Od sametové revoluce uplynulo 30 let. Napadlo vás, že bude naše společnost vypadat tak jako dnes, když jste podepisoval Chartu 77 nebo v roce 1989 při revoluci?
Přiznám se, že nenapadlo. Nejen kolem Charty 77, ale vlastně ani v roce 1968 nebo později. Vývoj tímto směrem jsem zase tolik nepředpokládal.
V čem jste si myslel, že to bude jiné?
Moje generace si původně myslela, že to bude v podobném duchu, jako byl rok 1968. Tedy, že se lidé začnou k sobě chovat lépe, protože přestanou vadit blbci, kteří vše celou dobu kazili. Ukázalo se, že šlo o příliš velké iluze.
Minule jste mi řekl, že pokud jde o samotný rok 1989, tak se sice říká, jací jsme hrdinové, ale byli jsme v podstatě předposlední, kdo komunismus svrhnul. Zároveň jste pochválil upřímná slova Petra Pitharta, že se jednalo o klidné předání moci. Podle vás tehdy nezaznělo, že kromě politické moci dostanou určití lidé moc ekonomickou. Naplňuje se to stále více? Jak si myslíte, že se s tím dá bojovat, a co jsme za těch třicet let prošvihli?
My jsme prošvihli několik věcí. Třeba na začátku jsme měli trochu iluze o Západu, protože jsme Západ vnímali s určitým zpožděním. Netušili jsme, že mezitím došlo k některým posunům, které se ukázaly jako klíčové. Já si vždy vzpomenu, že v roce 1969, pokud se nemýlím, byla ve Spojených státech největší firmou General Electric a při přepočtu na dnešní úroveň platů se průměrná mzda pohybovala asi kolem 59 dolarů. Dnes je to devět dolarů. My jsme měli před očima, že je to Západ, který je plný možností, a že vrátíme tam, kde jsme – po válce, nebo v době kdy jsme se vraceli zpátky na konci šedesátých let – skončili.To je první moment.
Druhý moment, který vidím, je nedocenění záležitostí, které se týkají ekonomické moci a toho, co to skutečně znamená. Je pravda, že pokud jde o Českou republiku, tak oligarchizace u nás nastoupila s jistým zpožděním. Zatímco když jsem byl v Ruské federaci nebo na Ukrajině, viděl jsem, že vše mohlo také probíhat daleko hůře.
Chcete tím říci, že v České republice máme oligarchizaci dnes?
Samozřejmě. Ta se mezitím prosadila. Oligarchizace v tomto případě znamená především koncentraci nejenom ekonomické, ale také politické a mediální moci v rukou velmi úzké skupiny.
Psali jsme:
Tím narážíte na premiéra Andreje Babiše?
Nejen na premiéra, on v tom není sám. V politice máte na jedné straně Andreje Babiše – a na druhé straně v mediální oblasti Bakalu. Andrej Babiš je z nich nejdále, protože postupoval tak, jak postupovali oligarchové třeba na Ukrajině, když se přestali schovávat za jiné a vstoupili do politiky natvrdo.
Fotogalerie: - Jakl v metru
Čím to je, že voliči teď volí tyto oligarchy?
Mimo jiné je to dáno také tím, jak se změnil vztah k politice, k politickým stranám. Dnes už rozhoduje v podstatě jenom volební kampaň. Klasické politické strany, které zde byly – tedy s členstvem, programem, dlouhodobou tradicí – jsou na ústupu, skomírají... A daleko větší význam mají týmy, které připravují volby. Na to, aby dnes někdo vyhrál, potřebuje peníze na kampaň.
Liberálnější část společnosti v dnešní době naznačuje, že prezident Miloše Zeman nebo premiér Andrej Babiš jsou „zabijáky odkazu 17. listopadu“ a toho, za co se v roce 1989 v uvozovkách bojovalo. Co říkáte na tato slova?
Během svého života jsem slyšel hodně nesmyslů, tohle je jeden z nich. Mě by docela zajímalo, co ti, kteří sami sebe označují za liberální demokraty – přičemž z mého pohledu nejsou ani liberální, ani demokraté – považují za odkaz 17. listopadu? Cenzuru? To snad ne. Ale to prosazují oni nyní. Tenkrát jsme naopak stáli o svobodu slova.
Není prostě možné, aby došlo k tomu, kdy ve jménu sebeoznačení za liberálního demokrata budeme tvrdit, že kdokoliv hovoří o jiných názorech, je vlastně nepřítel demokracie. A to se dnes děje, to je v dnešní politice běžné. Zejména argumentace se vrací zpátky do dob normalizace, ale ještě do doby předtím někam k padesátým letům.
Tvoří se seznamy lidí, na něž se ukazuje prstem a říká se: To jsou proruští, pročínští nepřátelé liberální demokracie, protože chtějí například kritizovat Evropskou unii.
Co je pro vás odkazem 17. listopadu?
Pro mě je odkazem 17. listopadu především společná snaha svrhnout režim, který přestal fungovat, který byl ideologický, rigidní, kterému nikdo nevěřil, který nutil lidi, aby něco předstírali. Z toho důvodu se obávám, že po těch třiceti letech jsme na konci cesty, na konci kruhu. Máme zde situace, kdy se sice můžeme vyjadřovat svobodně, ale když na sociálních sítích napíšete jméno Tommy Robinson, tak vás zablokují. Případně když zpochybníte například globální oteplování nebo Evropskou unii.
Nedostali jsme se tedy ve svobodě slova a v cenzuře tam, kam jsme chtěli a měli?
Právě ten základní problém je, že tenkrát jsme především chtěli svobodu. To bylo také hlavní heslo demonstrací a všeho. Koneckonců byla to právě svoboda myšlení, vyjadřování a tak dále, která se táhla šedesátými léty přes Chartu až do let devadesátých. A mě překvapuje, jak pomalu, ale jistě, přesně o tohle začínáme přicházet.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
