Pane docente, opět se setkáváme, tentokrát v téměř delikátní záležitosti…

Vymyslel jste si na mne choulostivé téma, kterým žije dnes možná více než půlka Evropy. Je pravda, že se o tom dnes, a nejen u nás, hodně mluví, ale já si myslím, že se o tom spíše málo ví. Pravda je jedna. Ukrajina vyvážela vždycky hodně obilí, kdysi se jí říkalo „obilnice Evropy“, a dnes tou nesmyslnou válkou o mnoho přišla a stále přichází. Přesto produkuje. Její vývoz byl kdysi zaměřen na země takzvaného třetího světa, hlavně na Afriku, ale i na některé státy Evropy. A právě o tyto trhy přišla. A tak se snaží vyvézt úrodu, kam je to možné. Tedy i k nám a třeba do Polska a dalších zemí, se kterými má společné hranice. Jenže tyto země jsou rovněž slušnými producenty obilí a o levnější zboží téhož charakteru zájem nemají. Nelze se jim divit, zvláště když se povídá, že ta produkce není z ukrajinských polí, ale z polí prodaných cizímu kapitálu. Suďme to, když o tom moc nevíme. Spíše se pojďme podívat na to, o čem něco víme. A to je zvěst, že to obilí obsahuje látky, jejichž použití Evropská unie přímo zakazuje. Tak tedy k vašim otázkám!

Na Ukrajině mají spousty černozemě, a přesto hnojí umělými hnojivy…