V souvislosti s Brexitem, ale také třeba s úspěchy Donalda Trumpa v republikánských primárkách či Norberta Hofera v Rakousku se hovoří o tom, že lidé ztrácí důvěru ve stávající politické uspořádání a elity. Považují je za změkčilé, politicky korektní ve vztahu k imigraci a terorismu, řešící podružnosti (sňatky homosexuálů a podobně) místo řešení ekonomických či bezpečnostních otázek. Co se stalo s politickými, mediálními a akademickými elitami, že se jim lidé smějí?
Pokud se politické elity odtrhnou od lidí, ztrácejí důvěru. To se stalo mnoha tradičním stranám v Evropě. Jejich místa pak ne vždy, ale velmi často, nahrazují populisté bez schopnosti dlouhodobě problémy řešit. A pokud selžou i ti, což je velmi pravděpodobné, přijde ještě větší deziluze a hrozí dlouhodobé konflikty ve společnosti. I proto je nutné řešit skutečné problémy a nezačínat drobnostmi. Zatímco patnáct největších dopravních lodí vypustí ročně stejné emise jako všech 760 milionů aut na světě, Evropský parlament řeší emise sekaček na trávu. A takových příkladů jsou stovky. Právě tento přístup vede ke ztrátě důvěry a musí se změnit.
V rámci Brexitu, ale i v rámci rakouských voleb se ukázalo zajímavé rozdělení: mladí proti starším, venkované proti městům, chudší proti bohatším. Ti bohatší, kosmopolitnější, žijící ve městě, jsou pro uprchlíky, pro EU a podobně, ti druzí opačně. Čím to podle vás je?
Společnost, která se dlouhá léta scelovala, se postupně zase rozděluje. Zvyšuje se rozdíl mezi chudými a bohatými, střední vrstva pomalu mizí. To zvyšuje napětí. Nejen, že se společnost začíná dělit na dva odlišné tábory, názory se současně radikalizují. Je až nepochopitelné, že v celé Evropě jsou výsledky voleb a rozhodování neuvěřitelně těsné a názory tak vyhrocené. Předpokladem ke změně je spravedlivá sociální a daňová politika. A především změna přístupu některých politiků. Musí se naučit naslouchat názorům lidí a respektovat je, nikoliv nutit lidem proti jejich vůli své názory a v případě nesouhlasu označovat voliče za hlupáky či xenofoby.
Očekáváte, že z EU vystoupí další státy? Marine Le Penová může vyhrát ve Francii, Nizozemci jsou euroskeptičtí, Dánové, Rakušané... V Itálii roste odpor k euru...
Nemyslím si to. V Británii hrála roli spousta specifických faktorů. Do značné míry to byla snaha obnovit to, co již obnovit nelze, to je Británii jako globální velmoc. Současně pak paradoxně většině po Brexitu volajících Britů nevadili přistěhovalci z Afriky, Indie či Pákistánu, ale právě východoevropští dělníci, jejichž symbolem se stal polský instalatér. To však neznamená, že EU nyní nebude trpět vnitřními rozpory a že nebude daleko složitější hledat společnou řeč. Jsme na určitém rozcestí a směr, kam se vydáme, určí osud EU v příštích dvaceti letech.
V rámci varšavského summitu NATO jasně zaznělo, že jakkoliv Aliance nečeká bezprostřední hrozbu z Ruska, je třeba situovat do Pobaltí menší počet jednotek. Je to správné rozhodnutí? A správné množství? Moc, nebo málo? Z Moskvy zaznívá obava, že dané síly budou jen předvoj k přisunutí dalších, stejně tak k výstavbě infrastruktury, včetně protiraketové. Je to důvodná obava? A co riziko, že Rusko rozmístí v Kaliningradské oblasti nejnovější rakety?
Nemyslím, že bychom měli Rusko démonizovat. NATO je dostatečně silné a to samo o sobě je zárukou, že ze strany Ruska žádný ozbrojený konflikt nehrozí. Více než hledání rozporů bychom se měli věnovat snaze o nalezení společné řeči a schopnosti hájit naši bezpečnost před islámským terorismem. Na druhé straně je věcí každého státu, jak zajišťuje obranu svého území. Pokud se NATO rozhodlo posílit svou přítomnost v Pobaltí na žádost Baltských států, má na to právo. Toto rozhodnutí je rozhodnutím suverénních států a nepodléhá souhlasu Ruska. Přesto by zklidnění situace prospěl spíš dialog, než jednostranné ukazovaní svalů.
Psali jsme:
A do jaké míry tedy potřebujeme Rusko jako spojence k boji proti terorismu? Přičemž, tedy riziko terorismu nám hrozí v Evropě, stejně tak bojujeme na Blízkém východě s Islámským státem, v Afghánistánu stále není vyřešen Taliban, problémy jsou v Africe. Jak v jednotlivých ,,segmentech“ bojovat a kde Rusy potřebujeme?
