Česká republika byla vyjmuta ze seznamu vyspělých zemí. Banka JPMorgan ji zařadila do skupiny emerging markets. Výše příjmů se u nás po tři roky drží pod hladinou vyspělých zemí. Co na to říkáte?
Důvodem jsou nízké mzdy.
Jsou to hlavní, co nás ze žebříčku sesadilo?
Odůvodnění je širší, nejen nízké mzdy, ale mzdy sehrály významnou roli. Jde o vážnou zprávu a řeči, které se vedou v České republice, že mzdová hladina není rozhodující, nejsou pravdivé. My víme, že jsou rozhodující pro celou řadu věcí. Zpráva Morgan pro nás není překvapující, bohužel.
Takže jste očekával, že k tomu dojde, že nás nízké mzdy nakonec vyřadí ze seznamu?
My jsme tyto zprávy očekávali, protože situaci dlouhodobě sledujeme – jaká je úroveň v České republice ve srovnání s okolím a Evropskou unií i ve světovém měřítku. Podobné zprávy o tom, že v Číně se blíží, či dokonce překračují mzdovou hladinu České republiky. My to říkáme sebevědomě, nízké mzdy jsou obžalobou českého způsobu transformace české ekonomiky od roku 1990.
Psali jsme:
Kde se po revoluci stala chyba, že to takhle dopadlo?
Chyb bylo více. Jednak privatizace bez peněz, kupónová privatizace nepřinesla finance, ale firmy se kupovaly na dluh firem samotných. Volné zdroje se využívaly na to, aby lidé směřovali k rychlému zisku či bohatství, což zaplatili zaměstnanci. A vlády nepodporovaly růst minimální mzdy, nestanovovaly spodní hranici příjmů v akceptovatelném pásmu. A tak jsme se postupně dostali do situace závislé ekonomiky, nebudovali jsme vlastní průmysl, výrobu jsme začali rozprodávat a výsledkem bylo, že jsme se dostali do pozice těch, kteří jsou subdodavateli, ale i subdodavateli třetího řádu, tedy subdodavateli subdodavatelů subdodavatelů. V takovém případě nemůžeme cenu tvořit, ale cena je nucena, takže případný hospodářský výsledek je vytvořen na úkor zaměstnanců. Navíc v roce 2013 přišla manipulace s kurzem české koruny, a aby náhodou nedošlo k protestům, tak hned na začátku transformace samozřejmě snížili práva odborů. Jsme dalece vzdálení právům, které mají zaměstnanci v Německu nebo jinde v Evropské unii. Takže v podstatě jsme dělali vše proto, aby nemohlo dojít k posunu mzdové hranice směrem nahoru.
V čem mají například němečtí zaměstnanci větší práva než ti čeští?
V německých společnostech například funguje princip spolurozhodování podle zákona tak, že společnosti mají představenstvo a dozorčí radu, ale tamní dozorčí rada je vůdčí a dělá totéž, co řeší české představenstvo. Jenže v německé dozorčí radě je polovina zástupců zaměstnanců a polovina zástupců majitelů. Každé zásadní rozhodnutí musí nejen projít jednáním, ale také s ním musejí souhlasit zaměstnanci, bez nich to nejde. To v České republice neexistuje. V České republice vytáhli zaměstnance z dozorčích rad zcela, což se teď podařilo dostat zpět do zákonů. Už to ukazuje na zásadní rozdíl.
Takové spolurozhodování se pak projevuje do plánů firmy i do jejích finančních plánů s ohledem na to, co dají zaměstnancům. Z tohoto pohledu je zřejmé, že bez zaměstnanců se nestane žádný významný krok v životě firmy. V České republice si firma může dělat prakticky, co chce, z tohoto úhlu pohledu nemusí zaměstnancům žádná práva dát. Jde opravdu o gigantický rozdíl. My proto říkáme, že pokud se chceme dostat dál, musíme zaměstnancům vrátit práva, jaká mají v jiných částech Evropy. Nemáme nikomu diktovat výši mezd, ale když je právo jedné strany pro možnou dohodu potlačeno, nic s tím nenadělají. Mohou stávkovat, demonstrovat, ale to je komplikované a zdaleka ne tak jednoduché, jak se to vyslovuje.
Z vašeho pohledu: zlepšila, nebo naopak zhoršila se pozice odborů v České republice od devadesátých let?
Když to srovnám s devadesátými léty, tak se rozhodně zhoršila.
V čem například?
Praktickým příkladem je naše úsilí o navrácení do zákoníku práce, že odbory mohou zastavit práci, když je ohroženo zdraví a život zaměstnanců. ODS nyní třeba předkládá takové návrhy, které mají zcela deklasovat postavení zaměstnanců.
Přichází tedy podle vás vina na vrub českých vlád, které tomu nedokázaly zabránit?
Kombinaci vlád, vlastníků firem a zaměstnavatelů. Způsobila to neblahá kombinace, nelze říci, že byl jediný viník, to bych velmi zjednodušil. Na počátku transformace k tomu došlo benevolencí občanů. Když jsme pořádali první demonstrace kvůli důchodům v roce 1995, ptali se, proč demonstrujeme, že jsme zpátečníci a podobně. A byla to velká demonstrace, ale měli jsme pravdu. Jednoznačně jsme pojmenovali věci, které nám nerezonovaly, bohužel se tehdy vše měnilo, a i když odbory poukazovaly na problémy celou dobu, společnost nereagovala adekvátně.
Lidé neslyšeli, nebo nechtěli slyšet?
