Vánoční zamyšlení historika Bahníka: Rodina není v krizi. Jen se extravagantním menšinám dostává nadbytečné publicity

Vánoce nám připomínají, na čem jsme jako kultura vyrostli, na jakých skutečnostech se dá stavět, jaký je ideální vzorec vzájemných vztahů, ať už partnerských, generačních i sociálních, a co je v životě opravdu důležité. To vánoční poselství se rok co rok opakuje, abychom měli šanci ho opravdu pochopit. Patří k tomu samozřejmě ta atmosféra tajemství, očekávání a radosti z obdarování, kterou si většina z nás pamatuje z dětství. Tu chceme předat zase našim dětem, hlavním adresátům vánočních zázraků. Ale tím hlavním, co činí Vánoce Vánocemi, co vypovídá o tom podstatném, a co je taky tím nejcennějším dárkem, jaký můžeme dát, je výjev známý ze všech vánočních Betlémů: obraz láskyplné rodiny.

Co vidíme? Postavy Josefa a Marie, jak se sklánějí nad novorozeným Ježíškem, kterého, kvůli chudobě, uložili do jesliček, tedy do zvířecího krmelce. Dnešní optikou: situace zralá pro sociálku. A právě z tohoto, zdánlivě tristního, obrazu vyzařuje neuvěřitelně majestátní klid a vznešenost, před kterou poklekají nejenom prostí pastýři, co zrovna pásli ovce „při betlémském salaši“, ale i tři vzdělaní a bohatí králové, mudrcové. Stohy vědeckých spisů, hygienických norem i třídních protikladů, musí po právu padnout na zem před důstojností té scény. Láska, která koluje mezi postavami svaté rodiny, prosvětluje temnotu noci – ostatně Vánoce spadají zhruba do času zimního slunovratu – a mění nehostinný prostor toho chléva v něco jiného – v domov.

S domovem máme kouzlo Vánoc neodmyslitelně spojeno. Ztratilo by se, kdybychom je prožili jinde?

Jeden český umělec kdysi napsal, že domov, to je člověk, nebo lidé, kterým můžete svěřit své chyby a viny a nemusíte se bát, že vás zavrhnou. Tak tomu opravdu je. Domov, to jsou lidé, naši blízcí. To souvisí i s takovými věcmi, jako je vlastenectví. Je hezké mít vztah k nějakému kopci nebo řece, ale jaksi to kulhá bez vztahu ke konkrétním lidem, k tomu reálnému národu. To neznamená naivně přehlížet chyby, ale mít se rádi, mít rádi naši řeč, tradice, kulturu. To já čtu v té betlémské scéně – domov.

A teď k tomu ten biblický přesah, ta metafyzika. To chudé novorozeně je z královského rodu, už tohle spojení, překlenující společenské bariéry a propůjčující chudobě neotřesitelnou důstojnost, je hodné pozornosti. Ale nejen to, je to také proroctvími přislíbený Spasitel – Christos, který má jednou zachránit svět skrze milosrdenství a lásku k člověku. Je za to terčem nenávisti zlých, ale Láska se usmrtit nedá. I když se někdy může zdát, že zlo triumfuje, vložená láska, například skutečná láska rodičovská, je nezadusitelnou setbou. Řečeno biblickým jazykem – „po třech dnech vstane z mrtvých“ – a zlouni se jenom diví, jak je to možné, už dávno tu přece neměla být!

No a Vánoce bývají pro nás, dospělé lidi, takovou dávnou setbou, vkladem do našich srdcí, který je chrání, aby nám úplně neokorala. Často je to právě takový střípek vzpomínky, útržek koledy, záblesk provoněný vůní vánočního pečiva a prskavek, co na křižovatkách lidských osudů rozhodne, že zvolíme dobro namísto zla. Že se i v těžkých dobách najdou lidé ochotní pomoci tomu, kdo trpí. Že se vždy, v čase vlády temnoty, najdou i lidé odvážní, ochotní k oběti.

Mohou Vánoce něco změnit na skutečnosti, že se čím dál víc snižuje důležitost tradiční rodiny, zatímco jiné formy soužití jsou vyzdvihovány?

