V září jste hovořil o motivu listopadových demonstrací, které se tehdy připravovaly, o snaze vytvořit na nespokojenosti s premiérem a prezidentem politickou formaci, která pak od nespokojených lidí získá podporu v parlamentních volbách. „V tuto chvíli je ještě těžké odhalit, kdo za tím vlastně stojí, jestli je to opravdu nová formace nebo staronová formace. Umím si představit, že to může být pátá podoba po Unii svobody, Demokratické unii, demokratickém bloku, prostě pokračovatel téhož.“ Poté, co jsme sledovali Letnou a Václavák, už se ukázalo, kdo za tím stojí? A jak je to s novou politickou formací?
Za prvé se ukázalo, že co jsem předpověděl, se děje. To je komentář číslo jedna. Za druhé, bohužel zatím stále nevíme, kdo jsou ti, co to organizují. Zaznamenal jsem informaci, že organizátoři demonstrací získávají od účastníků jejich e-mailové adresy, aby s nimi mohli komunikovat, říkat jim, kdy se bude co konat a pod jakou hlavičkou. Tak je to oficiálně zdůvodňováno. Já za tím vidím důkaz, že směřují ke vzniku politického subjektu. Jakmile existuje adresář, už je hračka ve vhodnou chvíli vyzvat k podepsání členství, formy podpory nebo dokonce k výzvě k financování subjektu. Vidím další krok, který mě utvrzuje, že politický subjekt bude.
Spolek Milion chvilek vyzval na demonstraci na Letné demokratické opoziční strany, aby se více otevřely veřejnosti, přišly s uskutečnitelnou vizí a posílily své volební šance koalicemi. Do příštího roku by měly strany prý uvažovat o menších koalicích. Předseda Milionu chvilek Mikuláš Minář hovořil už dříve s členy opozičních stran o změně volebního systému. Co říkáte výzvám směrem k opozici?
To je jiná předpověď, která se také naplňuje a která říká, že do příštích parlamentních voleb vznikne koalice ze současných opozičních stran. Budou společně kandidovat ODS, TOP 09, STAN, možná i KDU-ČSL. Netvrdím, že to budou všichni tito čtyři, může se stát, že budou jen tři nebo dva, nevím, kteří dva. Ale že opoziční strany o tom přemýšlejí, je zjevné. Umím si představit, že organizátoři Milionu chvilek říkají: pokud vy se dokážete domluvit, koalici vytvoříte a bude to koalice, která nám bude vyhovovat, staneme se dalším účastníkem takové koalice. Nemusí splynout, ale mohou. Podle mého očekávání splynou, pokud jim formace bude blízká.
Fotogalerie: - Statisíce proti Babišovi a Zemanovi
Fotogalerie: - Cestou na Chvilky
Může být ale pro opozici spolupráce s Milionem chvilek výhodná? Nebo se nechávají úkolovat zbytečně? Premiér Andrej Babiš se Minářově iniciativě vůči opozici vysmál. Prý na tom musí být fakt bídně, když jim dává instrukce „šestadvacetiletý nedostudovaný student a říká jim, co mají dělat“.
Dojde-li k tomu, co jsem popsal, tedy ke vzniku koalice, jejímž podporovatelem bude Milion chvilek, směřují k získání voličů. Kolik jich bude, těžko odhadnout. Umím si představit, že pro silného konkurenta jako je ANO, je to ohrožení pozic. Když si doplníme, že příští volby budou bitvou o dva tři hlasy, které rozhodnou, jestli bude Babiš pokračovat ve vládě, nebo ne... Při očekávání těsného politického souboje, nedivme se, že ho to přinejmenším znervózňuje, a že reaguje impulzivně a urážlivě. Připadá mi to srozumitelné.
Myslíte si, že se úplně nekryjí příznivci Milionu chvilek s příznivci TOP 09, ODS, KDU-ČSL, STAN, případně Pirátů? Tedy, že jich prostě bude více?
Co se týká účastníků, mám k tomu jinou poznámku. Myslím si, že organizátoři vědí, že dnes fakticky na vládě a rozložení moci v této zemi nic nemohou změnit. Ti organizátoři to musí vědět. Ale vytvářejí v těch účastnících dojem, že ano, že mohou něco změnit, že se lidé scházejí proto, aby teď něco změnili. Obávám se, že většina tomu věří a nebude se jim čekání líbit. Vyvolá to v nich znechucení. Pravidelně chodí na demonstrace, pravidelně je jim slibováno: teď se něco stane. V průběhu času najednou zjistí, že nic se nestane. Jediné, co se stane je, že budou vyzváni, aby se přidali k nějaké koalici nebo aby vytvořili nějaký subjekt.
