Velké země vždy toužily ovládat celou Evropu. Vždy si hrály na rovnost, ale byl to jen marketing. Historik Vondruška připomíná věci, které se v Bruselu opravdu nebudou líbit

06.01.2018 20:03

ROZHOVOR Evropská integrace je myšlenka stará jako evropská civilizace sama. Velké evropské země měly vždycky touhu ovládnout celou Evropu, ať již násilím či „dobrovolně“. A je jedno, jakou tomu dávaly nálepku. Integrace v evropských dějinách vždycky byla a je procesem, který si hraje na rovnost, ale je to jen šikovný marketing. Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška v té souvislosti označuje Evropskou unii za nefunkční politický moloch, který tu nebude na věčné časy. Jen ti, které tato hydra živí, ji milují a hájí, a to tím agresívněji, čím hůře se jí vede.

Velké země vždy toužily ovládat celou Evropu. Vždy si hrály na rovnost, ale byl to jen marketing. Historik Vondruška připomíná věci, které se v Bruselu opravdu nebudou líbit
Foto: Hans Štembera
Popisek: Spisovatel Vlastimil Vondruška představil svou novou knihu s názvem Breviář pozitivní anarchie

Přelom starého a nového roku bývají důvodem k zamyšlení nad tím, co se v tom uplynulém podařilo a nepodařilo, stejně jako nad tím, co lze očekávat od roku začínajícího. Co při této příležitosti z hlediska společenského napadá vás?

V komentářích jsem se dočetl, že rok 2018 bude úhelný pro Evropskou unii, některé doufají v uklidnění poměrů a jiné předpovídají, že to bude její konec. Protože znám dějiny a tvrdím, že se modely vládnutí neustále opakují, přiznám se, že já od nadcházejícího roku nic zlomového neočekávám. Žádná politická hydra totiž neodejde naráz a snadno. Ale stejně tak se nedokáže polepšit, odhodit své špatné vlastnosti a stát se andělem rozumu a štěstí.

Na jakých historických příkladech byste tato tvrzení nejlépe ilustroval?

Středověká Římská říše se po několika staletích úspěchů dostala do hluboké krize. Jejím panovníkem byl v té době Karel IV. a právě on dal svou legislativou autoritě císařů poslední ránu z milosti. Ti další sice dál užívali honosný titul císaře a zasedali v čele říšských sněmů, které však už byly většinou naprosto zbytečné. Nefunkční moloch tak přežíval až do počátku 19. století a nebýt Napoleona, existuje snad dosud. Žádná hydra totiž neumře dobrovolně.

Obdobným osudem si prošly všechny politické molochy minulosti. Postupné umírání zná čínské císařství, ruské samoděržaví či Vysoká porta, tedy turecká říše. Je naprosto iluzorní si myslet, že Evropská unie je na věčné časy. Civilizace se rodí a umírají, stejně jako lidé. Některé dříve, jiné později.

Nezviklá vás ani to, že jasně převládají hlasy o světlých zítřcích a zářivé budoucnosti Evropské unie, zatímco slova o nefunkčním politickém molochu nebo dokonce o jejím konci jsou jen ojedinělá?

Komentátoři, kteří kárají či přímo kriminalizují všechny, kteří si troufnou špitnout, že se Evropská unie nějak nepovedla, to samozřejmě nechápou a odmítají uznat. Evropská unie na věčné časy a nikdy jinak! Hydra má totiž tu vlastnost, že dokáže živit mnoho dětiček, a ty ji samozřejmě milují a hájí. Ovšem čím hůře se jí vede, tím méně těch dětiček uživí. A tím agresivnější je ona sama i její dětičky.

Pro tuto chvíli zanechme alegorií a přejděme k tomu, jaká je realita. V jakém vývojovém bodě se nacházíme?

Evropská integrace je myšlenka stará jako evropská civilizace sama. Římská říše, ta antická, integrovala dostupný svět pod svou vlajkou. Kritikům sděluji, že vím, že vlajky tehdy nebyly, ale tohle je srozumitelnější než napsat, že integrovala svět pod své orly. Antická římská říše byla velmoc, která sjednotila zákony a snažila se o všeobecné pozdvihnutí hospodářství, přitom ovšem respektovala místní bohy a zvyklosti. Chovala se tedy racionálně a vydržela šest století, tedy pokud její velmocenské postavení počítáme od porážky Kartága.

O integraci se evropské země snažily i později. Středověká říše římská, příznačně později zvaná „národa německého“, přijala jako integrující ideologii křesťanství. Právě křesťanství proměnilo společnost, vneslo do ní nové ideje, nový étos, pokulhávat však začalo ve chvíli, kdy přestalo respektovat odlišnosti místních arcidiecézí a na IV. lateránském koncilu se vše podřídilo výhradně vůli neomylného papeže. Prostí věřící byli vyřazeni ze hry a církev si začala osobovat právo rozhodovat o všem, i o tom, co stálo mimo výsostný svět víry. A to byl začátek konce středověké integrace.

Přišly ale další. Kde se bere v Evropě ta touha po sjednocování?

Další pokusy měly ve srovnání s tím už jen jepičí životy – habsburská monarchie, Osmanská říše, Napoleonovo císařství, proletářská internacionála, Třetí německá říše. Evropské země měly vždycky tendenci se sjednocovat. Nebo lépe řečeno, velké evropské země měly vždycky touhu ovládnout celou Evropu, ať již násilím či „dobrovolně“. A je jedno, jakou tomu dávaly nálepku. Integrace v evropských dějinách vždycky byla a je procesem, který si hraje na rovnost, ale je to jen šikovný marketing.

Z čeho usuzujete, že jde také v případě Evropské unie jenom o trik? Copak Česko a další země bývalého východního bloku jsou něco méně než ostatní členové?