Ačkoli počet rozvedených manželství strmě narůstal už od šedesátých let a „dobrodiní“ chemické antikoncepce značně změnilo úroveň intimních vztahů, je faktem, že ještě před třiceti lety neexistovala mezi lidmi žádná poptávka po nějakých „alternativách“ vůči tradiční rodině. Ani u nás, na postkomunistickém Východě, ani na tehdejším postreaganovském Západě. Zdá se, jako by se od té doby situace rapidně změnila. To je ale jenom optický klam, který nerozlišuje dva zcela odlišné jevy: extravagance různých sexuálních menšin, kterým se dostává nadbytečné publicity, a neochotu mnohých z nás k formalizovanému manželství.

Ta neochota je ovšem důsledkem existenčních tlaků doby – a někdy trpkých životních zkušeností – a nikoli nějakým projevem principiálního odporu k tradiční rodině. V krizi není rodina jako instituce, protože lepší model pro soužití lidí a výchovu dětí nevymyslíš, ale společnost, která nastavila podmínky rodině a manželství nepřátelské. Žádné tradice, a tedy ani Vánoce, samozřejmě samy o sobě nemohou tohle všechno změnit, mohou se ale dotknout srdcí konkrétních lidí a pomoci v pochopení vlastní identity i smyslu a rámce života.

Jsou Vánoce v Evropě v ohrožení v souvislosti se zvyšujícím se podílem obyvatelstva vyznávajícího islám? Jak vnímat protichůdná sdělení, když podle jednoho muslimům Vánoce nevadí, zatímco podle druhého je už jen přání někomu k Vánocům pro muslima těžším hříchem i než vražda?

Nejen Vánoce, ale všechno, co považujeme za své, je v ohrožení, ale nejen islamisty a také ne poprvé. Ozbrojení muslimští nájezdníci obléhali „pevnost Evropu“ po jedenáct století, a to současně z tureckého východu, z afrického jihu a z andaluského západu. Marně. Nedokázali ji zlomit, i když už stáli před Vídní. Současní islamističtí teroristé by taky nedokázali nic, kdyby jim nebyly hloupě „otevírány dveře“, tedy vytvářeny vhodné podmínky k infiltraci.

To, že z islámského prostředí přicházejí protikladné výklady konkrétních morálních otázek, není nijak překvapivé. Je přece jasné, že každý muslim není svou povahou terorista. Právě tak je známo, že uvnitř islámu existuje kromě základního rozdělení na sunnity a šíity ještě mnoho různých směrů a proudů, které se v jednotlivostech a důrazech liší. Ale i tyto odlišné výstupy mohou být samozřejmě teroristy zneužívány jako zástěrka při prosazování dílčích cílů, kdy se jim může z taktického hlediska hodit, že za islám v nějaké konkrétní věci mluví umírnění představitelé. Pravidla hry „o hodném a zlém policajtovi“, jak známo, fungují. A ten „hodný“ muslim ani nemusí vědět, že se s jeho úlohou ve hře počítá.

O to nebezpečnější je naše vlastní naivita a neochota mobilizovat hodnoty, na kterých Evropa vyrostla a které ji po staletí držely nad vodou: myšlenky anticko-křesťanského dědictví, rytířství, národní pospolitosti a služby vlasti. Řečeno s Tomášem Akvinským: dobro národa je dobrem Božím.

Mluvíte o hloupém „otevírání dveří“. Ale nezačíná si už Evropa – konkrétně třeba i Francie – svou naivitu uvědomovat a reagovat, i když zatím jen zvolna?

Pokusy ideově čelit islamismu rozbředlým verbálním humanismem, neurčitým ideálem liberální demokracie a pochybnou jakobínskou „tradicí“ sekulárního státu, jak jsme to slyšeli například od vrcholných představitelů Francie v reakci na podzimní vlnu násilností, působí stejně, jako by se postavili proti profesionálnímu zabijákovi s žertovnou dětskou pistolkou, ze které po stisknutí spouště místo výstřelu vyletí praporek s nápisem „Welcome“.

