Před měsícem a půl byl z čela Národní galerie v Praze (NG) odvolán Jiří Fajt. Tato záležitost stále plní titulní strany novin. Kauza je označována za politickou, mnozí umělci a on sám za vyhazovem vidí politickou objednávku Hradu. Jak vnímáte tato zdůvodnění?
Jiří Fajt se především nikdy neměl stát generálním ředitelem Národní galerie v Praze. Jeho podporovatelé přehlédli a přehlížejí, že byl dosazen bez výběrového řízení ministryní Alenou Hanákovou ve dvojí demisi, a to přes protesty části členů výběrové komise, která se rozpadla. Proti jeho uvedení do funkce protestovali mimo jiné čtyři z předchozích ředitelů galerie a odborová organizace. Na netransparentní způsob jeho jmenování upozorňovala Uměleckohistorická společnost. To všechno proběhlo v letech 2013 a 2014 mainstreamovými médii.
Při Fajtově odvolání stejná média tyto skutečnosti prakticky nepřipomněla, i když je mohla pohodlně vyhledat ve svých vlastních archivech. Nedůvěra naprosté většiny české odborné veřejnosti vůči osobě Jiřího Fajta se opírala o dlouholeté zkušenosti. Jak se posléze ukázalo, Jiří Fajt byl špatným ředitelem NG. Měl být odvolán mnohem dříve, aby se předešlo významným odborným i hospodářským škodám. Role Hradu je v tomto světle bezvýznamná.
Ministr Staněk Fajtův konec od počátku zdůvodňuje závažnými prohřešky v hospodaření NG, která je příspěvkovou organizací resortu kultury. Argumenty ministra vypadají přesvědčivě a uvádí konkrétní údaje a čísla. Proč to část odborné veřejnosti a mediální obce nepřijala?
Všichni, kdo chtěli, to věděli od začátku. Stačí zmínit jenom dluh přibližně 67 mil. Kč, který NG zdědila po předchozím působení Jiřího Fajta ve funkci zástupce jejího generálního ředitele v letech 1995 až 1998. Přehlédnout nelze ani ekonomický výsledek výstavy „Karel IV., císař z Boží milosti“ na Pražském hradě, po níž zbyl Správě Pražského hradu deficit roku 2006 ve výši cca 61 mil. Kč. Jenom na okraj: Jiří Fajt tehdy fakturoval za přípravu výstavy Správě Pražského hradu celkem 1.982.496,- Kč. To byl, přepočteno na měsíce, zhruba dvojnásobek tehdejšího průměrného tabulkového platu kvalifikovaného galerijního kurátora. Jiří Fajt byl tou dobou současně řádně zaměstnán v Berlíně a Lipsku, takže ani jeho nedávné drobné vedlejší příjmy by neměly nikoho překvapit.
V době, kdy Jiřího Fajta ministryně Alena Hanáková jmenovala a ministr Daniel Herman uvedl do funkce, už byla známa také odborná a ekonomická bilance Fajtova projektu „Europa Jagellonica“, jehož hlavním patronem byl tehdejší středočeský hejtman za ČSSD David Rath. Výstava, která měla původně stát pět až osm milionů Kč, stála nakonec podle závěrečného vyúčtování z 14. ledna 2013 neuvěřitelných 44 831 625 Kč, tedy bezmála 45 mil. Kč. Podotýkám, že k ní nikdy nevyšel odborný katalog, přičemž jenom za předtiskovou přípravu tehdy GASK zaplatil více než 3,2 mil. Kč.
Jestliže někdo za sebou dokáže v průběhu půldruhého desetiletí zanechat v různých institucích veřejného sektoru v pouhých třech dobře zdokumentovaných případech deficit o celkové výši více než 170 mil. Kč, nelze důvodně předpokládat, že se jako vrcholový manažer další veřejné instituce zachová jinak. To ovšem není chyba Jiřího Fajta, ale těch, kteří ho dosadili. Všechna tato čísla byla v době, kdy Daniel Herman uváděl Jiřího Fajta do funkce generálního ředitele NG, veřejně známa. Navíc mi sám Herman v druhé polovině dubna 2014 písemně potvrdil, že je o nich podrobně informován. Ekonomický propad NG tedy jen odpovídá očekáváním, která musel ve státní správě mít každý, kdo znal jeho předchozí historii. Jak je možné, že se takový člověk ocitl v čele NG, na to se musíte ptát jiných.
Pokud jde o tuzemskou odbornou obec, ta ve své většině Jiřího Fajta znala a jeho odvolání z funkce přijala s úlevou. Ani pracovníci NG (s čestnou výjimkou doc. Otto M. Urbana), ani profesní organizace typu Asociace muzeí a galerií, Rady galerií a Uměleckohistorické společnosti proti odvolání Jiřího Fajta nevznesli žádný protest. Těm, kteří protestovali, ve skutečnosti vůbec nešlo o racionální fungování NG jako klíčové národní paměťové instituce. Slibovali si od bývalého generálního ředitele navázání a udržování pro ně užitečných sociálních vazeb a zisk výhod, které by od jiných nedostali. Nic jiného za tím nehledejte.
