Pane řediteli, Trump s Putinem nedávno dohodli mír na jihozápadě Sýrie. Jak si to vykládat, co to ve vývoji syrského konfliktu znamená?
V uvedené dohodě lze nalézt ze strany USA snahu o jejich pozitivní a zároveň pragmatické působení v Sýrii. Musíme si ale uvědomit, že se v tomto případě jedná jen o shodu na dílčí otázce a platnou jen pro určitou oblast. Rusko i USA nicméně na ustavení deeskalační zóny na jihozápadě Sýrie zároveň testují další možnosti svého působení v Sýrii. Pro administrativu prezidenta Trumpa se jedná o první krok ve vícestupňovém procesu, USA stále chtějí porazit systém tzv. Islámského státu, směřovat k ukončení konfliktu v Sýrii a zároveň zajistit svým spojencům jako Izrael ochranu jejich hranic.
Pragmatická rovina dohody se bude odvíjet od pozice USA v otázce sankcí proti Rusku, což se odráží i v zásadně jiném pohledu Trumpovy administrativy na to, jaké jsou její priority na Blízkém východě. Pro EU by stabilizace Sýrie mohla v dlouhodobém pohledu znamenat snížení migračního tlaku, a to je zásadní.
Co se týče příměří a kupříkladu kontroly jeho dodržování, existuje nějaký prostor, v němž by se mohla angažovat naše ambasáda v Damašku?
Naše ambasáda v Damašku stále plní roli tzv. protective power pro Spojené státy, další zásadní náplní práce úřadu je zprostředkování humanitární pomoci nebo pomoc při pátrání při zmizelých českých občanech nebo občanech jiných zemí. V tom všem má ambasáda dobré výsledky, jak dokázala mimo jiné kauza osvobození Poláka Leszka Panka. Pozice, důvěra a kontakty, které jsme v Sýrii za roky působení vybudovali, jsou nezastupitelné, a nyní po dobytí Mosulu lze počítat s jejich postupným zhodnocením.
Další konkrétní angažmá ambasády v Damašku bude záviset od vývoje konfliktu v Sýrii, zatím jsme na místě a už teď děláme maximum pro budoucí obnovu země.
Iráčané touto dobou oslavují dobytí Mosulu, o který řadu měsíců bojovali s tzv. Islámským státem. Co takto výrazná porážka pro IS znamená? Nehrozí jeho rozesetí do více směrů, když byl vyhnán z Mosulu?
Ačkoliv je boj o Mosul téměř u konce, další boje proti tzv. Islámskému státu rozhodně nekončí. V Iráku je řada oblastí, které jsou stále v područí IS. Logickým krokem další existence IS je tak vznik řady malých teroristických buněk a dílčích odnoží s rizikem jejich přesunu do anonymity, s možností udeřit na citlivých místech Iráku nebo v širším sousedství iráckého státu. Zásadním úkolem pro iráckou administrativu bude teď v osvobozených oblastech zajistit základní potřeby místních obyvatel, jako jsou voda, potraviny, elektřina, o bezpečnosti nemluvě.
Prezident Trump během svého varšavského projevu vyzval Západ, že musí společně čelit silám zvenčí i zevnitř, které se snaží ohrozit naše hodnoty a vymazat vazby na naši kulturu, tradice a víru. Šlo „jen“ o projev, vzletná slova, anebo máme v budoucnu čekat nějaké konkrétní činy a návrhy Donalda Trumpa v tomto směru?
Neřekl bych, že šlo jen o vzletná slova. Jednou z velkých priorit prezidenta Trumpa je boj proti terorismu a domnívám se, že zmíněnou větou měl na mysli zejména hrozbu terorismu. Konkrétní činy už Donald Trump podnikl a podniká. Hned po nástupu do funkce např. nařídil omezení vstupu občanů z několika muslimských zemí do USA. V průběhu své první zahraniční cesty vyzval hlavy muslimských zemí k zastavení podpory terorismu a k boji proti němu. Na základě jeho návrhu se NATO oficiálně připojilo do mezinárodní koalice proti tzv. Islámskému státu. Boj proti terorismu a zvyšování obranných výdajů byla hlavní dvě témata květnové schůzky nejvyšších představitelů zemí NATO. Pod hlavičku boje proti terorismu spadá také již ohlášené navyšování počtu jednotek v Afghánistánu a dlouhodobý závazek na pokračování pomoci této zemi.