Stejného druhu, ale ještě mnohem děsivější, je „politika appeasementu“ vůči islamistické hrozbě, která se projevuje autocenzurními zásahy úřadů i korporací proti vlastní kultuře, jako jsou zákazy zdobení vánočních stromků ve veřejných školách s ohledem na „city“ muslimů, rušení vánočních stromů či betlémů na náměstích, zákazy mikulášské tradice v Nizozemsku kvůli tomu, že tam je tradičním průvodcem Mikuláše maškara „mouřenína Petra“, což by se prý mohlo chápat rasisticky, nebo třeba směrnice, podle které již veřejné instituce ve Skotsku nikomu nepopřejí tradiční „Merry Chrismas“ – tedy Veselé Vánoce, ale jen neurčité Šťastné svátky – „Happy Holidays“. A na hlavní symbol Vánoc bude asi povýšeno kulturně neutrální paroží soba Rudolfa, původně pocházejícího ze zápřahu santaclausových saní.

Takže to prozření, i když pozdní, Francie či jiných zemí, limitované ovšem snahou druhou stranu nijak nepopudit, ke správnému cíli z pohledu evropského způsobu života stejně nepovede?

Tohle všelijaké preventivní ustupování a kulturní sebekastrace je samozřejmě cestou do pekel, která nemůže skončit jinak, než jako appeasement před druhou světovou válkou: Agresor získá tím větší apetit. Imigranti přece nebyli, obrazně řečeno, vzati na palubu lodi proto, aby zotročili posádku a dosavadní cestující! Upřímně, myslím, že pak by šla loď brzy ke dnu. Příslušníci evropských národů by měli dávat mnohem hlasitěji najevo, že s něčím takovým nesouhlasí a že přizpůsobit se má host, ne ten, kdo je v zemi doma. Veřejné slavení Vánoc je v tomhle ohledu docela dobrým lakmusovým papírkem, testem, jak na tom zatím jsme.

V čem se oslavy Vánoc během různých historických epoch měnily, a ve kterých z nich měly pro obyvatelstvo českých zemí největší význam?

Oslavy Kristova narození máme písemně doloženy už ze 2. století, od 4. století se jejich datum ustálilo na 25. prosinci, resp. na předvečeru tohoto data, kdy se slavila noční bohoslužba – vigilie. Datum vycházelo jednak z doby zimního slunovratu, protože Kristus byl některými autory připodobňován ke slunci, například Aureliem Augustinem, a také z tradice, že Ježíš se dožil přesně 33 let, protože byl zabit čtrnáctého dne hebrejského měsíce nissanu, tj. 25. března, počat byl o 33 let dříve, rovněž 25. března, a narodil se devět měsíců po početí, tedy 25. prosince.

V roce 1582 byl v západní a střední Evropě zaveden reformovaný, tzv. gregoriánský, kalendář, zatímco ve východní Evropě dlouho platil, a v pravoslavné církvi stále platí, starší kalendář juliánský. To je příčinou, proč se oslavy Vánoc v katolickém a pravoslavném kulturním okruhu o třináct dní rozcházejí a východní Vánoce se konají později, než je zvykem u nás.

Vnější podobu Vánoc výrazně ovlivnil ve 13. století známý kazatel František z Assisi, který v zimním lese u italské vsi Greccio zorganizoval živý betlémský výjev, kde vystupovali lidé v historických kostýmech, i domácí zvířata. Tento zážitek se mnozí snažili výtvarně zachytit a vznikla překrásná tradice stavění „betlémů“ s postavami ze dřeva, papíru a podobně. Je známá po celé Evropě, asi největšího rozšíření ale dosáhla u nás. Proti betlémům, a oslavě Vánoc vůbec, marně vystupovali v Anglii přísní puritáni, kteří v tom shledávali dětinské pověry nebo pozůstatky pohanství.

Platilo i pro české země, že ani v nich neměly vánoční tradice na růžích ustláno?

U nás vánoční zvyky marně potlačoval Josef II., který v 18. století zakazoval stavění betlémů v kostelích. Když to nebylo možné tam, vyráběli si lidé vlastní betlémy doma a stavěli je ve světnicích chalup, které se na vánoční dobu proměňovaly v malé rodinné chrámy. Také koledníci, obcházející stavení s vánočními písněmi, s sebou v některých krajích nosívali přenosné modely malých betlémů. Zprávy o podobě vánočních oslav ve středověkých Čechách máme ze 14. a z počátku 15. století. Najdeme v nich popisy zvyků, z nichž některé se zachovaly dodnes: rozdávání dárků, zejména štědrost vůči dětem a chudým, pečení vánočky nebo půst bez jídla během Štědrého dne, ukončený večeří bez masa teplokrevných zvířat, proto od renesančních časů tvoří českou vánoční večeři nejčastěji ryba.

