Veřejnoprávní média pro 21. století: Co redaktoři nechápou

V důsledku snahy vlády o zrušení koncesionářských poplatků se začalo mluvit o tom, co je vlastně „veřejná služba“ v oblasti rozhlasového a televizního vysílání. Bylo třeba do toho takto „kopnout“, aby se téma „odšpuntovalo“?

Seriózní a plnohodnotná společensko-politická debata o charakteru médií veřejné služby v novém, jednadvacátém století měla začít, nebo, jak říkáte, měla být odšpuntována – protože špunt tam opravdu je –, už podstatně dříve. Nejpozději v letech 2015 nebo 2016. I taková debata by ovšem jistě zpochybnila pozice mnoha lidí osobně angažovaných v nynějším modelu, a to i včetně některých politiků. Modelu, který nicméně dobře sloužil a fungoval ve století minulém.

V roce 2024 jste nám řekl, že tehdejší snaha ministra Baxy o zvýšení a rozšíření koncesionářských poplatků – která tehdy uspěla – je anachronismus, „digitální daň“ a snaha jít proti duchu doby. Vyplatilo se Baxovi toto „uplácení“ ČT a ČRo? Fialova koalice nakonec stejně prohrála volby.

PhDr. Jaromír Baxa, Ph.D.

BPP
zastupitel města

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Otázka nutně nestojí, jestli to pomohlo dřívější vládní garnituře. Na tu jste si i odpověděl. Otázkou je, jestli nynější stav včetně způsobu financování prospívá občanu-koncesionáři. Už tradičně tvrdím, že nikoli. A zase jsem u toho anachronismu i kronismu. Ty jsou ovšem nyní stále patrnější. I proto se otázka financování, a tak i budoucnosti médií veřejné služby, stala oficiálním politickým a programovým tématem nynější vlády.

Andrej Babiš není spokojen s návrhem ministra kultury Oty Klempíře, úřední připomínkové řízení dopadlo špatně, pracovníci ČT a ČRo vstoupili do stávkové pohotovosti. Co měla současná vláda udělat jinak?

Současná vláda, konkrétně ministerstvo kultury pod vedením ministra kultury Klempíře, zadání, které bylo i součástí programového prohlášení vlády, jednoduše a jednoznačně nezvládla. Legislativně, odborně a technicky. Neuspokojivý stav, frustrace i napětí nejvíce exponovaných a angažovaných tak bude jen pokračovat, včetně dlouhodobé nespokojenosti aktivnější části publika. Jinak řečeno, o odšpuntování se jen hodně a hlasitě mluví. Skutek utek.

Pokud by nemělo zůstat jen u změny financování, ale přikročilo by se ke skutečné definici toho, co od České televize potřebujeme, co by to podle vás mělo být?

Česká televize, stejně jako i Český rozhlas, jsou národními médii, ústředními komunikačními kanály republiky. Mají tradici a bohatou historii. Zejména v minulosti, a ještě v devadesátých letech, to byly formativní instituce, které definovaly způsob uvažování i orientace publika. Technologický a tak i civilizační posun, jenž přinesl zejména nástup online platforem, jejich pozici významně a zřetelně zpochybnil. Absolutní důvěryhodnost a kvalita jsou tak legitimními požadavky veřejnosti, zejména na ta média a jejich redakce, jejichž existenci a provoz platí povinným měsíčním poplatkem, který je nyní už i jinak obtížně obhajitelnou daní.

Pokud si tedy redakce veřejnoprávních médií mají a chtějí v čase civilizačního přechodu, změny paradigmatu, i nadále udržet podporu a souhlas publika, alespoň jeho významnější části, je nutné dodržovat jasně a dobře definovaný redakční kodex. To se ovšem mnohdy nedaří. Jde třeba o situace, kdy je už z formulace otázek, způsobu vedení rozhovoru nebo i volby slov zřetelná afinita redaktora zpravodajství a celé jeho redakce. Příkladem je situace, kdy redaktor ve stejném příspěvku mluví o tom, že se „Teherán přiznal a Washington prohlásil.“ Tyhle situace se samozřejmě opakují. Není to jen drobný momentální přešlap. Je to skoro až model fungování. Jinak řečeno, psycholingvisticky citlivější publikum je rozhořčeno, protože mu redakce dává zřetelně najevo, jaké závěry má učinit, co si má myslet. Tedy i kdo je ten špatný, co se provinil, a tak se i přiznal (jelikož něco jistě provedl, když se přiznal), zatímco ten druhý jen asertivně a autoritativně cosi prohlásí.

