Minulou sobotu vzbudil velkou pozornost váš komentář, který reagoval na protestní akce napříč republikou. Jejich organizátoři je zdůvodňují bojem za nezávislost justice, a proto požadovali odchod z funkce ministryně spravedlnosti Marie Benešové a nyní i odstoupení premiéra Andreje Babiše. Co se vám na těchto požadavcích nelíbí?
Ta zmiňovaná úvaha byla o tom, že zbrklost nepovažuji za dobré řešení, pokud jde o zásadní společenské nebo politické problémy. Jedna zpráva v tisku by rozhodně neměla zavdávat důvod k povstání, dokud se neprokáže její pravdivost, a i tak je lepší nechat rozsudek na kompetenci soudu, a ne ho vynášet na demonstracích. Od určité skupiny lidí jsem se dočkal tvrdé kritiky, od té kultivované až po neobyčejně vulgární. Vždycky se však snažím o argumentech jiných přemýšlet. Udělal jsem to i tentokrát.
Jeden z hlavních argumentů, které měly vyvrátit můj článek, bylo tvrzení, že kdyby se lidé v listopadu 1989 řídili mým opatrnictvím a nevyšli do ulic, nesvrhli bychom komunisty. Ano, to rozhodně pravda je. Jenže pravdou je také to, že kdyby lidé v únoru 1948 nevyšli do ulic, nesvrhli bychom kapitalismus. V dějinách je to vždycky tak, že existují určité mechanismy, které se nemění. Mění se jen kulisy a skryté zájmy těch, kteří lid do ulic vyvedou.
Lze tyto dvě události, které od sebe dělí téměř 42 let, vůbec k sobě přirovnávat?
Docela už vidím, jak mi teď oponenti spílají, že přece nemůžeme zaměňovat hanebný komunistický puč se spravedlivým bojem lidu proti komunistické totalitě. Jenže nikdy nebudeme vůči vlastním dějinám spravedliví, pokud si budeme lhát do vlastní kapsy. V únoru 1948 vyšla do ulic část lidu, protože věřili, že dělají správnou věc. Tehdy nikdo z vůdců demonstrací nehlásal, že cílem je zavést komunistickou diktaturu. Říkala se líbivá hesla o vlastenectví, o sociální spravedlnosti a boji s reakcí, která chce lidem vzít těžce nabytá práva. Z vlastní rodiny vím, jaké rozčarování zavládlo, když se o rok později ukázalo, že lid v ulicích bojoval za něco jiného, než se později stalo. Jinými slovy, lidé podporující v roce 1948 komunisty věřili, že dělají správou věc a bojují za pravdu. Stejně tak lidé v roce 1989, kteří komunisty nenáviděli, věřili, že dělají správnou věc a bojují za pravdu. Tak to prostě v dějinách chodí.
Co je nezbytný předpoklad dějinných zvratů, které jsou dovršeny masovými demonstracemi?
Abyste dostali lid do ulic a aby byli ochotni provést revoluci, musíte najít stravitelný argument, pokud možno ideologicky tak čistý, že se nedá racionálními argumenty vyvrátit. V roce 1948 to byla demise reakčních, tedy opozičních ministrů, ve skutečnosti mimořádně naivní a hloupá. Tahle demise byla ovšem chytře vyprovokovaná komunisty, aby byl důvod ke změně poměrů. Dodávám, že to byla revoluce nekrvavá, vedená čistě ústavními prostředky.
V roce 1989 byl podnětem povstání zásah bezpečnostních sil na Národní třídě proti studentům, kteří šli vstříc kordonu policistů. Dnes už nikdo přesně nezjistí, kdo a jak tuhle věc naplánoval, nakolik šlo o akci spontánní a nakolik o chytrý plán, jak komunisty dostat z vlády. Na to se ale historie obvykle neptá, protože se to povedlo. Stejně jako v únoru 1948 to byla revoluce nekrvavá, vedená poté, co lid povstal, tedy ta jeho nekomunistická část, čistě ústavními prostředky, které během měsíce smetly komunistickou vládu. Ať se na mne mí kritici nezlobí, ale z hlediska mechanismu to byla stejná záležitost, jen v obráceném gardu.
Psali jsme:
Takže skutečné cíle aktuálních demonstrací mohou být úplně jiné, než se deklaruje?
To, co jsem řekl, vykládám tak podrobně proto, abychom si ujasnili, o co jde vlastně dneska, nebo lépe řečeno v posledních deseti letech. Záhy po listopadu 1989 se totiž ukázalo, že se sice podařilo komunisty smést, ale nepodařilo se vládu zcela bez kazů na kráse předat nové politické garnituře, tedy Občanskému fóru. Myšlenka občanské společnosti, která bude adorovat nové morální autority a chovat se aktivisticky, velice rychle vyčpěla. Lidé samozřejmě chtějí mít pocit, že jednají spravedlivě, jenže kromě toho chtějí také pracovat, vydělat si dostatek peněz a žít v relativním klidu, svobodně se bavit a žít si takříkajíc po svém. Každý třídní boj má své hranice.