A znechucení povede k rezignaci, nebo naopak k větší aktivitě? Co to vyvolá?
Chci tím říct, že bych považoval za férovější, kdyby to těm lidem řekli. Asi, aby je nažhavili na akce, tak jim to neříkají. Kdyby někdo rozšířil po internetu, že se schyluje ke vzniku koalice opozičních stran a k organizovanému náboru příznivců pro takovou koalici, pravděpodobně by se nesešlo tři sta tisíc lidí. Já proti tomu nic nemám. Že je důvod manifestovat, o tom není pochyb. Že čerpač Andrej to poněkud přehání, je zjevné. Protesty jsou namístě.
Co se pokouším popsat, je to, že je přeci jasné, že předsedu vlády neodstraní, a taky je jasné, že jediné, čeho mohou dosáhnout, je využít nadšení lidí a vytvořit politický subjekt nebo posílit koalici opozičních stran. Já jen k tomu říkám: pozor na jednu věc. Až ti lidé zjistí, že dneska nic nezmůžou, přinejmenším je nadšení přejde.
Ještě se vraťme k pokládání květin na Národní třídě. Znělo pískání a nadávky jak na adresu premiéra Andreje Babiše, tak vicepremiéra Jana Hamáčka. Snad s největší nevolí se setkal Václav Klaus mladší. Všechny ty nadávky jistě už čtenáři četli. Co k tomu říci?
Nemůžete vidět lepší důkaz toho, jak hluboko jsme v české politice klesli. Jedni si přivlastňují symbol demokratického vývoje, svátek 17. listopadu, že je to jen jejich zásluha a nástroj. Jasně dávají najevo – vy se nám do toho motat nebudete, to je naše výsada – a nejenže se nám do toho nebudete motat, ale máme právo vás urážet sprostými výrazy. To je samozřejmě jen příznak nekulturnosti současné české politiky. Je to fakt, který nerad beru na vědomí, ale je to tak.
Všechny tyto události, byť jsou sebehnusnější, mají jeden pozitivní efekt – lidé se vybarvují. Ohánějí se demokracií, ale chovají se naprosto nedemokraticky. A že se to ukazuje, je cenné. Řekl bych k tomu: všichni si toho všimněte, udělejte si vlastní úsudek a podle toho se ve volbách rozhodněte.
Psali jsme:
Hovoří se stále o tom, jak je společnost nesmiřitelně rozdělená, kdo ji rozděluje a proč…
Začnu obecně. Ukazuje se dno české politiky. Dokonce bych řekl, že někteří se už zavrtávají do dna. Nejen v české politice, můžete to vidět i jinde ve světě, není respektováno nepsané pravidlo kulturních politik, myslím těch zemí, kde politika neklesla tak hluboko.
Když se snažíte pochopit, proč někde neklesli tak na dno, tak v zemích s kulturnější politikou vítězové vědí, že nemohou chtít poražené úplně zničit. Když jsou chytří, nevygumují je z politické mapy, nesnaží se je zničit, pozavírat, vyštvat do emigrace. Protože když tohle začne být jasné, poražení nemohou dělat nic jiného, než se na život a na smrt bránit vymazání. A je z toho válka na život a na smrt. Jakmile není ústupový prostor, jsme určeni k likvidaci, musíme bojovat do posledního náboje. Obrazně řečeno.
Moudří vítězové nechtějí situaci dohnat do takového extrému. Dají najevo: ano, prohráli jste, existovat ale můžete dál, nebudeme vás likvidovat, organizovat štvavé kampaně, necháme vám prostor na přežití. Nechají východisko. Když jsou poražení také moudří, pochopí, že je to velkorysé, příště by to mělo být stejně.
A když se takto k sobě budou chovat vítězové a poražení v průběhu dějin, bude vše dobře fungovat. Ale jakmile se nechají vtáhnout do boje na život a na smrt, děje se to, co u nás v České republice. Vždycky někdo vyhraje, chce ovládat úplně všechno, poraženým žádný prostor nenechá a dává najevo, že je chce přinejmenším pozavírat.
Takže Andrej Babiš měl dát větší prostor k přežití opozici, a měl by klid?
Andrej Babiš se z hlediska politické strategie zachoval jako absolutní diletant. Na život a na smrt rozdělil politickou scénu. Jedni jsou kámoši, se kterými vládne, a druhé je potřeba zlikvidovat. Nejenže to dělá, ale hlásal, že si to tak představuje. A je to kdo s koho. Proto i příští volby budou mít charakter kdo s koho, a vše, co jim předchází, bude mít takový charakter.