Už na konci gotiky, ale zejména pak v barokní době, vznikají také nejstarší českojazyčné adventní a vánoční písně – koledy. Baroko je také dobou, kdy význam vánočních svátků u nás významně narůstá, jsou příležitostí projevit naši národní identitu a kulturu, jaksi navzdory tehdejším centralizačním snahám osvícenské, a samozřejmě germanofonní, Vídně. V předvánočním adventním čase se konávaly pobožnosti se staročeskými tzv. rorátními zpěvy, které svou historií odkazovaly na dávné doby naší středověké státnosti. Samu vánoční radost pak oslavovali naši básníci a hudebníci, Bedřich Bridel, Václav Michna z Otradovic a další. A tahle tradice vlastně sahá až k přelomu osmnáctého a devatenáctého století a známé České mši vánoční Jana Jakuba Ryby.

Jak se slavily Vánoce v dobách zlých, tedy během válek nebo morových let, a jak se lidé vyrovnávali s tím, pokud je vůbec slavit nemohli?

Nejtěžší to bylo v době epidemií. Ty procházely Evropou opakovaně, v mnoha vlnách. Pokud jde o morové rány, objevují se už v antice, nejznámější úder tzv. černé smrti ale spadá až do půlky 14. století, kdy se do Evropy mor rozšířil na obchodních lodích z Číny, k nám pak přichází s určitým zpožděním v osmdesátých letech téhož století. Podlehla mu tehdy třetina obyvatel Evropy. Tato epidemie se pak se střídavou intenzitou vracela, moru podlehla například i česká královna Barbora Celská a patrně byl i příčinou smrti Jana Žižky z Trocnova roku 1424. Nové vlny moru následovaly i v 16. a 17. století. Poslední jeho velká epidemie u nás proběhla ještě v letech 1713-1715.

Dochovala se dobová karanténní opatření, která se vlastně dosti blíží modernímu přístupu použitím ohně k likvidaci kontaminovaných oděvů, obvazů atd., pravidelným mytím, větráním a podobně. Problémem ovšem byla tehdejší katastrofální úroveň hygieny na veřejných prostranstvích, zejména povrchová „kanalizace“, tedy pouliční stoky ve velkých městech, a také častý výskyt zvířecích přenašečů, jimiž byly krysy, respektive krysí blechy.

Pokud jde o oslavy, bývaly v dobách epidemií přísně zakázány. Náboženské aktivity, jako například procesí, byly zpočátku podporovány, časem však církev místo nich doporučovala tiché modlitby. Průvody kajícníků, tzv. flagelantů, byly dokonce papežem přísně zakázány jako možný zdroj fyzické nákazy a duševního poblouznění. Pokud jde o Vánoce, samozřejmě se konaly předepsané bohoslužby, ale jinak se lidé spíše drželi doma a slavili je v rodinném kruhu.

To platilo především o morových ranách, které na obyvatelstvo dolehly ve středověku?

O středověku, ale také o čase cholerové nákazy v 19. století a při smrtící pandemii tzv. španělské chřipky. Ta se dostala do Evropy ze Spojených států amerických v závěru první světové války a měla katastrofální následky. České země zasáhla v roce 1919 a v mnoha rodinách byly toho roku smutnější Vánoce než za války. I tehdy se samozřejmě rodiče snažili dětem připravit stromeček s jesličkami a dárečky, ale veřejné akce byly omezovány. Mimochodem, tehdy se také na ulici nosily přes ústa roušky.

