Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Ano, je co slavit a je co slavit oprávněně. Nesamozřejmost vzniku a existence republiky museli v uzlových okamžicích 20. století Češi za cenu lidských obětí a utrpení obhajovat. A já myslím, že právo na existenci svobodného státu jsme úspěšně obhájili. To, zda někteří říkají, že jsme republikou rozkradenou a rozprodanou, to je obvyklá pěna dní. To hlavní přece je, že tu stále jsme. Existence Československa podmínila i zachování českého národa.

Pokud na to navážeme, Miloš Zeman říká, že „naše země je naše“. Je opravdu naše země v reálu naše? Není toto jen postulát, že naše země by měla být opět naše, ale ve skutečnosti není?

Tato země je naše do té míry, do jaké skutečně a opravdu stojíme a bojujeme za to, aby naše doopravdy byla. A tam už to, jak se kolem sebe dívám, moc slavné není. Zdá se mi, že příliš snadno podléháme vnějším zájmům, své zájmy jim snadno obětujeme a podřizujeme se jim.

A co názory, že nezávislý stát vůbec neměl vzniknout, že si neumíme vládnout a tak dále…