Bohužel redaktoři sami mnohdy tenhle rozdíl vůbec nevnímají ani nechápou. Jedou onu ideologickou – euroatlantickou šablonu, kterou jim, jak se domnívají, ukládá i zákon, jak mě svého času při veřejné prezentaci Rady Českého rozhlasu poučil jeden mladší redaktor. Konfrontace s mediální online alternativou pak odhaluje i charakter a limity ústředního narativu, tedy výkladu stavu věcí, jehož jsou média hlavního proudu včetně veřejnoprávních nositelem a strážcem.

Redakční důvěryhodnost je tak otázkou nejen personální politiky redakcí, její osobnostní a názorové pestrosti, faktické přesnosti, ale i samotné odvahy přijímat a prezentovat svět a politiku v celé jejich šíři a barvitosti, bez oné dominantní ideologie, která ovšem fakticky a prakticky určuje i redakční výstupy. Politická a společenská realita se pak mnohdy dostává do nesouladu s tím, jak je o událostech referováno redakcí. Část publika pak vyjadřuje i svoji nespokojenost, což je pochopitelné a legitimní.

Od jednoho našeho společného známého slýcháme, že „ČT je Národním divadlem 21. století“ a že poskytuje základnu pro umělecké a řemeslné profese, které by jinak vyhynuly. A že režisér musí natočit pět špatných seriálů, aby nakonec natočil jeden dobrý. Má toto platit koncesionář, potažmo daňový poplatník?

Argument o České televizi a rozhlasu jako o Národním divadle dneška je šikovný i působivý. Kdo by totiž chtěl brát a ničit národní svatostánek?! Kulturní i politický. Národní divadlo, na které se celý národ rád, poctivě a opakovaně v devatenáctém století, v čase národního obrození, po krejcaru skládal. Národní divadlo, které je součástí národní identity, definice a tradice. Otázkou je, jestli lze totéž říci o nynější podobě médií veřejné služby nebo o jejich veřejné službě jako takové.

Národní divadlo bylo symbolem národní kulturní, jazykové a politické emancipace. I ti, co v něm nikdy nebyli ani kolem něj nikdy nešli, mají Zlatou kapličku v úctě. To pro její symbolickou hodnotu, která spočívá už v její samotné fyzické existenci. Divadlo a divadelní herectví nepodléhá technologické změně. Stačí střecha, dobrá akustika, režie a obsazení.

Byla to právě Československá televize nebo rozhlas, kdo kvalitní umění našich nejlepších zprostředkoval i těm, kdo se do Prahy a Národního divadla nikdy nedostali. Tehdy tak byla i televize oním prodlouženým Národním divadlem. Spojovací linkou národní slovesné a divadelní kultury s jejím masovým publikem. Jinak řečeno, jsme opět u technologického a civilizačního posunu, který můžeme ignorovat, který nás ovšem dříve nebo později stejně dožene. Tak jako ukončil první výstřel z děla časy rytířů v brnění, tak i nástup nových technologií nemilosrdně likviduje zažité způsoby a zdroje masové komunikace, poučení a zábavy. Divadlo nicméně zůstává.

To, oč tu běží a na čem je, domnívám se, kolektivní zájem, je autoritativní veřejné médium, které si budeme platit dobrovolně a rádi, tak jako se naši předkové skládali po krejcaru na Národní divadlo.

Co ale říci na argument, že ČT potřebujete jako „integrovanou jednotku“, která dává tvůrcům, umělcům a řemeslníkům jistotu?

Jediná jistota dneška je trvalá nejistota. To platí pro všechny. Privilegium jistoty, byť i iluzorní, je nutné si zasloužit a průběžně i potvrzovat.

