Dvacet pět iráckých křesťanů, kteří do České republiky přišli v rámci programu nadačního fondu Generace 21, odešlo o víkendu do Německa, kde požádali o azyl. Osm dalších iráckých křesťanů dnes zamíří zpátky do své vlasti. Jejich jednání u nás popudilo politiky i občany, ministr vnitra Milan Chovanec dokonce v prvním okamžiku prohlásil, že pokud je k nám Německo vrátí, půjdou do detenčního ústavu a pak budou vráceni do Iráku. Vy jako jeden z mála se jich zastáváte. Proč?

Myslím, že člověk v mezních situacích a psychických zátěžích jedná nepředvídatelně. Organizace, které pracují s lidmi, to dobře znají. Vědí, že lidé v krizových situacích často mění svoje rozhodnutí, mění dokonce i svoje hodnotová kritéria apod. Nemůžeme soudit jen na základě dojmu, jen z toho, co jsme slyšeli, když jsme s nimi nemluvili a neznáme ani je ani jejich pohnutky. Nevíme, jestli se rozhodli až tady, jestli pocit odcizení a stesk po domově nejsou silnější než strach ze skutečného nebo potenciálního nebezpečí ve vlastní zemi, nebo jestli přecenili svou kondici, své síly.

Návrat iráckých křesťanů lidé možná nebudou chápat, pokud jim hrozí nebezpečí, kvůli kterému zemi opustili, ale asi jim to nebudou zazlívat tolik jako druhé skupině, která podle kritiků migrace zneužila české pomoci k tomu, aby se jednoduše dostala do Německa, aniž by musela podstupovat strastiplnou cestu po Evropě jako mnozí jejich krajané. Mnozí Češi mají pocit, že jim Česká republika prostřednictvím nadace „nalítla“, že si z nadace udělali levnou cestovní kancelář a že nejsou vděčni za pomoc, kterou jsme jim chtěli poskytnout. Vy s tímto názorem nesouhlasíte?

Přece ani nevíme, jaké měli plány, jestli měli něco takového naplánovaného dopředu, nebo se rozhodli až tady. Je potřeba si uvědomit, že každý, kdo se někomu snaží pomoci, může samozřejmě nalítnout. To ještě nebrání tomu, abych dobré skutky dál nečinil, i když se mi něco nezdaří. Já jsem pracoval ve Fondu ohrožených dětí jako sociální kurátor, řešili jsme stovky případů, kdy člověk udělal maximum, ale pak to nevyšlo, všechno se zhroutilo a nikam to nevedlo. Některé případy jsou bezvýchodné. Z této mojí zkušenosti pramení i to, že jsem víc chápající vůči těmto lidem, kteří jsou v kritické situaci, než abych je kritizoval.