Podle Ivana Morávka, pověřeného generálního ředitele Národní galerie, se organizace nachází v hospodářské a personální krizi a Jiří Fajt po sobě zanechal v rozpočtu „manko“ 30 milionů korun. Nakolik může toto „dědictví“ po Fajtovi způsobit Nírodní galerii problémy do budoucna?
Může, a způsobí. Bohužel nejde jen o hospodářské problémy, které lze s osvíceným ministrem kultury během dvou let překonat, i když připomínám, že eliminace dluhu po předchozím vedení NG, jehož byl Jiří Fajt významnou součástí, trvala Milanu Knížákovi šest let. Přitom měl nad sebou asi nejlepšího ministra kultury uplynulých desetiletí Pavla Dostála. Mnohem závažnější je pro NG tíživé morální a odborné dědictví po Fajtovi. NG v uplynulých čtyřech letech přestala postupně plnit roli ústředního muzea umění v České republice. Zato se stala prostorem pro akce, které svým charakterem do NG opravdu nepatřily. Mám na mysli třeba výstavu gumových panáků od Aj Wej-weje ve Veletržním paláci.
Bylo by nespravedlivé zapomenout, že Jiří Fajt udělal dvě výstavy, které byly nesporně záslužné: přehlídku k 700. výročí narození Karla IV. v roce 2016 a retrospektivu Gerharda Richtera. Obě však byly neúnosně předražené a chyběla jim racionální ekonomická rozvaha. Kvalitní výstava meziválečného umění ve Veletržním paláci, připravená Annou Pravdovou, vznikla spíše mimoděk a bez Fajtova přičinění. Na druhé misce pomyslných vah však zůstává likvidace stálých expozic českého umění, a to včetně nové, od národnostních stereotypů již zcela oproštěné expozice tvorby 19. století v Salmovském paláci.
V současnosti NG neplní svou nejdůležitější roli: neposkytuje ucelený přehled vývoje umění na českém území. To je mnohem horší důsledek čtyřletého působení Jiřího Fajta než zveřejněný deficit ve výši zhruba desetiny nebo dvanáctiny ročního rozpočtu instituce. Napravit tyto škody potrvá mnohem déle a bude to stát podstatně více. Je třeba si uvědomit, že katastrofální Fajtova personální politika, která způsobila podstatnou redukci odborných a vědeckých kapacit, zkomplikuje život každému dalšímu vedení organizace.
Hodně se mluvilo o výstavě „Indický poklad“, která se však nikdy nekonala a Jiří Fajt ji neměl ani zajištěnou smluvně. Přesto její údajné zařizování „díky“ cestě Fajta do Indie stálo 300 tisíc a další 1,5 milionu za podivné honoráře pro Indy. Jak se vůbec něco takového může stát?
Na to se musíte zeptat přímo Jiřího Fajta a jeho hlasitých zastánců. Z veřejně dostupného registru smluv vím o kontraktu, který v dubnu tohoto roku uzavřel Jiří Fajt se specialistkou na islámské umění, paní Mahrukh Tarapor. Předmětem smlouvy jsou „koordinační a konzultační služby“ při přípravě „projektu souvisejícího s oblastí umění na území Asie“. Paní Tarapor má od Národní galerie inkasovat padesát tisíc dolarů ročně za jeden projekt.
Psali jsme:
Jiří Fajt má s touto specialistkou již dávnou dobrou zkušenost. Podílela se totiž na americké variantě výstavy „Karel IV., císař z Boží milosti“, po níž na Pražském hradě zůstal dluh přesahující 60 mil. Kč. Spektakulární putovní výstava „Královské poklady z Džajpuru“, organizovaná institucí jménem Mehrangarh Museum Trust, putuje v současné době po muzeích Severní Ameriky. Zahrnuje i takové „umělecké“ poklady, jako je vůz Rolls-Royce Phantom z roku 1927 nebo letadélko Stinson L-5 Sentinel z roku 1944. Nemám nic proti tomu, aby se objevila v Praze, pro diváky může být docela atraktivní. Jde o nesmírně nákladnou panoptikální akci komerčního rázu, která s dramaturgií, sbírkami a posláním NG nijak nesouvisí. Pro Jiřího Fajta je to symptomatický projekt: bombastická a neúnosně předražená komerční výstava na úkor prezentace vlastních sbírek. Z tohoto hlediska se zdá, že byl odvolán právě včas.
