Výbuch zevnitř. Dvojčata nemohli trefit, varují piloti. K 11. září: Už jen pět let vlády USA, píše Josef Skála

11.09.2021 12:15 | Seriál

20 LET OD 11. ZÁŘÍ Výročí jedenáctého září nelze podle bývalého místopředsedy KSČM Josefa Skály přejít jenom pietní vzpomínkou. Abychom pochopili kontext, musíme se zamyslet nad celou americkou politikou od 70. let, kdy se v Afghánistánu USA rozhodly podporovat partičky hrdlořezů, kteří se jim poté zcela utrhli ze řetězu.

Výbuch zevnitř. Dvojčata nemohli trefit, varují piloti. K 11. září: Už jen pět let vlády USA, píše Josef Skála
Foto: Screen Youtube
Popisek: Hořící World Trade Center 11.9.2001

Anketa

Má Babiš pravdu, že je třeba přivézt Ukrajince, kteří by nahradili chybějící pracovní síly u nás?

23%
73%
hlasovalo: 8264 lidí

V Afghánistánu si v posledních čtyřiceti letech vylámaly zuby hned dvě supervelmoci – SSSR a USA. Jaké byly podle vás hlavní rozdíly mezi oběma intervencemi? Jen z hlavy mě napadá, že prosovětský prezident Nadžíbulláh vydržel ve funkci ještě několik let po odchodu sovětské armády, zatímco proamerický prezident Ghaní utekl ještě dříve než americký velvyslanec…

Moskvu o zásah požádal legální kabinet. Dlouho to vytrvale odmítala. Intervenovala až poté, kdy se afghánské území stalo nástupištěm diverze do středoasijských republik SSSR. Střetla se s teroristickou internacionálou, po zuby vyzbrojenou a masivně podporovanou USA i jejich satelity. Sovětský kontingent ovládal několikanásobně větší území než US Army. Povstání proti americké okupaci nesponzorovala žádná ze světových velmocí. Říkanky „mainstreamu“ berou na vidle i studie amerických vojenských expertů. Nebýt Sovětská armáda stažena domů, stojí v nich, porážka islamistů i jejich zahraničního zázemí byla jen otázkou času.

Říkáte Nadžíbulláh? Pro nás to byl Nadžíb. Protože sekulární prezident. A navíc marxista. K sekulárnímu příjmení se hlásil sám. Měl jsem s ním čest i osobně. S delegací studentských lídrů, kterou jsem přivezl do Kábulu. Spektrum sahalo od revolučních demokratů třetího světa až po evropské liberály a jednoho thatcheristu. Nadžíb nás seznámil s propracovaným scénářem ukončení konfliktu. Státnickou moudrostí udělal dojem i na všechny kolegy. V čele státu stál i více než tři roky po odchodu Sovětské armády.

PREZIDENT MUHAMMAD NADŽÍBULLÁH

Vydržel by tam i mnohem déle, nepodrazit ho „postsovětský“ Kreml. Nadžíb ho prosil o mizerných 500 tun pohonných hmot. Věčně ožralý Jelcin, to pimprle na dálkový ovladač zvenčí, mu odmítl i mikroskopickou pomoc. Technika vládních jednotek zůstala na suchu. Nadžíb nedezertoval ani pak. Skončil bestiální smrtí. Prsty na rukou i genitálie mu uťali ještě zaživa. Orgií sadismu byla i poprava. Za větší pozornost, natož protest, nestála ani „pravdě a lásce“.

Ghání nesahá Nadžíbovi ani po tkaničky. Ten samý rozdíl dělí i síly, v jejichž čele ti dva stáli.

Když se bavíme o sovětské intervenci v 80. letech, je třeba připomenout roli USA v podpoře protisovětských povstalců. Včetně podpory islamistických učenců, z nichž se potom stali hlavní nepřátelé USA. Byla to tak krátkozraká politika, že si nedovedli domyslet, že se fanatická víra může obrátit i proti nim?

Šlo sice i o „učence“. Hlavně však o smečky hrdlořezů. Začínali jako hadrníci, s nimiž si poradí tuctová patrola. Teroristické monstrum z nich vycepovaly americké „služby“. Ďábelskou intriku vymyslel Zbigniew Brzezinski, Carterův poradce pro otázky státní bezpečnosti. Daňové poplatníky stála mraky peněz. Za moderní zbraně až po protiletadlové rakety Stinger. I sestup každého civilního stroje mezi hory, obklopující kábulské letiště, tak musely provázet vojenské vrtulníky. Vzdušný koridor zasypávaly sérií explozí o vyšší teplotě, než z motorů dopravního letounu. Za ordinérní gáži nepracovali ani zaoceánští instruktoři a poradci. Ti přímo v Afghánistánu i na jeho pákistánské hranici.