K Vánocům onoho těžkého roku 1919 se váže jeden příběh s krásným vánočním happy endem. Dva dny před Štědrým večerem, 22. prosince, se známý moravský novinář Rudolf Těsnohlídek, autor knihy o lišce Bystroušce, vydal se dvěma přáteli do lesa u Bílovic nad Svitavou pro vánoční stromek. Ke svému velkému překvapení tehdy nalezli v lese opuštěnou a promrzlou sedmiměsíční holčičku, kterou tam zanechala její biologická matka. Otec byl neznámý a později policií vypátraná matka se chtěla dítěte zbavit, protože byla bez prostředků. Holčičku se podařilo zachránit. Ujali se jí a vychovali ji bezdětní manželé Polákovi, u nichž prožila šťastné dětství. Tenhle příběh o nalezeném „bílovickém Jezulátku“, jak se děťátku říkalo, obletěl tehdejší tisk a zmíněného Rudolfa Těsnohlídka inspiroval k zájmu o osudy chudých a opuštěných dětí vůbec. Těsnohlídek přišel s nápadem vztyčovat v centrech měst v čase Vánoc tzv. vánoční stromy republiky, pod kterými se konaly úspěšné finanční sbírky na pomoc nezaopatřeným dětem. První taková akce se uskutečnila v Brně o Vánocích v roce 1924.

Lze s těmi zlými časy srovnat letošní rok, který téměř celý provázelo utlumení běhu světa vlivem koronavirové pandemie? Mohou proto vést letošní Vánoce k většímu zamyšlení než obvykle, nebo zůstanou svátky konzumu, k čemuž u mnohých v posledních letech či desetiletích sklouzávaly?

Především, já nepatřím k velkým kritikům tzv. konzumu. Já myslím, že k oslavám patří hojnost, lesk, barvy, rolničky a břeskné fanfáry, jaké mají rády děti. Propracovat se k moudrosti tiché poezie, to myslím přichází až s věkem. A jsou-li děti dobře morálně a esteticky formovány, nenechají se o tenhle jemný valér života v budoucnu připravit. Právě udržování dávných zvyků k tomu může dobře posloužit. Ale, jak jsem řekl, když se slaví, má se slavit naplno, včetně toho „konzumu“, takže velké moralizování nečekejte.

Co má ale asi jen málokdo rád, to je hlučná prázdnota a blbost. Vzpomínám si třeba na stupidní komerční slogan někdy z předloňska, který hlásal, že nějaký obchodní řetězec je prý „vítězem nad Vánoci“. Podivně působí i „vtipné“ santovské čepičky a sobí parůžky na českých hlavách. Křeč a rozpaky...

Pokud jde o to, zda to vynucené ztišení, způsobené covidovou nákazou, může přispět k hlubšímu zamyšlení, myslím, že by sice mohlo, a mělo, ale mám pocit, že nálada společnosti se už posunula někam jinam. Ta omezující opatření trvají příliš dlouho, všichni tušíme jejich dopady a bojíme se o své blízké, stres z toho všeho je neskutečně únavný. Na začátku „doby covidové“, někdy v březnu a dubnu, se mi ale zdálo, že by tehdejší karanténa opravdu mohla mít i kladné stránky.

V čem by tak razantní změna způsobu života mohla prospět?

Například některé manželky, situací donucené být doma s malými dětmi, poznaly, že opustit na chvíli „budování kariéry“ a zažít ono zatracované „připoutání k plotně a rodině“ není tak hrozné, jak jim říkali. Jenže čas letí a problémy v zaměstnání nepočkají. Nedopřejí nám skutečný klid. Děti se nudí, a tudíž zlobí. Počítáme následky… I když se ta současná situace samozřejmě nedá srovnávat s hrůzami morových ran, přece jen působí jako nějaký zlý sen.

Málokdy chodím do supermarketů. Ostatně, bydlím na malém městě poblíž Prahy, a ten „náš“ místní supermarket je super jen s velkou nadsázkou. Nedávno mě však manželka vyslala pro nějakou důležitou věc a já tam vyrazil. Bylo už k večeru, moc lidí tam nebylo. Ploužili jsme se za vozíky s těmi rouškami na tvářích jako nějací zombie. Regály byly poloprázdné a stromečky, skřítci a nezbytní sobíci vyřezaní někde v Indii z dřevoplastu působili neuvěřitelně ošuntěle. Zdálo se mi, že dost přesně vystihují náladu, která momentálně dotírá na naše srdce.

Nesmíme se ale dát. I o tom jsou Vánoce, že ve chvíli, kdy je temnota nejtmavší, začíná návrat světla.