Evropa a Rusko mají společný zájem na stabilitě Afriky i Blízkého východu. Jakákoliv nestabilita totiž přináší problém s migrací a terorismem. Bez podpory a souhlasu Ruska bude velmi těžké uklidnit konflikt v Sýrii. Obdobně je nezbytné, aby nevznikalo napětí na turecko-ruské hranici. Rusko má bohaté a tragické zkušenosti s islámskými teroristy a spolupráce v této oblasti, včetně sdílení informací může být pro naši bezpečnost přínosná.
Lidovky.cz přišly s poměrně průlomovým článkem (najdete jej ZDE), který temně naznačuje, že zatímco EU se rozpadá, úspěšně probíhá prohlubování vztahů mezi Ruskem a Čínou a jejich okolím. Z článku je cítit značná nervozita a je zakončen varováním: „Brexit tak vposledku povede k rozšiřování vlivu 'eurasijské integrace', totiž rodící se mocenské osy Moskva-Peking, na západ. Při zkušenostech z posledních dvou let si není těžké představit dobu, kdy bude i Česko stát v měnícím se domácím i geopolitickém rozložení sil před zásadní volbou. Člověk se bojí pomyslet, nakolik je tato země na takový osudový moment připravena.“ Cítíte ten strach, že by Česko mohlo změnit geopolitický směr? Lidé typu Jakuba Jandy říkají, že Miloš Zeman nás může do pár let vytrhnout z euroatlantického tábora... Hrozí to? A bylo by to špatně?
Nic takového nehrozí. Naše země je součástí Evropy a bude jí i nadále. Sbližování Ruska a Číny je do značné míry logické. Zejména poté, kdy EU na Rusko uvalila po událostech na Ukrajině ekonomické sankce a přerušila se i spolupráce mezi NATO a Ruskem. Spojení vojenské síly Ruska a ekonomické síly Číny je pro obě velmoci lákavé. Napomáhá tomu i jejich geografická poloha a potřeba surovin, které se v Rusku nacházejí.
Současnou krizi EU a pokles důvěry lidí v evropské lídry ale nelze dávat za vinu ani Číně, ani Rusku. Věřím, že se EU vzpamatuje. Do značné míry to záleží i na nás jako její součásti. Reforma však musí spočívat ve snaze přiblížit rozhodování lidem a nikoliv, jak někteří naznačují, v ještě rychlejší a silnější integraci. EU má řešit to, co státy samostatně řešit mohou jen s velkými obtížemi jako je boj s daňovými ráji nebo ochrana hranic, naopak se nemá zabývat hloupostmi a řídit život lidem do poslední žárovky.
Psali jsme:
Někteří analytici si všímají postoje Německa. Nejenže předvádí smířlivý postoj vůči Rusku a Číně, ale rovněž si v klidu buduje produktovod Nord Stream 2. Lze to chápat jako zradu západních zájmů? Padají dokonce úvahy o případné mocenské ose Peking-Moskva-Berlín, do které bychom byli samozřejmě zataženi i my…. A do jaké míry se v nejbližších desítkách let naplní zatím rýsující se rozložení sil USA/ Evropa (podepřeno TTIP) vs. Čína/Rusko?
Německo, ale i Francie či Británie budují léta své strategické vztahy s Čínou, částečně i s Ruskem. Jen někteří naši samozvaní analytici a aktivisté toto vidět nechtějí a nejraději by s kde kým vedli svatou válku. Pro budoucnost všech zúčastněných je lepší spolupráce, než více či méně napjaté vztahy či dokonce obchodní a politická válka.
Václav Klaus je součástí rady institutu Dialog civilizací, který v Berlíně zprovoznil prokremelský podnikatel Vladimir Jakunin. Miloš Zeman je pro pořádání referenda o setrvání Česka v EU i NATO. Lze za těmito dvěma událostmi vidět podlézání českých prezidentů Kremlu, nebo snahu o vedení suverénní zahraniční politiky?
Suverénem je podle naší ústavy lid. Ten rozhoduje ve volbách nebo přímo prostřednictvím referenda. I proto ČSSD od vzniku samostatné České republiky usiluje o přijetí zákona o obecném referendu. Ten umožní konání referenda tehdy, přeje-li si to určitý počet občanů a to bez ohledu na přání či odpor politiků. Ve vládním návrhu projednávaném sněmovnou je to nejméně 250 tisíc podpisů. Pevně věřím, že se nám podaří v tomto období pro referendum potřebnou ústavní většinu získat. Pak budou moci vyvolat ke klíčovým tématům referendum občané, třeba i o vystoupení z EU.
V takovém případě ale budu, i přes mé výhrady k fungování EU, přesvědčovat všechny o tom, abychom v EU zůstali. Naše malá země si nedokáže vyjednat takové podmínky jako silná Velká Británie. I ta přitom může mít velký problém. Zásah na naši ekonomiku způsobený odchodem z EU by mohl být fatální. Je třeba vycházet z toho, že osmdesát procent našeho exportu míří do zemí EU a jakékoliv překážky vývozu by znamenaly pokles výroby a tím i pokles mezd a propouštění. Logicky by došlo k propadu HDP a poklesu výběru daní a odvodů, ze kterých hradíme sociální a zdravotní služby. Dotklo by se to každého z nás, nejvíce těch nejchudších.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
