Pane docente, co očekávate od roku 2017? Podle mnohých analýz a komentářů půjde o ještě bouřlivější rok, než byl ten předcházející. Bude to tak podle Vás? Čeho bychom se letos měli nejvíce obávat nebo co s nadějí očekávat? Dojde k nějakým skutečně hlubším změnám?
Podívejte se, především, rok jako časové období v této souvislosti nic neznamená. Je to jen náš kulturní konstrukt i ten jinak vnímají Číňané, hinduisté, židé či jiné skupiny obyvatel Země. Je třeba si uvědomit, že nejsme svědky běžné krize, ale civilizačního zlomu, který se může projevovat ve formě úpadku a turbulencí i několik desetiletí. Před dvaceti lety jsme na jednom z bytových seminářů v bratislavském bytě Egona Bondyho uvažovali o tom, do kdy to neoliberální systém globálního kapitalismu vydrží. Egon předpokládal dvacet let, já třicet. Oba jsme však nemysleli na finanční krizi, která se objevila roku 2008, ale na totální kolaps systému doprovázený globálním konfliktem.
Rok 2017 zdědí mnoho nevyřešených problémů a vyrobí si problémy nové, ale v zásadě je to jen součást pokračujícího trendu, kdy můžete mít občas pocit, že situace se mírně zlepšuje, ale pak se propadnete ještě hlouběji. To nejsou průvodní znaky ekonomické krize, ale převratných civilizačních změn, při kterých se znaky nové éry mohou zpočátku projevovat velmi rozpačitě, často ve formě subkultury. Je nezbytné procitnout z iluze, že žijeme v demokratické společnosti a plně si uvědomit, k čemu zde dochází. Mocenské elity se nám snaží namluvit, že dělení na pravici a levici je již zastaralé, že dnes probíhá boj mezi konzervativními a progresivními silami, ale to je hloupost. I já sice považuji čistě pravo-levé dělení za zjednodušené, protože v dnešní době se člověk rozhoduje na základě mnohem pestřejší škály identit, která vytváří jejich různorodé kombinace, ale dělení na ekonomickou pravici a levici nejenže není překonané, ale prohlubuje se.
To podstatné, k čemu zde dochází, je boj o udržení moci vítězů neoliberální globalizace nad poraženými. Mocenské elity se snaží stále agresivněji omezit demokratickou kontrolu jejich vlastního rozhodování a pomáhají jim v tom zkorumpovaní politici, soudy, média a různé politické think-tanky - nátlakové skupiny, které nikoho nereprezentují (nanejvýš své sponzory), ale přesto se nazývají občanskými sdruženími a jsou mediálně protežována. K tomu však musím dodat, že je velmi důležité neopakovat chyby slovenského premiéra a českého prezidenta, kteří házejí všechny nevládní organizace do jednoho pytle - je to velmi urážlivé, protože většina nevládek dělá záslužnou práci ve prospěch občanů často na dobrovolné bázi. Takže rok 2016 se z pohledu brexitu a zvolení Donalda Trumpa může zdát rokem revolty, ale rok 2017 rozhodující nebude.
Loňský rok neskončil úplně nejlépe. Vražda ruského velvyslance v Turecku, teroristický útok v Berlíně, na Silvestra další útok v Instabulu. Ke všem třem zločinům se přihlásil tzv. Islámský stát. Zatím se zdá, že se teroru účinně bránit nedokážeme. Máme si zvykat, že to bude součástí našich životů?
Terorismus byl vždy do jisté míry součástí našich životů. Rozdíl je v tom, že kdysi se terčem útoků nestávali civilisté - a ten zlom nenastal pádem Dvojčat v New Yorku, ale už v březnu 1995, při útoku sekty Óm šinrikjó nervovým plynem sarin v tokijském metru, při kterém zahynulo 13 lidí a tisíce byly zraněny. Důležité je uvědomit si, že s terorismem je to jako s drogovou kriminalitou - nemůžete ho zničit, pouze potlačit. A nepotlačíte ho tím, že se soustředíte na jeho projevy, ale na jeho příčiny. Je třeba jít ke zdroji, a tím jsou konflikty v současném světě. Nejen politické, ale i ekonomické. Nemůžeme bojovat proti terorismu v Evropě a nechat rozvrácenou severní Afriku, Blízký východ a Střední Asii, to prostě nejde.