Nejde o to, co marketingově říkají v Bruselu, ale jak se na nás reálně dívají. Podívejte se na skutečnou dikci polemik a komentářů, podívejte se na to, jak povýšeně jedná Západ se střední a východní Evropou. To, co si dovolí Dánsko či Španělsko, by nikdy neprošlo Polsku nebo Maďarsku. Když prezident Václav Klaus odmítal podepsat Lisabonskou smlouvu, křičel na něj Martin Schulz, jako by to byl zlobivý kluk. Přitom šlo o prezidenta suverénního státu na jedné straně a na druhé o bruselského úředníka. Jenže prezident byl z Východu a Schulz je Němec, tak jaké ohledy?

Kde však vidíte tu nerovnost mezi zeměmi Evropské unie, která je přece politickým, hospodářským, obranným a kulturním společenstvím suverénních států?

Evropská unie vytvořila pro své fungování pravidla, která směřují k popírání státní suverenity jednotlivých zemí. A opět – nehleďte na tisíce stránek nesmyslných ujednání, tvářících se demokraticky, ale na realitu! Naší povinností je implementovat mnohé nesmysly a podílet se na všem, co Brusel dělá, ať už to je pro nás dobré či nikoli. A pokud někdo něco odmítá, v duchu pravidel Bruselu je možno ho pranýřovat a trestat. To je ta vysněná evropská spolupráce a svoboda?

Ano, národy mohou žít v míru a navzájem si rozumět a podporovat se, pokud je to z jejich svobodné vůle, vzájemného respektu, ekonomické a bezpečnostní výhodnosti. Pokud jim to však nařizují lidé, jací momentálně Brusel reprezentují, je to smutné a kontraproduktivní. Většinu národnostních konfliktů minulosti nevyvolali lidé sami, ale jejich hloupí a mocichtiví vládci – papežové, císaři, králové, premiéři, Vůdcové a nově i bruselští úředníci. Ten, kdo dnes Evropu rozeštvává, to nejsou obyčejní lidé, ale politici, kteří vymýšlejí zbytečná nařízení a vytvářejí další a další problémy do budoucnosti.

Čím tedy politici občanům zemí Evropské unie nejvíce škodí?

Ve jménu pokřivené představy lidských práv berou lidem právo nejvýsostnější, a to je jejich svobodná vůle, jak žít. Je jedno, že lidé jsou voliči a dávají politikům legitimitu. Ovšem měli by ji dávat jen těm proevropským. Pokud totiž dají legitimitu politikům, kteří nechtějí hrát na bruselském písku, je zle! Jenže kdo tedy rozhoduje v Evropě – Brusel, nebo voliči? A co je tedy ta nová demokracie?

Brexit byl první reálnou vlaštovkou toho, že cesta, po které kráčí současná Evropská unie, je mylná. Takhle se prostě s evropskými národy zacházet nedá. Loňský rok přinesl první viditelné trhliny, protibruselské politické síly dostávají ve volbách více a více hlasů. Zatím se to daří tlumit tím, že stranám, které se eurohujerům nelíbí, se dávají nálepky nacionalistů a div ne nacistů. Jenže tohle už brzy stačit nebude. Lid můžete klamat jen do určité míry.

V Rakousku se dostali do vlády představitelé rakouské strany svobodných, kteří skončili ve volbách třetí. „Demokratické“ osobnosti Evropy přišly s iniciativou, aby Evropa bojkotovala ministry z této strany. Bože, kde to jsme? K čemu jsou tedy volby, když hlasy voličů nemají cenu? Zrušme tedy volby a o obsazení parlamentu ať rozhodují tyto vševědoucí „demokratické osobnosti“.

Tak tímhle je Česko načichlé podobně. Nebo jak jinak si vysvětlit skutečnost, že podle nejrůznějších „demokratů“ mezi politiky či novináři je Poslanecká sněmovna vzešlá z nedávných voleb z více než poloviny tvořena nedemokratickými uskupeními, jak jsou jimi ANO, SPD a KSČM označovány?

Ano, u nás je to stejné. Už dvacet let se vede o směřování politiky ideový boj mezi Havlovými stoupenci pravdy a lásky a Klausovou pragmatickou koncepcí rozumu. Do toho vstupují směry úplně nové, zatím těžko čitelné, jako třeba Piráti. Nechuť k bahnitému rybníku dosavadního parlamentního establishmentu je zřejmý. Zatím na to doplatila řada tradičních politických stran. A bude doplácet dále, pokud bude ignorovat voliče a upřednostňovat své prebendy.

Naše politická scéna si zatím ve vztahu k evropanství hledá jasné pozice. Nelze stát stranou, jenže je jasné, že nelze ani slepě poslouchat Brusel. Od roku 2018 očekávám, že se na politické scéně začnou jasněji tříbit postoje k tomu, co je pro nás užitečné a co nepřijatelné a nebezpečné. Politika je, bohužel, proces, v němž se i jednoduché problémy řeší nejsložitěji a nejpomaleji.

Unikátní výpověď o tom, co se doopravdy dělo po válce na Balkáně.

Více na: https://www.grada.cz/vysetrovatel-9688/

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Znám Slonkovou a Kubíka, vím, čeho všeho jsou schopni. Jana Dědečková z vlastní zkušenosti odhaluje, jak novináři manipulují a organizují štvanice

16:29 Znám Slonkovou a Kubíka, vím, čeho všeho jsou schopni. Jana Dědečková z vlastní zkušenosti odhaluje, jak novináři manipulují a organizují štvanice

ROZHOVOR Odvolávat se na étos 17. listopadu je scestné od těch, kteří neprotestují proti konkrétním …