Možná nechtěli slyšet. Mysleli si, že si nepřejeme tržní ekonomiku, ale my si ji skutečně přáli. Bohužel v té době byli vlastníky firem i lidé politicky angažovaní. Takový je život, tak došlo k tomu, že společnost, která nebyla ochotna vnímat problémy, nechtěla připustit, že existují. Vezměme si naši domněnku, že dosáhneme na úroveň Rakouska za pět až osm let. To jsme říkali při revoluci. O dvacet tři let později jsme zjistili, že na úroveň Rakouska a Německa se dostaneme za sto let. Po dvaceti letech transformace je zřejmé, že nikoho nezajímala realita, jestli směřujeme správným směrem.
Jan Mládek, bývalý ministr průmyslu, musel z funkce odejít. Jak hodnotíte jeho práci v této funkci? Často čelil kritice z různých stran…
Já si v zásadě nemohu na působení Mládka nebo jeho týmu stěžovat. V rámci možností ministra vlády učinil hodně kroků, aby zpopularizoval český průmysl, pokračoval v misích a otevíral průmyslu cesty. Svoji roli sehrál dobře. Co se odehrálo v závěru? Každý premiér má právo jmenovat i odvolat ministra, a když premiér usoudil, že situace není akceptovatelná, svého práva využil. Spolupráce s ministrem byla dobrá, přestože jsme nemuseli mít stejný názor na vše, nemám důvod do nyní již bývalého ministra v zásadě kopat, proč také? Na ministerstvu průmyslu a obchodu byli horší a lepší a Mládek patří mezi ty lepší.
Je tedy z pohledu odborů škoda, že Mládek ve funkci skončil?
To nehodnotím. Pokud premiér někoho mění, musí dopředu vědět za koho a změnu vést k lepšímu, to je principem takové výměny. Počítám, že v tomto případě má připraveného člověka, který naskočí a bude fungovat. Bude pracovat tak, aby ministerstvo vedl v tématech, která jsou důležitá do voleb do Poslanecké sněmovny. Jde o veřejnou záležitost, a pokud se principu výměny bude držet, tak se nemůže nic vážného stát. Podle nového služebního zákona zůstává tým stálý, takže nedojde ke změnám a bude pokračovat dál.
Americký prezident Donald Trump podle svých výroků chystá navrátit část výroby do Ameriky tak, aby společnosti neprováděly výrobu v jiných zemích. Chce jim prakticky ztížit dovoz výrobků ze zahraničí platbou. Jde o správný krok?
Řeknu to na příkladu, který není Trumpův, ale může být obdobou. Jestliže české firmy vytáhly své účetnictví do daňových rájů, tak jim vzkázat: vraťte se. Druhou věcí je, jak to bude vypadat prakticky. Jedna věc je verbální a druhá faktická, a to je v americkém případě rozdíl. Nebude jednoduché vzkázat automobilce, že pokud nebude vyrábět ve Spojených státech, tak jí výrobky dodatečně zdaní nebo zavedou clo. Nebude to jednoduché. Ne každý moment platí pro Spojené státy jako pro Českou republiku či Evropskou unii.
Donald Trump navíc není přítelem obchodních dohod, jakou je Transatlantické obchodní a investiční partnerství a podobně, a nehodlá v jejich realizaci pokračovat. Souhlasíte s tím?
K dohodám o volném obchodu jsme se vždy stavěli rezervovaně a hlasitě jsme říkali, že takové dohody mají být rovnocenné. Nemělo by dojít k tomu, že Evropská unie či Spojené státy by měly zvítězit. Pokud by se to mělo stát, tak je to špatně a v tom případě je takové partnerství nucené. Jestliže se tváří tímto způsobem, tak věřím, že nebude potřeba dohodu uzavírat. Avšak znovu říkám, že jedna věc je, co někdo formuluje a druhá věc, jak to bude vypadat.
Zaznamenal jste aktuální dění v Havlíčkově Brodě, kde občané podepisují petici proti ubytovnám? Zde se kumulují zahraniční pracovníci například z Rumunska, Bulharska, Slovenska, ale i České republiky.
Situace kolem lidí, kteří jsou najímáni do firem v České republice a jsou nekontrolovatelně a divoce umístění v ubytovnách, u nichž majitelé používají finty, aby to nemuseli nazývat ubytovnou, je trvalá. Nyní se resort ministerstva začal věnovat těmto problémům v průmyslových zónách a začal hledat řešení. Jako například v průmyslové zóny Kvasiny, kde sídlí Škoda Auto. A poté budou řešení zkoušet v plzeňském regionu, abychom věděli, jak postupovat i jinde. Na straně jedné se státní správa chová zodpovědně, protože hledají správný mix toho, jak pomoci, aby k tomu nedocházelo, ale druhá strana stále mlčí, a to jsou zaměstnavatelé.
Zaměstnavatelé a pracovní agentury?
To je v podstatě totéž, to nyní nerozděluji. Oni mají společenskou zodpovědnost, oni je sem přivedli, oni musí pohlídat, aby nezpůsobili problémy, které vnímají lidé, kteří v oblastech žijí. Někde došlo ke zvýšení počtu přestupků o stovky procent. Zvýšená koncentrace lidí bez rodin je vážná věc a naprosto tamní lidi chápu, že to chtějí řešit. My chceme totéž. Jestliže tu někdo chce pracovat a má práci, měl by se chovat podle toho, kde je a jak tu žijeme. A zaměstnavatelé by měli umožnit, aby z jejich podnikání nevznikaly negativní emoce, což může dopadnout zcela odlišně.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
