Nechal jste se slyšet, že „sociálně spravedlivá společnost je ta, která svým lidem dává malé daně a hospodaří s nimi tak, že je dává jenom těm, kteří je potřebují“. Jak byste v tomto srovnání hodnotil politiku české vlády v roce 2018?
Rozhazování. Zbytečné rozhazování, protože já nyní, pravda, mohu cestovat za ty samé peníze, jako jsem cestoval, když jsem byl stoprocentní invalida, ale já to nepotřebuji a ty prachy, které utratili za mě, mohly posloužit někde jinde potřebným lidem.
Fotogalerie: - Zeman v Rusku
Předpokládám tedy, že se nedíváte dobře ani na schodek rozpočtu na letošní rok po období hospodářského růstu.
Rozhodně ne a souhlasím s tou teorií, která říká, že když se vydělávají prachy, tak se mají bezesporu zaplatit za prvé dluhy a za druhé se mají ukládat peníze takzvaně na pak. Naše bába říkala: Ať je nám sebehůř, schovejte si aspoň trochu na pak, může být ještě hůř.
Naše babičky o tom něco věděly.
Sakra, ta prožila dvě války. Já nemám rád slovo šetřit. Mám rád slovo hospodařit, protože každý hospodář myslí při dobré úrodě na to, aby schoval na později, když příští rok bude třeba úroda špatná. Musí mít co zasít, musí mít z čeho být živ, když přijde blbej rok.
Zdá se, že jsme to v české politice nějak ztratili, tuto zásadu…
Protože česká politika se scukla na jakousi podivnou ekonomii. Protože co je ekonomické, je stoprocentně dobře. Ale nejsem si tím úplně jistý, protože se ztrácí lidský rozměr a rozměr – jak bych to řekl, použil bych slov – pithartovský nebo havlovský.
Letos si právě budeme připomínat revoluci, od níž uplyne třicet let. Čím to je, že jsme tento náhled ztratili?
Protože ten náhled se z úst šéfů tohoto království stává vlastně takovým pejorativním výrazem. Například pražská kavárna. Škoda že nevím, kde se pražská kavárna schází, chodil bych tam. Bylo by to rozhodně bližší než tyto řeči.
Teď se mi zdá, jako byste pražskou kavárnu viděl jako takový Kafkův Zámek…
To ne. To není něco nedosažitelného, to je jen terminus technicus, který si vymyslel prezident. Má to svůj význam, protože pokud já vím, v historii tohoto království vznikaly v kavárnách většinou dobré věci. Koneckonců Spolek Mánes se scházel v kavárně Mánes a lecjaké věci vznikly v kavárně Slavie, v Parnasu. To jsou místa, kde se opravdu scházela intelektuální elita tohoto království.
V několika rozhovorech jste připomněl výrok svého dědy, že komunista a Rus lže, i když mluví pravdu…
To je výrok mého dědy, který nebyl můj děda. Bába byla třikrát vdaná, tohle byl její třetí muž a byl ruský legionář. Ten o tom něco věděl. Šel dvouletou cestou přes Sibiř a byl jedním z těch, kdo zachránili ruskou Transsibiřskou magistrálu, jinak by si ji Rusové zničili při svých půtkách na Sibiři. Koneckonců o tom píše Pasternak v Doktoru Živagovi a docela věrně to popisuje stejně jako můj děda. Nebyla to příliš revoluce, ale jen půtky různých místních oligarchů, kteří chtěli vládnout nějaké skupině nebo nějakému prostoru a v závěrečném hodnocení se to schovávalo za bolševickou revoluci.
Je to samozřejmě pejorativní výrok, že Rus lže, i když mluví pravdu. Z ruské politiky to v podstatě vyplývá. Koneckonců prezidentem tohoto království je muž (Vladimir Putin, pozn. red.), který nebyl ani plnohodnotný zpravodajec. Byl to jen fízl, který zpravodajce kontroloval. Správce sítě v Německu, a to jen díky tomu, že němčina je jeho mateřský jazyk. Jeho matka mluvila německy, takže je vlastně Rus po otci.
Soudruh Gerhard Schröder se nad ním rozplýval, když byl první, kdo ho pozval na zahraniční návštěvu do Spolkové republiky Německo, a řekl na tiskovce, jak obdivuje skvělou němčinu soudruha Putina. Strávili spolu tři čtvrtě hodiny bez tlumočníka mezi čtyřma očima. A jsou to výsledky toho, co dělá soudruh Schröder dnes.
Chtěla jsem se zeptat, jestli tento výrok v dnešní době, tedy že „Rus lže, i když mluví pravdu“, v kontextu mezinárodních událostí a špionážních a zpravodajských her světových mocností není už trochu přehnaný. Nebo se domníváte, že si Rusové tyto věci stále nesou s sebou?
