskusi a dialogu.

Třetím místem neoslavování byly školy a veřejné akce vůbec: u nich byla na dálku cítit pachuť povinného slavení. Organizátoři se mnohdy těchto „oslav“ zhostili natolik dokonale, že tím bezpochyby zvládli studentům znechutit sametovou revoluci na dlouhá desetiletí. Obávám se, že Modlitba pro Martu, jejíž ústřední motiv tvoří verše Jana Ámose Komenského, byla neustálým opakováním prakticky zničena.

Čtvrtým místem, ba možná srdcem celých neoslav byla v neděli 17. listopadu Národní třída, která mě osobně překvapila poněkud ulepenou pouťovou atmosférou. Právě tam jsem však potkávala také rodiny s dětmi, které si skutečně užívaly sváteční neděle. Ty naštěstí v nejlepším slova smyslu kašlaly na politické rozpory a opravdově se těšily ze života ve svobodě.

V roce 2019 máme totiž dost velký důvod k radosti. I když jsme před deseti lety přijetím Lisabonské smlouvy ztratili obrovský kus národní suverenity, pořád ještě nejsme národem vazalů a rabů. Dokázali jsme, že si jsme schopni třicet let v kuse sami vládnout, že jsme podnikavý, poctivý národ, že se nepotřebujeme opírat o žádnou světovou mocnost, protože nejsme ani nemocní, ani bezmocní, zkrátka, že jsme dobří.

Fotogalerie: - Ohlédnutí za rokem 2019

Vyjádření České Suverenity k ústavní stížnosti na ...
Exekutor chtěl vyklidit budovu v Jeseniově ulici v...
Aktivisté na střeše Kliniky
Odhalení pamětní desky Jana Palacha v pražském Kar...
Páteční modlitba v muslimském centru Alfirdaus v P...
Páteční modlitba v muslimském centru Alfirdaus v P...

Vláda tvrdí, že se máme stále lépe, že se díky ní zvyšují platy a země je na dobré cestě. Mohou se letos radovat z bohatých Vánoc? Nebo se spíš mají bát o budoucnost? A na které skupiny obyvatel, kterým se tolik nedaří, bychom měli myslet?

Vláda se skutečně starala o platy, tedy o odměny zaměstnanců ve státních službách. Platy rostly výrazně rychleji než mzdy, průměrný plat je navíc o dva tisíce vyšší než průměrná mzda, kterou bere zaměstnanec v soukromém sektoru. O budoucnost se budou muset obávat všichni, jejichž příjem závisí na milosti či nemilosti regulátorů a nových centrálních plánovačů naší doby. Ještě před pár lety byla práce v automobilovém průmyslu jistotou sice tvrdě vydřeného, ale docela slušného příjmu. Dnes kvůli zvůli regulátorů je automobilový průmysl první na ráně. Podobně bychom mohli pokračovat s dalšími odvětvími. Skoro se zdá, že dnes nejbezpečnější existence čeká ty, kdo překážky práci a výrobě vytvářejí, a pak ty, kdo je pomáhají obcházet. Ti, kdo pracují, ti, díky kterým se kola ekonomiky točí, musí v noci spát výrazně hůře. 

Anketa

Bojíte se Číny?

7%
93%
hlasovalo: 20124 lidí

Specifickým fenoménem naší společnosti, na který se ParlamentníListy.cz neptají poprvé, jsou lidé upadající do exekuce. Pravice říká, že jsou nezodpovědní a zaslouží si skončit na dně společnosti. Levice upozorňuje, že bývají obětí podnikavců s půjčkami a exekutorů a že trpí zejména jejich děti. Sociologové varují, že se s tím musí něco dělat. Kde najít smířlivý a kompromisní postoj?

Zadluženost českých domácností stále roste, dnes už dlužíme zhruba 1 800 miliard korun. To přibližně odpovídá výši veřejného dluhu České republiky. Velká část dluhu našich domácností je ovšem zcela pochopitelná – zhruba dvacet procent lidí splácí hypotéku. Růst cen nemovitostí přitom hypotéky dále prodražuje.

Prvním krokem tak musí být zodpovědný přístup státu jako řádného hospodáře. Řešením je přijetí zákona o (přinejmenším cyklicky) vyrovnaném rozpočtu a zvyšování státního, vládního, resp. veřejného dluhu pouze na základě hlasování kvalifikované většiny poslanců i senátorů.

Druhým krokem je výchova v rodině a ve školách. Musíme se znovu naučit, že je zcela normální pořizovat si věci až ve chvíli, kdy si na ně našetříme, že si zkrátka člověk v určitých obdobích života nemůže leccos dovolit, že je nutné šetřit a naprosto nepřipadá v úvahu zadlužovat se (snad s velmi opatrnou výjimkou bydlení).