Další chybou je, že lidi zbytečně strašíme. Děláme z každého teroristického útoku mediální divadlo. Atentát na bostonském maratonu míru, při kterém zahynuli tři lidé, zaplňoval titulní stránky novin a hlavní zprávy televizí dva týdny, rozebírali se podrobně osudy obětí, atentátníků, hrálo se záměrně na citovou stránku, mělo to všechny znaky patologické inscenace, kterou v mediální teorii nazýváme nekrotainment. Přitom nám v ten samý den uniklo přes 50 mrtvých při bombovém útoku v Bagdádu. Takto běžný člověk nemá šanci pochopit, co se děje a co je třeba dělat, účelově se prohlubuje jeho strach, a tím i snadná manipulovatelnost. My nemůžeme donekonečna pouze zvyšovat bezpečnostní opatření, protože zničíme podstatu evropské společnosti, my musíme konečně začít řešit příčiny. Egon Bondy mi jednou řekl (a tuto šokující myšlenku zopakoval v rozhovoru pro první číslo týdeníku Slovo, jehož jsem byl šéfredaktorem, 24. února 1999), že proti globálnímu kapitalismu by se spojil i s islámským fundamentalismem. Dnes by to asi takto neformuloval a po teroristických útocích z 11. září 2001 zní tento výrok strašně. Ale skrývá v sobě jasné upozornění na to, že se musíme dostat ke kořenu problému, ne řešit zástupné téma.
Přestože během minulého roku došlo v Německu k mnoha útokům, překvapivě se to nijak negativně nepodepsalo na popularitě kancléřky Merkelové. Většina Němců si dle průzkumů myslím, že kancléřka pracuje dobře a terorismus není důsledkem její politiky. Čím to je? Projeví se skutečné názory až ve volbách? Nebo zkrátka Němci Merkelovou uznávají a možné „průšvihy“ jí prominou?
Angela Merkelová je v našich končinách velmi podceňována politička. Zbytečně ji démonizujeme, nerozumíme německé realitě, a pak jsme šokováni, když průzkumy nepotvrdí naše falešné dojmy. Merkelová umí sjednocovat společnost pro pozitivní cíle a přiblížit se k lidem tak, že pochopí i nepopulární věci. Toto našim politikům, kteří se na obyčejné lidi dívají s těžko skrývaným pohrdáním, prostě chybí. Když řekla legendární větu "to zvládneme", nemyslela tím, že to bude snadné, ale že zůstaneme pevní, jednotní a ubráníme své hodnoty se ctí. Můžete jí cokoliv vyčítat, ale ve svých projevech a rozhodnutích je velmi autentická a rozvážná vůdkyně, má ke svému lidu až mateřský přístup a to Němcům imponuje.
Za týden se ve Washingtonu ujme výkonu prezidentské funkce Donald Trump. Skončí osmileté éra Baracka Obamy. Jak jeho působení zhodnotit? Média upozorňují, že začal slavnostně prezentovaným restarem vztahů s Ruskem a končí v podstatě diplomatickou válkou, kdy ho Kreml ignoruje a čeká na Trumpa. Jaké je resumé jeho vládnutí?
Podle toho, jak se na to podíváte. My se na to díváme optikou zahraniční politiky, neboť ta nejvíce ovlivňuje naše životy. A na tomto poli Obama selhal na celé čáře. Kromě částečného a velmi křehkého zlepšení vztahů s Kubou a Íránem nedosáhl žádného výraznějšího úspěchu a svět na konci jeho vládnutí je mnohem nebezpečnější než před osmi lety, a to nastupoval po válečném zločinci Bushovi. Obama nenaplnil naděje mírumilovných lidí, nestal se americkým Gorbačovem a i jestřábi jím pohrdali pro nerozhodnost, takže je to opravdu jeden z nejslabších prezidentů v moderních dějinách USA. Jeho stále agresivnější výroky proti Rusku v posledním období si vysvětluji jeho osobní frustrací, že Moskva ho na diplomatickém poli vždy porazila. Pro Obamu se stal Putin zbabělou výmluvou, kdo může za jeho vlastní chyby a neúspěchy. Jenže příčinou toho, proč například Spojené státy selhaly v Sýrii, není Putin, ale špatná americká strategie.