Je to bitva o pár hlasů, kdy dva tři mandáty rozhodnou, jestli on bude pokračovat a chovat se nepřátelsky vůči zbytku politické scény – a pak se úplně logicky celá opozice bude chovat stejně nepřátelsky vůči němu a dávat mu najevo: počkej, až ti to přestane fungovat, až tobě budou chybět dva hlasy, my ti to taky předvedeme. To je současný stav, a všechny projevy jen zapadají do pojetí na život a na smrt. Myslím politicky, ekonomicky. Naštěstí nejsme v dobách, kdyby se stavěly gilotiny.
Symbolem ekonomické transformace byl Václav Klaus. Prezident Zeman mu dal vyznamenání, čímž probudil hlasy – za Klause se tunelovalo, podniky se prodaly do zahraničí, Klaus udělil amnestii... Co lze vyčítat Klausovi, a co ne? Sám exprezident se brání, že zákony o privatizaci vznikaly jako společné dílo.
Na prvním místě je potřeba uvést, že je prokázáno, že Václav Klaus vymyslel, provedl, řídil nejúspěšnější transformaci v zemích bývalé RVHP nebo bývalého sovětského bloku. Je prokazatelné, že nikdo jiný to lépe neudělal. Začátek 90. let byl opravdu úctyhodný, rychlý ekonomický vývoj díky krokům, které on vymyslel a provedl. To je první „věta“.
A že nikdy v ničem nenajdete vývoj, na kterém by se nedalo najít něco, co se nějak nepodařilo, že se třeba nepodařila privatizace Poldovky, je neoddiskutovatelné. Ale co je vůči Václavu Klausovi krajně nespravedlivé, je měřítko. Není možné z jednoho případu očernit celý proces prostě proto, že četnost neúspěchů je nejmenší ze všech zemí, o kterých byla řeč. Ano, něco se nepodařilo, ale to, kolik se toho podařilo, jasně dominuje. Není možné podléhat kampani, která zvítězila, bohužel lidé to tak mají rádi, říkat, že to byl úplný neúspěch. Ne, to byl úplný úspěch, samozřejmě s věcmi, které se dají vyčítat.
Jednou pravnuci, až udělají analýzu, co se vlastně dalo dělat a jaké to mělo náklady, mu postaví pomník, protože řeknou – lépe to nešlo. Je strašně populární si do někoho kopnout. Kdo tuto interpretaci začal, je současný prezident Zeman. V lecčem ho uznávám, ale tohle byla účelová politická nepěknost.
A vyznamenání na tom nic nemění?
Alespoň že teď, po strašné době, kdy si na zlé propagandě založil svou kariéru, to trošku vykompenzuje tím, že tomu, na jehož zneuctívání si založil kariéru, medaili dá. Je to polehčující okolnost. Uznávám.
Co vás napadá, když si připomínáme 30 let od roku 1989?
Mně je líto, že ti, co to prožili jako já, si asi nepamatují, jak jsme byli autenticky nadšeni, že éra komunismu končí. Že se stala naprosto neuvěřitelná věc, že se bez pasu a výjezdní doložky a devizového příslibu můžeme podívat do Vídně. Já si pamatuji, jaké všeobecné nadšení to bylo a jaká zásadní změna v našich životech. Bez ohledu na to, že se teď objevují nějaké analýzy, že se domluvili Gorbačov s Bushem, nebo nedomluvili, a že odsun vojsk řídili ruští generálové, nebo čeští politici. Mně je to všechno jedno. Vůbec to nepotřebuji zkoumat.
Jsem rád, že jsem se toho dožil. Mně, když bylo třicet, vůbec jsem si neuměl představit, že se dožiju konce východního bloku, že se Česká republika stane normálním světovým státem, kde lidi budou moct cestovat bez výjezdní doložky, že se bude moct chodit na vysoké školy bez projednání na okresním výboru KSČ... To je takový zázrak, že si toho považuji. Je to pro mě autentická radost. Trvá už třicet let, tak jsme leccos zapomněli, ale dominantní pro mě je, že jsme se toho dožili.
Chápu, že mladí, kterým je dnes pětatřicet, to tak vnímat nemůžou, ale když vidím padesátiletého člověka, který se neuctivě vyjadřuje, napadá mě jediné – asi patřil k menšině, kterým se komunismus líbil. Byli takoví. A můj tatínek říkal, je správné, že byli ke komunistickému režimu loajální, protože se měli dobře. Ale víc než 90 procent lidí se za komunistického režimu dobře necítila. A pro nás by měla být radost, že skončil.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