Vedle terorismu mohl mít Trump na mysli, když říkal vámi uvedenou větu, samozřejmě i další hrozby, např. Severní Koreu, Írán nebo Rusko. U každé z nich bychom také mohli uvést příklady konkrétních kroků, které USA pod vedením Trumpa činí nebo plánují.
V žádném případě netvrdím, že zmíněný varšavský proslov neobsahoval žádné politické deklarace. Je však férové vidět, že za rétorikou Trumpa jsou i konkrétní činy.
Pokud jde o summit G20, co zásadního se tam událo, projednalo, domluvilo? Podle některých analytiků nejsou reálné závěry setkání světových lídrů žádné…
Každý summit G8 či G20 má několik vrstev, stejně jako jejich výsledky. Začněme rovinou symbolickou: summitu se kromě představitelů G20 zúčastnily i Nizozemsko, Norsko, Španělsko, a dále zástupci Asie (Vietnam a Singapur) i Afriky (Guinea a Senegal). Summit se konal v nejsilnější evropské zemi, která se vydala cestou inkluzivity – už to je, myslím, docela pozitivní.
Kromě multilaterálních jednání má každý takový summit také svoji bilaterální část. A ani zde bych setkání v Hamburku nepodceňoval – ještě před zahájením summitu se setkala kancléřka Merkelová s prezidentem Trumpem, v Hamburku se uskutečnilo historicky první osobní setkání Trumpa s Putinem, Merkelová jednala s prezidentem Turecka Erdoganem, v tzv. normandském formátu jednali lídři USA, Německa a Francie atd. Všechna tato jednání mají konkrétní výsledky, které tu teď nemá cenu rozebírat. I tohle je však výsledkem summitu v Hamburku.
No, a pokud jde o samotný summit dvaceti největších světových ekonomik, nejzásadnější je podle mého názoru to, že v důležitých otázkác – jako jsou boj proti terorismu, migrace, vztahy s Afrikou či řešení akutních mezinárodních krizí – byla potvrzena jednota a obecné porozumění. To je u těch klíčových globálních témat velice důležité. Jednota byla koneckonců potvrzena i u dalšího globálního a důležitého tématu – v klimatické politice. Navzdory tomu, že Trumpovy Spojené státy Pařížskou klimatickou dohodu odmítly, všech zbývajících 19 nejsilnějších zemí světa potvrdilo, že s klimatickými změnami chtějí něco dělat a závěry plynoucí z klimatické dohody, které jsou výsledkem výzkumu i vyjednávání mnoha a mnoha lidí včetně odborníků v oblasti přírodních věd, berou vážně. Už shoda na tom, že má cenu i bez USA pokračovat v naplňování tohoto prvního kroku na cestě, kterou já nazývám zodpovědností, je reálný závěr.
Každé podobné setkání je samozřejmě také i o diplomatických tanečcích a ceremoniích, a summit v Hamburku nebyl výjimkou. Kromě toho si ale o jeho konkrétních výsledcích může přečíst ve společném prohlášení hlav států a vlád, v prohlášení k boji proti terorismu a v dalších čtrnácti doprovodných dokumentech (například k boji proti korupci), které vrcholní představitelé G20 oficiálně přijali. Jako jeden z příkladů konkrétních výsledků uvedu to, že byl založen nový instrument podpory rozvoje hospodářství „Compact with Africa“, který pomůže zlepšení hospodářské situace a životních podmínek (včetně například zdravotní péče) v afrických zemích.
SLEDUJTE VIDEO Ministryně Šlechtová otevřeně o prezidentu Zemanovi
Ukrajina a NATO prý začínají jednat o členství. Prezident Porošenko to oznámil po návštěvě šéfa Aliance v Kyjevě. Jaká je česká pozice? Prezident Zeman dříve řekl, že Ukrajina do NATO nepatří.
Předně oddělme pojmy a dojmy. To, že Ukrajina s Aliancí zahajují „přístupová jednání“, oznámil prezident Porošenko na tiskové konferenci s generálním tajemníkem NATO Stoltenbergem poté, co se v Kyjevě uskutečnilo výjezdní zasedání Rady Ukrajina–NATO. Šlo o nepřesný a nakonec i nešťastný výrok, který bohužel poněkud zastřel dosti intenzivní vztahy mezi NATO a Ukrajinou.
Ukrajina a NATO podepsaly již před 20 lety Chartu zvláštního partnerství a Ukrajina je pro Alianci opravdu jedním z nejbližších partnerů. Probíhá řada projektů praktické spolupráce, NATO pomáhá s reformou ukrajinských ozbrojených složek v rámci mnoha balíčků asistence, Aliance pravidelně dokazuje solidaritu s Ukrajinou a ochotu pomoci zemi na složité cestě při implementaci důležitých reforem. Z druhé strany se Ukrajina jako partnerská země účastní aliančních cvičení a misí a jasně se hlásí ke své evropské, prozápadní identitě.