Na třetí straně však nejvíce exekucemi trpí lidé v Karlovarském a Ústeckém kraji, tedy v regionech, jejichž problémy jsou dlouhodobě ignorovány. Vlády se ještě trochu zaměřují na Ostravsko, problémy Chebu, Sokolova a dalších pohraničních regionů ovšem většinou nijak dramaticky neřeší. Právě z této části Čech se navíc lidé často vystěhovávají do jiných krajů, je zde notoricky nízká volební účast (v řadě obcí na Sokolovsku šla k prezidentským volbám méně než polovina voličů).

Fotogalerie: - Havel mezi lidmi

Vzpomínky v ulicích na Václava Havla v den jeho úm...
Vzpomínky v ulicích na Václava Havla v den jeho úm...
Vzpomínky v ulicích na Václava Havla v den jeho úm...
Vzpomínky v ulicích na Václava Havla v den jeho úm...
Vzpomínky v ulicích na Václava Havla v den jeho úm...
Vzpomínky v ulicích na Václava Havla v den jeho úm...

Letošní rok byl bezpochyby rokem boje aktivistky Grety Thunbergové proti globálnímu oteplování. Její cíle do značné míry adoptovala nová Evropská komise. Máte z toho radost? Nebo vás to děsí? Budete méně spotřebovávat, méně létat, méně jíst maso, tlačit na konec uhelných elektráren? Zcela vážně, jak se s touto vlnou politické aktivity vypořádat?

Z Grety Thunbergové se stal symbol, maskot, vlastně jen komerční značka. Nálepku „gretenismus“ považuji za nesmírně nebezpečnou, protože zplošťuje celou diskusi o zelené politice. Greta není podstatná, o ni se zde nehraje. Zatímco si utahujeme z „Gréty“, připravují evropské instituce sérii opatření, která mohou vrátit naše hospodářství před rok 1989. Vidím vlastně jen jediný rozdíl: centrální plánovači padesátých let slibovali lidem ztýraným válkou lepší zítřky, blahobyt, zabezpečení bydlení, jídla, základních potřeb. Zelení plánovači nabízejí zhýčkané době v konečném důsledku podvýživu, nedostatek bytů a vůbec propad do chudoby.

Anketa

Podporujete stávky a hladovky za klima?

2%
98%
hlasovalo: 19748 lidí

Chápete tu část mládeže, která pociťuje „klimatickou tíseň“ a obává se, že ji nečeká žádná budoucnost? A vyčítá starším, že oni jsou za to zodpovědní?

Studentům vlastně rozumím: celé dětství poslouchali, jak úžasným zážitkem pro jejich rodiče a prarodiče byl 17. listopad, slyšeli o euforii sametové revoluce a přirozeně by také rádi zažili pocit hrdinů mávajících vlajkami a zpívajících na náměstích. Ještě lepší ovšem je, když při takovém „revolučním kvasu“ nehrozí žádné nebezpečí a ti, proti kterým mladí revolucionáři povstávají, jim zároveň poskytují plnou podporu, zázemí a ochranu.

Chybou nás, učitelů i rodičů, je, že jsme přestali vysvětlovat, že budoucnost si každý dělá sám, že každý v životě zodpovídá sám za sebe. Hladovky a stávkové pátky jsou revolucemi zlaté mládeže. Dobří učitelé, a především dobří rodiče, by dětem měli vysvětlit, že než začnou svět měnit, musí jej nejprve pochopit. Ostatně, ti velcí „revolucionáři“ našich dějin – ať už to byl Palacký, Havlíček, nebo mužové 28. října a Masaryk – nebyli pologramotní nedouci, ale lidé vysokého vzdělání, znalostí a zkušeností.

Je budoucností politiky mládežnický aktivismus? Co mají naše děti a naši vnuci dělat, aby se v životě měli lépe?

Zaprvé studovat, pracovat, šetřit. Zadruhé nepodléhat falešným slibům a ideologiím. A konečně, zatřetí, být aktivní, nikoli aktivističtí.

Vánoce jsou a mají být i svátkem křesťanství. Jenže v Česku většina lidí v Boha nevěří, a navíc je zde katolická církev špiněna skandály se sexuálním zneužíváním. Stejně tak zde panuje dlouhodobý antagonismus mezi kardinálem Dukou a profesorem Tomášem Halíkem. Jak se s tím vypořádat?

Takzvané „sexuální skandály“ jsou především umělý klacek, jehož cílem je u nás i ve světě poškodit církev jako jednoho z posledních ochránců morálky.

Dva pohledy na církev však nejsou ničím novým. Už apoštol Pavel v listě Korintským vyčítal prvním křesťanům, že se jedni hlásí k němu a druzí k Apollovi. Toto štěpení je dnes spíše mediálně rozdmýcháváno a nafukováno, církev jako taková je a z principu musí být jednotná, protože není ani Dukova, ani Halíkova, není ani papeže Františka, ani papeže Benedikta. Ti, kdo se snaží věřící rozdělit a poštvat proti sobě navzájem, nikdy nemohou s konečnou platností vyhrát.