Lze dle Vašeho mínění vypíchnout něco, co v souvislosti s Obamovou vládu utkvělo lidem v paměti nejvíc? Na základě čeho si budeme nejvíce pamatovat či jinými slovy, jak se zapíše do historie?
To nejpozitivnější na Obamově vládnutí je jeho sociální a environmentální politika. My si to tady neuvědomujeme, neboť mnohé z jeho nejdůležitějších opatření (zejména systém zdravotního pojištění) považujeme v Evropě za zcela standardní až banální, o čem se pravice s levicí ani nedohaduje. Ale v tomto ohledu Ameriku bezpochyby změnil. A co se týče jeho politiky životního prostředí, v ochraně přírody udělal více než kterýkoliv prezident USA v dějinách. Schválil 22 nových národních parků, vytvořil dvě největší mořské rezervace na Zemi a druhou největší pouštní rezervaci na světě a mnoho udělal i pro ochranu klimatu a půdy. V tomto byl opravdu výjimečný.
Zastavme se ještě u případu vypovězení 35 ruských diplomatů z USA. Publicista Erik Best upozornil, že sama vláda šířila dezinformaci, že jde o odvetu za údajné hackerské útoky, přitom v oficiální zprávě je jiný důvod. Jak tuto kauzu hodnotit? Byl pro to racionální důvod, anebo jde, jak říkají některé hlasy, o házení klacků pod nohy nastupujícímu prezidentovi?
Celá tato kauza je absurdní už z principu. Neexistuje stát, který by svrhnul tolik demokraticky zvolených vlád nebo alespoň neovlivňoval volby v tolika zemích jako právě USA. Jeho tajné služby organizovaly krvavé převraty v Latinské Americe, tzv. barevné revoluce ve východní Evropě, přímo zasahovali do voleb v Rusku - vždyť o tom, jak v roce 1996 udělali odepsaného, nemocného a alkoholem zničeného Borise Jelcina opět svou loutkou na postu prezidenta, natočili Američané film Akce Jelcin. Jen tehdy to nazývali "podpora demokracie", dnes mluví v souvislosti s podezřeními na ovlivňování amerických voleb o "válečném aktu" - ano, na místě je termín "podezření", protože to, co vydávají za důkazy, žádné důkazy nejsou, má to ještě menší vypovídací hodnotu jako "zaručené důkazy" o zbraních hromadného ničení v Iráku. Opravdu mě znepokojuje, když na první pohled inteligentní nebo alespoň příčetný lidé opakují tytéž chyby jako při hledání důkazů o Saddámu Husajnovi než hrozbě světového míru. Ale pak to nejsou chyby, ale účelové lži.
Už před lety jsem varoval, že pokud se nepoučíme z fiaska, které utrpěl Colin Powell v legendárním vystoupení před Radou bezpečnosti OSN 5. února 2003, kdy celému světu ukazoval obrázky, podle nichž mělo být "zcela bez pochybností", že Saddám Husajn má zařízení na výrobu zbraní hromadného ničení na kolejích - pokud se nepoučíme z těchto spektakulárních lží a nevyvodíme z nich důsledky, budou se opakovat. Jenže Powell se na rozdíl od slovenských nebo českých politiků a analytiků za tyto výmysly omluvil a označil je za největší skvrnu své kariéry. Víte, já jsem tohle už zažil a dnes prožívám deja vu. V roce 2003 to bylo ještě horší než dnes, byl jsem jedním z mála slovenských intelektuálů, které byste mohl spočítat na prstech jedné ruky, kteří veřejně odmítli lži o tom, že Irák má zbraně hromadného ničení a je hrozbou pro světový mír. A když jsem vedl ulicemi Bratislavy největší protiválečnou demonstraci v dějinách Slovenska, média mě špinila, skandalizovala a označovala za "intelektuálního extremistu". A dnes od stejných lidí, kteří se za své lži nikdy neomluvili a nadále ovládají mediální prostor, opět slyším, že mé názory jsou extremistické, a to jen proto, že odmítám nepodložená obvinění a šovinistická vytváření nových a nových nepřátel.