To ale neznamená, že členství Ukrajiny v Alianci je na spadnutí, jak by se mohlo zdát z onoho v médiích rezonujícího výroku prezidenta Porošenka. Přístupové rozhovory mají svůj pořádek a posloupnost, předpokladem je například vypracování tzv. akčního plánu členství (MAP), které zatím s Ukrajinou nemáme.
Pozice ČR a vlastně i celé Aliance na jednu stranu zdůrazňuje, že NATO by mělo zůstat perspektivně otevřené všem zemím, které mají o členství zájem, tudíž i Ukrajině. Na druhou stranu však stanovuje podmínky, předpoklady a principy, které každý stát, který aspiruje na členství, musí splnit.
Ale abych odpověděl na vaši konkrétní otázku: Z dlouhodobého hlediska si jistě Ukrajinu jako člena NATO osobně dokážu představit. To však bude jiná Aliance, jiná Ukrajina, jiná Evropa. V dané situaci a kontextu je otázka členství Ukrajiny v NATO vlastně nesmyslná – nic takového se v dohledné době neplánuje, žádný konkrétní termín stanovený není.
V každém případě opakuji, že i tak Ukrajina je a bude velmi vysoko na alianční agendě. Na podzim začnou jednání o udělení Ukrajině statutu elitního partnera NATO, to bude, myslím, jedním z testů ohledně limitů dalšího prohlubování spolupráce. Ačkoli to může znít jako prázdné heslo, platí, že stabilní Ukrajina (v mnoha ohledech) s vyřešenými územními, ekonomickými a dalšími problémy je naším silným zájmem – z pohledu ČR jde vlastně o souseda takříkajíc „přes dvůr“.
Americký prezident odsouhlasil nového velvyslance své země v Praze, definitivně se zdá, že jím bude podnikatel Steve King. Je to dobrá zpráva pro Českou republiku?
Je nutné zdůraznit, že zatím nic není definitivní. Nominovaného S. Kinga ještě čekají slyšení v americkém Senátu, bez jehož souhlasu se pan King velvyslancem nestane. A tato slyšení mohou být dost dlouhá.
Každopádně, pokud Senát nominaci Stephana B. Kinga schválí a on se velvyslancem v Praze skutečně stane, jsem přesvědčen, že je to pro ČR dobrá zpráva. Pan King je totiž zkušený politik, dlouholetý republikán napojený na špičky Republikánské strany. Má dobré vazby na nejvyšší vedení momentálně nejsilnější politické strany v USA. Dále má dlouholeté zkušenosti v oblasti obchodu, včetně zahraničního. To vše jsou pro ČR určitě dobré zprávy.
Někteří komentátoři tvrdí, že King dostal post čistě za odměnu, že Trumpovi na Česku nijak nezáleží a nepovažuje ho za důležité. Co o tom soudíte?
Já si to nemyslím. Měli bychom si uvědomit dvě věci: Jednak to, že každý velvyslanec je vlastně zástupcem hlavy státu, tedy většinou prezidenta, v hostitelské zemi. A dále to, že v každé diplomacii máme dvě skupiny velvyslanců – kariérní diplomaty, kteří se velvyslaneckého postu takříkajíc dočkali po dlouhodobé práci na různých pozicích v hierarchii ministerstva zahraničí, a politické nominanty, kteří si velvyslanecký post „zasloužili“ jinak. Tito velvyslanci mají vždy, a to zejména v podmínkách americké administrativy, silnější a přímější vazbu na toho, koho v dané zemi zastupují – tedy v tomto případě na prezidenta.
V americké diplomacii je oněch „politických velvyslanců“ více, než např. ve standardní evropské diplomacii. Všichni velvyslanci USA v Praze byli od r. 1989 spíše těmi politickými nominanty, což je dobře. Svědčí to nejen o atraktivitě Prahy a České republiky, o něž je zájem, ale i o zájmu vedení USA – pana Kinga vybral a Senátu doporučil sám prezident USA. Kdyby sem přijel nějaký – s odpuštěním – „no name“ dlouholetý pracovník State Departmentu (tedy amerického ministerstva zahraničí), znamenalo by to, že Trumpovi na Česku záleží více? To asi ne, takhle se na to dívat skutečně nedá.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