Mám jeden tristní zážitek. Byl jsem tehdy s filmem S tebou mě baví svět v Moskvě na festivalu. To byl festival, který Rusové napůl ukradli Karlovým Varům, protože se rozhodlo z moci síly, že v Karlových Varech bude tento festival pouze ob jeden rok a ob jeden rok bude v Moskvě. Na tomto festivalu jsem byl. A protože mě nebavily ty oficiality, toulal jsem se po Moskvě. Chodil jsem do muzeí, užíval jsem si poznávat zemi na ulici. A jel jsem v metru se ženou, která vypadala dost unaveně a nesla veliké tašky. Řekl jsem, že jí pomohu, a dal se s ní do řeči, protože ve škole jsme se všichni učili rusky. Ona řekla, že musím jít s ní, že její muž osvobozoval Prahu. Šel jsem k nim a ten muž, který osvobozoval Prahu, seděl doma jako paša. Zjistil jsem, že byl v Praze s tanky v roce 1968, čili neosvobozoval Prahu…
… obsazoval.
Obsazoval. A to už jsem tehdy, když mi bylo dvacet let, věděl. Snažil jsem se mu to vysvětlit. Bylo to naprosto marné.
Byl přesvědčen, že ji osvobozoval?
On prostě osvobodil Prahu od imperialismu a vlastně zajistil pokračování impéria v tom nejčistším slova smyslu.
Nedokázal pochopit pohled Čechoslováků na celou věc…
Ani nechtěl. Chtěl být hrdinou a chtěl jím zůstat. Některé věci jsou hrdinství jen chvíli.
Zajímavý zážitek.
To teda. To se mnou hodně zamávalo. Já mám ještě jeden takový. Karlova univerzita každé léto pořádá takové soustředění těch, kteří ve světě studují češtinu neboli jsou to bohemisté. Vždy je součástí programu i česká kultura a jeden rok, už nevím, který přesně, tam byl i Jan Švankmajer. Protože jsem hrál v několika Švankmajerových filmech, pozvali mě na debatu, kde seděli lidé z celého světa. A rozuměli mi, když jsem mluvil česky, takže to nikdo nemusel překládat.
Seděli tam dva mladí ruští kluci. Řekl bych, že jim nebylo ani dvacet. Pasivně se toho účastnili, ale byl tam člověk, který mluvil s opravdu silným ruským přízvukem a tvrdil o sobě, že je Rumun. A kladl velmi provokativní otázky politického rázu.
Já jsem mu odpovídal tak, jak jsem zvyklý – na rovinu, protože ten komunistický svět je mi naprosto cizí, když to řeknu velmi kulantně. Vždy jsem vypustil jeho provokace a bavili jsme se i o jiných věcech. Řekl jsem tam jednu větu, že komunisté a ruský imperialismus mi vzali 41 let mého života. Když to skončilo, přišli ti dva mladí Rusové a ptali se: Proč vy nás, Rusy, tak nenávidíte? Odpověděl jsem: Ne, nenávidím, ale kvůli těm jednačtyřiceti letům vás vážně nemám rád a bojím se vás.
Je to i problém mladé generace? Že nevidí tyto důvody?
To se musíte zeptat současné mladé generace. Důležitou věcí je… Jeden z výjimečných komunistů v mém životě byla moje učitelka dějepisu na gymnáziu. A ta nás učila dějepis v souvislostech, nikoliv podle dat a jednotlivých událostí, ale v souvislostech. To znamenalo, že něco je příčinou něčeho. Základní tezí, kterou ona vlastně zastupovala, bylo, že chcete-li pochopit současnost, musíte znát minulost. Jestliže nemáte vztah k minulosti nebo ji neznáte, není šance pochopit současnost. Vše, co se nyní děje, je stále v nás. Jednačtyřicet let se nedá vymazat.
Mojžíš na příkaz svého Boha vodil Židy čtyřicet let po poušti. To byl průměrný věk, kterého se dožívali tehdejší lidé. Aby zemřeli ti, kteří si pamatovali, že v Egyptě sice žili v relativním dostatku, měli kde bydlet a co jíst, ale byli otroci. Do země zaslíbené došli jen ti, kdo si nepamatovali Egypt. Ani Mojžíš tam nedošel, lid dovedl jeho syn. Protože my se v současné době dožíváme daleko vyššího věku, bude to trvat těch sedmdesát let, než vymřeme my, kdo si komunismus pamatujeme a byli jsme v něm vychovaní.
Několikrát jste naši zemi během rozhovoru nazval královstvím. Kromě toho, že v historii jsme bývali skutečným královstvím, myslíte si, že je pro nás šance na konec šťastné pohádky?
Věštit z křišťálové koule neumím. Ale královstvím to nazývám, protože britský historik Paul Johnson řekl, že Československo vzniklo vlastně jako umělý stát. Ale podle mne moc pravdu neměl. To, co máme teď, je jeden z nejstarších států v Evropě, protože tento ďolík mezi horami, Čechy a Morava, je prazákladem tohoto království.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