Hybridní válka za sovětskými humny dosáhla stupně, který už nešlo jen pasivně registrovat. Spunktovat „sovětský Vietnam“ bylo jejím zadáním. Slova v uvozovkách jsou autentickým citátem. Z Brzezinského interview pro týdeník Time. Tady se k darebáctví, které se Americe vrátilo i s úroky, ještě hlásil bez všech skrupulí. Pikantérií, co se teď do krámu nehodí, bylo víc. I kolem samotného Usámy. Za arcilotra byl prohlášen až později. Pocházel ze zazobaného klanu, kšeftujícího i s Bushovou rodinou. Kondotiérem chátry, terorizující Afghánistán už od 70. let, se stal jako „asset“ CIA.

Sázka na grázly stála i spoustu amerických životů. Kápa al-Káidy, Islámského státu i jejich odnoží se však hojně rekrutují z teroristů padlých do amerického zajetí, pak ale kupodivu propuštěných. Na rozdíl od mnohem „menších ryb“, držených za mřížemi často dodnes.

Ještě frapantnější podívaná nastala, když teror proti Sýrii začala drtit ruská armáda. Stovky a stovky hrdlořezů, sevřených v obklíčení, z něj pak evakuovaly „atlantické“ vrtulníky.

Teď se svět nestačí divit, co všechno nechala US Army v Afghánistánu. Ty arzenály jsou za desítky miliard dolarů. Včetně kvant obrněnců i moderní letecké techniky. Dnešní trhaviny je změní ve šrot levou zadní. Nestalo se.

Sázka na hrdlořezy je dlouhodobou investicí. Kde se nedaří US Army, tam nasazuje „domorodý inventář“. Před půlstoletím tomu říkala „vietnamizace“. Teď jsou na ráně hlavně západ Číny, ruský „podbřišek“ ve Střední Asii a Írán.

Na počátku 90. let se ustavil systém s USA v roli jediné světové supervelmoci. Říkalo se mu „Pax Americana“, tehdejší prezident Bush volil formulaci „Nový světový pořádek“. Po třiceti letech se zdá, že tento systém a jeho hlavní principy jsou v troskách. Proč selhaly? A jakou roli v tom hráli jednotliví američtí prezidenti minulých třiceti let?

„Pax Americana“ uhranul jen dvě lidské sorty. Tu žalostně nevzdělanou – a tu uboze prodejnou. Druhá z nich předvádí dotěrný opruz. Leckdy trumfuje i rituály, jaké „svým národům“ ukládal habsburský trůn. Soutěží ve slavobranách a sklapovačkách. Zemi, kam teče nejvíc světové renty, velebí jako dobrodince. Ty, koho bere na hůl, staví do latě „spojenecké vděčnosti“. Aby měli za milodar i vše, čím škodí sami sobě.

„Pax Americana“ měl za lubem pravý opak. Proměnu světa v léno, vykrmující americkou obezitu. Nač dojel už starý Řím, Čingischán a Napoleon, muselo narazit i tentokrát. Mrákoty jediné supervelmoci se hroutí. Mocnosti, kterým chtěla poroučet, jí vážou ruce. Znovu jsou s to zaštítit i spojence. Na vzestupu je tento trend. Čas, kdy se dá zvrátit aspoň dočasně, se krátí. Na víc než pět let to nevidí ani mozkové trusty „deep state“.

Mánie světa jako léna, vykrmujícího Ameriku, znetvořila i ji. Bývala globálním věřitelem a tahounem inovací. Pak ale moderní produkci vyvezla za levnou prací. „Elity“ bohatnou pohádkově. Příjmy ostatních stagnují. Nepřetržitě od 80. let. Většina mládeže už ví, že dopadne hůř než rodiče. Většinu zisků rodí „kasino“ finančního švindlu. Hodnoty tvoří nulové. Tím větší kupí ztráty. Ty pak „znárodňuje“ a doluje z daňových poplatníků i s úroky. Zisk degeneruje v rentu zbavenou rizika. Stále víc diktuje i ekonomice produkující reálné statky. Hvězdná hodina psychopatů rozkládá celý „atlantický“ svět. Supervelmocí parazitismu je Amerika.

