Pane docente, jak jste prožil letošní parné kalendářní i babí léto? Už měsíc je tady nový školní rok. Nedávno jsem četl rozhovor s naším předním ekonomem ing. Kysilkou, který soudí, že se naše školství vrací do 19. století, že absolventi škol všech stupňů neumí jazyky, že neumí třídit informace. Vy jste učil dost dlouho a i dále sledujete vývoj našeho školství, mohl byste to potvrdit, či vyvrátit?
Milý pane redaktore, jsou to hned dvě otázky najednou. Takže napřed k tomu létu. Jak jsem ho prožil?
Bylo to léto skutečně velmi teplé, řekl bych přímo horké. Ale protože jsem ho trávil mimo velké město, v domečku postaveném z poctivých cihel a kamene, dalo se to přežít. Horší to bylo se zahradou. Ovoce rychle dozrávalo, v průměru o dva až tři týdny dříve, než bývá obvyklé. A tak bylo hodně práce s jeho zpracováním. Víte, jsem ještě ze staré školy, kdy nás rodiče učili neplýtvat čímkoliv, hlavně tím, co na zahradě a na poli i v lese uzrálo, takže se náš venkovský domeček změnil na čas na Frutu. Zavařenin je dost a dost, ovšem nepochybuji, že naše děti se o ně postarají. Ještě zbývá sklidit jablka a hrušky a třeba se objeví i houby, ale chtělo by to více zapršet. Ještě dříve, než přišla výzva Ministerstva životního prostředí o využití dešťové vody, postavil jsem si na ni docela nenápadnou nádrž. Ale i v ní mi voda ve druhé polovině srpna došla, takže už jsem zaléval vodou ze studně zbylou zeleninu a jiřiny, které v tu dobu kvetly a vyhlížel jsem spásný déšť. Nakonec přišel, ale to už odešly do věčných lovišť okurky i dýně Hokaidó.
Samozřejmě, že jsem se vydal i do domova ve městě, hlavně abych se přesvědčil, zdali je tam všechno v pořádku, ale ty cesty v horku letních dní byly úmorné a litoval jsem lidi, kteří v tu dobu museli ve velkém městě žít. Víte, domy a vůbec všechny zpevněné plochy ve městě v takových horkých dnech vstřebávají do sebe teplo a pak ho zase v noci vyzařují. Je to tím, že materiály, ze kterých byla města stavěna, a dosud jsou, nejsou vyvinuty na takové teploty. Navíc se stále ve městech typu Prahy, Brna či jiných měst zahušťuje zástavba, neboť developeři mají své žně v rámci zvyšování růstu národního produktu ve stavebnictví. Zahušťuje se ovšem na úkor městské zeleně, takže už se téměř nesetkáte s chladivým stínem stromů ve vnitřním městě. Místo otevřených ploch dům vedle domu a vydlážděné cesty. Snad trochu přibylo pítek, ale novou kašnu jsem nikde zatím neviděl, ale i to jsou zdroje druhotné, někde se do nich voda vzít musí. Navíc se zapomíná na to, že takzvaná klimatizační zařízení, která udržují přijatelné teploty uvnitř budov, produkují další teplo, které jen zvyšuje městské nedýchatelné klima. Asi by se nad tím měli zamyslet architekti, ale jak se zdá, opravdu se snaží, kéž by jejich hlas byl více slyšet!
A pak jsou tu auta. Neskutečné množství aut, neboť hlavně mladí lidé chtějí dát na odiv své hmotné bohatství. Možná, že by se řeklo „posílíme veřejnou dopravu“, ale právě ti mladí, jak často slýchám, by s těmi „důchodci“ ve veřejné dopravě nejezdili. Žel, jsou to naše děti a špatně jsme je vychovali. Možná, že nám k tomu přispěla i škola, ale stejně si myslím, že na tomto stavu se podílíme hlavně my, rodičové.
