Podle guvernéra ČNB Jiřího Rusnoka si musíme přiznat, že na naše výdaje naše příjmy dlouhodobě nestačí. Bude prý nutné zkrátit výdaje, a to ne jen nějaké propuštění pár set úředníků nebo i tisíc. To nebude stačit, takže bude třeba změnit přístup k valorizaci klíčových položek sociálních transferů včetně důchodů. Kde by měl podle vás stát šetřit? A pokud se týče štědré valorizace sociálních transferů, před níž do budoucna varoval šéf centrální banky, nemůže dojít na nulovou valorizaci, nebo dokonce i na snížení nejrůznějších sociálních dávek včetně penzí?
Jiří Rusnok to už v podstatě řekl, kde je třeba šetřit: sociální výdaje a propouštění zaměstnanců. A není velká věda na to přijít, protože to jsou právě ty položky, které během období poslední vlády vzrostly nejvíc. Pak tu dlouhodobě máme neziskové organizace. Proč z našich daní dostávají peníze třeba fotbaloví pohlaváři používající letecké taxi? Ale ani to stačit nebude. Vláda nás zadlužila tolik, že jakékoliv šetření to v horizontu let nemá šanci úplně spravit.
Na nulovou valorizaci teoreticky dojít může, ale spíš to nečekám, protože levičácké manýry stran, které aspirují na příští vládu, tomu nejspíš zabrání.
Co v té souvislosti říkáte tomu, že se Jiří Rusnok pasoval na rádce politiků, jak postupovat v otázkách zasahujících do hospodaření státu, když sama centrální banka má být na státu nezávislá? Je to jedna z rolí, kterou by měl guvernér plnit?
Jiří Rusnok byl sám politik. Přitom obě instituce – vláda a centrální banka – by měly být zcela oddělené. Jenomže to už dávno neplatí a je to dost možná přímo zdroj (!) dnešních hospodářských problémů po celém světě. Centrální banky opustily svůj prvotní cíl, kterým kdysi byla cenová stabilita, a tedy nízká inflace.
Ke změně došlo zhruba v době pádu Berlínské zdi a rozpadu bipolárního světa. Po celém světě do té doby řídili centrální banky přední ekonomové specializující se na bankovnictví a měnovou politiku. Zhruba před třiceti lety ovšem dochází zprvu k nenápadné změně. Centrální banky začínají vést ekonomové, kteří už nejsou nejlepší pro povolání centrálního bankéře, ale jsou kamarádi politiků, kteří je do vedení bank nominují. Guvernéry centrálních bank tak už nejsou nejlepší ekonomové, ale stále jsou to dost dobří ekonomové.
To trvalo nějaký čas. Kvalita centrálních bankéřů jako expertů ale postupně klesala, aby se jednoho dne začal objevovat názor, že měnová politika není žádná věda a vlastně ji ani nemusí dělat ekonom. A vlastně to ani nemusí být kamarád politika – může to přeci rovnou být politik. A tak se kupříkladu do čela americké centrální banky dostal právník a na post šéfky Evropské centrální banky (ECB) se dostává Christine Lagardeová, která nikdy systematicky nestudovala ekonomii a nikdy nepracovala v bance.
Dnes Lagardeová drží prst na tepu evropské ekonomiky, a přitom kvůli tomu, že nemá ucelené základy ekonomie, nechápe ani dopady toho, co jí její poradci radí. Je ochotna podepsat i to, co by skutečný ekonom nikdy nepodepsal.
Psali jsme:
Senátor a adept Pirátské strany na post ministra financí Lukáš Wagenknecht by prý ve funkci nejprve hledal, co ušetřit na výdajové stránce rozpočtu, a také by rušil daňové výjimky. Až pak by přišly na řadu změny přímých a nepřímých daní. Konkrétnější být nechtěl s tím, že nyní nelze říkat, jaké daně se zvýší. Zaujalo mě jeho odůvodnění, že by se muselo vypočítat, jaké to má dopady a pro koho. Neměli by to piráti vypočítat už před volbami, abychom věděli, k čemu jim dáváme svůj hlas?
To platí univerzálně pro jakoukoliv stranu, že by před volbami měla říct, co od ní mají potenciální voliči čekat. Ovšem když to strana neřekne, a voliči ji přesto volí… nu, co na to říct? Každý stát má jen takovou vládu, jakou si zaslouží. Když lidé volí náhodně, protestně a bez přemýšlení, mají pak, co chtěli. Tak čemu se diví?
Nemohu si pomoct, mně letošek jednou věcí trochu asociuje rok 1948: Tehdy spousta lidí volila z blbosti a naivity komunisty, protože si mysleli, že jsou to „přeci“ takoví hodní strejcové, kteří chtějí něco udělat pro pracující. Pak se nestačili divit, když přišel teror a zabavování živností. Dneska spousta lidí chce hodit hlas pirátům, protože to „přeci“ jsou takoví hodní hoši a dívky, kteří chtějí něco udělat pro transparentnost státní správy. Že to jsou levičáci jak řemen, jim vůbec nedochází, anebo si odmítají přiznat konsekvence.
Premiér Andrej Babiš oznámil, že se máme připravit na to, že očkovat se asi budeme pravidelně, a že Ministerstvo zdravotnictví už musí určit očkovací strategii na léta 2022 a 2023. Vycházel zřejmě z toho, že se EU chystá podepsat smlouvu na 1,8 miliardy dávek vakcíny proti koronaviru na roky 2022 a 2023, protože předpokládá, že očkovat proti koronaviru se bude opakovaně. Čeká nás opravdu nevyhnutelně tento scénář?