Šťavnatou metaforou jí přezdil Janis Varufakis. „Globální Minotaurus“ nazval nejlepší ze svých knih. Mapuje propad země, jež byla motorem rozvoje, v rekordního dlužníka. Faktory, díky nimž utrácí rok co rok o tisíce miliard USD víc, než sama vyprodukuje, i dnes. Stojí i padají s pozicí, již Amerika právě ztrácí. Tím větší otřes zažije, až projde „bodem obratu“. Kam až to srazí životní standard, predikují i jiní experti. Francouzský sociolog Emmanuel Todd má za to, že spadne až na polovinu. Tím víc se Amerika zkusí hojit tam, kde jí to dovolí. O to víc dluhů z ní nevyrazí žádná exekuce. Tím vážnější hrozbou bude její „elita“ hnaná do kouta. Pod křídla se jí hrne jen kolosální slepota.

Jedině ta se po Americe i opičí. Nám klacky, o něž supervelmoc teprve přichází, schází už teď. My se už na oltář privátních kšeftů zadlužovat nesmíme. Skončili bychom v kleštích, jaké škrtí Řecko. Průmyslovou zemi vyplení ještě hůř. My potřebujeme restart suverénního rozvoje. Návrat na světové trhy ve vlastním dresu, a ne přes cizí chamtivce. Umět to soukromý kapitál, už nám to předvedl. Vězíme v „neudržitelném nerozvoji“, řečeno s Janem Skalickým. Levičák není ani náhodou. Sílu prosadit obrat má jen stát. A vůbec ne na úkor veřejných rozpočtů.

Nemusí leštit ani kliky filiálek cizích bank, úkolovaných blokovat nežádoucí konkurenci. Stačí nabídnout důstojný výnos tisícům miliard našich úspor, jež mají v těch samých bankách koncem roku menší hodnotu než na jeho počátku. Soustředit naše úspory do investičních fondů pod státní garancí. Financovat z nich projekty, rozvíjející vlastní zemi. Pod přísnou veřejnou kontrolou, předcházející tunelům a korupci. Nabídnout ve veřejných projektech uplatnění i soukromému sektoru. Logicky jen tomu, co prokázal odolnost vůči podvodu a kleptomanii. Nás by mánie, ubližující už i Americe, srazila ještě níž. Českou republiku posune dopředu jen pravý opak.

Zásadní moment v tomto dominantním období amerických dějin hrají právě dvacet let staré události 11. září. Jak tyto události hodnotit s dvacetiletým odstupem?

V „dvojčatech“, hroutících se k zemi, zahynulo na tři tisíce lidí. Další utrpěli zranění, mrzačící je mnohdy doživotně. Ještě děsivější je vražedná kaskáda, k níž se 11. září stalo záminkou. Tím méně lze výročí přejít jen pietní vzpomínkou. Vybízí k tomu i okolnosti Bidenova výnosu, slibujícího nahlédnout do utajovaného zákulisí 11. září. Bílý dům ustoupil tlaku pozůstalých, požadujících odškodnění Saúdskou Arábií. „Trvalá svoboda“ decimovala afghánské chatrče, a ne saúdské paláce. Už pár dní po pádu newyorských „dvojčat“. Bush s Cheneym světu anoncovali, že znají viníka, už když se na Manhattanu bojovalo stále o život. Prvním, kdo jim to nedaroval, byl Thierry Meyssan, jednička francouzské investigativní žurnalistiky. Svou knihu Velký podvod vydal pár týdnů po 11. září. Krátce nato vyšla i česky. Pak se do děr v erární argumentaci pustily i špičky americké vědy. Společné weby a profily na sociálních sítích mají dodnes.

Masakr prohnaly detailní rekonstrukcí. Z pohledu všech směrodatných disciplín. V tom hlavním se shodují unisono. Zbořit „dvojčata“ mohla jen masivní destrukce provedená z jejich útrob. Světem koluje i video s důstojníkem CIA na smrtelné posteli. Doznáním aktéra „dirty trick“ se tu loučí se světem. Jde-li o konspirační folklór, čekal bych věrohodné dementi. Pokud snad zaznělo, mne zatím minulo. Jiné „dirty tricks“, kosící spousty nevinných životů, však té samé „službě“ už nikdo neodpáře.