Nedoplatíme na oslavy Vánoc dalším prudkým nárůstem epidemie, když jsme na rozdíl od okolních zemí rozvolnili omezení a opatření a je nemálo těch, co to s kázní ani trochu nepřehánějí? Nebo naopak to další zpřísnění od 27. prosince je přehnané?

Obávám se, že doplatíme. Nikoli však na oslavy Vánoc, ale na vzrůstající zmatenost protiepidemických opatření. Mám na mysli situaci, kdy dochází k plošnému uzavření restaurací, včetně venkovských hospod, kde jsou mezi nečetnými hosty povinné rozestupy jaksi samosebou, ale přitom jsou ponechány otevřené pražské supermarkety, typu Palladia, přeplněné zákazníky.

Znepokojivě na mě působí i dění kolem plánované vakcinace. Proč byl zastaven vývoj domácí vakcíny? Jak se postavit k občanům, kteří z vážných důvodů nemají k vakcinaci důvěru? Jak bránit jejich zesměšňování, diskriminaci či dokonce kriminalizaci?

Jsem samozřejmě laik jako většina čtenářů, ale některé rysy naší covidové současnosti mě děsí: lhostejnost k ekonomickým dopadům opatření na střední a malé podnikatele, důvěra v samospasitelnost tabulek, všelijakých „chytrých karantén“ a jiných potěmkinovských vesnic, a hlavně proslovy různých expertů o tom, že svět po covidu bude úplně jiný. Já bych asi radši ten, který byl.

Čím jsou Vánoce pro vás osobně a jak u vás doma sváteční dny vypadají a probíhají?

Já mám rád veškeré naše tradice, celý ten opakující se cyklus roku a lidského života. Ale, aby bylo jasno, nejsem folklorista amatér, který doma topí nasbíranými šiškami a nutí manželku, aby vařila středověké kaše. Jako většina Čechů mám z našich tradic nejradši právě Vánoce. A začíná to pro mě vlastně už tím předvánočním, adventním časem, s Mikulášem a dokupováním loni rozbitých ozdob. Mrzí mě, že se v posledních letech jen v málokterém kostele konají ranní pobožnosti, tzv. roráty, které k adventu po staletí patřily.

Samotné sváteční dny u nás myslím vypadají podobně, jak je v českých zemích obecně zvykem. Na Štědrý den moc nejíme, odpoledne jdeme rozsvítit svíčky na hřbitov, bývá už šero a těch světýlek tam svítí spousta, a cestou domů se už hrozně těšíme na rybí polévku a kapra s bramborovým salátem. Potom si rozbalujeme dárky, jdeme na půlnoční mši a v dalších dnech pohádky, koledy, hodování a návštěvy příbuzných.

Vůbec ničím se tedy od ostatních v prožívání svátků nelišíte?

Takovým rozdílem proti běžné normě je asi to, že míváme Vánoce podstatně delší. Štědrým večerem přece teprve začínají. Bezprostřední sváteční atmosféra končí po Třech králích, tedy 6. ledna, ale celá doba vánoční tradičně končívala až o svátku Hromnic, tedy 2. února. Teprve pak se skládal betlém.

Díky tomu dlouhému období se taky vůbec daly stihnout všelijaké ty zvyky a obyčeje, co o nich čteme v knížkách. Jinak je to přece blbost. Nejde vařit, hodovat, navštěvovat příbuzné a přátele, lít olovo, krájet jablka, pouštět lodičky z ořechových skořápek a bůhví co ještě ve třech volných dnech.

Za těch starých dob nespěchali, nechali tu slavnostní dobu pěkně doznít. My to doma cítíme taky tak a Vánoce pro nás vlastně trvají měsíc. Proto nemám moc rád, když někdo po rozdání štědrovečerních dárků vtipně prohodí: „Tak, a je po Vánocích.“

Jakou tradici či zvyk nikdy neopomenete? A proč? Máte nějaký obyčej spojený s neobvyklým zážitkem?

To je takové hodně osobní. Se synem každý rok 4. prosince, v předvečer svátku svaté Barbory, uřízneme několik větviček višní, a tyhle „Barborky“ pak v teple ve váze během Vánoc krásně rozkvetou. Je to starý, myslím, že už hodně zapomenutý český zvyk, ale dělával to můj tatínek, a tak to u nás doma k Vánocům patřilo a patří.

