Kterého z těchto mediálně známých kandidátů do Senátu byste volili, kdyby kandidoval ve vašem obvodě (či v něm kandiduje a vy ho budete volit)?Anketa
„První a nejhorší věc, která nás po listopadu potkala, je Václav Klaus. Byl tím úplně posledním, co novorozená demokracie potřebuje,“ prohlásil Martin Jan Stránský v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.
ZDE najdete seznam osobností, které ParlamentníListy.cz vyzvaly ke zhodnocení posledních 25 let.
Po listopadu ´89 jste se natrvalo vrátil do České republiky, Jak jste spokojen s polistopadovým vývojem?
Vzhledem k tomu, že tady pětadvacet let bydlím a podnikám, asi jsem zapadl do takové místní frustrace a nespokojenosti, kterou trpíme všichni, protože jsme netrpěliví. A je tu řada věcí, ve kterých skutečně zaostáváme. Ale když se na to dívám s odstupem a vzpomenu si na to, co řekl náš první prezident T. G. Masaryk, že demokracie chce padesát let, myslím si, že jsme přesně tam, kde bychom měli být. Jsme v Evropské unii, jsme v NATO, už máme jednu nohu v Evropě, učíme se pomalu jednat s Evropou a se světem, přece jen je tu lepší životní standard, můžeme cestovat a působí tu i mnoho dobrých občanských organizací a iniciativ. Jsme na té půli cesty.
Já sám věřím, že si člověk nemá jen stěžovat, ale musí pro to něco dělat, pokud může, a to asi vysvětluje, proč jsem se rozhodl přestěhovat se sem a rozjet různé aktivity jak ve zdravotnictví, tak v nadaci, abych v rámci naší rodinné tradice také něčemu dobrému pomohl. Abych, když mi někdo řekne, ty si stěžuješ, ale nic pro to neděláš, mohl odpovědět: To nemáte pravdu, dělám to a to. Prostě jsem v tom a pokusím se v tom vydržet.
Takže nelitujete, když vidíte českou politickou scénu, že jste nezůstal v Americe?
Nelituji, myslím, že Spojené státy jsou na jedné straně stabilní země, ale na druhé straně tam mají také své problémy. A věřte tomu nebo ne, jako lékaři se mi ve zdravotnictví lépe pracuje tady, i přesto, že nemáme žádný srozumitelný „systém“ ve zdravotnictví. Ale ty podmínky, vztah s pacientem a hlavně to, jak tady člověk může vykonávat praxi, je pro mne přijatelnější. I když stále funguji i na Yale, poněvadž musím přiznat, že tam je to zase dobré v tom, že jsem hozen do nejlepší intelektuální a technické úrovně, jaká existuje. Pro mne je to kombinace toho nejlepšího, co existuje na obou stranách oceánu.
A co vám na českém zdravotnictví nejvíc vadí?
Říká se, že chybami se člověk učí, ale na našem zdravotnictví mi vadí, že tady se nikdo z chyb nepoučí. Ty se dějí pořád, je to stále chaotické a nesystémové. Pak mne strašně mrzí naprosto neprofesionální stav České lékařské komory, funguje jako politická a lobbistická organizace místo toho, aby se soustředila na budování této profese a posílila profesionalitu. V jiných zemích platí, a to nejen v medicíně, že když se vybuduje elita, tak ta elita to národu vrací. A to tady chybí, i když existují určitá místa a osoby, které se o to snaží.
Psali jsme:
Na rozdíl od většiny nás dříve narozených jste vyrůstal ve svobodné zemi. Máte tedy možnost srovnání. Jak daleko ještě podle vás máme do vyspělé demokracie? Je to těch pětadvacet let, o kterých jste mluvil?
Myslím, že v určitém smyslu máme před sebou ještě těch pětadvacet let. Demokracie jako taková se ale mezitím mění. Je otázka, jestli tzv. reprezentativní demokracie v rámci tradičních stran funguje. Podívejte se, co se děje v těchto komunálních volbách. Jako kdyby se kyvadlo vrátilo zpátky směrem k roku 1990, kdy tady kandidovalo asi čtyřicet stran. Absolutně každý se cpal do politiky, byla tady strana piva a sexu a bůhvíčeho. Na jedné straně je to zdravé, ukazuje to, že přes cynismus a nedůvěru k politice se do ní všichni doslova cpou, což je dobré pro občanskou společnost, ale na druhé straně to vlastně ukazuje, že politický systém má obrovské nedostatky, protože ty nejstabilnější země mají dvě nebo tři politické strany a nemusí sestavovat koaliční vlády, teď mluvím o Británii a Spojených státech.