Fotogalerie: - Oslava republiky v RSVK
Fotogalerie: - Občanský protest v Berlíně, zpestřený Antifou
A k tomu školství, ke kterému jste přešel v odpovědi velmi kulantně…
Potěšilo mě, jak pan prezident navštívil prvňáčky a doporučil jim, až se naučí číst, aby hodně četli knihy. Tištěné knihy. Tím se toho totiž hodně naučí. Víc, než posloucháním a koukáním na pohyblivé obrázky, i když ani ty, jako doplnil, nejsou k zahození. A já bych si přál, aby se ti dnešní prvňáčci, a vůbec my všichni, pokud to bude jen trošku možné, vystříhali encyklopedického vzdělávání. Díky, pane prezidente, za vaše slova! A nyní k postřehům pana Ing. Kysilky. Myslím si, že by bylo docela dobré vrátit se ve školství třeba i na konec 19. století. Ve školách vládl řád a pořádek a děti nebyly vystavovány „žebravým“ akcím, například Tříkrálové sbírce. A pokud je dělaly, tak ve svém volnu. Vrátilo by se procvičování i domácí úkoly a učitelé by snadněji poznali, k čemu se to které dítě hodí. A nejen podle původu. Možná, že by se vrátili i sponzoři škol, ale ne proto, aby jejich dítě bylo protežováno, ale aby skutečně škole, kterou si pro svůj sponzorský dar vybrali, prospěli. Ač si pana ing. Kysilky velmi vážím jako ekonoma, dovoluji si nesouhlasit s jeho dvěma názory. Především žáci, i z dnešního pohledu tzv. základních škol, na konci 19. a na začátku 20. století uměli při zakončení školy bezpečně dva jazyky – svůj mateřský a němčinu.
Vím to dobře, vždyť můj děda – drobný stavitel, zemědělec a muzikant, uměl ještě kromě těch dvou i italsky a maďarsky. Bylo to tím, že tehdy mladí lidé nejezdili do ciziny za stoprocentní zábavou, jak je dnes všude propagováno, ale chodili tam za prací a na zkušenou. A při takové práci se celkem rychle cizí jazyk naučíte. Žáci středních škol pak měli ještě francouzštinu a latinu. Někteří i řečtinu. To na klasických gymnáziích. Že neuměli angličtinu či dokonce americkou angličtinu? Inu, tehdy to nebyla řeč pro evropský kontinent a kdo jí potřeboval, ten se ji naučil. Nutno také říci, že systém výuky jazyků přešel z Rakouska-Uherska i do první republiky. Když můj tatínek zakončil Obchodní akademii v polovině dvacátých let, uměl mluvit celkem plynně pěti jazyky. Včetně té tehdy ne tolik potřebné angličtiny. A uměl i latinsky. Byla to univerzální řeč a mnohé jazyky se od ní odvíjely. Dnes je takovou řečí angličtina. A jestli ji po absolvování základní školy žáci neumějí, přestože se jí učí někdy i od druhé třídy, pak je něco shnilého v systému výuky a školní inspekce by se na to měla zaměřit. Vždyť v ní pracují samí elitní učitelé. Doufám.
S druhou myšlenkou, se kterou s panem Ing. Kysilkou nemohu souhlasit je, že žáci nedovedou třídit informace. Proboha, jak by to měli při svém věku zvládnout? Dokonce i v přírodě tomu není jinak. Stačí se jen koukat kolem sebe a vidět. Já vím, je to těžké. Vždyť informace nedovedou třídit pořádně ani dospělí! Vidíme to velmi často na politicích, a nejen na našich, na novinářích, a nejen na našich, na představitelích průmyslu, zemědělství a mnohých dalších odvětví, i učitelích a ekonomech. Neboť třídění informací není sběratelství známek, kamenů, zkamenělých červů, krabiček od sirek a tak dále a tak podobně, ale je to o zkušenostech. A ty se získávají věkem, čtením přímým i mezi řádky, pozorováním, prací - pozor, práce není sprosté slovo, jak si dnes mladí často myslí, neboť na třídění informací není žádný katalog. A pokud je, je to jen nová totalita o tom, co si máme myslet při výběru nařízených oblastí! Bohům žel, takové pokusy se tady v poslední době často vyskytují! A nejen v Německu, ale i u nás. Takže zkušenosti, zkušenosti, teprve potom přijde to třídění a vyhodnocování informací. U někoho dříve, u někoho později. Nejsme všichni stejní. Asi jsem se hodně rozpovídal, viďte, pane redaktore….