Proč myslíte, že dnes v USA Trumpa podporuje nadpoloviční většina Američanů? Prostě proto, že se začal v první řadě starat o hospodářství. Ne aby bohatly korporace, ty na to ostatně prezidenta nepotřebují, ale aby se měl dobře průměrný Američan, ideologie neideologie. A přesně tak to dopadlo po roce 1989 u nás. Lidé smetli komunisty a chtěli se vrátit ke svému obvyklému dennímu životu. Jenže aktivistická politika Občanského fóra je neustále nutila starat se o problémy, které byly upřímně řečeno většině lidí ukradené. Ze svobody Tibetu nelze žít věčně. Pomyslné ideologické nůžky se rozevíraly stále víc a víc.
Mgr. Marie Benešová
Proto v následujících třech desítkách let strany a hnutí, které nutily občany k neustálému aktivismu, ve volbách zpravidla drtivě prohrávaly, a přízni voličů se těšili pragmatici?
První, kdo pochopil, že havlovské pojetí občanské nepolitické politiky je hlubokým omylem, byl Václav Klaus. Na sněmu OF v Hostivaři byl 13. října 1990 zvolen dvoutřetinovou většinou předsedou hnutí, a tehdy porazil kandidáta havlovského křídla Martina Palouše. Klausovou zásluhou se začal politický život vracet do normálních kolejí, narýsovaných klasickým pojetím demokratického politického života. Tomu lidé rozuměli a to podporovali. A tak se stalo, že se Občanské fórum už v únoru 1991 rozpadlo. Zatímco Klausovo pragmatické křídlo slavilo v následujících volbách úspěch, to havlovské propadlo.
Jenže pohrobci havlovského křídla Občanského fóra se nemínili vzdát. V dalších letech se pokusili založit nové politické strany, jako bylo Občanské hnutí, později přejmenované na Svobodné demokraty, Občanská demokratická aliance a Unie svobody. Dnes je posledním výhonkem těchto politických rodin TOP 09. Jiní se infiltrovali do Strany zelených a další do ultralevicového křídla České strany sociálně demokratické. A od té doby vedou oni a jejich děti a sympatizanti boj za návrat na politické výsluní.
Čím to, že je o nich v posledních letech slyšet čím dál víc, ačkoli, jak ukazují volby, o ně a jejich ideje lidé příliš nestojí?
Jejich zdánlivě ztracený boj získal novou vzpruhu po vstupu do Evropské unie, která důraz své politiky začala klást na principy blízké aktivismu Václava Havla, tedy na ideu, že práva menšin jsou důležitější než klidný život většinové společnosti a že ideály abstraktní morálky stojí nad ekonomickým rozumem. Začala se hlásat pomýlená tvrzení o tom, že evropanství znamená bezvýhradný souhlas s politikou bezbřehých lidských práv, ztrátu národní suverenity, multikulturalismus, bezpohlavnost a já nevím, co ještě. Jenže evropanské je podle mne hájení evropské tradice, tedy křesťanské kultury, tradiční rodiny a národní suverenity. Na tom vyrůstala po tisíciletí evropská sláva. Správný Evropan má tedy hájit toto. Tvrdit, že ten, kdo odmítá likvidaci evropských tradic, myslí neevropsky, je idiocie.
Co by pro většinovou společnost znamenalo vítězství aktivistických sil?
Vyznavači havlovského aktivismu vytvořili nový styl politiky, jemuž se dnes říká pražská kavárna. Jde o zvláštní syntézu postojů, která ctí vše, jen ne zájmy prostého českého občana. A jsme u podstaty toho, proč dnes politici tohoto ražení a aktivisti vyvádějí lid znovu do ulic. Za téměř třicet let existence nedokázali prosadit, aby v téhle zemi vládli a realizovali své sociálně-utopické a ultralevicové představy. A tak revoltují proti stávajícím vládám.
Vezměte si jen hysterické demonstrace proti Václavu Klausovi v roce 1997 po zprávě o tajném švýcarském kontu. Nikdy se nepotvrdila. Ale to nevadilo, důležité bylo osočit ho a lidi co nejrychleji zvednout do boje proti němu. Ostatně jeden ze strůjců tohoto „atentátu“ Ivan Pilip po letech prohlásil, že by do něho šel znovu, „akorát bych to lépe připravil, protože to byla spíš spontánní akce“.