Která hlava státu nejvíce poškodila naši zemi?Anketa
Vidíme, že tady jsme pořád na úrovni teenagera, který zkouší víceméně všechno, na co přijde, a odmítá se učit od jiných vzorů. Vidíme také zajímavý fenomén s Andrejem Babišem a hnutím ANO, kdy se v určité fázi dostanou k moci ekonomičtí baroni, kteří jdou do politiky, aby zkonsolidovali své impérium a postarali se o to, aby nepřišli o peníze. Musíme tím projít. Amerika tím také prošla kolem roku 1900 až do roku 1920 nebo 1930, konkrétně to byly rody Rockefellerů a Kennedyů, kde zakladatelé získali peníze velice neblahým způsobem, založili impéria, pak sami nebo prostřednictvím svých dětí ovládli politiku a zkonsolidovali moc. Teprve potom se začali zajímat o to, aby instituce pracovaly dobře, aby všechno zůstalo zachováno. Tento model vlastně funguje ve všech zemích, které prošly demokratizací, takže je docela zajímavé, že to funguje i tady.
Stěžujeme si na to, že Babiš je miliardář, vedle něj je Bakala a další baroni, ale aspoň máme věci víc seškatulkované, aspoň víme, co komu patří. A není to ta mlha, která tady existovala, když politiku řídili političtí mafiáni. Teď ji zase řídí ekonomičtí mafiáni. Já se snažím věci porovnávat a rozumět jim z trochu širšího pohledu. Můžeme říci, že to jde určitým směrem a jde to dopředu. A velké množství politických subjektů ukazuje na touhu občana, která se objevuje všude na Západě, mít přímější vliv na politiku. Občan chce cítit, že jeho hlas bude platný, i když jeho názory reprezentují jen pět procent voličů. Tohle vše se u nás odehrává v prostředí, které je naprosto deformované tím, že jsme přepolitizovaní.
Máme mnohem víc politiků, než má průměrná evropská země. Začalo to v Rakousku-Uhersku, pak to ještě dál deformoval bolševik a dnes se dostáváme do stavu, kdy Praha, která je poměrně malé město, má skoro padesát radnic, každá z nich má obrovský aparát, zatímco mnohem větší města jako New York nebo Londýn mají jednu radnici. V těchto městech jeden zastupitel zastupuje 175 tisíc občanů, zatímco v Praze jeden zastupitel zastupuje tisíc občanů. A jeden z našich hlavních problémů v politice, které budeme muset řešit, je víceméně zrušit politiky, zrušit přebytečné radnice, zrušit nadbytečná místa. Navíc pětasedmdesát procent zákonů je převzatých z Evropské unie, takže ve skutečnosti můžeme rozhodovat jen o pětadvaceti procentech věcí, a to o takových, které se nás blíže týkají, jako například ekologie. Ale to absurdní množství funkcí v naší zemi garantuje neúspěch, protože nemůžete dát pětadvacet kuchařů do jedné kuchyně. To prostě nefunguje.
Psali jsme:
Který politik se nejvíc zasloužil o dobré věci v České republice?Anketa
Vidíte tady nějaké pozůstatky čtyřiceti let totality?
Obrovské. Češi si nikdy neuměli vládnout. Teprve teď se to učíme. Totalita k tomu nejen značně přispěla, ale vytvořila ještě další nadbytečná pravidla a funkce. Mne třeba fascinuje, že se mluví o tom, že Ministerstvo zdravotnictví založí ombudsmana pro zdravotnictví. Na jedné straně je obrovská poptávka po této instituci, protože zdravotnictví nereprezentuje dobrý systém, ale na druhé straně to, že ministerstvo, které za rezort ručí, založí další úřad, který by měl ministerstvo kontrolovat, je asi to nejstupidnější, co někdo může vymyslet, pokud o tom začnete jen trochu přemýšlet. Protože ombudsman v takové pozici se nikdy nemůže soudit s Ministerstvem zdravotnictví, navíc ministerstvo má přece a priori fungovat dobře a nemá se spolehnout na nějaký další vnitřní orgán, aby fungovalo lépe. To je to myšlenkové zatížení minulosti, které tady funguje dál a lidi to akceptují, aniž by si uvědomili absurditu situace, že tady existují úřady, které kontrolují úřady, které kontrolují další úřady. To je mašinérie, jež stojí peníze a nic neřeší. Ale cesta do budoucnosti musí vést přes mnohem štíhlejší a pružnější aparát, než tady dnes existuje.
Kdo podle vás nese vinu na tom, že tady takovéto absurdity přetrvávají, že tu bylo za uplynulých let tolik politických skandálů, že přetrvává klientelismus a rozkrádání?
