Premiér Andrej Babiš čelí dalšímu náporu. Sabina Slonková s Jiřím Kubíkem vypátrali jeho syna ve Švýcarsku, který má být technicky spojený s kauzou Čapí hnízdo. Podle Slonkové je syn premiéra obětí. Česká policie ho prý nemohla najít, novináři ho nalezli. Co na to říkáte?
Novináři mají také svoje možnosti, svoje zájmy i svoje praktiky. Já Sabinu Slonkovou uznávám, kdysi o mně psala, když jsem byl v roce 2001 zatčen, celkem zajímavý článek a ten se týkal toho, kde jsem byl umístěn. Na kterou celu na Pankráci s jistým Františkem Chvalovským, tehdejším prezidentem fotbalových svazů, a ten článek byl skutečně přesný, tam nebyla žádná fabulace nebo něco, s čím bych nesouhlasil. Mě trochu mrzelo, že Slonková potom vstoupila do Mladé fronty, jejímž majitelem byl Andrej Babiš, ale nebyla tam dlouho. Ve zlém se rozešli, protože Slonková poznala, co je Babiš zač. Takže dobře.
Fotogalerie: - Sněmovna bez Babiše
Co se týká Andreje Babiše, tak jeho osoba mě velmi zajímá, neboť jsem poznal jeho praktiky už tehdy, kdy jsem byl u Bezpečnostní informační služby. Už tehdy jsem ho považoval za vysoké bezpečnostní riziko, a to především po informacích, které mi sdělili pracovníci slovenské informační služby, kteří přešli do Česka a stali se pracovníky české informační služby. Nechtěli tehdy dělat pod Mečiarem. To už je samozřejmě dějepis.
Jaká je tedy z pohledu člověka vašeho typu účast Andreje Babiše v české vládě?
Je pro mne jako pro politického vězně a válečného veterána třetího odboje něco nepředstavitelného, že takového člověka, jakým je Andrej Babiš, máme ve vládě. Onehdy jsem měl problém, když jsem se střetl s prezidentem Milošem Zemanem v Přerově, když jsem mu položil několik otázek. Jeho příznivci byli ve značné přesile a Zeman operoval Babišem s tím, že vyhrál volby se třiceti procenty. Já jsem tehdy kontroval, že těch třicet procent společnosti bylo v agentuře Státní bezpečnosti, a že tedy není čím se chlubit.
Pro mě a pro místopředsedu Konfederace politických vězňů v Přerově je to skandální fakt, že premiérem může takový člověk být. Nedávno jsem potkal někoho, kdo mi vytýkal, že krátce po 17. listopadu jsme mu vyčítali, že byl v řadách spolupracovníků StB. Tvořilo se Občanské fórum a on mi řekl: to vám tenkrát vadilo, ale teď, když máte premiéra konfidenta StB, to vám nevadí. Snažil jsem se mu vysvětlit, že mi to hodně vadí, ale vývoj jde bohužel tímto směrem a že dělám všechno možné, abych na tohle upozornil, a při každé příležitosti před tím varuji.
Jak to, že to Čechům nevadí?
To máte tak. Drtivá většina veřejnosti si toho 17. listopadu tolik neváží. Ta revoluce jim de facto spadla do klína, nebyla vybojována. My političtí vězni jsme zažili represe komunistické strany, Státní bezpečnosti a konfidentury StB, která na tyto problémy byla nasazena – tedy i takoví lidé jako Andrej Babiš. My si dokážeme vzpomenout, co to bylo za traumata, a reagujeme. Situace s Andrejem Babišem mě nepřekvapuje, my víme, co je zač, a navíc, když jsem byl deset let v řadách tajných služeb, měl jsem dostatek času, prostoru a možností se s jeho minulostí seznámit. Akorát jsem byl velmi iritován tím, že nejprve vyhrával soudy.
Když ze svazku, z materiálu, které nebyly skartovány, a že toho bylo skartováno hodně, ale i z toho, co zbylo a jak to na sebe navazovalo dalšími zpravodajskými operacemi, je jednoznačné, že byl vědomým spolupracovníkem a konfidentem Státní bezpečnosti. A on ze začátku vyhrával soudy. Nakonec Ústavní soud na Slovensku v Košicích jednoznačně vyhodnotil, že do seznamu konfidentů patří, a bylo vyřešeno. Do té doby vám řeknu, že jsem se dostával do ostrých střetů s veřejností, která říkala: ale on ten soud vyhrál.