Jsou tedy nynější demonstranti poučenější než ti, kteří pod taktovkou Jana Rumla a zmíněného Ivana Pilipa povstali proti Václavu Klausovi?
Neúspěchem se každý poučí. Když neuspěli tehdy, zkusili to později znovu. Stejně jako ve válce začíná správný útok dělostřeleckou přípravou, i oni tedy začali akce proti Miloši Zemanovi a později Andreji Babišovi mediální palbou. Zástupný důvod se vždycky našel. V případě Miloše Zemana je ovšem spíše tragickou ukázkou jejich morálky, když k palbě proti němu využívali jeho zdravotní problémy. Ideálním heslem je, že dělá naší zemi v zahraničí ostudu. Kdo dokáže, že to je pravda. A jak tohle chcete vyvrátit? Rok se to do lidí cpalo díky tomu, že veřejnoprávní média ovládají lidé vzešlí z Občanského fóra, jejich sympatizanti či obdivovatelé aktivismu Václava Havla. Naštěstí téhle mediální masáži podlehli jen někteří lidé, ale i tak se podařilo veřejnoprávním médiím naši společnost rozdělit. Od té doby se neustále bojuje. Smyslem politiky není odpovědně spravovat naše záležitosti, ale neustále se hádat jako psi na smetišti o tučnou kost. A aby byl tenhle boj efektivní, vtahují se do něj lidé, kteří mají co nejhlasitěji podpořit tu či onu stranu.
Ale boj s Milošem Zemanem po jeho druhém zvolení ztrácí smysl, což pochopili skoro všichni až na senátora Václava Lásku, na něhož by si nikdo ani nevzpomněl, pokud by se sám čas od času nepřipomněl, že připravuje ústavní žalobu na hlavu státu. Jsou protestní akce posledních týdnů odrazem toho, že po prezidentovi už byl nalezen jiný terč, na který je třeba mířit?
Přesně tak. Poté, co Miloš Zeman zvítězil podruhé v prezidentských volbách, se pozornost pražské kavárny opravdu přenesla na premiéra Andreje Babiše. Po kauze Čapí hnízdo, která pomalu vyčpěla, tu je kauza nová, jeho střet zájmů. Je to věc tak složitá, že jí pořádně nerozumí ani experti, tím spíše se o ní dá sáhodlouze diskutovat. Je to účinné, protože pravdu v brzké době najít nelze. Pro složité právní problémy platí, že co právník, to jiný názor. Ideální munice proti Babišovi!
Protože se určitá část společnosti masíruje prověřenými médii už několik let, lidé pomalu ztrácejí smysl pro realitu. Obrazně řečeno, jakmile ústřední výbor pražské kavárny zavelí, vstoupí na barikády. Vytáhnou se červené karty, píšťalky, transparenty a skandují se hesla, která jsou literárně působivá, ale většinou prázdná. Demonstruje se, je to přece nezadatelné právo lidí.
To také je, copak jim ho někdo upírá?
Jeden z těch, kteří mi za zmíněnou úvahu dost nevybíravě spílali, mi sdělil, že národ má přece právo bránit se hanebnému Babišovi, a proto je třeba demonstrovat. Ujasněme si však, co míníme slovem národ, jímž se dnes demonstranti ohánějí. Národ totiž není jen ta část obyvatel, která Babiše nenávidí, ale i ta část, která s ním sympatizuje a volila ho. Je tedy demagogií tvrdit, že jde o boj za vyšší spravedlnost, protože ve skutečnosti je to boj neúspěšných politiků proti těm úspěšným. Tak jako kdysi bojovali proti Klausovi a Zemanovi.
prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc., dr. h. c. mult.
O co se tedy vlastně bojuje?
Morální aspekty jsou na začátku každé revoluce jen zástěrkou pro to, aby se mohly změnit společenské poměry. Současné demonstrace nejsou nic jiného, než snaha zvrátit polistopadovou demokracii. V roce 1989 jsme po pádu komunismu vybojovali klasickou demokracii tradičního střihu, v níž má každý volič stejná práva a stejnou váhu. Jenže poté, co voliči poslali do propadliště dějin pohrobky Občanského fóra, přišli tihle zneuznaní politici s tezí, že je demokracie ohrožena, protože část lidu je hloupá, zaostalá, jsou to venkovští vidláci s nízkým vzděláním a důchodci, kteří nemají dostatečný rozhled. Prostě to jsou lidé, kteří by neměli o chodu společnosti rozhodovat, protože volí jinak, než je správné. Správné je totiž dávat hlasy těm proevropským, moderním, veskrze čistým a mimořádně inteligentním stoupencům všehomíra a aktivismu. Ti, co volí jejich odpůrce, jsou prostě pitomci.