První a nejhorší věc, která nás po listopadu potkala, je Václav Klaus. A to proto, že kladl absolutní důraz na neviditelnou ruku trhu, což je nesmysl, poněvadž ty ruce byly hodně viditelné a patřily osobám, které nefungovaly, jak víme, vždycky podle zákona. Václav Klaus rozděloval společnost, nálepkoval určité skupiny lidí, vůbec nemluvím o sporu mezi ním a Václavem Havlem, to samozřejmě muselo přijít, protože oba byli naprosto odlišní. Klaus opovrhoval občanskou společností, nadacemi, i když jednu sám založil, byl tím úplně posledním, co novorozená demokracie potřebuje: Tedy čelného politika, který nemluví ke společnosti pozitivně a nesnaží se společnost stmelit a dát jí osud do vlastních rukou, místo toho tady vytvoří klientelistický kapitalismus a naprosto otevřenou korupci.
Jsem absolutně přesvědčen o tom, že za padesát let ho budou dějiny, na rozdíl od toho, co si pan profesor o sobě myslí, hodnotit jako největší malér dosavadní doby. Každopádně bude spojen s transformační politikou, nikoli posttransformační politikou, kterou teď procházíme. Druhá věc je absence důrazu na budování funkčního justičního systému. Bez funkční justice nemůže fungovat žádná demokracie. Dodnes vidíme, jak sporadicky to funguje. Máme největší počet soudců a advokátů a soudních žalob na občana v Evropě, a máme nejdelší čekací lhůty. Tady prostě justice nefunguje, objevují se tu absurdní případy, o kterých si čteme každý den, a dokud se takové případy nezačnou řešit, tak to vytváří obrovské společenské napětí.
A třetí věc je, a to je možná Čechům trochu geneticky dané, že odmítáme elitu, máme prostě laciné a levné vzory. Nenašel se někdo, kdo by nastolil nějaký směr a začal se zabývat otázkou české identity, co znamená být Čechem a co to bude znamenat za pět let. Diskuze, jaké jsou tady alternativy a co pro to můžeme dělat, tady vůbec neprobíhá, právě proto jsme trochu nervózní a máme tolik politických subjektů, které kandidují všude do všeho.
Psali jsme:
Co vás nejvíc štve na České republice?Anketa
V politice se za pětadvacet let vystřídala řada více či méně významných osobností, ale nejvíc ovlivnili českou politiku a společnost tři muži– Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman, shodou okolností se všichni tři stali prezidenty. Názor na Klause už jste řekl, jak se díváte na ty druhé dva politiky?
Václava Havla si velmi vážím, znal jsem ho osobně. Vím, že to neměl lehké, připadá mi, že nemalý počet lidí má na něj spíš kritičtější názor, je vidět, že velmi rychle zapomínáme. On každopádně nabídl národu, hlavně na začátku, určitý elán a naději, a dá se říci i jistotu, bez které bychom se nemohli dostat dál. Sám považuji za jeho největší čin to, co se možná nezaregistrovalo, že do Prahy přestěhoval Svobodnou Evropu.
Ještě dřív, než nás dostal do NATO. To byl druhý největší čin. A to první znamenalo, že tady pracovalo 450 lidí, kteří ještě byli zaměstnanci amerických tajných služeb, což pro mne představovalo jistotu, že se sem Rusové nevrátí. A to bylo ještě před tím, než se díky panu Kocábovi podařilo dostat z tehdejšího Československa sovětská vojska. Ale Václav Havel podle mne udělal velkou chybu, že nedal komunistickou stranu mimo zákon. Měl to udělat, mělo se to stát, měl se o to aspoň pokusit. Poněvadž musí dojít k lámání chleba, musíme si i dneska přiznat, že skoro dvacet procent tohoto národa je morálně prohnilých, zkažených a zkorumpovaných. A když s tím nemůžeme nic dělat, musíme to alespoň otevřeně říci. Parlament sice přijal nějaké bezzubé rezoluce, ale komunisté sedí vesele dál v horní i dolní komoře.
Jestli je nějaká věc, kterou bych si přál, aby Václav Havel udělal, a kterou neudělal, tak je to tohle. A já jsem se ho na to přímo ptal, ale on mi neodpověděl. Co se týče Miloše Zemana, přímá prezidentská volba vypovídá přesně o tom, co jsme. Pětapadesát versus čtyřicet pět procent, jestli se nemýlím, to je to pásmo inteligence. Je to stejné jako ve Spojených státech, východní a západní pobřeží volilo jednoho prezidenta a zbytek volil druhého prezidenta. Nechci naštvat inteligentní voliče Zemana, ale je vidět, jak ten národ je rozdělen.