Pane docente, vy jste narazil ve své předcházející odpovědí na přírodu. Jak je to dnes s její výukou na školách?
Stručně řečeno, špatně! Výuka přírodovědných oborů, včetně matematiky a geologie, na základních a středních školách není na tom vůbec dobře. Politično, které prosakuje do škol více, než tomu bylo ve druhé polovině 20. století, ubírá čas a možnosti jejich výuky. Sám jsem v minulosti několikrát narazil na všemožné a nemožné předpisy a obecná prohlášení, včetně takzvané Bílé knihy a takzvaných kompetencí, včetně nesmyslných rámcových vzdělávacích programů (RVP). Mělo by nám jít o to, aby se opravdu ta výuka ze škol základních a středních nevytrácela, aby v rámci škol na sebe navazovala, neubývalo jejich hodin a aby úroveň vyučujících byla co nejlepší. A náprava? Zatímco přibývající projektové vyučování politična ubírá hodiny, ruší se na školách hodiny pro přírodní vědy. Přestaly být exkurze, přestaly být laboratoře pod záminkou, že by si snad žáci a studenti mohli při nich ublížit na zdraví, přestalo se vyučovat se skutečnými přírodninami a ne jen jejich náhražkami v počítačích, na kterých není téměř nic zřetelné.
Při samotné výuce teorie se zachází do zbytečných podrobností, které ubírají atraktivitě výuky. A to nejen při výuce geologie či přírodních věd. Dospěli jsme tak daleko, že student po maturitě na otázku, kdo že byl naším posledním císařpánem odpoví, že přece Václav Havel. Že přeháním? Nikoliv, sám jsem to zažil jako jeden ze zkoušejících při přijímacích pohovorech na vysokou školu. Otázku jsem ovšem nekladl já, ale kolega historik. Jeho reakci si nepřejte vidět. Nad tím by se měl skutečně zamyslet celý tým, který bude, nebo již pracuje na projektu Modernizace a revize RVP a také tvůrci učebnic. Studoval jsem, jak se tvořily učebnice přírodovědy a přírodních věd v minulosti. A měl jsem tu skvělou možnost, že jsem mohl mluvit s lidmi, kteří se podle nich učili. Ale ne s odborníky, ale třeba s dělníky či zemědělci a většina z nich si dobře to učivo pamatovala. A nejen učivo, ale i přírodniny neživé i živé.
Nad tím bychom se měli zamyslet. Jak na to a neříkat jen, že stará škola byla špatná. Já říkám, že byla dobrá, na rozdíl od té dnešní amerikanizované, a jsem o tom přesvědčen. Neboť Komenského systém, kterým se u nás učilo po dlouhá desetiletí, byl dobrý a nic lepšího zatím vymyšleno nebylo. Řeknete, že dnes je specializace. Ano je, i já jsem specialista na obor, který dělá dnes deset lidí na světě. Nepřeháním, jsem specialista paleontolog na zkamenělé červy. Ale specializace vzniká na základě všeobecných širokých znalostí a ty dnešní mladí lidé, možná i naší vinou, nemají. A nelze to svést jen na posledních dvacet let socialismu na našich školách, protože od roku 1989 uběhlo již téměř 30 let. Jak na to? I zde by se našel lék, ale cesta by byla dlouhá, překážek hodně, a tak se nikomu zatím nechce na tu cestu vydat a ti, kteří by se nebáli, jsou dosud upozaďováni. I to je poučení z evoluce.
Psali jsme:
A není třeba evolucí i migrace lidí?