Psali jsme:
Když se mnou byl na ČT24 pořad, protože jsem před lety dostal ocenění jako jediný občan České republiky z období normalizace státu – statut válečného veterána, řekl jsem, že pro mě ten třetí odboj nebyl dobojován do vítězného konce. Redaktor se mě zeptal: Proč? Odpověděl jsem: Protože na postu ministra financí je Andrej Babiš. Redaktor mi skočil do řeči, že soud uznal, že není agentem StB. Tehdy vyhráli i odvolání, ale u Ústavního soudu to zkompletovali, chlapci nahoře si s tím pohráli a dali dohromady mozaiku, ze které jednoznačně vypadlo, že je pozitivně lustrován.
Výročí od sametové revoluce v roce 1989 slavíme v době, kdy se česká vláda opírá o podporu komunistů. Naplňují se podle vás obavy o českou demokracii?
Jak jsem řekl, pro mě ten třetí odboj de facto ještě úplně neskončil. Většina komunistů dnes přešla alespoň v Přerově do řad hnutí ANO. Tam je jim dobře. Já to vnímám i na mítincích, vidím lidi, kteří se podíleli na mém opakovaném zatýkání, na perzekucích, na pronásledování, ti jsou dnes v hnutí ANO, kde je jim dobře, a vegetí si v tom. Staré komunistické struktury jakešovského typu už jaksi nejsou tolik nebezpeční věkem a podobně. Samozřejmě je komunistická ideologie jiskra, ze které může v případě nedostatku či nespokojenosti vzplát vždy nějaké zlo, ale mně dnes už vadí hnutí ANO, protože to jsou ti pragmatičtí komunisté, agenti StB, a já z nich mám určité obavy. Když přijdu do práce – zdědil jsem po jednom továrníkovi větší podíl a vidím na komíny Agrofertu – tak vám řeknu, že mě mrzí, že ten třetí odboj už nemohu praktikovat dál. To už bych se nedostal z vězení ven.
Jak se mění vztah Čechů k Václavu Havlovi, který byl zásadní postavou sametové revoluce, s odstupem času? Slýcháme kritické hlasy. Jak hodnotit, co se o něm dozvídáme či uvědomujeme?
Václav Havel měl svoje důležité místo. Díky němu jsme získali uznání ve světě, ale je pravda, že on nějak nedocenil nebezpečí, byl velký liberál a byl obklopen lidmi, kteří mu našeptávali všelicos. Tito lidé byli mnohdy i významnými činiteli BiS, a i když vznikala ještě tajná služba federální. Já jsem sám poznal, že Václav Havel nebyl pro třetí odboj to pravé ořechové. Charta 77 a podobně – to byla jejich hranice, ale jak se jednalo o bratry Mašíny nebo o mě, to už pro ně nebylo.
My jsme přece jenom šli kousek dál. Také jsem byl signatář Charty77, ale byl jsem takový pěšák a věděl jsem, že po opakovaném výkonu trestu, když jsem vyšel v roce 1986 z vězení, bude třeba zbraně odložit a bude potřeba jednat. Bohužel se 17. listopadu podařilo pragmatickému jádru generálu Lorencovi (Alojz Lorenc – poslední náčelník Státní bezpečnosti, pozn. red.) a jeho lidem, kteří byli velmi inteligentní a věděli, že už tanky nepřijedou, vytvořit svoje vlivné frakce, aby si zajistili nějakou beztrestnost. Na tohle jsem upozorňoval a Havel toto nedocenil, protože vyrovnání se s komunistickou minulostí bylo pro nás důležité. Ale chápu, že Havel byl tehdy výrazná osobnost a byl do jisté míry vhodným kandidátem.
Jenže my jsme byli vězněni a nebyli jsme ve vězení, kde bychom mohli psát dopisy Olze, čímž nechci zlehčovat jeho situaci. Kdyby byl pro nějakou kulturu, Ministerstvo kultury nebo něco takového, tak by to byl ideální člověk, ale jeho prezidentování bylo obklopeno určitými lidmi. Ale přece jenom bych hledal spíše ta pozitiva na Václavu Havlovi než ta negativa.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