A Zeman je prostě zeman. Představuje polovinu národa. Kdyby se stejné volby konaly se stejnými lidmi dneska, nejsem si jistý, jestli by jména nezůstala stejná, jen výsledek by se prohodil. 55 procent pro Schwarzenberga, 45 procent pro Zemana. Teď nemluvím o tom, že oba dva jsou starší a že by dneska možná nebyli zvolitelní. Ale myslím, že křivka preferencí byla docela vyrovnaná a že po těch necelých dvou letech se podpora trochu prohodila. Jsme zase o kus dál. Žádná vyspělá demokracie by nezvolila člověka jako je Zeman. To bezesporu. Ale každá volba odpovídá přesně národní povaze.
Psali jsme:
Před časem jste prohlásil, že byste si přál, aby Lidové noviny, které založil váš pradědeček, byly jednou v českých rukách. Jak se díváte na to, že dnes patří Andreji Babišovi, bývalému komunistovi a podle slovenského Úřadu paměti národa i spolupracovníkovi Státní bezpečnosti, i když to bratislavský soud nepotvrdil?
Všichni o tom soudu víme své. Je tady srdeční reakce a pak rozumová. Obě dvě jsou smutné. Ta rozumová reakce je, že se to děje všude ve světě. Noviny mění vlastníky. Třeba Rockefellerovo centrum patří Japoncům. Mrzí mne spíš to, že už se skoro nedají najít média, kde by si člověk přečetl objektivní informace, aby si mohl vytvořit vlastní názor. O novém vlastníkovi vypovídá příhoda, kterou jsem s ním zažil. Když jsem se s panem Babišem při jedné příležitosti potkal, představil jsem se a řekl jsem mu, že jsem pravnuk zakladatele jeho novin. A on se na mne podíval a řekl: kterých? Myslím, že to mluví za všechno.
V posledních letech vyvíjíte v Česku řadu aktivit, ať už jako lékař, vydavatel časopisu Přítomnost, zastupitel Prahy 1, teď kandidujete do pražského zastupitelstva na kandidátce 65 demokratů Jana Kasla. Myslíte někdy na to, jak by byli vaši předkové, kteří byli významnými činiteli předválečného Československa i válečného a poválečného exilu, spokojeni s tím, že jste se přestěhoval ze Spojených států do Prahy a podílíte se na demokratickém vývoji Česka?
Oni by to považovali za absolutní samozřejmost. To byli obrovští patrioti. Když můj dědeček umíral, přivolal si mne k sobě a ptal se mne, ještě jednou a naposledy, jestli se skutečně chci stát lékařem, protože on věřil, že právníci toho dokáží víc. Tak jsem řekl, že ano. On se na mne podíval a řekl mi: Slib mi, že jestli jeden den budeš moci něco udělat pro Československo, tak to uděláš. Já jsem mu to slíbil a on zemřel. K tomu se člověk nemůže obrátit zády. Navíc můj otec pracoval prakticky celý život ve Svobodné Evropě proto, aby tady byly lepší podmínky, takže kdybych se rozhodl sem přijít, získat zpátky majetek, prodat ho a vrátit se zpátky do Ameriky, zkazil bych tak jejich veškeré úsilí. To prostě z morálních a rodinných důvodů nejde. Genetika je mocná čarodějka, prostě plním rodinné poslání.
MUDr. Martin Jan Stránský
Český neurolog a internista, vysokoškolský pedagog, vydavatel a politik. Vystudoval medicínu na St. George´s University School of Medicine v USA. Po dokončení studia zahájil vlastní lékařskou praxi a zároveň začal jako asistent přednášet neurologii na Yale University v USA. Po pádu komunistického režimu se trvale usadil v Čechách. Od roku 1994 přednáší na II. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1995 založil Polikliniku na Národní v Praze, kde působí jako lékař a ředitel. Od poloviny 90. let se významně angažuje na poli lidských práv a kulturního dění v Praze, za což dostal ocenění Masarykovy akademie. Založil časopis Přítomnost. Pokračuje v rodinné tradici. Jméno Stránský už nesou tři generace mužů, kteří byli činní ve vrcholové politice předválečného Československa. Pradědeček Adolf Stránský ještě za Rakouska-Uherska založil na Moravě Lidovou stranu a vydával Národní noviny a Moravské listy. Pak je na Masarykův popud přejmenoval na Lidové noviny. V emigraci, kam byli Stránští donuceni odejít kvůli svému demokratickému přesvědčení a politickým aktivitám, se stali významnými činiteli válečného i poválečného exilu a působili i ve významných médiích, například ve Svobodné Evropě.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