Paradoxně k těm inteligentním se řadí i ti, co zběhli ze studia, protože na něj nestačili, zatímco lidem s jiným názorem nepomůže ani profesorská hodnost, aby je ti s jediným správným názorem neoznačili za pitomce. V čem dělají ti tzv. pravdoláskaři chybu, že veřejnost jejich moudra nepřijímá za své?
Už dvacet let jdou pohrobci havlovského křídla Občanského fóra od porážky k porážce, bez ohledu na to, do jaké strany se infiltrovali. Je tedy zřejmé, že principy současné demokracie jsou z jejich pohledu špatné. Nestačilo ani „Přemluv bábu!“, nestačí mediální masáž, nestačí výchova k uvědomělosti ve školách. Proto je třeba demokracii transformovat. Začaly se objevovat úvahy, jak eliminovat hlasy těch, kteří nemyslí „moderně“. Pan Janeček dokonce představil projekt, jak matematicky převažovat volební výsledky, které by obsahovaly hlasy pozitivní a negativní, a tak generovat toho správného představitele národa. Podle jeho matematického modelu by v nedávných prezidentských volbách nevyhrál Miloš Zeman, jaké štěstí, ale Marek Hilšer nebo Jiří Drahoš. Abychom k tomuto cíli dospěli, je ovšem třeba ty „špatné“ voliče zbavit vlivu na chod země. A to znamená zlikvidovat jejich hlavu.
Jako v každém masovém vystoupení si lidé na barikádách často neuvědomují, za co ve skutečnosti bojují. Oni sami jdou mnohdy čestně a poctivě za hesly, která jim vloží ti v pozadí na praporce. Jenže za líbivými hesly je vždycky čertovo kopýtko.
Dokumentaristka Olga Sommerová, která v posledních sněmovních volbách kandidovala za TOP 09, se nechala slyšet, že čím víc lidí přijde k volbám, tím je to horší, protože většinová společnost skutečně není vzdělaná, nemá promyšlené společenské děje, jak to půjde dál, a co se stane. Co s tím, aby volili jen ti chytří, jak by si evidentně přála paní režisérka?
Zpochybnění většinového principu současného politického systému argumenty spekulativními, je hra s ohněm. Opozici se nikdy nemůže vítěz voleb líbit, ale měla by ho respektovat. Jenže pohrobci havlovského Občanského fóra už tak dlouho nedokázali volby vyhrát, proto vytahují stále ostřejší zbraně. Jak jinak interpretovat jejich aktivity, než že chtějí negovat výsledky polistopadového vývoje. Podle nich jsme si všichni sice rovní, ale někteří si jsou rovnější. A ti by měli rozhodovat. Rád bych se mýlil, ale obávám se, že to je tak, jak píšu. A proto nesouhlasím s obludnou devastací základních principů našeho politického života a negací polistopadového vývoje. Pokud se kdokoli proviní, ano, ať je potrestán. Ale jen tehdy, pokud je to vina prokázaná a nikoli deklarovaná politickou opozicí, novináři a televizí. Protože demokracie má určité pilíře, které nesmíme ničit. Revoluce má smysl v totalitní společnosti. V té my ale nežijeme. Pokud chce u nás nějaká politická síla porazit jinou, musí to udělat jen a výhradně demokraticky – tedy přesvědčit voliče a zvítězit ve volbách. Samozřejmě v čestném boji, a nikoli tím, že budu ve jménu lásky a pravdy nenávidět a lhát.
Pokud se spolku Milion chvilek pro demokracii podaří dostat příští neděli na Letnou více než čtvrt milionu lidé z celé republiky, měli by to politici vzít jako významný apel veřejnosti? Nebo ani taková masa – v přepočtu necelá pětina voličů vítězného hnutí ANO – není relevantní pro změny na politické scéně?
Pokud bychom tohle připustili, podřezáváme si sami větev, na které sedíme, a vrátí se totalita. Nikoli ta, kterou nám hrozí žvaniví komentátoři v souvislosti s marginálními aférami, jaké provázejí vlády celého světa, i ty politicky nejvyspělejší, ale skutečná totalita, kdy budou o nás rozhodovat vybrané skupinky lidí, které si budou osobovat právo vládnout bez patřičného mandátu. Budou vládnout podle své ideologie, a nikoli podle našich potřeb a tužeb. A třeba začnou hlasy z voleb ve jménu té nové a skutečné demokracie přepočítávat tak, aby mohli vládnout „na věčné časy a nikdy jinak“!
Psali jsme:
Kniha o lidech, vládcích a jejich nohsledech z pera historika a spisovatele Vlastimila Vondrušky.
autor: Jiří Hroník