Je, ale musí být přirozená. V současné době neexistuje přirozená migrace, ale migrace vyvolaná, i když možná i ta má v určitých mezích své opodstatnění. Třeba před válečnými konflikty, které jsme mezi námi vyvolali hlavně my, hladem, nedostatkem vody a podobně. Ale migrace, která zasáhla Evropu v posledních letech, je migrace ekonomická, kdy do dotyčných zemí vyvážíme své představy o životě, ale jiné typy civilizace to chápou úplně jinak. Tak, že bez práce jsou koláče. Alespoň mně tak migranti někdy připadají. Příklady jsme přece zažili na počátku krize s dovezenými migranty z Blízkého východu. Dnes se hodně mluví, alespoň na západ, jih i sever od nás, o smyslu migrace. Jsou slyšet hlasy pro a nyní i proti, zvláště po vraždách, které se udály z rasových a náboženských motivů a jejichž obětmi nebyli migranti.
Ale vraťme se k Německu. Kontrarozvědka zatím nepotvrdila hony na migranty. Jen jedno video s nezřetelnými tvářemi. Být šéfem kontrarozvědky, asi by mě to taky nepřesvědčilo. Takových videí už bylo, dokonce se v nich malovala i červená linie. Nyní Rusko obvinilo USA, že v Sýrii použily fosforové bomby. Ovšem, USA to odmítly. Věřím, že právem, protože ani tam nejsou lidé padlí na hlavu. Jestli je ovšem použili proameričtí povstalci je otázka. Myslím, že je to velmi podobné plynovým útokům, které ještě nedávno plnily stránky našich novin bez ohledu na to, že obrázky se nápadně podobaly těm z před několika let. Zpráva se však objevila jen pár dní poté, co francouzský prezident kvůli chemickým útokům vyhrožoval. Jenže zpráva o fosforu ve sdělovacích prostředcích se jen mihla. Že by to bylo ono třídění informací? A migrace? Nezávidím evropským politikům hledání řešení. Že bychom si vzali příklad z Ameriky? V posledních letech jsme si ho brali už tolikrát.
A co říkáte na návrh Pirátské strany věnovat se ve školách českému jazyku až potom, co děti zvládnou počítače?
Pokud je to tak, jak říkáte, tak je to převratný návrh. Na něj mám jen staré přísloví: Kdo se za svůj jazyk stydí, hoden potupy všech lidí.
Nechme školství, nechme migraci, pane docente, jsou zde volby, co byste doporučil našim čtenářům?
Letošní říjen je tak slavný měsíc, že si jeden nemůže ani vybrat, o čem by měl hovořit. O tom, že před 100 roky skončila I. světová válka a vznikla Československá republika, s jejímž rozpadem a koncem před 25 lety jsem se dosud nesmířil? Ano, chápu, bylo tehdy na počátku devadesátých let hodně slimáčků a málo kapustičky. Ale ničit něco tak posvátného, jako byla dvakrát těžce a jednou lehce vybojována naše republika? Nebo mám psát o volbách? Asi spíše o těch volbách, chcete-li, to si jeden „užije“ trochu legrace s předvolební kampaní. Pamatuji na to, jak na podchodu v mém rodném městečku prosvítaly několikrát přetřené nápisy, snad z doby před II. světovou válkou. Stálo na nich: „Nevolte levici! Lže! Vaše pravice“ a pod tím byl nápis „Nevolte pravici, lže více než my! Vaše levice.“ A člověk byl hned doma, věděl, že lžou oba subjekty. Jen mě vždycky překvapovalo, že se nápisy nepřekrývaly. Ano, byla úcta i mezi protivnými stranami.
A ještě se vracím k tomu podchodu. Bylo tam i heslo velmi optimistické: „Volte voly, volčata, modrovoký děvčata!“ Copak modrooké dívky bych volil hned. I později si jeden užil legrace. V roce 1971 jsem v jednom městečku, kam jsem jezdil na acháty do dávno zašlého lomu pod skokanskými můstky, stálo na plakátu: „Maminko, tatínku, vysvětlete svým dětem přednosti našeho zřízení!“ A k tomu kresba rozesmáté dětské tvářičky vyvedená v barvách. Jako by to nebohé děcko šlo volit, vždyť ani nevědělo, co se stalo čtyři roky předtím! Sám jsem jeden volební rok, kdy jsem kandidoval na poslance, byl šokován ze své vystavené fotografie. Ta vypadala, jako by byla vyjmuta z alba nejhorších zločinců. A dnes? I dnes se člověk zasměje. Ještě nedávno byl v Praze plakát a na něm stálo: „Bolševická vládo, Praha není stádo!“ Bože, asi jsem už dlouho mimo dění, že jsem nepostřehl bolševický převrat. Doufám jen, že se při něm nestřílelo z děla některého z vltavských parníků. A ta méně levá levice si zase ke své škodě tvrdošíjně stojí na svém, i když většina lidí její postoj odmítá. Tak si potom vyberte! A já vás proto prosím, vezměte svůj rozum do hrsti, až se budete rozhodovat komu dát svůj hlas. Ale dejte ho! Věřte mi, že je to velmi, ale opravdu velmi důležité!