Na Manhattanu se zhroutila i budova hned vedle „dvojčat“. Sem žádný letoun nenarazil. Díra do budovy Pentagonu, způsobená prý dalším náletem, je zlomkem trupu boeingu. Na snímcích, deklarujících erární verzi, chybí i jediná stopa po jeho křídlech. Ozvali se i piloti s desetitisíci nalétaných hodin. Dva přesné údery velkými stroji – do štíhlých budov obklopených jinými mrakodrapy – vyloučili jako jeden muž. Dvojnásob ve stresu, drtivějším než v kabinách japonských kamikadze, páchajících „jen“ vlastní sebevraždu. Boeingy, demolující „dvojčata“, prý pilotovali zelenáči. Po pár hodinách kurzů na amatérské cessně.

Skelet „dvojčat“ byl z oceli, měnící konzistenci až při teplotě asi o 400 stupňů vyšší než hořící letecký benzín. To namítají i američtí profesoři v daném oboru. Sekundují jim kolegové přednášející statiku. Tvrdí, že zkáza, jak ji zachytily kamery, byla jen v silách tuctů náloží odpálených zevnitř všech tří budov. Část těchto zjištění provokuje i polemiku. Leckdy spíš stylem „o koze, o voze“. Soudit ty spory si netroufám. V dotčených oborech jsem laik. Odpovědi se však ne a ne dočkat ani tam, kde technický doktorát není podmínkou. Čím to, že právě na 11. září dostaly víc než čtyři tisíce lidí pracujících ve „dvojčatech“ pokyn zůstat doma? Která Sibylla vnukla majiteli mrakodrapů, aby je nově pojistil? Pouhých pár týdnů před masakrem. Na pohádkovou sumu, vymahatelnou i za zcela bezprecedentní škodu.

Jak moc tento útok proměnil americkou globální politiku? A nebyl tak trochu „zneužit“ určitými silovými skupinami v americké administrativě, ať už směrem navenek, nebo dovnitř (viz přijetí přísného bezpečnostního zákona omezujícího svobody, nazývaného Patriotic Act a schváleného ve značně zhysterizované atmosféře několik týdnů po 11. září)?

Stoh paragrafů, tunelujících občanská práva, měl „deep state“ svázaný mašlí už před 11. zářím. Prošly tolika rukama, že se to nedalo zatloukat. Nikdo si netroufl dementovat ani svědectví čtyřhvězdičkového generála. Tomu v Pentagonu oznámili, že „příštích pět let jdeme do sedmi válek“. Za hranou norimberských paragrafů byly všechny. Statisíce životů zmařila každá. Milióny dalších zmrzačily. Kufr se zvedá i z „výslechových manuálů“, legalizujících drastické mučení. Které z napadených zemí to nadělilo víc demokracie? Ve které z nich si lidé polepšili ekonomicky a sociálně? „Vybombardujeme vás do doby kamenné,“ vyhrožovala kreatura „liberálního intervencionismu“. Regiony, vržené do humanitárních kalamit, leží kolem starého kontinentu. Migrační vlny ohrožují evropskou civilizaci a bezpečnost.

Klíčovou roli v tomto teroristickém útoku i v následné odvetě hrála teroristická organizace al-Káida. Jednalo se podle vás o skutečné nebezpečí, nebo byla tak trochu démonizována?

Rodokmen al-Káidy sahá až k morbidní intrice, kterou se vytahoval Brzezinski. Skutečnou hrozbou byla a je úměrně tomu, co po ní chtějí její „liberální“ principálové. Nakolik ji vyzbrojí a zaštítí zpravodajsky i jinak. Páchali to i za kulisami obou „čečenských válek“ proti Rusku. Teroru v Sýrii, Libyi a dalších zemích. Lavrov i Putin jim to vmetli do tváře už několikrát. Pokorná omluva chybí dodnes. Pasákům teroru by slušela náramně.

Svatoušci „liberální“ fráze mají kachní žaludek. Nezvedal se jim ani z Hitlera. Našli ho v bavorských putykách. Vynesli ho až do čela totalitního monstra. A mnichovanskými křivárnami dostrkali do tažení „nach Osten“. Do války, stonásob vražednější než masakry islamistických magorů. Od konce 40. let rozjeli „operaci Gladio“. Svléká ji donaha stejnojmenná kniha Davida Gansera, skvělého švýcarského analytika. Vyšla i česky. Popisuje chapadla CIA napříč západní Evropou. Zadání bylo dvojí. Terorizovat levicové síly v Itálii i jinde, mající reálnou šanci podílet se na politické moci. A inscenovat provokace „pod falešnou vlajkou“, které psí hlavu terorismu nasadí levici.