Fotogalerie: - Pochod na vládu

Milion chvilek opět v akci. Tentokráte organizoval...
Milion chvilek opět v akci. Tentokráte organizoval...
Milion chvilek opět v akci. Tentokráte organizoval...
Milion chvilek opět v akci. Tentokráte organizoval...
Milion chvilek opět v akci. Tentokráte organizoval...
Milion chvilek opět v akci. Tentokráte organizoval...

Nesouhlasím s tvrzením, že je u nás většina lidí nevěřících. Možná se nemáme potřebu ostentativně hlásit k církvím, stejně jako masově nevstupujeme do politických stran. Ovšem právě o Vánocích vidíme kostely plné rodin s dětmi, které se přišly „podívat na betlémek“, konají se koncerty, na kterých se scházejí lidé bez ohledu na vyznání, a na rozdíl od západních zemí se u nás před zpovědnicemi tvoří fronty.

Jeden způsob „vypořádání se“ však máme v rukou my, věřící. Právě my totiž občas přispíváme k mizernému obrazu církve svou arogancí, svatouškovstvím, vynášením se nad druhé. Jestli se naše dnešní církev něčím proviňuje, pak je to snad kádrování druhých a snaha posuzovat, kdo smí a kdo nesmí na bohoslužbu, snaha hodnotit, kdo svou víru jen hraje a kdo se z ní snaží uhrát politické body. Jak říká jeden můj známý kněz: „Pán Bůh má pro každého někde otevřená vrátka.“ A nám nepřísluší posuzovat záměry druhých, do jejichž srdce nevidíme. Tím „vypořádáním“ je pak jenom pokora – ne sebemrskačství, ne hledání chyb na církvi, ne neustálé omlouvání se za údajné čarodějnické procesy středověku, ale zcela nedramatická, neheroická pokora všedního dne.  

V obecnější rovině platí, že starší generace stále více podporuje premiéra Babiše či prezidenta Zemana, zatímco mladí Piráty či liberální strany. V Británii starší lidé hlasovali pro brexit a bylo jim spíláno. U nás starší odmítají euro či EU jako celek a jsou označování na neinformované. O čem tyto příkopy svědčí?

Milan Kundera v knize Život je jinde píše „Revoluce a mládí patří k sobě. Co může revoluce slíbit dospělým? Jedněm zavržení, druhým přízeň… Mládí je na tom podstatně lépe: není obtíženo vinou a revoluce ho může vzít v záštitu jako celek. Nejistota revolučních časů je pro mládež výhodou, protože v nejistotu je uváděn svět otců…“

Anketa

Chcete, aby Pavel Novotný byl předsedou vlády ČR?

3%
97%
hlasovalo: 7376 lidí

Zkušenější voliči umí lépe odlišit pozlátko falešných slibů od reality. Mladším voličům hrozí, že jsou vystaveni pouze jednostranným informacím – ostatně, je známá věc, že člověk snáze věří tomu, co se musel naučit zpaměti. Hloubení příkopů je sice silácké, je to na první pohled pravá práce „pro chlapa“, ovšem skutečnými vítězi (nejen voleb) budou ti, kdo dokáží příkopy zasypávat, rány scelovat a znepřátelené strany smiřovat. Takové lidi musíme hledat – naštěstí mezi námi jsou.

Co by si během svátků měli říct „mladí“ a „staří“ tak, aby výměny politických názorů nekončily hádkami? Co by si obě strany mohly navzájem dát ve vyprávění nedávné minulosti i současnosti, nebo i v poučení pro budoucnost?

Hlavní úkol teď mají v rukou prarodiče. Mají totiž obrovskou výhodu: nemusejí se už bát ztráty práce, nemusejí se bát mluvit a psát, protože není příliš pravděpodobné, že by jim byl „za trest“ obestaven důchod. Jejich úkol je v naší zemi už tradiční: být saturninovskou Kanceláří pro uvádění omylů na pravou míru neboli říkat vnoučatům pravdu, říkat jim, „jak to bylo doopravdy“. Vysvětlovat, co je a co není normální a co je a co není morální.

Nad štědrovečerní večeří, nad betlémkem, cestou na hřbitov nebo na půlnoční by si však měli „mladí“ a „staří“ především uvědomit, že navzdory neshodám tvoří jednu rodinu. Rodina a národ je pak mnohem více než hádky nad denní politikou, diskuse o uměle vytvořených kauzách nebo ideologických dogmatech. Jádrem vánočních hovorů v rodinách tak nemá být, kdo koho volil a kdo je proto větší hlupák. K svátkům patří upřímné přiznání, že se máme rádi, že se potřebujeme a že bez ohledu na cokoli se o sebe navzájem můžeme opřít.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Marek Korejs
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Už i pravicový profesor: Česko, spolehni se na sebe. I v zemědělství. Stop penězům do ciziny, hlavně tyto firmy. Jinak...

9:35 Už i pravicový profesor: Česko, spolehni se na sebe. I v zemědělství. Stop penězům do ciziny, hlavně tyto firmy. Jinak...

ROZHOVOR „Pandemie nám ukazuje rizikovost využívání hlavní výhody globalizace v podobě levné pracovn…