Objevují se zprávy, které tvrdí, že Putin, respektive ruská propaganda podráží Angele Merkelové různými zprávami o migraci nohy. Hrozí reálně, že ruští propagandisté budou chtít ovládnout volby v Německu, Francii a dalších zemích EU, jak někteří uvádí?
A nepřipadá vám to celé už tak trochu trapné a směšné? O čem to svědčí, když se velmic stěžuje, že nemá kontrolu nad vlastním volebním procesem? Kromě toho je to hloupost. Je velmi alibistické až nedůstojné, pokud nejsme schopni pochopit, že mainstreamovým politikům v Evropě a USA neprohrávají volby tajemná spiknutí, ale jejich vlastní zkorumpovanost. Rusové nemohou za to, že demokraté nasadili do souboje o Bílý dům zdiskreditované militantní monstrum. Rusové nemohou za to, že mocenské elity v Evropě se stále více vzdalují lidu. Přece v normální společnosti, kde existuje nějaké kritické myšlení, kritická žurnalistika, prověřování informací z různorodých na sebe nezávislých zdrojů, se nemůžete dobrat k takovému tragikomický nesmyslu, že Putin nařídil ruským hackerům, aby pronikli do mailové pošty Hillary Clintonové a předali ji WikiLeaks. A to vše je založeno na nepřímých tvrzeních, bez přímých důkazů! Toto může s plnou vážností tvrdit jen idiot, který neví, jak funguje svět nebo pomatenec, který si myslí, že Kreml pracuje primitivně prvoplánově jako ve filmech o Jamesi Bondovi.
WikiLeaks přece několikrát oficiálně a důrazně popřeli, že by jejich informace pocházely z ruských zdrojů a člen Assangova týmu, bývalý britský velvyslanec v Uzbekistánu Craig Murray, několikrát zdůraznil, že kompromitující materiály na Clintonovou dostal od insidera, tedy od zaměstnance štábu Demokratické strany, tedy že nebyly hacknuté, ale vynesené. Tento scénář má svou logiku, vždyť jak by hackeři pronikli k informacím, že Clintonová dostala otázky na televizní debatu se Sandersem předem? Proč tato prohlášení nikdo nebere v úvahu? A kdyby na tom i nějací hackeři pracovali, co je to za hloupost automaticky z toho vyvodit, že je řídí Putin? Vždyť by to bylo k smíchu, kdyby to nemělo takové vážné důsledky. Víte, nejvíce mi zůstává rozum stát z toho, že ještě nedávno se tito lidé oprávněně pohoršovali nad hloupou pomlouvačnou kampaní, podle níž je Barack Obama muslim. A dnes titíž lidé tvrdí, že Donald Trump je ruský agent a ani se za to nestydí.
Propaganda, dezinformace nebo fake news jsou poslední dobou zvláště v Česku výrazným tématem. Dokonce se tomu věnoval i prezident Zeman ve svém Vánočním poselství. Obecně vzato, je možné s tím něco dělat? Nebo na propagandu odpovídat propagandou, jak jedni tvrdí? Co říkáte na to, že české ministerstvo vnitra spustilo speciální útvar, který má propagandu odhalovat a vyvracet? Miloš Zeman to označil za novodobý Úřad pro tisk a informace či nového Koniáše…
Je úsměvné ptát se, zda na propagandu máme odpovědět propagandou. Ona tu totiž už dávno je, je přítomna od začátku informační války, v níž lžou a zavádějí obě strany. První úřady tohoto druhu nevytvořilo Rusko, ale NATO, a to ještě před ukrajinskou krizí. O víkendu jsem viděl na ČT2 první část jinak řemeslně výborně zpracovaného seriálu Okupace, který vypráví fiktivní příběh, jak Rusové v blízké budoucnosti napadou Norsko. Ten film má svou jasnou propagandistickou funkci a já si stále myslím, že umění má spojovat, ne rozeštvávat. Tím spíše, že realita je zcela opačná. Odhlédněme nyní od netaktnosti, že seriál začali vysílat v době 70. výročí ukončení druhé světové války, v níž sovětská vojska osvobodila Norsko od nacistické okupace. Mnohem důležitější je připomenout, že vztahy Moskvy a Osla byly zcela opačné než vztahy Ruska s pobaltskými republikami. Během války chtěla kolaborantské vláda Vidkuna Quislainga okupovat část území SSSR. Když v roce 1949 Norsko vstoupilo do čerstvě založené Severoatlantické aliance, zavázalo se, že na jeho území nebudou žádné zahraniční jednotky. No a koncem loňského roku Oslo oznámilo svůj plán dlouhodobě rozmístit v Norsku 330 členů americké námořní pěchoty, ačkoli Moskva ho nijak neohrožuje. K čemu jsou dobré tyto provokace a kam až povede tato nesmyslná eskalace napětí doplněná seriálem, který děsí norské publikum neexistující hrozbou z Východu? Absence mírotvorce v současné světové politice mě opravdu znepokojuje.