Ještě mně, pane docente, řekněte, co říkáte na nové nastudování Smetanovy slavnostní opery Libuše?
Opera Libuše je opravdu slavnostní opera. A Smetanova mistrovská, možná, že je v ní vrchol třetí fáze národního obrození. To si alespoň myslím já. Měl jsem strach, aby pražské nastudování této opery se neneslo v posledním duchu nastudování mnohých her naší první scény. Byl jsem však velmi mile překvapen. Pan ředitel Národního divadla dal opeře Smetanova ducha. Hudba i zpěv jsou prostě nádherné. A scéna samozřejmě také. Díky všem, kteří se na nastudování podíleli. Myslím, že by jim to špičky české politiky a kultury měly splatit neutichajícím potleskem a nejen jím. Bylo by to právem! Jenže je tu ještě druhé nastudování, tentokrát brněnského divadla. A brněnské divadlo, snad si říká také „národní“, jde v tradičních šlépějích brněnských divadel, kde nedávno hráli o tom, jak Ježíš znásilňuje muslimku. Nejen, že je to nelogické, ale historicky i nemožné, neboť muslimská víra vznikla zhruba o 600 – 700 let později, a navíc, je to nactiutrhačné pro všechny křesťany. Přitom křesťanství je jedním z pilířů evropské civilizace. Vedle antiky, judaismu a národních kultur.
Totéž se prý ovšem povedlo i panu režisérovi brněnského nastudování, když zařadil mezi slovanské reky všechny naše prezidenty, z nichž si kněžna vybrala prezidenta Havla, jenž radil umírněnému Šťáhlavovi. Co nevíme, ale můžeme si domýšlet, fantazie je bezbřehá. V inscenaci se ovšem vyskytují další příklady z českých dějin, hlavně těch moderních, takže, jak přiznala nadšená kritička díla v rozhlase dne 17. 9. tohoto roku se Smetanova hudba z díla poněkud vytrácí a snad i původní smysl Smetanovy opery. Je to příznačné pro dnešní dobu, když z Mé vlasti, také Smetanovo dílo, se hraje víceméně jen Vltava - ano, je krásná, snad až moc na to, aby ji dnešní doba a umělci mohli přehlédnout, ale Vyšehrad, Tábor a Blaník, aby prstíčkem hrabal a špendlíčkem kopal. Takže Brno se zase ukázalo. Škoda, těšil jsem se. A pan president Masaryk a muži 28. října se v hrobě obrací! Jak ti milovali Smetanovo dílo! Stejně však věřím jako Libuše, že český národ neskoná, že všechny bědy a trýzně slavně překoná.
Stále se hovoří o dětech ze Sýrie. Osobně mám pocit, že když jsem dostal občanku, hrdě s ní mávajíc, byl jsem velmi dotčený, když mne někdo přirovnal k dítěti. To jsem si představil jako mimino či kojence. Na gymplu nám kantoři vykali. Svět se asi poněkud zbláznil. Já si představoval malé prcky, tvorečky, kteří někde hladoví bez mámy a příbuzných. S pochroumaným zdravím, které jim naše zdravotnictví spraví a v náhradních rodinách jim bude dobře. Ale mladé lidi, teenagery, jak upozorňují někteří odborníci, s nejistým věkem, klidně kolem dvacítky, tak takové „děti“ si nepředstavuji. Mýlím se, pane docente?