Ne, není to nevyhnutelný scénář. Přesto je to scénář, ke kterému směřujeme. Očkování má být dobrovolná záležitost hrazená zájemcem. Kdo se chce chránit proti těžkému průběhu covidu, nechť se za své peníze nechá naočkovat. Těm ostatním nechť není vnucováno údajné dobro. Vnucování dobra se stává zlem a totalitou.
Bulharský premiér Bojko Borisov zveřejnil ceny z nového kontraktu mezi unijními zeměmi a společnostmi, které očkovací látku dodávají. Původní cena byla 12 eur za dávku (cca 311 korun), pro příští a přespříští rok ale EU podepsala smlouvu na dodávky v hodnotě 19,5 eur (asi 505 korun) za dávku. Co to říká o vyjednávacích schopnostech EU, když farmaceutické firmy tak šponují ceny? Není to i tím, že EU už neobnoví smlouvy na dodávky s firmami AstraZeneca a Johnson & Johnson, ale uzavře je jen s dodavateli Pfizer/BioNTech a Moderna?
Jistě, že když se omezí konkurence, omezí se tím nabídka, tedy vzroste cena. A vedle toho špatně je i to, že EU vyjednává centralizovaně. Opakuji: Očkování má být dobrovolným obchodem, kde prodávající stranou je farmaceutická firma, kupující stranou je zájemce o očkování. Pak by bylo prodáváno za přesně optimální tržní cenu, a přesně ty značky, o které by byl zájem. Nechápu, co na tom kdo nechápe. Respektive čichám v tom někde nějaké odkloňování veřejných peněz.
Velký rozruch nejen ve sportovním prostředí vyvolalo rozhodnutí o trestu pro českého fotbalistu Ondřeje Kúdelu v podobě desetizápasového zákazu startu za údajnou rasistickou nadávku, zatímco jeho protivník si za fyzické napadení v útrobách stadionu vysloužil stopku na 3 zápasy. Z Británie zní udivené hlasy, jak mohl český hráč dostat tak směšně nízký trest, a proč byl jeho soupeř vůbec trestán, když jen reagoval na rasismus. V Česku na to většina veřejnosti dle reakcí nahlíží úplně opačně. Svědčí to o našem odtržení od západních hodnot, když nechápeme, že rasistická nadávka, byť neprokázaná, je mnohem horší než fyzické napadení?
Tady v této kauze je špatně a nějak podivně zdegenerováno úplně všechno.
Za prvé: Skotové na český tým jednoduše neměli, proto situaci psychicky neunesli. Na jejich následné podrážděné kiksy měli reagovat rozhodčí, ale ti situaci také zjevně nezvládli.
Za druhé: Českému brankáři byla div ne „ukopnuta“ hlava. Jeho fraktura lebky byla následně označena za „nehodu“, ale noha nad hlavou ze strany skotského hráče spíš než na nehodu ukazuje na záměr a na nezvládnuté emoce.
Za třetí: Existuje kamerový záznam inkriminovaného údajně rasistického výroku českého hráče. Jeho verbální projev byl tak krátký, že nemohl stihnout říct, co jeho soupeř tvrdí, že řekl. To by musel mluvit nadzvukovou rychlostí. Tím se tmavý hráč skotského klubu sám usvědčuje ze lži. Možná padlo něco rasistického – ale nemohlo padnout doslovně to, co Fin ve službách skotského klubu tvrdí.
Za čtvrté: Český tým následně nebyl zhruba hodinu ve velké zimě puštěn do šaten, což opět svědčí o nezvládnutých emocích a mstě ze strany Skotů. A navíc to svědčí o uplatňování nepřístupného principu kolektivní viny.
Za páté: Trest pro českého hráče za údajný rasismus přišel na základě tvrzení proti tvrzení. Nikdo krom obou hráčů nemůže vědět, co přesně bylo řečeno. A přesto jen jedno z obou tvrzení – to o údajném rasismu – je bráno vážně. Takže došlo ke dvěma morálním a současně protiprávním přečinům: K popření presumpce neviny a k rasismu naruby, když vyslyšena byla jen strana s tmavou pletí.
Za šesté: Poté, co konečně byli Češi vpuštěni pod střechu, údajně rasisticky postižený tmavý hráč skotského mužstva fyzicky napadl údajně rasistického Čecha. Dopustil se na něm fyzického násilí před svědky. Zatímco o tom, co bylo řečeno, neví nikdo nic, fyzické násilí svědky mělo. Přesto tomu trest neodpovídá.
Za sedmé: Ať bylo řečeno cokoliv, i kdyby to byl rasismus – namístě je ctít svobodu slova za všech okolností. Kupříkladu trestným se stává až čin dokonaný, nikoliv plánovaný a následně zrušený potenciálním pachatelem. Zrovna tak rasismus by měl být postihován až ve stadiu reálné, hmatatelné diskriminace a újmy, nikoliv ve stadiu verbálním. To je totiž už na úrovni kontroly myšlenek. A to se navíc pořád bavíme jen o údajném (!) rasismu, kde jde o tvrzení proti tvrzení.
Proč jenom mám dojem, že západní civilizace jde kamsi do kopru, a my ve střední Evropě máme náhle solidnější základy?
Psali jsme:
|
|
Aby bylo jasno aneb Vrátí se Marx a Lenin?
* Objednat za zvýhodněnou cenu ZDE |
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