„Ta politická objednávka byla zjevná, to už dnes nikdo nemůže rozporovat. Staněk je nekompetentní a podnikal kroky, které celé kulturní prostředí ničily a zničily, protože ty kroky jsou nevratné.“ Tato silná slova pronesl výtvarník Jiří David. Pokud byste to měla rozebrat a okomentovat, co na to říci? Na základě čeho někdo říká, že odvolání manažera, který pochybně hospodaří, zničí NG?
Na to lze říci jediné. NG jako národní kulturní instituci ničil Jiří Fajt, nikoliv ministr Staněk. Nevím, odkud Jiří David čerpá své přesvědčení, že je oprávněn k takto autoritativním vyjádřením. Že by snad byl odborníkem v oblasti muzejnictví? To jsem ještě neslyšela. Připomínám, že NG je ze zákona muzeem umění, které má v prvé řadě mapovat vývoj umění na našem území, nikoliv kunsthalle pro prezentaci současné tvorby, k jejíž činnosti by se pan David jistě mohl vyjádřit kvalifikovaně. Tuto roli však v Praze plní jiné instituce a plní ji po mém soudu dobře.
Podíváme-li se na působení Jiřího Fajta v čele Národní galerie za celých zhruba pět let, jak byste to zhodnotila? Kam se za tu dobu NG posunula, či neposunula? Co se s institucí dělo během tohoto času?
NG v prvních letech Fajtova ředitelování z velké části realizovala výstavní plán po předchozím vedení. Postupně se však sama odřízla od spolupráce s dalšími českými veřejnými galeriemi, navzdory protestům odborníků degradovala nejvýznamnější archiv pro studium dějin umění v této zemi a výrazně omezila akvizice, prezentaci vlastních sbírek. Těžkou újmu doznala i její účast na grantových projektech a další odborná činnost. NG zato posílila marketing a najela na přejímání agenturních výstav, dodávaných na klíč. Za velmi nadsazenou cenu zavedla problematický a snadno zaměnitelný vizuální styl, spojený se snahou o nezákonné zavedení nového a z jazykového hlediska nešťastného názvu instituce. „Národní galerie Praha“ de iure neexistuje. Proto musí NG ve veškerém administrativním styku nadále používat tradiční a dodatečně i zákonem stanovený název „Národní galerie v Praze“. Opět detail, ale opět ilustrativní.
Nejnebezpečnější pro budoucnost NG je to, že v důsledku nekompetentního řízení v očích veřejnosti zatemnila smysl své vlastní existence. Dokonce i inteligentní lidé si dnes myslí, že NG je něco, co sídlí ve Veletržním paláci a úkolem čeho je dělat velké výstavy „jako ve Vídni či v Mnichově“. K tomu ovšem žádnou NG nepotřebujeme.
Hned první paragraf zákona o Národní galerii v Praze říká: „Národní galerie v Praze je státní ústav, jehož úkolem je odborně shromažďovati a spravovati malířská, sochařská a grafická díla domácího i cizího umění, o nich vědecky bádati a činiti je přístupnými veřejnosti.“ To platilo dávno před přijetím tohoto zákona a platí to i sedmdesát let po jeho přijetí. Doba se samozřejmě změnila, takže NG jistě může a musí dělat také řadu věcí navíc, ale její základní poslání je i po sedmdesáti letech zákonem popsáno dobře. Pokud tento úkol neplní, pak ztrácí jakoukoliv legitimitu.
Prezident Miloš Zeman sice odmítl přijmout demisi Antonína Staňka, nicméně ČSSD na jeho výměně trvá a nejspíš k ní tedy dojde. Jaký byl a je pan Staněk ministr? Pomohl kultuře?
Nevím, jestli Antonín Staněk pomohl kultuře jako takové. Rozhodně však pomohl NG, a to rozhodně více než jeho bezprostřední předchůdci.
Mimochodem, co říci na to, že konec ministra si lze de facto vynutit kontinuálním mediálním tlakem na základě jediného personálního rozhodnutí, které je zcela v rukou ministra a v tomto případě i podložené?
Nemyslím si, že demise ministra Staňka byla vynucena mediálním tlakem, to byla jen taková pěna dní. Mnohem spíše to vypadá na výsledek mocenských her uvnitř ČSSD, pro které se mediální aktivita stala pouze vhodnou záminkou. Necítím se oprávněna sociálním demokratům jakkoliv radit, ale donutit k demisi vlastního ministra, který konečně začal veřejně rozkrývat velké nešvary ve svém resortu, o nichž si už léta štěbetali i vrabci na střeše, to mi směrem k veřejnosti opravdu nepřipadá jako dobrá strategie.
Jak se díváte na uvažovaného nástupce pana Staňka, místopředsedu ČSSD Michala Šmardu? A měl by prezident „poslechnout“ šéfa ČSSD a výměnu ministrů bez otálení provést?
Pana Šmardu neznám a radit prezidentovi, to bych si opravdu nedovolila.
Psali jsme:
autor: Radim Panenka