Na tomto místě bych rád zopakoval - neboť uprostřed polopravd a lží informační války je některé věci prostě třeba opakovat - proč u nás vznikla poptávka po alternativních médiích. To nebylo žádné temné spiknutí - a je pozoruhodné, že právě lidé, kteří vyčítají takovým serverem podléhání mýtem, sami podléhají bludným konspiracím. Jednoduše mainstreamová média až příliš často lhala, zkreslovala události nebo zamlčovala informace. Příkladů je víc než dost, některé jsem již zmiňoval. Lidé postupně přestali médiím důvěřovat. A začali vyhledávat alternativní zdroje. Nejhorší je, když už nevěříte ničemu, protože pak začnete věřit úplně všemu. Takže tu máme dokonalý informační chaos. Klasické média začala ztrácet své čtenáře, posluchače a diváky a začaly ty nové nervózně obviňovat z neserióznosti. Ne že by neměli kus pravdy. Já se například často dívám velmi skepticky i na články Parlamentních listů a s většinou publikovaných názorů nesouhlasím. A budu stále přesvědčovat i vaše čtenáře, že uprchlíci jsou naši bratři a sestry v utrpení, že naším skutečným nepřítelem nejsou muslimové, Romové, homosexuálové či jiné skupinky ulevující našemu svědomí, ale globální kapitalismus se svou militaristickou strukturou. Ale vyprošuji si, aby mi nějaké "ministerstvo pravdy" nebo samozvaní strážci morálky určovali, co mám číst a sledovat. Jsou to velmi nebezpečné tendence a je třeba pochopit, že liberální demokracie neumírá na neofašizmus - to je jen důsledek dnešní situace. Liberální demokracie umírá na neschopnost svých elit vyřešit palčivé problémy lidí, na pohrdání neoliberálního režimu obyčejným člověkem, na nedostatek otevřené diskuse a tolerance.
V situaci, kdy malomeštiaci (neboť já tyto lidi z úcty k tomuto pojmu odmítám nazývat liberály) začali zužovat prostor a témata, které jsou ve veřejném životě přípustné, skandalizovat lidi s jiným názorem a popírat možnost jiných alternativ, se občané začínají cítit stále méně svobodně. Svobodu začali v devadesátých letech paradoxně ničit neoliberálové, když vyhlásili konec dějin a jedinou ekonomickou alternativu, následně téměř zlikvidovali pluralitu médií a vehnali nás do nejkrvavějších útočných válek od konce druhé světové války. Je to o to více znepokojující, že jedinou životaschopnou alternativou vůči tomuto zdiskreditovanému a zkorumpovanému systému jsou dnes otevřeně či latentně fašistické síly, a to je něco, co z duše odmítám. Takže je třeba se organizovat a bránit. Vůči neoliberálům i vůči neofašistům, vůči všem, kteří deformují nebo oklešťují demokracii. Liberální demokracie se vyčerpává, ale my ji nesmíme popírat, ale překonávat. Proti globálnímu kapitalismu postavit ekonomickou demokracii, proti militarismu postavit mírové hnutí, proti lstivému vyčerpávání zdrojů postavit udržitelný život. Jinak nás živelný vývoj nespokojenosti smete jako povodeň.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