Osobně si vážím Milana Fridricha za to, jak hezké filmy nakupuje pro ČT2, jaké dokumenty tato stanice vysílá a že několikrát do roka „vypadne“ z ČT dobrý seriál. Na druhou stranu StarDance či Peče celá země by vysílaly i komerční stanice. Co u vás v tomto směru „prochází“ a co ne?

V takovém případě si můžeme jako publikum a koncesionáři ponechat jen omezený počet kanálů, kde se bude soustředit i nekompromisní kvalita. Ona výše uvedená kolektivní autorita. Lidovou zábavu mohou stejně dobře nebo i lépe obstarat média komerční.

Ve skrytu zájmu zůstává Český rozhlas. Co vysílá tak cenného, že to není schopen nabídnout trh soukromých vysílatelů a podcasterů? Včetně opery a klasické hudby, historických dokumentů, četby na pokračování apod.?

Samozřejmě zásadní otázka zní, zda to musí být zdarma.

To, co platí pro ČT, platí i pro ČRo. Jejich diskutované sloučení nepovažuji za dobrý nápad. Jako ideální naopak vnímám výstavbu úplně nového média veřejné služby pro 21. století, včetně modelu financování. Tedy přes platební bránu za nadstavbovou část programu. Pochopitelně i s jistou státní dotací včetně úlev pro ekonomicky neaktivní část populace. Garantovaná dotace zajistí i minimální provozuschopnost pro okamžiky krize nebo ohrožení kolektivní bezpečnosti, kdy se takové médium stává i jedním z prostředků bezpečnostní infrastruktury státu. Měřítkem je kvalita, přesnost a důvěryhodnost. Co se dědictví ČT a ČRo týče, tam je potřeba plně ošetřit široce přístupný archiv online.

Pokud byste se stal architektem nové podoby veřejného financování médií: Kolik ze současného rozpočtu ČT a ČRo byste potřeboval? Co byste za to pořídil? Kdo by to vyráběl? (Ostatně ČT hojně přihrává zakázky soukromým producentům.) A kdo by to vysílal? Slyšel jsem různé představy.

Vlastní, třeba říci, že i značně osamocenou, představu o pojetí a fungování média veřejné služby jsem nastínil už v minulosti, stejně tak i nyní, a to realizací Média veřejné služby – MVS na zelené louce. Libovolná, nicméně zřetelná finančně-ekonomická rozvaha je otázka otevřená. To i z důvodu otevřených ekonomických výhledů státu a společnosti. Ty formuje i mezinárodně politická situace.Tím spíše pak ovšem bude i větší potřeba úsporného a efektivního komunikačního kanálu veřejné služby. Ideálem je, že takové médium bude pro publikum prvním referenčním a posledním formativním. V záplavě online produkce včetně obtížně identifikovatelné dezinformace bude, obrazně řečeno, bezpečným komunitním přístavem.

Bavíme se pak o procentuální částce z veřejného rozpočtu. Ta je dána provozně-technicky i politicky. Jako politický realista bych tedy mohl žádat adekvátní část, třeba pouze i jen polovinu nynějšího rozpočtu na chod ČT a ČRo, a politicky by to bylo přijatelné.

Jak ovšem naznačujete i ve vlastní otázce, nynější model provozu a financování pochopitelně vyhovuje i některým skupinám, které jsou na takovém modelu existenčně závislé, nebo, chcete-li, z jeho provozu dobře placené, včetně externí produkce a vybraných přátel redakce. Ilustrativním příkladem nechť je to, co vaše redakce svého času označila jako „Foltýnův výsadek v ČT“. Takové skupiny mají většinou i vysokou homogenitu a dobře fungující ochranu vlastních zájmů. Zápas a hledání podoby a charakteru média veřejné služby tak může být ještě i hodně nekompromisní. Čímž netvrdím, že nikoli nevýznamná část koncesionářů, která se dokonce domáhá toho, aby mohla za média veřejné služby ve stávající podobě platit, což i povinně dělá, tak nečiní z vlastní svobodné vůle a autentického přesvědčení.