Neobvyklým zážitkem pro mě bylo, když jsem asi v deseti letech dostal papouška. Hrozně jsem si přál živé zvíře, ale maminka byla dlouho zásadně proti. Ani tatínek ji neuměl přemluvit. A tak, ačkoli jsem dávno věděl, že dárky kupují dětem rodiče, bylo mi pod tím stromkem jasné, že ten papoušek, to není jen tak, to musela opravdu zařídit vyšší moc, Ježíšek. Nikdo jiný by s maminkou nehnul. No a od té doby vím, že dárky skutečně dává Ježíšek, skrze lidské ruce.

Předáváte toto své vědomí i následujícím pokolením?

Ano. Můj syn ostatně nebeského posla s dárečky viděl. Když byl malý, dělávali jsme to s nadílkou tak, že já po večeři zůstal se synem sedět v kuchyni, zatímco manželka odešla na dvůr našeho přízemního domku, obešla ho a oknem vlezla do zavřeného pokoje. Tam nachystala dárečky pod stromeček, zapálila prskavky, zazvonila na zvoneček a oknem zase spěchala za námi do kuchyně. My jsme jí s údivem sdělovali, že jsme slyšeli zvoneček a že Ježíšek už asi přišel. Pak jsme společně vstoupili do pokoje a viděli ten zázrak. Jednou si ovšem syn pospíšil a vpadl do pokoje, sotva manželka vyskočila oknem, takže nejspíš zahlédl cíp jejích šatů. Hnal se hned k oknu. Ona rychle zaběhla za roh domu, ale on stejně koukal jinam, přímo k nebi. Pak nám vyprávěl, a dodnes na tom ten už dospělý mladík trvá, že viděl anděla, který oknem vyletěl k nebi, zářící jako rachejtle. Inu, asi ho tenkrát opravdu viděl.

A ještě jedna „nadpřirozená“ historka. Existuje vánoční zvyk, který ve mně budí trochu podivný pocit, a přesto ho konám. To je krájení jablíček o Štědrém večeru. Nechápu to jako nějaké lidové věštění, nicméně pojí se mi to se vzpomínkou na smrt mého tatínka. Tedy na poslední společné Vánoce, kdy už vlastně umíral, i když o tom ještě sám nevěděl. Nemoc už v něm pracovala. No a on tehdy rozřízl jablko a na tom příčném řezu nebyla hvězdička jako obyčejně, ale ten jadřinec měl tvar křížku. V únoru pak umřel. Mně bylo patnáct, tak se mi to vrylo do paměti. Bez ohledu na iracionalitu té věci si na to vzpomenu vždycky, když o Vánocích ta jablka krájím. Vždycky trošku rozechvěle.

Vybavujete si nějaké pozapomenuté tradice, které byly s Vánocemi v některé z epoch českých dějin spojovány, ale do dnešní doby už se nezachovaly nebo se dodržují jen zcela ojediněle?

Samozřejmě. Týká se to třeba krajových vánočních jídel, většinou bezmasých, odlišných úprav vánočního kapra, například tzv. „na černo“ s mandlemi a rozinkami a podobně. Nebo různých adventních a vánočních maškarád, které se v minulých staletích lišily v různých oblastech země. Etnografové znají postavy tzv. Lucek, které obcházely chalupy 13. prosince, maškary Klimby v podobě kobyly, Ambrože se špičatou čepicí a podobně. Všechny tyhle zvyky postupně splynuly s obchůzkami mikulášskými.

Na konci minulého století byly téměř zapomenuté obchůzky tříkrálové. Ty se v posledních desetiletích obnovily, ale strážci politické korektnosti jsou znepokojeni. Jeden z králů byl totiž vždy představován jako africký černoch a chlapec, který ho hrál, si proto černil tvář. Vidět v tomhle náznak rasismu může pochopitelně jen imbecil, ale hloupost je patrně bezedná i o Vánocích.

O těch letošních, psychicky náročných, covidových, si proto vzájemně přejme, aby nás pánbůh nejen při zdraví těla, ale zejména při zdraví mysli zachovati ráčil. A aby daroval svůj radostný pokoj všem, ve kterých nalezne aspoň špetku dobré vůle, aby v nich mohl mít zalíbení.