Terminus technicus pro podsvětí, najímané na špinavou práci, vymyslel Bílý dům už dávno. Zní „z*urvysyn, ale náš“. Ta stopa vede i k většině krvelačné verbeže, hauzírující koránem. Dokud špinavou práci zvládá sama, principálové ji lakují narůžovo. Srdceryvnými příběhy „demokratické opozice“, co prý má pouze „holé ruce“. Ta samá chátra je rázem líčena v přesně opačných barvách, má-li to zfabrikovat casus belli. Alibi státnímu terorismu, páchanému pod „liberální“ fanglí. Ten švindl se okoukal už dávno. Nemít tak krvavé a ničivé následky, nudí k uzívání.

Co role České republiky v následné „válce proti terorismu“? Do jaké míry se jednalo o legitimní bezpečnostní hrozby a do jaké míry šlo o politickou agendu proamerické části spektra kolem Václava Havla?

Byla a je to čirá kolaborace. V cizím zájmu. Ke škodě vlastní země. A poprvé v dějinách samostatné republiky. Od Masaryka až po Husáka jsme byli státem stojícím na straně napadených. Komplicem agresora jsme až teď. Ohrožuje to i naši bezpečnost, a ne že ne. V zemích, masakrovaných i za naší účasti, zraje hlad po odvetě. Pak její obětí bývají smolaři, co se ocitli „v nesprávný čas na nesprávném místě“. Nechci to přivolávat. Kdo ale zaručí, že k tomu nedojde? Smíme to dopouštět jen kvůli hvězdné pěchotě honící kariéru i za cenu takového rizika?

Mise v Afghánistánu probíhala po celých dvacet let a v průběhu času se měnil i její smysl. Podle mnohých se jednalo o určitou civilizační misi „vývozu demokracie“. Lze tyto mise srovnávat s „civilizačními misemi“ evropských říší v koloniální éře 18. a 19. století, zpětně vnímanými spíše jako drancovací nájezdy?

Civilizaci šířila vláda, poražená fanatiky s USA za zády. Spousta Afghánců ji hodnotí mnohem příznivěji než vše, co si užili od poloviny 90. let. Proniká to i do kurážnějších západních médií. Agrese, spuštěná před dvaceti lety, byla trestnou výpravou. Bakchanálií „arogance moci“, řečeno s Williamem Fulbrightem, osvíceným senátorem za Arkansas. Provázely ji i „humanitární projekty“. Tvořily mnohem menší díl rozpočtu než za sovětského angažmá v zemi. Značná část západních rozvojových fondů byla prachsprostě rozkradena. Zločinným spolčením kolaborantů a jejich „atlantických“ kmotrů.

Jak spektakulární závěr afghánské mise ovlivní souboj USA a Číny o pozici světového lídra?

Už spektakulární ostudou, jíž ta mise končí. Ameriku přitom od Afghánistánu dělí skoro půl zeměkoule. Čína s ním sousedí územím, kde žije muslimská populace. O to víc vlivných intrikánů se ji snaží změnit v pátou kolonu. Právě Čína má však i bezkonkurenční devizu. Vyváží „sdílený rozvoj“, výhodný pro obě strany, a ne krvavé masakry. Má to v plánu i v Afghánistánu. Pro síly, jež se tam chopily moci, je to dar z nebes. Pekingu už nabídly i vojenskou základnu v Bagrámu. Výměnou za velké investice do chybějící infrastruktury. Čínu to logicky favorizuje i ve vztahu k nerostnému bohatství země. Mělo být kořistí „Trvalé svobody“. Těm, komu uteklo pod nosem, to zvedá adrenalin. Jsou to extrovní kazisvěti. Jistě se předvedou i tentokrát. Čína však není ani mocenský outsider. Zvládne i afghánské angažmá. „Krvavé nesvobodě“ nabídne parádní kontrapunkt.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Jakub Vosáhlo

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Babiš pro PL: Žádná dohoda s EU! Vměšují se, i Jourová. Jsme svobodná země

6:20 Babiš pro PL: Žádná dohoda s EU! Vměšují se, i Jourová. Jsme svobodná země

ROZHOVOR S PREMIÉREM Migrace je stále vážné téma, které je nutné řešit. Opozice to popírá, protože n…