Nevím, pane redaktore, jaké „sirotečky“ vybrala paní Šojdrová pro případnou repatriaci v naší republice. Doufám, že se jich ujmou právě členové KDU-ČSL, případně je umístí do některých ženských klášterů, aby se řádové sestry mohly o ně starat. Myslím, že je v nich místa dost a dost. Věřím, že je také převedou na naši víru, protože jinak by byli neustále cizím elementem v pro ně velmi cizím prostředí, bez jejich kulturních kořenů, bez muslimské víry, mešit a tak dále. Samozřejmě, že přeháním.
Ing. Michaela Šojdrová
V současné době se situace v Sýrii pomalu uklidňuje, zmatek a válku, kterou jsme tam zanesli my ve snaze zlikvidovat prezidenta Asada, neboť se přátelil s Ruskem a zavedl v Sýrii celkem sekulární společnost, či lépe – společnost, která byla tolerantní ke všem věřícím bez rozdílu víry, a do země se pomalu začínají navracet i uprchlíci z Turecka a dalších okolních zemí - nebýt teď rozbouřené situace kolem sestřelení ruského letadla z viny izraelských vzdušných sil a režim, za vydatné podpory Ruska a Íránu, začíná obnovovat svou infrastrukturu, nevymyslí-li si něco provokativního takzvané Bílé přilby. Teď bude v Sýrii potřeba každé pomocné ruky a takoví mladíci mají už nějakou sílu - já už ve třinácti dost tvrdě pracoval při geologickém výzkumu - když z nich mnozí dokázali házet kamením na nevěřící, nebo na ty nesprávně věřící. Myslím, že už proto dnes není žádného důvodu sem brát „sirotečky“, navíc když paní Šojdrová ani neví, jestli vůbec sirotečky jsou. A jsou-li nějací nemocní, lze je léčit na místě. V Sýrii. Ale páni doktoři bez hranic tam už asi taky nejsou, takže nejlépe tam poslat naši vojenskou nemocnici. Ostatně, už tam byla. Myslím, že paní navrhovatelka provedla plánované gesto. A je-li to tak, ptám se jí „iste deus, qui sit, da nobis“. Pokud ne, tak jen potvrdila mé přesvědčení, že v tu chvíli nezastupovala naši zemi, aniž by o tom věděla. Jinak jsem stejně, jako řada rozumných politiků a i normálních lidí, v souladu s názorem naší vlády. Nerad bych se zklamal.
Vím, že je to passé, ty mohutné dny slavení smutných dnů okupace státy Varšavské smlouvy. Ale jak babička říkala, není Němec jako Němec a určitě není Rus jako Rus. Jak vím z našeho neformálního povídání u kávy s trochou rumu, tak vy máte nedobré zkušenosti s Poláky právě z těch srpnových událostí. Po zabrání Sudet se k nám, jak jsem slyšel, nechovali vůbec jako slovanští bratři, zvláště tedy na Ratibořicku a okolí.
Ale ono to bylo už při vzniku republiky v letech 1918 – 1920. Připomenu vám, jako filatelistovi, plebiscitní známky ve Slezsku. Na Slezsko si pak udělali nárok v roce 1938, kdy i německá armáda je prý musela krotit. Věřím, že si ty dny v tomto roce významných osmiček připomeneme. A hlavně Česká televize zrovna tak dobře a dokonale, jako nám připomněla rok 1968. Jen ta místa obsazená zbylými čtyřmi armádami poněkud opomněla. A nebylo to jednoduché. Kanóny namířené na Turnov, stráže na silnici, po níž jsem chodil pěšky do práce, občasné kontroly a šacování, ale také prosby, abychom jim poslali dopis domů, že rodina neví, kde jsou. Ty prosby se daly vyplnit, nicméně ten samý, který jeden den prosil, už druhý den na vás mířil samopalem. Ne, nemám na ty dny hezké vzpomínky. Zatím se však televize do připomínání roku 1938 příliš nehrne. Jen upoutávky, které jsou ovšem bezbarvé. A že se v těchto dnech už cosi dělo. Nejsem však historik, abych o tom mluvil. To jen doma, ze vzpomínek táty a svých strýčků, kteří pak čekali na hranicích, kdy přijde rozkaz k boji za republiku. Lví silou a vzletem sokolím.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
